Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Nový Zéland, pokladnice endemismu i ráj invazí

Publikováno: Vesmír 94, 336, 2015/6
Obor: Ekologie

Vstupní kontrola na Nový Zéland je důkladná jako málokde jinde na světě. Po příletu na letiště z napěchovaných batohů potupně taháme potraviny, v rukou kontroly končí i stany nebo nedůsledně vyčištěná obuv. Vše, co nese jakékoli riziko přenosu nepůvodní fauny a flóry. Obavy ze zavlečení nepůvodních druhů do ostrovního státu v Tichém oceánu se neznalému cizinci mohou jevit až paranoidní.

Nový Zéland, řečí maorských kolonizátorů Aotearoa = „země dlouhého bílého oblaku“, je jedním ze světových center endemismu. Míra výskytu jedinečných životních forem jej staví na úroveň endemických ikon, jako jsou Galapágy nebo Havajské souostroví.

Jak je na tom novozélandská biota? Míra endemismu je zde obecně vysoká, nadto se dost liší napříč různými skupinami. Na první pohled zaujme rozdíl mezi endemičností živočichů a rostlin, a to zejména při srovnání vyšších taxonů.

Roztodivnosti novozélandského endemismu

Kupříkladu některé řády hmyzu, zejména ty s vývojem vázaným na ekosystém tekoucích vod, jsou na Novém Zélandu zastoupeny kompletně endemickou druhovou skladbou (100 % druhů jepic, pošvatek, ale i strašilek). Drtivá většina původní hmyzí fauny Nového Zélandu (95 % druhů) se nevyskytuje nikde jinde na světě.

Mezi obratlovci zaujímají čelné pozice na žebříčku endemismu ještěři a žáby (100 %), následováni sladkovodními rybami (88 %) a hnízdícími druhy ptactva (71 %, u ptáků suchozemských a sladkovodních 88 %!).

Zcela opačná je situace mezi mechy (6 %), ani kapradiny na tom nejsou (v kontextu místa) nijak slavně (46 %), podobná je i míra endemismu orchidejí (53 %).

Jak to vypadá s endemismem na vyšších taxonomických úrovních? Na Novém Zélandu žijí (či relativně donedávna žili) zástupci tří řádů obratlovců jedinečných pro toto souostroví. Jedná se o haterie (řády Sphenodontia, dva druhy), kivi (Apterygiformes, pět druhů) a recentně vyhynulé moa (Dinornithiformes, celkem čtrnáct druhů).

Výčet endemických čeledí je významně delší (celkem čtrnáct, z nich pouze pět představuje taxony bezobratlých) a zahrnuje další výjimečné výtvory evoluce. Jednou takovou skupinou je i starobylá čeleď Acanthisittidae (pokřovníkovití), sdružující drobné ptáky podobné našim střízlíkům, jež představují sesterskou skupinu dnešních pěvců. Ilustrativním příběhem je osud jednoho ze čtyř nelétavých druhů čeledi, pokřovníka ostrovního (Traversia lyalli). Pokřovník ostrovní byl hmyzožravý lesní druh ptáka s noční aktivitou, jehož izolovaná populace přežívala do konce 19. století na ostrůvku Stephen’s Island (při severovýchodním okraji jižního ostrova). Začátek rychlého konce pokřovníka se datuje od vybudování majáku na zmíněném ostrůvku. Majáku totiž musel ustoupit značný kus lesa, který pokřovník obýval, poslední ptáky pak ulovilo potomstvo zdivočelé kočky strážce majáku, pravděpodobně v roce 1895.

Dalším místním specifikem je čeleď netopýrů Mystacinidae. Jako by nestačilo, že její dva zástupci jsou jedinými původními suchozemskými savci na Novém Zélandu. Jeden z nich, Mystacina tuberculata, (s legračním, nicméně přiléhavým českým názvem „zemolez novozélandský“) loví kořist zcela proti všem zvyklostem netopýrů, tedy ne ve vzduchu za letu, nýbrž na zemi v lesní hrabance, do které se v zápalu boje mnohdy i zcela zahrabe.

Vraťme se však od početných „libůstek“ místní endemické fauny zpět k proporci vyšších endemických taxonů. Zjistíme totiž neméně pozoruhodnou věc, a sice že novozélandská flóra, jakkoliv bohatá na endemické druhy (cca 84 % kvetoucích rostlin a 86 % trav), zcela postrádá endemismus na úrovni řádů a čeledí. Jaké procesy mohou za tyto odlišnosti? Kdy a jak vznikla místní jedinečná biota, slovy slavných „evoluční experiment zcela odlišný od zbytku světa“ (Tim Flannery) či „to, co je nejblíže naší představě života na cizí planetě“ (Jared Diamond)? Vývoj Nového Zélandu prošel milníky, které pomohly „cizí planetu“ vytvořit, i těmi, jež ji velmi efektivně ničily (a ničí).

