Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Nepřehlédněme žížalu Pontoscolex corethrurus

Publikováno: Vesmír 80, 383, 2001/7
Obor: Biologie

Amazonský prales je tak obrovský, že o něm nelze říci téměř nic obecného. 1) Musíme se tedy připravit na to, že v něm narazíme na podivné, ba překvapivé věci. Vezměme třeba maličkou žížalu Pontoscolex corethrurus. Jakmile se někde objeví mýtiny, mívá na svědomí až devadesát procent veškeré biomasy, kterou na takových místech tvoří půdní bezobratlí. O těchto žížalách je už od dob Darwinových známo (mimochodem, Darwin jim věnoval celou knihu), že přemísťují mnohem víc zeminy, než jsou s to přemístit jakékoli stroje – odhaduje se, že na ploše jednoho hektaru projde jejich zažívacím traktem přibližně 1000 tun půdy ročně. Tihle zvláštní bioinženýři jsou ovšem pozoruhodní zejména tím, co dokážou udělat s nádhernou bující pastvinou, která vznikne vykácením původního pralesa. Pontoscolex corethrurus totiž za určitých okolností vypouští namísto normálních tvrdých exkrementů zvláštní polotekutou hmotu. Vadí to? Ano, vadí, protože po uschnutí tahle hmota vytváří nepropustnou, 5 cm silnou krustu, která prakticky znemožní okysličování půdy. Místo svěží louky, na které by se mohl pást dobytek, tak farmář získá zcela neproduktivní plochu – pod tvrdou sterilní krustou jsou schopny žít jen anaerobní organizmy, které celé společenstvo pastviny zásadně promění. Když zmizí prales a sníží se diverzita půdních organizmů, žížaly se namnoží a porozita půdního povrchu se sníží v takové míře, jak by to nedokázaly ani těžké buldozery nebo dlouhodobé zdupávání pastviny dobytkem. Pouze mravencům a termitům se může po několika letech podařit, že se krusta naruší a mohou opět zakořenit první výhonky trav – to už ale mezitím farmáři dávno opustili zdevastovanou zemi a začali kácet jinou část pralesa.

Bylo by správné nazvat tuhle žížalu „Attilou mezi žížalami“ proto, že „kudy projde, tam od té doby tráva neroste“? Asi ne tak docela – zničující účinky totiž následují teprve po úbytku jiných druhů, které za normálních okolností (tedy pod ochranou pralesa) drží žížalu Pontoscolex corethrurus v šachu. Na jednu stranu nelze roli Pontoscolex corethrurus v degradaci půdy zlehčovat, ovšem nelze ani tuhle žížalu obviňovat z toho, že je příčinou všeho neštěstí. Porovnat relativní důležitost různých složek, které se podílejí na vytváření a udržování půdy v Amazonii, je strašně těžké.

Není to snadné, protože kdybychom chtěli být důslední, museli bychom kvůli tomu do jediné hierarchie srovnat takové prvky jako žížaly, buldozery, farmáře, dobytek a termity. Někteří lidé tvrdí, že různé prvky takhle uspořádat umějí, a výslednému souboru, který zahrnuje celou škálu jsoucen od těch nejdůležitějších (kosmos nebo Gaia) až po ta nejméně důležitá, říkají „příroda“. A tuto „přírodu“ bychom prý měli „bránit“. Jenže jak všechna ta jsoucna uspořádat a kdo by to měl dělat? Kdo bude třeba v našem případu z Amazonie hrát roli toho nejméně důležitého prvku? Pontoscolex corethrurus lze kvůli její neuvěřitelné podzemní aktivitě stěží dlouho přehlížet. Nemůžeme říci, že patří mezi ty „malé a nedůležité“, neboť význam té žížaly z hlediska zoologů a pedologů sotva přeceníme. Opomíjet bychom ale neměli ani chudé farmáře, kteří žili v domnění, že si pomohou, když na téhle podle všeho bohaté a nevyčerpatelné půdě začnou pást svůj vyzáblý dobytek. Také o nich nelze říct, že z hlediska „řádu přírody“ patří mezi ty „malé a nedůležité“, ale ani to, že by pro dobro amazonského pralesa měli raději setrvat ve své bídě.

Jak to ale udělat? Jak všechny zúčastněné prvky uspořádat? Snad se dostaneme o krok dál, když řekneme, že postupné vytváření takové hierarchie, kterou lze označit jako „společný svět“, je hlavním úkolem politiky. Ti, kdo tvrdí, že toto uspořádání je už předem (od přírody) dané, se pokoušejí obejít regulérní politické rozhodování. Když nás vědci nebo bojovníci za lepší svět ujišťují, že je jen jedna příroda a jeden řád, podle nějž jsou věci uspořádány, dělají politicky dost nebezpečnou věc – berou jako už „zvolené“ a neoddiskutovatelné to, co lze získat jen debatou (která by v našem případě zahrnovala vědce, rolníky, chovatele dobytka a také všechna jsoucna, která tyto strany zastupují). Příklad s žížalami ukazuje, že v ekologických otázkách máme co činit ne snad s projevujícím se řádem přírody, ale spíš s neustálým přeskupováním a přehodnocováním jednotlivých entit z hlediska jejich důležitosti. Když vědci, farmáři nebo třeba Indiáni mluví o ekologických katastrofách, jsou jejich vyprávění často poznamenána vpádem nových bytostí, které se tradičnímu pořádku vzpouzejí. Napřed člověk myslí, že žížaly jsou tvorečkové naprosto nepostradatelní pro zkypřování a provzdušňování půdy; ale najednou tu máme druh, jenž jakmile se vymaní z konkurence ostatních půdních organizmů, stane se skutečným Attilou, který půdu nezúrodňuje, ale sterilizuje, takže nás nutí měnit zemědělské praktiky a přehodnocovat to, co jsme si dosud mysleli o půdní biologii.

Jeden řád přírody je přesně to, oč v ekologii (v širokém slova smyslu) nejde. Snad i proto někteří myslitelé, jako třeba Ulrich Beck, mluví o „společnosti rizika“ – ne snad že by pohodlný životní styl Západu vedl k nebezpečnějšímu životu než v minulosti; to spíš „řád věcí“ už nelze dál tak hladce urovnávat. Náboženské války byly vystřídány jakýmisi „vědeckými válkami“: přestáváme se shodovat na tom, kdo všechno a co všechno by se mělo vzít v úvahu, když jde o věci našeho společného světa. Vědecká a politická ekologie dělá něco docela jiného, než že by hledala nějaký už předem existující řád; to spíš zkouší urychlit příchod takových pořádků, které by byly pohodlné, a přitom udržitelné. Tradičně byl „řád přírody“ chápán jako něco, co tu bylo odjakživa a co bychom pokud možno vůbec neměli narušovat (takto dodnes uvažují třeba stoupenci hlubinné ekologie). Cílem snažení jakési „politické ekologie“ je naopak řád, který teprve nastane a kterého lze dosáhnout nikoli tím, že se něčeho zdržíme, ale naopak ještě složitějšími a rozmanitějšími zásahy do tohoto řádu – zásahy kolektivními, z principu nesnadnými a jemnými. Ona zvláštní jemnost je to, čemu se musíme všichni dohromady učit.

Kdo například může za to, že se žížala Pontoscolex corethrurus takhle utrhla ze řetězu? Samo odlesnění? Částečně ano, vždyť před vykácením pralesa měla tato žížala tolik přirozených nepřátel, že se vůbec nemohla namnožit a rozvinout svou politiku spálené země. Naše žížala ovšem není špatná „od přírody“– strašné nebezpečí z ní udělaly spíš určité historické okolnosti. O tom svědčí i to, že když na vykácené ploše zůstane třeba jen několik stromů a keřů, žížala moc škody nenapáchá a je ve své invazi omezena množením ostatních červů a dalších bezobratlých, kteří žijí pod ochranou listoví a kořenů zachovaných dřevin. Ve spojení s citlivými zemědělskými praktikami a s některými rostlinami se žížala stává neškodnou, a může se dokonce stát účinným prostředníkem zúrodňování půdy (jako třeba na některých indických čajových plantážích). Přesně jako starořecké pharmakon – je jedem nebo lékem, podle okolností a množství.

Tady se život – lidský, zvířecí, politický a ekologický – stává složitým: Ta samá mýtina se může během dvou tří let proměnit v neúrodnou pustinu, anebo v udržovanou zahradu s úrodnou zeminou a jakousi druhovou rozmanitostí. Rozdíl je ovšem velmi jemný a nemůže být vykázán jednoduchými poukazy k nějaké tradiční dichotomii, například k protikladu mezi volně rostoucí vegetací a obdělávanou půdou, mezi ochranou a zasahováním nebo mezi zemědělskou velkovýrobou a ekoturistikou. Když už seznam „důležitých“ a „nevýznamných“ věcí nemůže být dost dobře odvozen od představy nějaké „jediné“ přírody, farmáři a jejich obhájci by se měli naučit posuzovat návrhy týkající se užitku jich samých, stejně jako zvířat a rostlin, na základě právě těchto drobných, nicméně zásadních rozdílů.

Proč je vlastně pro zemědělce, kteří do Amazonie přicházejí, tak těžké naučit se rozhodovat o společném světě na základě takových subtilních odlišností? Protože jsou oběťmi obrovského historického nedorozumění ohledně toho, co je vlastně půda a jak se les udržuje při životě. Španělští přistěhovalci, moderní agronomové, ekonomové a právníci různého ražení přicházející z Evropy nebo Severní Ameriky, ti všichni byli prostřednictvím své mytologie, svých zkušeností a znalostí zvyklí na představu poctivé těžké zeminy, ze které vyrůstá les (slovo „kořen“ ostatně vyjadřuje základ, pevnost a hloubku). Z pohledu těchto lidí stačí les vykácet – jak se to v Evropě dělá už tisíce let – a zůstane cosi zázračného: bohatý, těžký a úrodný humus, sám roh hojnosti Matky Země.

Jak potom mohli osadníci porozumět amazonské ekologii, kde je všechno obráceně – kde les jakoby jen zachytává půdu na místě, přičemž sám je vydržován neustálými dešťovými mraky, které mu dodávají jeho bohatství a vlhkost?

Dokonce i dnes, poučeni desetiletími výzkumu půdní biologie, zůstáváme v údivu stát nad neuvěřitelnou neúrodností půdy v amazonském pralese – nepočítáme-li několik málo nížinných oblastí, které při vší smůle patřily mezi první oblasti, kam se osadníci dostali, což jen přiživilo mýtus o úžasné výživnosti zdejší země. Toto Eldorado, dobře známé z pestrobarevných časopisů a televizních přírodovědných pořadů, je ale „závojem iluzí“, docela stejně jako život pro Buddhu. Jakási půda je tu jen díky tomu, že ji zde drží a udržují stromy, které neustále čerpají a přesouvají vzácné minerály, zběsile kolující celým lesem. A to vše funguje díky dešti, který je živinami často bohatší než půda tam dole a který se bez ustání řine z mraků zahalujících korunový kryt, a pohání tak „mašinérii“ stromů. Když tady pokácíte stromy, po pár letech tu, na rozdíl od Evropy, vymizí i půda. Zemina, která je v očích osadníků tou základní příčinou existence pralesa, je (přinejmenším pro pedology) velmi nestálým důsledkem jeho existence. Místo aby byl les pevně zakořeněn v úrodné zemi, jak by to odpovídalo našim základním představám a zemědělským praktikám, je půda amazonského pralesa vydržována kořeny stromů, zatímco ty jsou svými křehkými listy ošidně zakořeněny v dešťových mracích.

V tomto bodě se lámou kulturní, ideologická, mytologická i praktická paradigmata. A zároveň se snad trochu vysvětlují četné katastrofální neúspěchy amazonského zemědělství: představa, že veškerá bujnost amazonské přírody je zajišťována „shora“, aktivní distribucí živin stromy a makro- i mikrofaunou, je pro západního člověka prostě nereálná. Dělej v Amazonii všechno jako v Evropě, radili kolonistům, a uživíš se, aniž by tím země trpěla. Jenže běda, tady chodí všechno obráceně: půda visí ze stromů a stromy jsou zavěšeny v dešťových mracích.

Půda, kterou jsme v Evropě dlouho chápali hlavně jako chemickou a fyzikální realitu, je v Amazonii závislá na jemných a složitých řetězcích vztahů mezi aktivními biologickými entitami, které mohou v závislosti na podmínkách toky fyzikálních či chemických entit rozproudit či úplně zablokovat, a proměnit tak bohatou půdu ve sterilní prach; nebo naopak chudý substrát v tropický ráj druhové rozmanitosti.

Ještě větší překvapení a hlubší nedorozumění ovšem nastává, když hlubinní ekologové všechny evropské předsudky převrátí naruby a tvrdí, že domorodí Indiáni „respektují přírodu“ a my že bychom se měli nechat vést jejich moudrostí. Tato změna náhledu je bohužel stejně etnocentrická a zavádějící jako ona bizarní představa, že vykácením pralesa dostaneme neporušenou zemědělskou půdu. Řada antropologů, jako například Philippe Descola nebo Eduardo Viveiros de Castro, poukázala na to, že „příroda“ vlastně není to, v čem amazonští Indiáni žijí. Pro ně je Amazonie podobně civilizovaná, domestikovaná a kultivovaná jako pro nás periferie Berlína nebo jiná „velkoměstská džungle“. Někteří botanici dokonce tvrdí, že patrně žádná část amazonského pralesa není úplně panenská a „divoká“: všude najdeme stopy záměrného vysazování a pěstování rostlin domorodými obyvateli. Zkuste dát těmhle Indiánům, co „žijí v souladu s přírodou“, motorovou pilu, a uvidíte, že za chvilku zničí svou zem stejnou rychlostí jako Pontoscolex corethrurus.

Jestliže pro nás, lidi ze Západu, mohou být domorodí Indiáni zdrojem moudrosti, není to proto, že „respektují přírodu“ (to ostatně nedělá nikdo); spíš je to proto, že k přírodě nepřistupují jako k nějakému hotovému a jedinému řádu věcí, který by jim – coby zdroj nepochybné reality – umožňoval při správě věcí společných jakousi zkratkou obcházet procesy řádného politického jednání. Je načase začít tuto moudrost uplatňovat a formovat politický život bez nešťastného využívání přírody k vytváření jakési „mimopolitické“ sféry.

Jediná „příroda“ je chválabohu mrtvá; ať žije pravá úloha politiky: postupné zjednávání našeho společného světa.

/Přeložili David Storch a Zdeněk Konopásek/

Literatura

Chauvel A., Grimaldi M., Barros E., Blanchart E., Desjardins T., Sarrazin M., Lavelle P.: Pasture degradation by an Amazonian earthworm, Nature 389, 32–33, 1999
Philippe Descola: In the Society of Nature. Native Cosmology in Amazonia, Cambridge University Press, Cambridge 1993
Bruno Latour: Politiques de la nature. Comment faire entrer les sciences en démocratie, La Découverte, Paříž 1999
Lavelle P., Brussaard L., Hendrix P.: Earthworm Management in Tropical Agroecosystems, CAB-International, Wallingford 1999
Eduardo Viveiros de Castro: The Worlds as Affect and Perspective: Nature and Culture in Amerindian Cosmologies (připravuje se)
Western D., Wright R. Michael, Strum Shirley, (ouvrage dirigé par): Natural Connections. Perspectives in Community-based Conservation, Island Press, Washington D. C. 1994

Obrázky

Poznámky

1) Napsáno s využitím znalostí a za laskavé pomoci Armanda Chauvela a Patricka Lavelleho, kteří nicméně nejsou zodpovědni za konečnou podobu textu.

Mizení tropických deštných lesů může být téměř synonymem pro mizení druhů. Deštné lesy zabírají pouze 7 % povrchu všech kontinentů, ale odhaduje se, že v nich žije přes 50 % všech druhů. Původní rozloha odhadnutá ze současného množství srážek a teploty byla asi 16 milionů km2 . Kombinací pozemních pozorování, leteckých fotografování a satelitních snímků byla v roce 1982 zjištěna jejich skutečná rozloha – pouze 9,5 milionu km2 (což je zhruba území USA). Během devíti let, do roku 1991, zmizelo dalších 2,8 milionu km2. V současnosti ubývá kolem 140 000 km2 ročně (území větší než bývalé Československo). Polovina tohoto území je kompletně zničena a na zbytku dochází k značnému poškození ekosystémů a úbytku druhů. Narušit tropické deštné ekosystémy bohužel není nic těžkého, protože půda je zde chudá na živiny a v důsledku silných dešťů lehce eroduje.

RICHARD B. PRIMACK, PAVEL KINDLMANN, JANA JERSÁKOVÁ:

Biologické principy ochrany přírody, Portál, Praha 2001, s. 87


V odborné literatuře dnes probíhá diskuse o původní velikosti, dnešní velikosti a rychlosti ubývání tropických lesů. V jednom však panuje shoda: současná rychlost mizení těchto lesů je alarmující. Při současné rychlosti jejich ubývání bude kolem roku 2040 zbývat kromě malých chráněných oblastí již pouze minimum původních deštných lesů. Situaci ještě zhoršuje fakt, že se stále rostoucí lidskou populací roste i chudoba, což dále zvyšuje tlak na zmenšování plochy těchto lesů.

RICHARD B. PRIMACK, PAVEL KINDLMANN, JANA JERSÁKOVÁ:

Biologické principy ochrany přírody, Portál, Praha 2001, s. 87


V globálním měřítku je ničení deštných lesů přibližně ze 61 % výsledkem maloplošného pěstování plodin chudými farmáři. Některé z těchto pozemků jsou trvale přeměněny v pole a pastviny, ale většina z nich je využita pro tzv. stěhovavé polaření (shifting cultivation), při kterém jsou úseky lesa mýceny, páleny a poté obdělávány po několik sezon, dokud úrodnost půdy neklesne natolik, že pozemek musí být opuštěn. Plocha se potom mění v sekundární les s dominancí pionýrských krátkověkých druhů. V průběhu sukcese se druhová diverzita opět zvyšuje. Do kategorie pozemků přeměněných stěhovavým polařením jsou zahrnuty i lesy degradované těžbou palivového dříví, většinou při zásobování místních vesničanů dřevem na topení a vaření. Více než dvě miliardy lidí vaří své pokrmy na ohni ze dřeva, takže dopad této činnosti je obrovský. Komerční holoseč a výběrová těžba dřeva působí dalších 21 % ročních ztrát tropických lesů. Mýcení při budování pastvin činí 11 % lesních ztrát, mýcení pro tržní plantáže (palma olejná, kakao, kaučuk, týkové dřevo atd.), stavba silnic, dolů a další činnosti vysvětlují zbývajících 7 %. Relativní význam těchto činností mezi geografickými oblastmi se liší; kácení stromů je nejvýznamnější aktivitou v tropické Asii a Americe, pastevectví je důležitou složkou v tropické Americe a zemědělství v rychle expandujících lidských populacích v tropické Africe a Asii.

RICHARD B. PRIMACK, PAVEL KINDLMANN, JANA JERSÁKOVÁ:

Biologické principy ochrany přírody, Portál, Praha 2001, s. 87–88


BRUNO LATOUR (*1947)

Vystudoval filozofii a antropologii, ale už řadu let působí na pařížské Ecole des Mines v Centru pro sociologii inovací, a nyní také – pohostinsky – na London School of Economics. Proslavil se po celém světě jako sociolog vědy a zúčastnil se řady projektů týkajících se vědní politiky a řízení výzkumu.

Spolu se Stevem Woolgarem publikoval koncem 70. let knihu Laboratory life: The social construction of scientific facts (Sage, 1979), průkopnickou etnografickou studii laboratorního výzkumu. Metodologické a teoretické stránky sociologického studia vědy a technologií pak shrnul v práci Science in action: How to follow scientists and engineers through society (Harvard University Press, 1987). Mezitím se věnoval fenoménu Louise Pasteura: Les Microbes: guerre et paix, suivi de Irréductions (A.-M. Métaillé, Paříž 1984). První část této knihy je založena na empirickém studiu dobové odborné literatury a rozebírá, co vlastně udělalo z Pasteura uznávaného vědce a z mikrobů to, co musel nakonec vzít na vědomí celý svět. Druhá část, nazvaná „Neredukovatelnosti“, obsahuje pozoruhodnou formulaci ontologických východisek autorova přístupu, která se později – za přispění sociologů Michela Callona a Johna Lawa – proslavila jako teorie sítí-aktérů (actor-network theory).

Snad největší mezinárodní pozornosti se dostalo útlé knížce Nous n’avons jamais été modernes – essai d’anthropologie symétrique (La Découverte, Paříž 1991). Zejména touto knihou, která byla přeložena do více než desítky jazyků, Latour překročil poměrně úzké hranice sociologie vědy a zaujal širokou obec sociálních vědců a filozofů, když zcela originálním způsobem interpretoval problém modernosti.

Jakousi případovou studií nezdařeného technologického projektu automatizované velkoměstské dopravy budoucnosti je kniha Aramis ou l’amour des techniques (La Découverte, Paříž 1992). Práce je psána neobvyklým, „mnohohlasým“ způsobem jako jakási „social science-fiction“. V roce 1999 vychází soubor studií Pandora’s hope: Essays on the reality of science studies (Harvard University Press 1999). Jde o aktualizovaný výklad principů soudobé sociologie vědy. V tomtéž roce vychází monografie Politiques de la nature. Comment faire entrer les sciences en démocratie (La Découverte, Paříž), jakési politicko-filozofické pojednání o limitech ekologického hnutí, ve kterém autor zúročuje výkladový rámec vyvinutý při studiu přírodních věd. Webová stránka Bruno Latoura www.ensmp.fr/~latour/. />

Proč Bruno Latour vyvádí některé sociology a filozofy z míry víc než leckterého přírodního vědce? Sociologii tento propagátor představy hybridních kolektivů humansnonhumans tlačí k výraznému přebudování základních teoretických východisek a také, což je snad ještě palčivější, k přehodnocení jejích vztahů vůči přírodním vědám. Klasické filozofii vědy zase nemůže odpustit její neschopnost zabývat se vědou „z masa a krve“. Kdo však dobře a z vlastní zkušenosti zná každodenní vědeckou praxi, toho nemůže způsob, jímž ve svých empirických studiích Latour přírodní vědy líčí, opravdu pohoršit. I když, pravda, může ho na chvíli trochu zaskočit: Bruno Latour popisované reálie nezvyklým, a někdy až provokativním způsobem vykládá a teoreticky rámuje.


Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V380-385.pdf (844 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky