Neregulováno! Prales ve fotografii

Neobvyklá výstava v Moravské galerii v Brně (viz také inzerci na s. 875) vznikla z podnětu ekologů, zřejmě Bohumíra Prokůpka. ¹⁾ Za kurátorem Antonínem Dufkem ²⁾ přišli Dana Zajoncová ³⁾ a Tomáš Vrška ⁴⁾ s námětem tak zajímavým, že jej začal hned uskutečňovat.

Vznikl výstavní soubor, který představuje práce 31 fotografů a pokrývá dobu od třicátých let minulého století až po současnost. Jedny z nejstarších vystavených prací jsou fotografie z roku 1938 od Jaromíra Funkeho, který fotografoval na Podkarpatské Rusi v okolí hory Pop Ivan, kde profesor Alois Zlatník založil první výzkumné pralesní plochy (viz Vesmír 85, 223, 2006/4; 84, 565, 2005/10). Funke byl na Podkarpatské Rusi dvakrát, když připravoval k vydání cyklus Země Nikoly Šuhaje. Ještě starší fotografie jsou od Adolfa Schneebergera (1934) a Jána Halaše (1937). Samozřejmě nechybějí snímky Josefa Sudka z pralesa Mionší, který fotografoval po druhé světové válce. Do beskydského Mionší, kam ho zavedl frenštátský rodák Rudolf Janda, jezdil s přítelem Petrem Helbichem; na výstavě se všichni tři opět setkali. Rudolf Janda vydal o pralesích dvě významné knihy: Prales v Beskydách (1943) a Naše pralesy (1950, druhé vydání 1953).

Instalace výstavy evokuje procházku mezi stromy a výkřikem „Neregulováno!“ asi chtěli autoři upozornit na to, že pralesy nejsou jen oblasti s přísnou ochranou, ale třeba také neprostupné křoviny leckde kolem nás. K výstavě vydala Moravská galerie stejnojmennou publikaci (autoři textů jsou Marek Pokorný, Dana Zajoncová, Tomáš Vrška, Karel Stibral a Antonín Dufek).

Nebudu jmenovat všechny zúčastněné autory, ale nabízí se příležitost připomenout ty, kteří publikovali na stránkách Vesmíru: Václav Jirásek (Vesmír 87, 571, 2008/9 a další strany v témže čísle; 87, 815, 2008/11), Čestmír Krátký (Vesmír 78, 396, 1999/7), Pavel Nešleha (Vesmír 77, 710, 1998/12; 82, 656, 2003/11), Miloš Spurný (Vesmír 40, 51, 1961/2; 58, 42, 1979/1), Josef Sudek (Vesmír 85, 272, 2006/5; 85, 338, 2006/6), Miloš Šejn (Vesmír 75, 178, 1996/3) a Petr Zinke (Vesmír 87, 687, 2008/10 a další strany v témže čísle).

Lidé v běžných situacích divokost vyhledávají podvědomě. Procházky parkem a výlety do příměstských lesů pociťujeme jako blahodárné proto, že se dostáváme do kontaktu s něčím, co působí a trvá mimo přímé lidské snažení. Ani kulturní prostředí, v němž převažují námi vytvořené umělé produkty, nelze zcela odtrhnout od přírody. Různé stupně divokosti lze nalézat, kdekoliv jsme. Mohou nás nechat rozvzpomenout, spoluúčast na tom, co je živoucí a neusměrňované nám však přináší zkušenost jiné dimenze. Maliny v plastové krabičce koupené v supermarketu jsou pouhou náhražkou plodů vlastnoručně nasbíraných v blízkém lese. Vypadají jako z lesa, ale není to les. Pro požitek něčeho plně divokého by se za scénou neměl schovávat žádný člověkem diktovaný program, který vnucujeme příběhu přírody. V tom také vězí kvalitativní rozdíl mezi lesem regulovaným hospodářskou úpravou a „pralesem“. Tolik Dana Zajoncová v katalogu výstavy (s. 9), Tomáš Vrška připomíná (tamtéž, s. 15): Během uplynulých 170 let postupně přibývaly další lokality, které přesto, že byly v minulosti člověkem různou měrou ovlivněny, si zachovaly obraz přírodě blízkých lesů a byly vyhlášeny jako rezervace ponechané samovolnému vývoji. V současné době je většina lesů ponechaných samovolnému vývoji – tedy neregulovaných – v České republice soustředěna na území našich čtyř národních parků (Šumava, Podyjí, Krkonoše, České Švýcarsko). Zbytek je roztroušen v menších lokalitách o velikosti převážně v řádu desítek hektarů po celém území České republiky, přičemž nejvíce lokalit nalezneme v hraničních horských masivech. K 1. 1. 2008 bylo v Databance přirozených lesů ČR (www.pralesy.cz) evidováno 21 852 ha lesů ponechaných samovolnému vývoji – neregulovaných – tj. 0,83 % plochy lesů v ČR. Je to hodně, nebo málo?