Velké evoluční divadlo se zde odehrálo díky spletité geologické minulosti. Rozmanitost druhů nikde jinde na světě nevídaných formovaly geologické procesy před 170 miliony lety, ve třetihorách, pleistocénu, nakonec se přidal i člověk (o geologické minulosti Nového Zélandu a jeho vlivu na složení fauny a flóry čtěte více na vesmir.cz).

Lidská kolonizace

Nejrychlejší změny ve vývoji druhů Nového Zélandu přišly relativně nedávno a pojí se s příchodem člověka. A jsou bezesporu srovnatelné se změnami geohistorickými. Vliv člověka na původní přírodu Nového Zélandu je možno vnímat ve více rovinách – od vyhubení původní fauny a flóry přes zavlečení druhů nepůvodních až po instalaci zcela nového (vesměs evropského) typu krajiny a osídlení.

Počátek kolonizace Nového Zélandu je spojen s příchodem Maorů z Polynésie v 13. století. Rozvoj maorské populace znamenal zkázu mnoha původních druhů. Do období krátce po maorské kolonizaci spadá vymření čtyř nelétavých pokřovníků, bekasin, několika druhů žab, a dokonce některých epigeických brouků (obývajících povrch půdy). Tyto druhy pravděpodobně vyplenil první zavlečený druh, cestující společně s Maory na jejich plavidlech. Řeč je o polynéské kryse ostrovní – kiore (Rattus exulans).

Vyhubení velkých nelétavých ptáků zřejmě přímo souvisí s maorskými lovci a jejich psy (kuri). Lze se domnívat, že nelétaví ptáci postrádali plachost před lidmi. Poukazuje na to i dnešní zcela krotké chování ptáků kivi, slípek takahe (Vesmír 86, 310, 2007/5) a pukeko, chřástala weka, papouška kea a většiny dalších původních druhů ptáků. Během zhruba dvou set let bylo vyloveno všech čtrnáct druhů moa, od nejmenšího, velikosti krocana, až po čtvrttunového Dinornis giganteus. Ještě před příchodem moderně ozbrojených Evropanů tak nevratně opustilo zélandské souostroví nejméně 33 druhů ptáků.

Recentní éra vymírání se začala psát s výraznějším přílivem Evropanů, zejména ze Spojeného království, po roce 1840. Mořeplavci spolu s novými osadníky na ostrovy zavlekli další nepůvodní hlodavce jako potkana (R. norvegicus) a krysu (R. rattus). Oba druhy dnes patří mezi nejvýznamnější predátory původních druhů ptáků, plazů, žab, větších druhů hmyzu i semen.

Explozivní rozvoj populací zavlečených druhů je ve světle dnešních znalostí o ekologii hlodavců pochopitelný, analogicky i rozvoj populace prvních evropských kolonistů: Vše původní je chápáno jako nepřítel. Ve jménu rozkvětu moderní civilizace jsou Maoři vyhnáni ze svých domovů, rozsáhlé plochy původního lesa jsou vykáceny za účelem převodu na nekonečné pastviny. Ceněné stromy kauri jsou téměř vytěženy, zbytek lesů je vymýcen a vypálen. Jižní ostrov postihuje zlatá horečka a těžba dalších nerostných surovin.

Mezitím jsou horlivě zakládány evropské aklimatizační spolky – analogie domácích spolků okrašlovacích – a na Nový Zéland jsou ve velkém importováni živočichové a rostliny z evropské domoviny. Pastviny jsou zatravněny běžnými evropskými druhy trav a jetelotravních směsí. Do volné přírody je vypuštěno vše, co osadníkům připomíná jejich vzdálený domov a co přežije strastiplnou cestu lodí. Na Nový Zéland jsou cíleně přivezeni ježci a lasicovité šelmy, na vysazených stromech se začínají poprvé ozývat hlasy kosů, pěnkav, stehlíků nebo vrabců. Pro introdukované včely a čmeláky je potřeba na pastvinách vysít nektaronosné rostliny. Domy a farmy osadníků hlídají psi a kolem se potloukají všudypřítomné kočky. Masivní dovoz (ať již cílený, nebo formou zavlečení) nepůvodních druhů na ostrovy Nového Zélandu představuje nejvýznamnější negativní vliv člověka na původní endemickou biotu.

Již koncem 19. století sice přicházejí návrhy na zřízení alespoň menších ostrovních rezervací, kde by měla původní fauna šanci na přežití (např. osvícení pánové Thomas Potts a George V. Hudson), hlasy volající po ochraně původní fauny a flóry však v období progresivního společenského a ekonomického růstu populace přistěhovalců v podstatě nejsou slyšet.

Příroda Nového Zélandu včera a dnes

Dnešní kulturní krajina Nového Zélandu je zcela nepodobná té původní. Zhruba čtyřicet procent povrchu ostrovů (zejména Severního ostrova) je zemědělsky využíváno. Nekonečné oplocené soukromé pastviny obývá více než 50 milionů domácích nebo zdomácnělých zvířat. Jednoznačně vedou ovce (77 %) a skot (20 %), v poslední době se šíří chov jelení zvěře (3 %). Výjimkou nejsou ale ani koňské pastviny, chov lam nebo pštrosů. Pastviny střídají rozsáhlé monokultury nepůvodních výsadeb stromů. Vedou husté stejnověké porosty severoamerické borovice Pinus radiata (zhruba 7 % rozlohy NZ), narazit lze i na rozsáhlé porosty smrku nebo blahovičníků.

Jestliže občas žehráme na hospodaření v našich lesích, produkční lesy Nového Zélandu jsou opravdu pouští bez života. Žádný podrost, dokonce ani žádné houby, jen stromy v pravidelných řadách. Pasečné hospodaření připomíná měsíční krajinu, nebo spíše místo, kde se prohnala větrná smršť. Jednotlivé paseky se počítají na stovky (!) hektarů neutěšené krajiny. To je obraz novozélandského lesnického umu. Důsledkem exploatačního zemědělství a lesnictví jsou časté rozsáhlé eroze půdního pokryvu. Původní novozélandské druhy bychom v takovém prostředí hledali jen obtížně.

Druhová rozmanitost (paradoxně) stoupla doslova raketově. Znalosti o počtech nepůvodních druhů jsou sice jen fragmentární, nicméně je zřejmé, že podíly původních a nepůvodních druhů se napříč různými taxony mnohdy vyrovnávají, někdy nepůvodní dokonce převažují.

Dnes se na Zélandu úspěšně aklimatizovalo přes čtyřicet druhů savců (většinou evropského původu). Vysoký podíl introdukovaných druhů nacházíme mezi ptáky (39 druhů z aktuálně se vyskytujících 197 druhů). Z celkového počtu 36 druhů sladkovodních ryb je 22 nepůvodních. K 10 domácím druhům mravenců přibylo dalších 30 druhů. Ze známých 25 druhů denních motýlů je nepůvodních opět většina – 15 druhů. Odhaduje se, že na Nový Zéland bylo zavlečeno dalších více než dva tisíce druhů bezobratlých. Závratný je více než poloviční podíl nepůvodních druhů vyšších rostlin. K roku 2006 byl počet jejich nepůvodních druhů 2390 oproti autochtonním 2138 druhům. Považovat Nový Zéland za „hot-spot nepůvodních druhů“ a s tím spojených biologických invazí je zcela na místě.

Co teď s tím?

Celospolečenská poptávka po ochraně přírody Nového Zélandu přichází relativně pozdě. Až od šedesátých let 20. století se realizují první vážněji myšlené záchranné akce na podporu vlajkových druhů, jako je kivi, kakapo, nestor kaka, slípka takehe, koník weta nebo památné stromy kauri. Dnes jsou záchranné chovy a úspěchy v ochraně druhů veřejností bedlivě sledovány. Když se podařil umělý odchov prvních papoušků kakapo, sotva někdo na Novém Zélandu tuto senzační novinu nezaznamenal. S papoušky se nechal fotografovat samotný guvernér. Všichni poslední přeživší kakapo (126 jedinců v roce 2014) mají své vlastní jméno a přesně zdokumentovanou historii.

Můžeme pokračovat dál – 45 % rozlohy plochy obou hlavních ostrovů se dnes monitoruje z hlediska šíření invazních druhů. Aktivní opatření proti šíření nepůvodních druhů rostlin se týká zhruba jen 0,25 % rozlohy, přesto jsou náklady na zpomalení nebo zastavení rostlinných invazí astronomické. Jen díky půl století trvajícímu aktivnímu „pest managementu“ a eradikaci invazních druhů savců byla přibližně desetina plochy ostrovů mimo „pevninu“ Nového Zélandu zbavena nejškodlivějších nepůvodních druhů, což mělo zásadní význam pro udržení populací některých endemitů (několik druhů koníků weta, již zmíněný kakapo).

Ambiciózní je plán na zbavení Nového Zélandu osmi nejvýznamnějších invazních druhů savců (tři druhy lasicovitých, čtyři myšovití a vačnatec kusu liščí) pomocí otrávených návnad a pastí. Krom savců dnes patří k „top ten“ invazí také ryby. V tocích a jezerech se přemnožují živorodky (Gambusia affinis), kapr (Cyprinus carpio) nebo sumeček americký (Ameiurus nebulosus).

Zavlečené ryby zvyšují eutrofizaci a snižují populace vodních rostlin a bezobratlých, kterými se živí.

Problematické jsou zavlečené druhy sociálních blanokřídlých (vosy, vosíci, mravenci). Lokálně velmi hojná, původem euroasijská vosa útočná (Vespula germanica) je nejen potravním konkurentem ostatnímu hmyzu, ale současně i nejvýznamnějším hmyzím predátorem. Některé studie dokladují, že vosy konzumují více hmyzu než hmyzožraví ptáci.

Vážné problémy působí některé zplanělé rostliny (starček Senecio jacobaea, janovec metlatý Cytisus scoparius, hlodáš evropský Ulex europaeus, vlčí bob Lupinus polyphyllus, vřes Calluna vulgaris), které přerůstají původní vegetaci. Zhruba každou desátou rostlinu zavlečenou na Nový Zéland je možno klasifikovat jako invazní (odhadem cca 200 druhů).

Hledají se cesty, kterak nástup invazních druhů regulovat. Některé se jeví jako perspektivní (např. biologický boj proti expandujícímu nepůvodnímu vřesu prostřednictvím mandelinky bázlivce Lochmaea suturalis), jiné skončily naprostým fiaskem (vysazení hranostaje Mustela erminea proti přemnoženým králíkům a zajícům, kdy hranostaj přešel na predaci místních druhů ptáků a stal se jedním z nejvýznamnějších invazních predátorů na ostrovech).

Na Novém Zélandu ale nejde jen o invazi nepůvodních druhů (byť jejich potlačení si lze představit jen obtížně). Další část problému představuje nepůvodní krajina, jež dnes pokrývá větší část Nového Zélandu a v níž do jisté míry fungují nepůvodní ekosystémy. Tedy společenstva nepůvodních druhů, kde jeden je potravně vázán na jiný, kde se ukotvila nepůvodní vegetace opylovaná nepůvodními druhy hmyzu a na dekompozici se podílejí nepůvodní druhy členovců. Dominantní roli v těchto ekosystémech hraje člověk, který takovou krajinu vytvořil, dále ji udržuje a rozšiřuje. Snaha o odstranění nepůvodních druhů z takto fungujících de novo instalovaných ekosystémů znamená riziko přemnožení jiných nepůvodních druhů, jež jsou opět nepůvodními druhy (např. predačně) regulovány.

Ochrana přírody na Novém Zélandu je tak pro ekology opravdovou výzvou. Co vlastně chceme chránit a kam ochranu směrovat? Chceme mít v budoucnu z památných novozélandských druhů disneyland v rezervacích na izolovaných ostrůvcích v sousedství hlavních ostrovů? Opravdu nám tak vadí nepůvodní druhy? Jakou roli má mít v těchto úvahách platící veřejnost, turistika, jakou odborný pohled? Co vlastně od ochrany přírody očekáváme? To jsou klíčové otázky, na něž se hledají obtížně odpovědi nejen na Novém Zélandu.

Odjíždíme se smíšenými pocity. Myslíme na sympatické kivi, vyhynulé ptáky moa, pastviny s ovečkami, horké prameny v Rotorue, ustupující ledovce v Jižních Alpách, ale i na důkladné čistění bot po příletu do Aucklandu. Když projíždíme romantickou hornatou krajinou Canterbury na letiště v Christchurch, loučí se s námi hory zalité zlatou barvou rozkvetlých keřů. To, co tu všude kvete, je nám Evropanům dobře známý janovec metlatý (Cytisus scoparius). Říkáme si: prohrála to tady jedinečná novozélandská příroda, nebo má ještě šanci?

Text vznikl na základě podpory projektu ESF CZ.1.07/2.2.00/28.0149.

Více o geologické minulosti Nového Zélandu a jejího vlivu na vznik a zánik druhů čtěte na vesmir.cz.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201506_336-341.pdf (719 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky