Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Neveselé kapitoly o vědě a moci VI.

Příliš krátké jaro a Dva tisíce slov 1)
< předchozí | seriál: Neveselé kapitoly o vědě a moci | další >
Publikováno: Vesmír 77, 587, 1998/10
Rubrika: Paměti

Vánoce 1967 byly pozoruhodné tím, že tento církevní svátek přerušil zasedání Ústředního výboru komunistické strany. Protinovotnovská opozice tohoto křesťany přihraného respiria použila k tomu, aby se řádně zformovala, takže záhy po Novém roce byl Antonín Dobrotivý sesazen z křesla ústředního tajemníka. Na jeho místo usedl muž zcela neznámý, jménem Alexander Dubček, s úsměvem na vlídné tváři, a jak se zdálo se smyslem pro humor, což u vládců kremelského typu byla vlastnost zcela nevídaná.

O Dvou tisících slov bylo mnoho řečeno, mnoho napsáno, pravdivě i lživě, mnoho zamlženo a mnoho vytrpěno. Jsa jedním ze čtyř pachatelů tohoto v očích Bilaků, Indrů a Kapků kontrarevolučního zločinu, mohu o něm vydat osobní svědectví. Začalo to vlastně nevinně na Dobříši, 29. března 1968, kdy se tam konalo zasedání Vědecké rady ministerstva zdravotnictví. Všudypřítomná a vždy informovaná Helena Rašková sdělila shromáždění, že by bylo žádoucí poslat novému Ústřednímu výboru Strany, který právě zasedal na Hradě, pozdrav v podobě podpory reforem. Pak byl předložen jakýsi neslaný nemastný text o oddanosti Straně a Vládě. Zdálo se však, že někteří z nás s takovým jalovým povídáním nejsou spokojeni a několik nás pak odmítlo tento žvást podepsat s poukazem, že nemluví k věci a že zase jen lakuje náš obor na růžovo, i když je nám jasno, že lékařská věda i praxe skřípou na mnoha místech. Předseda, tuším, že to byl Servít nebo Šmahel, oponentům odpověděl, aby to tedy napsali sami a líp. K tomu jmenovali Broda, Gutmanna, Kotáska a mne se šibeničním termínem jedné hodiny.

Během této krátké lhůty jsme stačili napsat to, o čem se mluvilo běžně v kuloárech: vymanit se ze sovětských doktrín ve vědě, které ještě stále přežívaly, rehabilitovat potlačené obory, například genetiku a psychiatrii, ukázat skutečný zdravotní stav obyvatelstva, a zaměřit pak k bolavým bodům práci vybraných a dobře fungujících rezortních ústavů. Tedy vcelku nic překvapujícího, až na otevřenost formulací bez příkras, což ovšem bylo vzrušující novum pro oddané soudruhy v Radě, kteří však byli přehlasováni a dokument byl odeslán. Když se dnes na tento text rozpomínám, byl to předchůdce Dvou tisíc slov, kdy se vědecká fronta postavila čelem proti politické moci písemným dokumentem veřejně adresovaným jejímu centru, komunistické straně, z iniciativy nestranické opozice, tedy občanů druhého řádu, označovaných stranickou hegemonií ponižující nálepkou „masy“.

Tenkrát jsme si naplno uvědomili politický hendikep vědců ve srovnání s jinými intelektuály. Přesto, že nás byla hrubým odhadem desítka tisíc, postrádali jsme nezávislou organizaci, která by nás politicky reprezentovala před veřejností. Nebyla jí bohužel Akademie. Její alarmující analýza debaklu komunistického hospodaření putovala neveřejnými, přísně utajovanými kanály přímo do centra moci, kde sice vykonala své, avšak za zavřenými dveřmi a bez přístupu široké veřejnosti. To, co se dostávalo na veřejnost, byly buď zprávy zkreslené cenzurou, nebo slabé hlasy jedinců. Korumpované odbory nebyly jako politická páka k ničemu. A tak vzniklo volání po nezávislém Svazu vědeckých pracovníků. Vždycky trefně praktický Wichterle spočítal, že když každý vědecký pracovník přispěje ročně jenom jedinou stokorunou, bude mít tento svaz k dispozici na rok milion korun, což mu dovolí – mimo jiné – vydávat nezávislý týdeník Vědecké noviny, jako obdobu proslulých Literárek. Redaktorů schopných vytvořit z nich čtivý týdeník jsme měli dostatek. A co hlavního v té době: chtěli jsme vystupovat jako rovnorodí partneři uměleckých svazů, ve veřejnosti politicky dobře známých, které teď vytvořily stranickou hegemonií obávaný Koordinační výbor.

Přípravný výbor Svazu vědeckých pracovníků byl ustaven a byl jsem pověřen zastupovat ho na pravidelných schůzích Koordinačního výboru svazů, kde nás přijali jako rovnorodého partnera bez jakýchkoli námitek. Abychom dostali příslušný úřední punc od Národní fronty, musel jsem se pro něj vypravit k tehdejšímu předsedovi Dr. Krieglovi. Tam jsem narazil na neočekávaný odpor, výmluvy a ošívání. Celé to skončilo do ztracena. Avšak, štempl-neštempl, do zasedání Koordinačního výboru svazů jsem pravidelně týdně chodil, podporovali jsme jeho akce a přípravný výbor našeho nového svazu pracoval dále, takže v polovině května jsme mohli předložit ideový program. Měl veřejnosti ukázat, že věda, stejně jako ostatní kultura, byla zotročena stalinistickým násilím, že vědci požadují stejně jako umělci osvobození od diktátu politické moci, obnovu autonomie vysokých škol a plnou podporu svobodného bádání v Akademii a na vysokých školách.

Svaz měl také za úkol aktivně podporovat veřejná vystoupení vědců ve sdělovacích prostředcích, aby se veřejnosti ukázalo, na čí straně československá věda jako celek stojí, co podporuje a co odmítá, že nestojí stranou v boji o svobodu, ba naopak, že svoboda je jejím základním předpokladem. K tomu bylo třeba, aby byl tento dokument schválen plenární schůzí vědeckých pracovníků. Svolali jsme ji do jedné velké posluchárny, nepamatuju se už, zda na filozofické či právnické fakultě. Byla obsazena do posledního místa. Na pořadu byly dva body: publikace ideového programu s diskusí a volba výboru svazu. Byl jsem pověřen předsedáním schůze. K prvnímu bodu bylo několik málo připomínek. Zato druhý bod byl pozoruhodně bojovný. Vyzval jsem plénum, aby nominovalo návrhy členů do výboru, jejichž jména jsem zapisoval na tabuli spolu s místem jejich působiště a oboru. Už při této nominaci jsem cítil vzrušení v auditoriu. Nyní jsem přečetl jména – bylo jich několik desítek a požádal jsem o diskusi ke každému z nich. Netušil jsem, jakou vřavu tímto plebiscitem vyvolám. Některá jména byla přijata bez diskuse, občas dokonce s potleskem. Jiná vyvolala bouři odporu, a pokud byl postižený přítomen, prudkou výměnu názorů, která ukazovala, že se do výboru chtěli znovu vetřít kolaboranti a partajní patolízalové. Proti konečnému seznamu nebyly námitky a bylo pozoruhodné, že se v něm neobjevilo jediné jméno dosavadních vysokých vědeckých funkcionářů.

Později jsem si často kladl otázku, proč jsem se na jaře roku 1968 dal do práce na poli pro mne dosud neznámém – do politického chumlu té doby. Odpovídám si na to tím, že mne pobuřovalo chameleonství velké řady straníků, kteří jako by si vymazali svou paměť a své svědomí a dnes veřejně tvrdili a hlásali to, co ještě před pár lety tvrdě popírali a co pronásledovali kde mohli: právo člověka na svobodu myšlení. Na pražské jaro se lepili jako pijavky, snažíce se, podle smutně proslulého pravidla Václava Kopeckého, být u každé kliky, kterou se právě točí. Ptal jsem se, jakou cenu budou mít ony reformy, které navrhují, budou-li je právě oni provádět svýma umazanýma rukama. A sám sobě jsem namítal, že pak nebudu mít právo si stěžovat. Když se teď odmítnu zúčatnit, vyklidím znova pole a vrátím se do své izolace. Pobouřil mne znovu kokrhající Kohout a krákorající Pelikán, urazil mne rektor Techniky, hájící v televizi svobodu, když v prověrkách roku 1958 z Techniky vyhodil Wichterleho, trapný mi připadal jeden z takzvaných vedoucích fyziologů, který prohlašoval, že stojí za vším, co kdy napsal, a když mne pozval k společné přehlídce svých sebraných spisů, koktavě při čtení přeskakoval pasáže, kde fyziologům a lékařům vydával Stalina a jeho blábolení o jazykovědě za vzor vědecké práce. A navíc, tito lidé působili odpudivě na lidi slušné, kteří říkali, že s lidmi podobného charakteru nechtějí mít nic společného ani teď, čímž se vytvářel začarovaný politický kruh k prospěchu starých, za rohem číhajících, skalně spolehlivých stranických kádrů. Ti vskutku dávali naši činnost pečlivě registrovat stále fungujícími, placenými i dobrovolnými bystrými oky, a občas nechávali roztrousit staré heslo páté kolony „přijde den“. Dodnes si myslím, že pravým signálem k bratrskému zákroku bylo odhalování dříve nedotknutelných držav tajné policie, zahájené generálem Pavlem, cementu, bez kterého se žádná vláda lži nemůže udržet při životě.

Zprávy o možné intervenci, které začaly proskakovat začátkem května 1968, jako o repríze událostí v Maďarsku 1956, se na chvíli utopily v radosti kolem Prvního máje, nikoliv ovšem ve vnuceném pochodu před tribunou s blahosklonně kývajícími revolucionáři na penzi, ale ve spontánním náporu mládeže na Prahu v rámci Majáles, které změnily šedivou tvář tiše trpící metropole na město nezbedných bakalářů dvacátého století, plné vtipu, sarkazmu, pohrdání falešnou autoritou a nadějí bez nakomandovaného optimizmu. Na chvíli zněla na ulicích Prahy Carmina burana.

Jednoho červnového rána volal Jan Brod, že mu telefonoval Dr. Kriegel, že co jako je s vědci, že nic pro novou politiku nedělají. Dost mne to rozzlobilo, protože to byl právě Kriegel, který se moc ošíval, když jsem k němu přišel jako k předsedovi Národní fronty vyjednávat, aby nám dal zaregistrovat Svaz vědeckých pracovníků jako nezávislou organizaci. Předtím jsem se s ním setkal jen jednou, jako s náměstkem ministra, když si mne předvolal v padesátých letech a zatraceně mne sjel za to, že se ve vědě nedržím pravidel, která nám nařídili z Moskvy. A dnes: Co prý takhle nějaké provolání? Tenkrát se toho psaly metráky. Za chvíli volal Wichterle, že by se to mohlo udělat, ba dokonce mělo udělat. Proč ne? Ale jak? Docela jasně říci to, co si myslí nekomunisté, takzvaní nestraníci, o soudruzích, kam to dopracovali. A povědět jim, proč si myslíme, že vládli a vládnou mizerně, bez obalu, čistě, bez stranické hantýrky, tak jak my mluvíme. Napsali jsme si v bodech, co by tam asi mělo být. Bylo to trochu k smíchu, dělat z toho manifest nebo prohlášení. Zdálo se mi, že tohle si už dávno zpívají vrabci na střeše, že to není vůbec nic nového. Šlo ale o to, dát tomu přiměřenou formu, jasnou a čistou, bez ozdob a parády. Kdo tak ale píše? Komunistům a jejich spisovatelům socializmus přilepil jazyk na patro, nikdo už nepíše upřímně a je to samá přetvářka. Wichterle navrhl Vaculíka. Vzpomněl jsem si, že jsem četl Sekyru. To byla řeč jako tesaná do pořádného špalku dřeva. Vaculík! Tenkrát mu to ještě myslelo jasně, i když byl komunista, z nich snad jedinému. A je z Moravy, tak jako Wichterle. Sešli jsme se poprvé ve čtvrtek 6. června v 18.00 na terase Park Hotelu blízko Vaculíkova bytu – Wichterle, Brod a já – probrali jsme naše návrhy, a pak jsme na něho ještě chvíli čekali. Přišel s černou čupřinou na hlavě, podsaditý horák v brýlích. Tenkrát ještě neměl vousy pod nosem. Moc toho neřekl, jen poslouchal, co po něm chceme. A pak se po nás třech pořadě podíval a řekl: „Napíšu! Ale jen pravdu, a krátce. Tak nanejvýš dva tisíce slov!“ Řekli jsme, že nic jiného než pravdu nechceme. A tím jsme se dohodli. Hotový text přinesl v úterý 11. června v 18.00 – tedy ani ne za týden. Byla to krása! Ten člověk uměl myslet a uměl psát. Ale co se obsahu týče, měl jsem pořád pocit, že to není nic nového. To všechno si lidé mezi sebou říkali už asi dvacet let. Proč to opakovat? Ale přece jen to tu bylo jasně napsáno, černé na bílém. A to je víc, než když si to lidé jen tak mezi sebou šeptají!

Chtěli jsme, aby to podepsali lidé, kteří dělají vědu i umění. A také ti lidé, co se dřou ve sportu, aby se na Čechy a Slováky nezapomnělo v cizině, i když vláda dělá jednu mezinárodní ostudu za druhou, takže nás už nikdo nebere vážně. Podpisování bylo úplně dobrovolné. A podpisů se sebralo mnoho, komunisté i nekomunisté, ale většina těch druhých. Na prstech jedné ruky bych dnes spočítal zbabělce, opatrníky a konjunkturalisty, kteří to odmítli podepsat v prvním kole. Než se to předalo do tisku všem slušným novinám, měli jsme ten text doma. Pamatuji se, že po jeho přečtení mi moje žena řekla, že z toho bude malér. Nevím, jak k tomu závěru došla, ale měla pravdu. Já jsem to tenkrát tak necítil.

Bylo to 27. června, den byl jako ze zlata. Jan Brod mi volal do ústavu, že je ze Dvou tisíc slov strašný malér, že o nich jedná parlament, že Smrkovský je z toho ve stavu nepříčetnosti a že se máme večer sejít v kanceláři parlamentu na koberci u Dr. Kriegla.

Byla nás tam tenkrát hrstička. A František Kriegel, objednavatel, nám strašlivě lál. Jeho stanovisko si dodnes nedovedu vysvětlit. Postrádalo a postrádá dosud, zvláště nyní, když znám jeho další osud, jakoukoli logiku. Asi nerozumím diplomacii ani politice. Kdesi jsem četl rozbor Krieglovy osobnosti od Václava Havla. Myslím, že Krieglovi dokonale rozuměl. Ptali jsme se Kriegla, proč nám vyčítá, když mluvíme pravdu. Radok byl udiven, že se Dva tisíce slov u něho nesetkalo s potleskem. Psalo se tam, že by lidé třeba nemuseli chodit do úřadů k osobám, ke kterým nemají důvěru. To soudruhy, včetně Kriegla, strašně rozčílilo. Wichterle se ho zeptal, jestli on chodí na návštěvu k lidem, kterým nevěří nebo co mu lžou. Na to Kriegel už neodpověděl.

Druhého dne a po dny následující nastala povodeň. Lidé z celé země psali novinám a masově se hlásili k podpisu Dvou tisíc slov. A zvlášť potom, když se rozneslo, že nás soudruh Indra rozkázal zatknout jako kontrarevolucionáře. Nikdo ho už tenkrát neposlechl. Zvlášť veliká vlna podpisů přišla, když byl manifest Dva tisíce slov napaden sovětskými politruky. Myslím, že to bylo v Pravdě. Nevím, zda k tomu nepřispěly i podpisy sovětských občanů. A nakonec mi někdo řekl, že nebýt Dvou tisíc slov, tak nás sověti neobsadili. Byl to velice zasloužilý člen Strany, který emigroval. Svědčí pouze o primitivní propagandistické taktice komunistů z let 1969 až 1970, když Dva tisíce slov označila jako dokument kontrarevoluce, objednaný západními agenturami. K čemu a proč by si to objednávaly? Dva tisíce slov není nic víc než lapidárně formulovaná diagnóza československé situace od puče 1948 do roku 1968, jak ji viděl nekomunistický občan. Diagnóza otevřená diskusi. Je neúplná v jednom směru. Neříká nic o tom, jak nemoc léčit. K diskusi už nedošlo, neboť přijely sovětské tanky.

Obrázky

Poznámky

1) Pozn. red.: Tuto část pamětí zařazujeme na přání prof. Poupy k připomenutí prof. Otty Wichterleho, který zemřel 18. 8. 1998

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1998_V584-589.pdf (191 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky