Nikdy jsme nezačínali od nuly

Je s podivem, proč slovutná Akademie věd pod svými křídly chová ústavy jako filozofický, sociologický, či dokonce Ústav dějin umění. Připisuji to na jedné straně obavám, že jejich likvidace by se neobešla bez kraválu, na straně druhé přejmenování na Akademii poznání by zakládalo nárok na vytváření ústavů nových, například teologických. A tak vše zůstává při starém i za cenu pocitu, že něco není v pořádku, protože my přece dokážeme odlišit „poctivou vědu“ od „bludných cest“.

Ani já jsem před 45 lety o existenci hermeneutiky nevěděl. Práce na mé předchozí knížce (kterou k mému údivu Václav Hořejší chválí) mi však ukázala řadu situací, kdy už ani v experimentální vědě nepostačuje testovat hypotézy a používat k výrobě dat redukcionistickou metodu: je to okamžik, kdy vzniká příběh, teorie, zkrátka interpretace toho, co nám naše pozorování poskytlo. Příběh je nám vodítkem k vytváření hypotéz nových a k jejich testování. Hypotézy předchozí ale také nevyvstaly z vakua, byly výsledkem dobové představy o světě a metodické úrovně příslušné vědy. Nikdy jsme nezačínali od nuly. Hypotézy, jejich testování a příběh jsou nerozlučně spojeny.

Druhým popudem mi byly četné výzvy k sjednocení lidského poznání pod hlavičkou přírodních věd. Podobné výzvy se často nesou v duchu přesvědčení, že tzv. humanitní vědy tápou a po celá staletí se točí v kruhu, a teprve novověká experimentální věda kápla na to, jak z bludného kruhu ven (viz například články L. Kováče, Vesmír 78, 644, 1999/11 a Vesmír 79, 105, 2000/2). Opravdu chceme věřit, že se za posledních 400 let rodilo tolik naivků, nepřejníků, hlupáků nebo prostě lenochů, kteří nepochopili „vědecký světový názor“, dobrovolně setrvávají v bludu a ještě za to berou peníze? A dokonce nám navzdory zakládají obory jako sociologie vědy?

S minimem přípravy (představte si opačnou situaci, například sociologa v chemické laboratoři) jsem na tyto otázky tři roky hledal odpověď. I zjistil jsem, že podobně jako my, i oni testují a falzifikují hypotézy, používají redukcionistickou metodu, sbírají data a snovají své příběhy. Vědí však, že jim jest pracovati s tématy historickými, artefakty nebo texty, a přikládají mnohem větší důležitost než my finálnímu kroku – konstrukci příběhů. To proto, že neexistuje „objektivní“, jednou provždy daný výklad historických pramenů ani psaných textů, i když je máme často před sebou černé na bílém. Aby tento interpretační krok vůbec dával nějaký smysl, je dobově, jazykově, kulturně, nábožensky podmíněn, a bez pochopení těchto souvislostí vůbec nelze příběh tkát. V tom spočívá hermeneutika čili umění výkladu. Ani náhodou nejde o bezbřehé cucání si příběhů z prstu, o ono slavné anything goes, které (nespravedlivě) podsouváme tzv. postmoderně. Protože vím, že málokterý z vědců má čas si po tři roky hrát, pokusil jsem se jim tento pohled zprostředkovat v první části knihy.

Interpretace je ale důležitým předpokladem i v experimentálních vědách. Několik směrů v biologii posledního sta let prostě neobstálo (některé možná jen proto, že se vyskytli pánové Hitler a Stalin) a dnes jsou vzpomínány leda tak v úvodu ke kurzu, s anekdotickým poukazem na to, že tito obzvláštníci ještě nevěděli, co nám je už nad slunce jasné. I dnes existují podobná myšlenková schémata (Neubauer). V druhé části knihy kladu tyto kapitoly líčící plodně a poctivě prožité životy vedle dnes převládající teorie (mechanistické a novodarwinistické; bijte mě za název, na nic kloudnějšího jsem nepřipadl). A na případu lysenkizmu se snažím poukázat na důsledky, které má hra nečistá a nepoctivá.

A teď k živým bytostem. Ani ve snu by mne nenapadlo zpochybňovat současnou biologii. Ale – jak říká W. Heisenberg – studujeme-li mozek jakožto stroj, bude se nám jako stroj chovat. Biologie chápaná jako pouze experimentální věda může získávat jen informace tomuto typu zkoumání přístupné. Musí nutně odhlédnout od toho, že zkoumá bytosti historické a vládnoucí pamětí, které se, jako my, potřebují ve své situaci vyznat. Připusťme však, že genetický text je doopravdy textem, kterému je třeba porozumět a nikoli ho jen dekódovat. Připusťme, že signály, které proudí v buňkách, jedincích, společenstvech, jsou historicky, tj. místně, dobově, ontogeneticky fylogeneticky, druhově podmíněné. Dovolil jsem si tento přístup nazvat vitalizmem. Ať mi V. Hořejší nepodkládá mystiku: žádné transcendentno, nemateriální síly, směrování ani vyšší smysl nepotřebuji. Ani vitalista Driesch žádným mystikem nebyl – alespoň ne v r. 1905, kdy psal Der Vitalismus als Geschichte und Lehre. Prohlašovat vitalisty za duchaře je primitivní ideologický trik. Tvrdili sice, že pomocí známých zákonů fyziky a chemie život nevysvětlíme, a tak hledali zákony další, a zaváděli při tom pojmy, které se nevžily, dnes nám připadají směšné a nevalně definované. Ale ruku na srdce – víme opravdu, co je komplexita, informace, organizace? A které že zákony fyziky a chemie si troufnou na úplné vysvětlení života (nebo třeba umění hry na housle)? Zákony jsme sjednali my – a tak jako poslanci, produkují občas i vědci novely zákonů. Že v živých tělech tyto zákony platí? To přece nikdo nezpochybňuje.

Je mi z duše cizí primitivní deizmus typu „vše bylo jednou provždy dáno“ na počátku, ať už je jím Stvoření nebo Velký třesk. (Deizmus, zamlčený předpoklad mechanistického pojetí experimentální vědy, ale ještě není náboženství, jak se Hořejší domnívá – chybí mu aktivní zájem a účast Tvůrce na dění a možnost komunikace s Ním, a tím ovlivňování běhu světa.) Pokud se nechceme uchýlit ani k deizmu, ani k teizmu, co nám zbývá? V první řadě náhoda, kterou neumíme uchopit jinak než statisticky; snažil jsem se ilustrovat, jak věda, často úporně, s náhodou zápolila. Ale zbývá ještě jedna možnost: předpokládat, že podobnou singularitou, jakou byl Velký třesk, je každý okamžik, nabízející astronomický počet možných budoucností světa (z nichž ovšem žádná neodporuje poznaným „zákonům“). Tam, kde dochází k evoluci, tj. kde čas je časem historickým, si vyvíjející se systémy v pravém slova smyslu vybírají, protože disponují historickou zkušeností, kterou interpretují – ať ke své škodě nebo k užitku. To platí už pro nerovnovážné, tzv. disipativní systémy fyziky a chemie, a v míře mnohem větší pro živé bytosti. Inu, nazvěme tento názor vitalizmem.

Když už mluvíme o té hermeneutice: Hořejšího text dovoluje ještě jednu interpretaci, ve které já a moje kniha hrajeme jen podružnou úlohu – totiž že cílem je zašťourat do Z. Neubauera, kterého, eufemisticky řečeno, V. Hořejší nemá rád. Je nutné ventilovat spor dvou univerzitních profesorů právě touto formou?