Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Nenechávejte svůj jazyk na pokoji!

O jednom významném přínosu české meziválečné jazykovědy: teorie spisovného jazyka a jazykové kultury
Publikováno: Vesmír 79, 585, 2000/10
Obor: Různé

V předminulém čísle Vesmíru psal Jindřich Toman velmi zasvěceně o obecném charakteru práce předválečného Pražského lingvistického kroužku (PLK) a o jeho přínosu světové vědě. Konkrétně se zmínil o fonologii a literární vědě. Chtěl bych jeho výklad doplnit informací o tom, jak inspirativně působil a nadále působí v celé světové lingvistice „pražský“ koncept spisovného jazyka a jazykové kultury. Velmi explicitně to napsal A. Gallardo (v knize The Standardization of American English, 1984): Praguean linguists ...were active in ...many language-related disciplines and in all of them made lasting contributions. One of these areas is the development of the theory of the standard language whose basic principles, in spite of many revisions and divergent developments, retain their validity even today. In contrast to commonly-held view that equates standardization with uniformity and conceives of the standard language as a monolithic force that imposes itself upon the speakers, Prague School offered a dynamic view which sees the standard language as a complex and ever-changing factor in the development of both the linguistic system itself and the community it uses it.

Zásluhu na tom, že tyto myšlenky pronikly do zahraničí, i mimo Evropu, měl především anglický překlad některých statí pořízený americkým lingvistou P. L. Garvinem r. 1964; vyšel v několika vydáních. (Přitom Garvin sám pražské ideje dále rozvíjel a též aplikoval na řešení problémů některých nově se etablujících jazyků.) Relevantní pražské práce byly přeloženy ovšem i do jiných jazyků, především do němčiny a do ruštiny. Zřejmě oprávněně konstatoval J. Vachek před lety, že koncepce Pražské jazykovědné školy znamenala zřetelný předstih proti soudobé světové jazykovědě, nejen pokud se týče teoretické koncepce jazyka jako účelně fungujícího systému, ale i pokud se týče vyvození důsledků této koncepce pro naléhavé potřeby životní praxe.

Je samozřejmé, že dobově a místně podmíněná a orientovaná původní pražská koncepce je dále rozvíjena jak doma, tak v zahraničí, kde je případ od případu modifikována podle situace daného jazyka. Tak např. konstituování nového spisovného jazyka vyžaduje jiný přístup a standardizační postupy než ty, které se uplatňují v situaci jazyka se starou kulturní tradicí. Jiné problémy je třeba řešit, je-li jazyk v situaci ohrožení, jiné opět ve společenstvích multilingválních a opět jiné u jazyka stojícího před nutnou zásadní reformou či modernizací. Stejně tak ovšem záleží na typu a struktuře daného jazyka (např. ve flektivním jazyce je třeba řešit mnohé problémy tvaroslovné, v jazyce bez flexe a s nehláskovým pravopisem, jako je angličtina, naopak problémy pravopisné a výslovnostní). Jazyk malého národa stojí před problémem přílivu „cizích slov“ (i když starosti s anglicizmy si dělá i Francie a pokusila se je řešit dokonce problematickou formou zákona), zatímco jazyková společenství užívající dnes „nadnárodní“ angličtinu tyto starosti nemají, zato však se vyrovnávají s problémy regionálních („národních“) variet jednotlivých anglofonních zemí (po této stránce je zajímavá i situace frankofonní části Kanady). – Velmi bohatá literatura o nejrůznějších standardizačních problémech a činnostech, o jejich řešení ukazuje, přes onu různost přístupů a postupů, že základní myšlenky a zásady Pražské školy bývají většinou přijímány jako východisko (což bývá výslovně připomínáno).

Jde hlavně o tyto principy: Spisovný jazyk je vymezen specifickými úkoly (funkcemi), které má plnit jakožto prostředek (a výraz) celospolečenské komunikace v oblasti kultury a civilizace. Je žádoucí, aby jeho norma byla pružně stabilní (vzhledem k jeho dynamické povaze) a aby byla ve vhodných příručkách kodifikována (nikoli však petrifikována, „znehybněna“). Jednotlivé funkce spisovného jazyka vedou k tomu, že není homogenní, nýbrž vnitřně (stylisticky) diferencovaný. Tento nástroj celospolečenské komunikace a zároveň cenná kulturní hodnota vyžaduje stálou pozornost, a to nejen ze strany lingvistů.

Potřebnost této pozornosti a péče lze nejsnáze pochopit, vezmeme-li v úvahu následující pozorování: Při užívání jazyka (obdobně jako v jiném svém jednání) se všichni lidé (lingvisty, pedagogy a různé instituce nevyjímaje) nevyhnutelně setkávají s různými problémy, které potřebují, pochopitelně, nějak řešit. Týká se to jak jednotlivců, tak jejich skupin nebo celých etnických společenství. Uživatelé jazyka stojí při tom většinou před úkolem volit ze dvou nebo více alternativ, nějak se rozhodnout. To ovšem s sebou přináší potřebu rozlišovat a hodnotit a rovněž vede ke korigování sebe sama nebo druhých. Tuto interakci lidí s jazykem nazval významný americký sociolingvista norského původu E. Haugen (a po něm japanolog českého původu J. V. Neustupný) „language management“. Tento jev (proces) tvoří základ či motivaci těch typů činností, které bývají nazývány „jazykové plánování“, „jazyková politika“, „normativní/preskriptivní lingvistika“, „institucionální lingvistika“ „standardizace“, „péče o jazykovou kulturu“, „Sprachpflege“ apod.

Navíc je tu relevantní ta okolnost, že v lidské psychice je zabudován jakýsi sklon k přesvědčení či předpokladu, že ve světě, a tedy i v jazyce, existuje ve značné míře uspořádanost, pravidelnost či řád a že respektování této pravidelnosti je věc potřebná a žádoucí. (Odtud pojem jazykové „správnosti“.) Tento předpoklad nalézáme i v základu jevu zvaného „jazyková norma“ (ustálené, závazné zvyklosti) a je nepochybné, že bez norem by jazyková komunikace byla stěží možná. Navíc je rovněž docela přirozené, že lidé hledají poučení a radu ve věcech jazyka (stejně jako třeba ve věcech zdravotních) a že je hledají u nějaké autority a u odborníků, ať už u jazykovědců, nebo i u poradců méně kompetentních (analogie s medicínou je tu nasnadě).

Této své společenské úloze se mohou lingvisté stěží chtít zdůvodněně vyhnout (i když se tací najdou, např. N. Chomsky, který praktickou užitečnost lingvistiky popírá, najdou se ovšem i u nás). Na námitky, že takováto činnost je nevědecká, odpověděl výstižně E. Haugen (který svůj koncept jazykového plánování, rozvíjený současnou světovou sociolingvistikou, založil do velké míry na myšlenkách Pražské školy) takto: I když tu nejde o čistou vědu, je to nepochybně aplikace lingvistické technologie, kterou lze klasifikovat jako obor aplikované lingvistiky. Za zmínku stojí i názor zakladatele kybernetiky N. Wienera (jehož otec byl filolog). Právem soudí, že primárním úkolem lingvistiky je zjistit, jakého kódu ve skutečnosti užíváme, avšak zároveň si je vědom toho, že „in the more subtle study of language the normative questions play their role and are of a very difficult character. They are the highest and finest flower of the problems od communication“.

Poznatky o působení antropologických konstant (ať vědomé, nebo podvědomé), o kterých tu byla řeč, přesvědčivě ukazují, že známý slogan amerického lingvisty R. A. Halla jr. „Let your language alone!“ („Nechte svůj jazyk na pokoji!“) míří do prázdna, do fiktivní, reálně neexistující psychosociální situace. (O tom, že neplatí ani pro USA, se ještě zmíním.)

Specifických podmínek, které motivovaly, resp. motivují velmi živý teoretický i praktický rozvoj v oblasti jazykového plánování, standardizace a péče o jazykovou kulturu, je mnoho. Uvedu alespoň ty nejvýznamnější, mající obecnou platnost. Především to jsou současné dalekosáhlé dynamické procesy sociální, kulturní a technické, implikující takové jevy, jako jsou globalizace, modernizace, komputerizace, informatika, elektronizace (spojené s novými činnostmi a typy komunikace, jako jsou e-mail a internet, implikující jisté textověstylistické inovace a adaptace), a ovšem dalekosáhlé působení masových médií. Důležitým faktorem je samozřejmě velká mobilita obyvatelstva uvnitř států i mezi nimi, živé jazykové kontakty, vedoucí i k míšení jazyků. Ve specifické oblasti jazykového plánování významně působí zvýšený zájem o jazyky v Africe, v jižní a východní Asii a v Jižní Americe (kde existují složité vztahy mezi politickými, etnickými a jazykovými strukturami i hluboká vnitřní stratifikace a diverzifikace). Současná sociolingvistika tu navazuje na tradici antropologické lingvistiky a etnolingvistiky. O rozsahu tohoto zájmu svědčí to, že po r. 1966, kdy vyšla principiální iniciativní stať Haugenova Linguistics and Language Planning, byla publikována řada sborníků typu Advances in Language Planning. – Souhrnně řečeno, k současné jazykové situaci světa, plné velmi dynamických a různosměrných procesů, nemůže humanitní věda o jazyce jen přihlížet, nýbrž je jejím úkolem ji analyzovat, hodnotit i pozitivně ovlivňovat.

Pokud jde o oblast Evropy, má tu péče o jazyk, o jazykovou kulturu jistou tradici (především v Německu). Pražská teorie našla odezvu přirozeně na Slovensku, a pak především v Polsku, zásluhou souputníka Kroužku prof. W. Doroszewského, a v současné době je tam činnost na tomto poli velmi živá. V oblasti ruské je situace obdobná (vždyť pojem „kultury jazyka a řeči“, posvěcený mnohosetletou tradicí rétoriky, aktualizoval ve dvacátých letech v Moskvě G. O. Vinokur). Také lingvisté chorvatští a slovinští jsou na tomto poli aktivní.

Zajímavě se vyvinula situace v Německu. Stará tradice „Sprachpflege“ měla tu hluboké kořeny a po válce se myšlenkově obohatila (nejen v NDR) principy Pražské školy, a to velmi účinně. Pro situaci dnešního Německa je charakteristické, že otázky kultury jazyka jsou tu velmi aktuálním tématem, avšak tyto aktivity nejsou žádnou centrální institucí integrovány (existuje ovšem v Mannheimu Institut für deutsche Sprache a soustava Dudenových příruček). Názory germanistů se různí (jak to ukázaly i nedávné diskuse při přípravě a provádění pravopisné reformy němčiny). Tento stav věcí přivedl Gesellschaft für deutsche Sprache na praktickou myšlenku vypracovat přehled všech aktivit, institucí a zařízení z tematické oblasti Förderung der sprachlichen Kultur a pod tímto názvem vyšla r. 1994 objemná publikace, obsahující vedle souborného přehledu též několik zajímavých statí, jako např. o jazykové kultuře a situaci ve sjednoceném Německu a úkolech a problémech „jazykového srůstání“ a stať s výmluvným titulem Jazyková kultura – úkol pro nás všechny. Autoři všech statí navazují – řekl bych s jistou samozřejmostí – na pražská teoretická východiska (i jejich poválečné rozpracování). Příznačné je, že sponzorem oné publikace (a zčásti též iniciátorem celé akce) byla nadace Robert Bosch Stiftung. V Německu se zřejmě chápe význam jazykové kultury i v kruzích podnikatelských. (Jak upozornil nedávno prof. J. Kraus, začíná se tento zájem objevovat i u nás.) O hlubokém zaujetí německé lingvistiky pro věc svědčí i dva poučné sborníky prací různých evropských lingvistů o aktuálních problémech a jazykové kultuře v jednotlivých evropských zemích (vydal je J. Scharnhorst 1995, 1999). – Hodí se ještě upozornit na úsilí některých rakouských lingvistů a právníků o „bürgernahe (občanům přístupné) Gesetze“.

Nakonec se chci zmínit o tom, že svůj jazyk nenechává na pokoji ani veřejnost americká. Přední americký sociolingvista C. Ferguson spolu se S. Heathovou (v rozsáhlém souboru Language in the USA, 1989) napsal o tom toto: Mnoho Američanů je přesvědčeno, že skutečně existuje správný způsob, jak anglicky mluvit a psát, přestože si nejsou vždy jisti, jaký způsob to je. Často se omlouvají za svou vlastní výslovnost, volbu slov a schvalují kritiku, která se objevuje v úvodnících novin a časopisů, ve veřejných projevech a populárních knihách a týká se aktuálně „nízké úrovně“ angličtiny. Americká nejistota ve věci správnosti (correctness) je notorická. Asi žádný jiný národ nenahlíží tak často do slovníků, aby si ověřil výslovnost, pravopis, význam a užívání slov. Možná že žádný jiný národ nekupuje v poměru k počtu obyvatel tolik stylistických příruček a knih o tom, jak zlepšit svůj jazyk. Když r. 1978 otevřela jedna středozápadní americká univerzita telefonickou poradnu (hot-line) pro správnou gramatiku a interpunkci, přicházely dotazy z celé země a brzy se našel nakladatel ochotný vydat nejběžnější dotazy a odpovědi ve formě příručky. [...] Američané jsou hrdi na to, že jsou prosti autoritativních zásahů do jazyka, a ostře by oponovali Kongresu, kdyby přijal zákon o správné výslovnosti, pravopise nebo slovníku a nevidí ironii v tom, že sice odmítají přiznat autoritu ve věcech jazyka národní vládě [přesto však, dodávám, nedávno vydal prezident Clinton písemný příkaz, aby vládní organizace užívaly přístupný jazyk] a soukromým akademickým institucím, ale zároveň dávají svou důvěru autoritativnímu slovníkářství rozličných komerčních nakladatelství. I v tomto společenství existuje touha po autoritě (ve smyslu rozhodujícího vlivu plynoucího z kvality a společenské prestiže, nikoli ve smyslu pravomoci) a je spojována s existencí slovníků, především velkého tradičního slovníku Websterova.

Idea jazykové kultury, zahrnující jak stav jazyka a vyjadřování či komunikování, tak i proces kultivace obojího, je vzdálena na jedné straně tuhému autoritářskému preskripcionizmu, na druhé pak neodpovědnému a pohodlnému „Nechte na pokoji...“. Dobře věc vystihl V. Mathesius už r. 1912: ... do pevných vědeckých otěží se nedá zapřáhnout žádný živý jazyk. Jazyková praxe je a vždy byla výsledkem velmi komplikované součinnosti různých sil a lingvisté musí být spokojeni, podaří-li se jim alespoň trochu uplatnit svůj tříbící vliv. Jazyková kultura je především věcí praktického zkoušení a rozhodování. Lze diskutovat o principech tohoto postupu, ale nemůžeme sestrojit systém kontroly jazyka, který by fungoval přesně a důsledně jako samočinný elektrický vypínač. Můžeme však a musíme vypěstovat smysl pro pečlivost v jazykovém vyjadřování a učinit jej v našem národě integrální složkou obecného vzdělání.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V585-592.pdf (282 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky