Neuroetika, nové odvětví bioetiky

Převratné objevy vývojové biologie, kam patří i možnost klonování, a zejména využití embryonálních kmenových buněk k léčbě lidských nemocí, se dotýkají také neuroetiky, zejména tam, kde se posuzuje stupeň vývoje embrya. Ve Velké Británii, kde platí v otázkách klonování asi nejliberálnější zákony na světě, je stanoveno období, dokdy se ještě smí vyvíjet lidské embryo in vitro, na čtrnáctý den vývoje zárodku. To je den, kdy se začínají formovat první náznaky vývoje nervového systému. Pozoruhodné je, jak se jednotlivé filozofické směry a náboženství dívají na počátek lidského života. Pro katolickou církev je počátkem života spojení zárodečných pohlavních buněk – vajíčka a spermie. Podobný přístup má hinduismus. Jiný pohled přináší židovská víra, podle talmudu se embryo stává lidským jedincem čtyřicátý den, kdy do něj spolu s nabytím lidských tvarů vstupuje duše. Buddhisté nemají jednotný názor, což souvisí zejména s reinkarnací.

Kromě filozofických otázek však neuroetika řeší praktické problémy, například zneužití léků k zvýšení či posílení některých funkcí mozku či stavů nervové činnosti. ¹⁾ Je to podobná problematika jako doping ve sportu. Léky určené pro vážné patologické stavy nervového systému jsou zneužívány k zvýšení normálních fyziologických funkcí. Pro zlepšení nálady berou zdraví lidé léky vyvinuté pro léčbu psychických onemocnění (např. inhibitor zpětného vychytávání serotoninu fluoxetin ²⁾ ), pro zlepšení paměti zas užívají lék určený pro počáteční stadium Alzheimerovy choroby (inhibitor cholinesterázy donepezil). Podobně zneužívají k prodloužení bdělosti lék proti narkolepsii modafinil, jiní zdraví lidé zas zbytečně berou sildenafil, známý pod názvem Viagra.

Přetětí spojů mezi hemisférami

Vážné etické otázky vznikají v souvislosti s některými terapeutickými zákroky u mozkových onemocnění. Zákroky, které zprvu vypadají jako nevinné a bez významných vedlejších účinků, se mohou později ukázat jako eticky zcela nepřijatelné. Asi nejznámější příklad poskytuje historie prefrontální lobotomie či neurochirurgického přetětí spoje mezi hemisférami (corpus callosum). Poprvé prefrontální lobotomii provedl r. 1935 portugalský lékař Egaz Moniz jako léčebný zákrok u schizofreniků a v průběhu dalších dvaceti let tak bylo operováno 60 000 pacientů na celém světě. Roku 1949 byl za to Moniz vyznamenán Nobelovou cenou. Postupně se však ukazovalo, že zákrok nepřináší léčebný efekt, a po zavedení chlorpromazinu do léčby schizofrenie v r. 1954 se od prefrontální lobotomie úplně upustilo. V historii neurochirurgie se vyskytla řada různých pokusných zákroků vyřazujících z funkce části mozku generující patologickou aktivitu, například operace pro zklidnění třesu u nemocných Parkinsonovou chorobou, kdy byly neurochirurgicky vyřazeny vnitřní části jádra bazálních ganglií (pallidum) či zadní část mezimozku (thalamus). Tuto praxi potlačilo až úspěšné zavedení léků typu L-dopy. Později byla neurochirurgická operace nahrazena elektrickou stimulací, která v mnoha případech také přináší úlevu. Od takových chirurgických zákroků se stále více ustupuje.

Magnetická stimulace

V poslední době se objevují také etické otázky související s použitím transkraniální magnetické stimulace (TMS). Při tomto zákroku se k hlavě vyšetřované osoby přiloží kovové cívky, v jejichž okolí je elektrickými impulzy vyvoláváno silné magnetické pole. V závislosti na frekvenci stimulačních impulzů lze docílit buď podráždění, nebo naopak útlumu v dané oblasti povrchové vrstvy mozku. Magnetická stimulace motorické mozkové kůry vyvolává stahy končetinových svalů, nízkofrekvenční stimulace s umístěním cívky nad zrakovou oblastí mozku může způsobit dočasnou ztrátu schopnosti vidět. V poslední době byla transkraniální magnetická stimulace zkoušena pro terapii širokého spektra onemocnění, počínaje depresivními stavy a schizofrenií přes Parkinsonovu chorobu a léčbu chronické bolesti až po ovlivnění tupozrakosti a ušních šelestů. Uvažovalo se také o využití v rehabilitaci po mozkové mrtvici či v léčbě poruch řeči – afázií. Hlavním rizikem při transkraniální magnetické stimulaci je vznik epilepsie, a proto je nutno dodržovat přísná pravidla: nepřekročit velikost použitého proudu, dokonale vyhodnotit náchylnost vyšetřované osoby k epileptickým záchvatům, zjistit, které léky pacient užívá. V budoucnosti se můžeme setkat i s využitím transkraniální magnetické stimulace pro ovlivnění kognitivních funkcí, k zlepšení mechanismů paměti apod. Pak bychom se pohybovali velmi blízko problémům farmakologického enhancementu.

Zobrazování mozku

Asi nejčastěji se s etickými problémy setkáváme u zobrazovacích metod mozku, jako jsou funkční magnetické rezonanční zobrazování (fMRI) a pozitronová emisní tomografie (PET). Druhá z metod je invazivní, vyžaduje aplikaci izotopu do krevního řečiště, a protože pro studium kognitivních funkcí je nutno použít izotopy s krátkým poločasem rozpadu, je k tomu potřeba též (nákladný) cyklotron. Z těchto důvodů se dnes mnohem více setkáváme s experimentálními studiemi provedenými neinvazivní metodou funkčního magnetického rezonančního zobrazování. Obvykle jsou zkoumáni mladí zdraví dobrovolníci, kteří jsou seznámeni s (malými) riziky vyšetření. ³⁾ Podle světových statistik se ve 3–8 % případů při fMRI zjistí, že má vyšetřovaná osoba v mozku určitou anomálii, která je však funkčně kompenzována. Může jít o odlišné tvary mozku či cévní anomálie, aneuryzmata, v nejhorším případě o počáteční fázi tumoru bez klinických příznaků. V tom případě musí výzkumník odpovědně zvážit kroky k informování příslušné osoby.

Zjišťování pravdivosti

Další diskutovanou problematikou je využití fMRI k zjišťování pravdivosti výpovědí, zvláště v kriminalistice. Je snaha nahradit touto metodou detektory lži založené na zjišťování reakcí vegetativního systému galvanickou kožní reakcí. Dosavadní výsledky pokusů naznačují, že se prefrontální kůra při lži podílí na potlačení pravdivé odpovědi. Podobně byla opakovaně pozorována zvýšená aktivita v pletencovém závitu (gyrus cinguli). ⁴⁾ Je tedy možné, že v budoucnu nahradí fMRI dosud užívané detektory lži. Jinou spornou otázkou je využití fMRI k marketingovým studiím zjišťujícím působení určité reklamy či výrobku na vyšetřovanou osobu. Jedna z prvních studií byla například zaměřena na rozdíl v aktivitě mozku při pití Coca-Coly nebo Pepsi. Aktivace byly velmi odlišné, jestliže byla pokusná osoba seznámena se značkou nápoje, od reakcí, kdy se řídila pouze chutí. Ještě méně přijatelné z etického hlediska jsou studie, ve kterých jsou sledovány reakce vyšetřovaných osob na podněty s rasovým kontextem. Zjišťují se reakce struktur mozku odpovědných za emoce (například amygdaly) na podněty s rasovým podbarvením. Využití vyšetřování kognitivních funkcí na základě studií fMRI lze očekávat také v personalistice, kdy zaměstnavatele (například armádu) mohou zajímat povahové rysy, které lze zjistit reakcí určitých oblastí mozku na podněty definované podle charakteristik budoucího zaměstnání.

Hlouběji do tajů mozku

To je velmi stručný výčet problémů, které zaměstnávají odpovědné pracovníky v neuroetice. Spolu s tím, jak se bude moderní věda rozvíjet a pronikat stále hlouběji do tajů lidského mozku, se budou objevovat stále palčivější etické otázky, na něž bude nutno hledat odpovědi.