Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Nonsexizmus v jazyce

Publikováno: Vesmír 74, 416, 1995/7
Obor: Různé

Mnozí přírodovědci i jiní vědci si asi povšimli, že se v posledních letech v anglicky psaných textech objevuje podivná novinka, totiž osobní zájmeno he/shehis/her, popř. she/heher/his (jak to napsat, aby neměl žádný rod přednost?). Je to projev snah tzv. nonsexizmu, dědice amerického feminizmu, tedy snah o zrovnoprávnění obou pohlaví i v jazyce, neboť i ten nepochybně nese výrazné stopy patriarchální společnosti, v níž vznikal a vyvíjel se.

Jak známo, na rozdíl od některých jiných jazyků (též češtiny) anglická substantiva nejsou nositeli žádného gramatického rodu a užívání zájmen, kterými se v textu na ně odkazuje, se řídí podle “rodu přirozeného″, tedy podle pohlaví osoby, kterou substantivum v dané souvislosti označuje. Tak např. k angl. substantivu reader “čtenář″ lze odkázat jak zájmena he “on″, tak she “ona″, podle dané situace. Problém nastává, když se toto substantivum užije v platnosti obecné, nikoli ve vztahu k jedné konkrétní osobě), jak je tomu např. v analogické české větě “Každý čtenář jistě pochopí, že...″, která se vztahuje na muže i na ženy. V angličtině se v takovýchto případech užívalo a nezřídka dosud užívá zájmeno mužské he. A právě v tom vidí nonsexistky/nonsexisti jeden z projevů nerovnoprávnosti a vehementně doporučují užívat oněch podvojných zájmen he/she atd. (Některé/Někteří dokonce navrhují utvořit jednotné nové “neutrální″ zájmeno, např. hesh, thon, hir aj.)

Že nonsexizmus začal v angličtině u osobních zájmen, je pochopitelné: Vzhledem k tomu, že v ní musí být v každé větě vyjádřen podmět, je jejich frekvence v textu poměrně značná (na rozdíl od češtiny); a přitom s ostatními zájmeny (this, that, some, who, which, ...) tyto problémy nenastávají, protože ta jsou rodově nerozlišena – opět na rozdíl od češtiny, kde máme ten/ta/to; každý/každá/každé; (ně)který/(ně)která/(ně)které...

Také nepřekvapuje, že anglické názvy typu chairman, spokesman atp., obsahující složku -man “muž″, neušly pozornosti a místo nich se zavádějí “neutrální″ podoby chairperson nebo jen chair (jak jste si možná všimli na programech různých konferencí). Se slovem man má anglický feminizmus další potíž, neboť jím lze označit nejen muže, ale je to i základní název pro člověka vůbec! (To si neuvědomili ti Češi, kteří pojmenovali fenomén zvaný anglicky snowman výrazem “sněžný muž″ místo “sněžný člověk″.)

Nonsexizmus nachází postupně cestu i do jiných jazyků, též do němčiny, kde někteří lidé jdou tak daleko, že nahrazují všeobecný zájmenný podmět man (man sagt “říká se″), vzniklý kdysi ze substantiva Mann “muž″, slůvkem frau (paní). Jak si však poradí s tím, že základní název pro ženu je das Weib, tedy slovo rodu středního (tedy “věcného″), to nevím.

Podívejme se nyní, nač by narazil nonsexizmus v češtině. Základní rozdíl proti angličtině je především v tom, že v češtině (ale i v němčině a francouzštině) nese každé substantivum jeden z gramatických rodů: slovo čtenář je rodu mužského za všech okolností, je tedy vždy on, ten, každý, který, takže nějaké “on/ona čtenář″, “ten/ta čtenář″, “každá čtenář″ apod. jsou prostě výrazy nemožné. A toto slovo zůstává jednoznačně gramatickým maskulinem i tehdy, je-li užito obecně: Napíše-li někdo, že jistou knihu už četlo na tisíce čtenářů, rozhodně nemá na mysli jen muže, nýbrž i ženy, tedy čtenáře bez rozdílu pohlaví. Navíc má ovšem čeština možnost utvořit speciální pojmenování pro ženu: čtenářka, lékařka, magistra, předsedkyně, pacientka, ... To by se tedy mohlo feministkám patrně zamlouvat. Jenže nemohlo. Ženské podoby jsou totiž vždy odvozeny od podob mužských (zajímavou výjimkou je vztah vdovavdovec), což je, uznejte, projev starobylé nerovnoprávnosti. Rovněž ta skutečnost, že podobu mužskou lze vztáhnout i na ženy (mezi tisíce čtenářů lze zahrnout i ženy), kdežto podobu ženskou vztáhnout na muže nelze (tisíc čtenářek je jednoznačně vždy jen tisíc žen a žádný muž), je projevem nerovnocennosti. Co však s případy, jako jsou substantiva osobabytost, která zůstávají naopak za všech okolností femininem a nelze z nich nijak vykouzlit maskulinum?

A což teprve tzv. mluvnická shoda u přídavných jmen a příčestí (už jsme na ni narazili u zájmen): veselý/veselá, veselí/veselé; šel/šla, šli/šly; byl vyznamenán/byla vyznamenána, byli vyznamenáni/byly vyznamenány. Jak kuriózně a neprakticky by vyhlížel nonsexistický český text, naznačuje následující věta: “Čtenář/čtenářka je vyzýván/vyzývána, aby sám/sama odhalil/odhalila, co to je...″. (Opsal jsem ji z obsažné eseje S. Čmejrkové Žena v jazyce, který vyšel v 1. čísle letošního ročníku časopisu Slovo a slovesnost.) Bylo by sice většinou možné užít místo lomítek závorky, ale výsledek by nebyl o mnoho lepší. Prostě struktura češtiny i mnoha dalších jazyků takovým formám příliš nepřeje.

Nelze ovšem říct, že bychom v češtině žádné nonsexistické jevy neznali. Tak např. shromáždění oslovujeme (my muži) tradičně formulí typu ″Vážené dámy a vážení pánové″ (zpravidla však jen “Vážení přítomní″ a rozhodně pouze “Vážení přátelé″) a rovněž v různých úředních i jiných písemnostech bývá adresát oslovován podvojně a též v textu se k oběma rodům většinou přihlíží (např.: “Vážená předplatitelko/Vážený předplatiteli, žádáme Vás, abyste nám sdělil(a) ...″). Nejde tu však o nějaký násilný zásah do jazyka, nýbrž o využití jeho možností, motivované přirozenou situací, taktikou zdvořilosti či pozornosti, popříp. věcným zřetelem (např. v inzerátu “Přijmeme uklízečku/uklízeče″).

Mnohé z vás třeba napadne, že by bylo možné onen radikální, ideologicky podložený reformní nápad odbýt rčením “Tyhle vaše starosti bych chtěl mít!″ nebo oblíbeným výrokem mého třídního profesora “Aby nás pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!″. Jenže někteří lidé ve světě to berou velmi vážně (i tržně) a objevují se příručky typu ″The handbook for nonsexist writing″ nebo “Richtlinien zur Vermeidung sexistischen Sprachgebrauchs″. Je to vlastně překvapující, že v období tzv. postmodernizmu, jehož duch tak málo přeje jakémukoli, i jazykovému, reformování a normování, objevuje se výrazně vyjádřená snaha takto uměle zasahovat do jazyka. Je však mnoho důvodů i zkušeností, které před takovýmto úsilím, vnášejícím do našeho vyjadřování nejistotu až zmatek, jasně varují. Ve zmíněném článku ve Slově a slovesnosti se uvádí, že různí američtí autoři a redakce reagují na tento směr nestejně. Nejvíce se k němu přiklánějí, přirozeně, časopisy ženské, ale hned za nimi následují časopisy vědecké (při dnešním výrazném podílu žen na vědecké práci to nepřekvapuje); naproti tomu mužští poslanci Kongresu USA se prý o věc příliš nezajímají a poslankyně názorově kolísají. Opatrníci se pak snaží nenarazit a problému se vyhýbají tím, že užívají (rozumí se v angličtině) raději množné číslo (readersthey), neboť zájmenný tvar they platí pro oba rody bez rozlišení...

Aby bylo jasno, myslím si, že dnes je plné, všestranné uplatnění žen ve společenských činnostech prostě faktem a že uznání a vážnost ženy jako plně rovnoprávné lidské bytosti (jak také jinak) je možno a je třeba projevovat a realizovat spíše jinými způsoby než vytvořením obourodého zájmena.

Diskuse

Žádné příspěvky