Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Nemít roupy

Publikováno: Vesmír 87, 786, 2008/11
Obor: Filozofie
Rubrika: Eseje

V každé z minulých společností vždy existovala nějaká vrstva disponující určitým množstvím volného času a podílející se nějak na reflexi světa a sebereflexi celé society. Nemusela to být nutně vrstva nejbohatší, ba někdy byla i velmi chudá, často záměrně, jako třeba mniši evropského středověku či tradičního Tibetu, kteří byli vyvázáni i z rodiny a jejích starostí, či žebraví derviši Orientu. Jindy byla její nouze nezáměrná, třeba u studentstva 19. století, tvořícího v ošoupaných kabátcích vrstvu intelektuálního kavárenského povalečstva. Mnohdy šlo o vrstvy zámožné, ale nějakou shodou okolností vyvázané z přímých povinností, jako byla třeba šlechta v předrevoluční Francii, pěstující si intelektuální salony, či „demobilizovaní“ vzdělaní čínští úředníci za vlády mongolské dynastie. V těchto kruzích je pochopitelně nejenom semeniště nových myšlenek a inovativních koncepcí v širším slova smyslu, ale i zdroj nepokojů, na nějž je mnohdy těžko uplatnit přímé nátlakové možnosti kromě nejdrastičtějších: čím přitlačit ke zdi žebravého mnicha – odebráním kutny? Tyto vrstvy byly vždycky myšlenkovým motorem společnosti i sudem prachu pod jejími základy, jak už tak jedna a tatáž hůl vždy mívá dva konce. Je typické, že přítomná doba takovou vrstvu nemá a dbá mimořádně pečlivě, ale asi ne zcela vědomě o to, aby se všichni co nejvíce „zapojili“. To může být ostatně účinné jen tehdy, když se „zapojení“ nedá příkazem, ale vplíží se tiše zadními vrátky. Rozkaz spojený s kontrolou, zda v předvečer 1. máje má i občan Vopička skutečně nazdobená okna, se naopak v dlouhé časové dimenzi účinkem míjí. Je dobře si například uvědomit, že ačkoliv se v přítomné době rodí nejméně dětí, co kdy v dějinách, procento lidí v populaci, kteří nějaké – v typickém případě jedno – mají, je naopak nejvyšší, co kdy byl. Bohatí strýcové, po nichž se dědilo, patří literární minulosti – každý z nich má zhruba 1,2 synovce či neteře, kterým vše připadne. Podotkněme, že výchova, byť i jednoho dítěte, je ve společnosti, která je neobyčejně komplikovaná, technizovaná a urbanizovaná, nesrovnatelně náročnější než kdy předtím, kdy se prohánělo po návsi. Pokud po humnech obchází namísto klekánic či polednic pornofilmař nebo dealer a hučí tam stovky motorových vozidel, je lépe potomka převážet od jeho computeru na různé kroužky osobním vozem: napást husy už není třeba, naplnit čas až do jeho použití v pracovním procesu ovšem ano. Už touto jedinou skutečností jsou bohatě pohlceny časové rezervy, které mohly vzniknout technickým pokrokem, zajišťujícím kdysi zcela nesamozřejmé životní potřeby. Postřeh Emanuela Rádla o tom, že přichází čas „všeobecného šlechtictví“, je pravdou jen z poloviny. Zajisté každý z nás má dnes to, co bývalo normou jen na zámku: více pěkně zařízených a příjemně vytopených pokojů, bohatý výběr potravy včetně cizokrajného ovoce, každý den čisté prádlo, cesty za zábavou a odpočinkem řekněme do Řecka. Je ovšem dobře vědět, že stejně nastala i doba „všeobecného nevolnictví“: monotónní a nikdy nekončící práce, služba nějakému celku, který málokdo z účastníků nahlíží, vydanost na pospas silám, které není možno vlastním přičiněním ovlivnit, jalové a hloupé zábavy po tom všem. Arthur Koestler kdysi velmi výstižně poznamenal, že odstranění slumů ve městech je sice záslužné, ale bude i příčinou „zeslumovatění“ kultury na velmi dlouhou dobu. Televizní zábavy pro lid právě přítomné doby mu dávají za pravdu víc, než by si asi přál. Jediná vrstva, která by dnes teoreticky měla na nějaké zamyšlení nad světem a sebou samými čas, jsou nezaměstnaní, počtem dosahující zhruba tak proporce někdejších zdánlivě „neproduktivních“ vrstev. Jde ovšem o stav společensky neprestižní, z nějž se bystřejší jedinci snaží rychle vymanit, a sotva asi soustřeďuje potenciální myslitele. Dělat něco „jen tak“, pro potěšení a bez zapletení do hustého sociálního, ekonomického a byrokratického lanoví, se dnes nedovoluje v přírodě ani ve společnosti: i na tu sebereflexi je třeba podat grant a napsat o ní obsáhlou výstupní zprávu. Ač by to mělo podle převažujících biologických doktrín nebýt, povšimněme si někdy za slunných zimních dnů, jak se havrani po celé hodiny baví kroužením ve stoupajících vzdušných proudech jen pro tuto činnost samu a vesele a fialově se jim u toho leskne peří. My sami, dokonale podchyceni a zařazeni v míře, o jaké se teoretikům měšťanské společnosti 18. století ani nezdálo, uštváni pracovními i konzumními povinnostmi, můžeme nakonec jet se zrekreovat dejme tomu na Seychely. Kdybychom třeba vzali ruksak a odjeli „jen tak“ do Albánie, mohli bychom vzbudit nežádoucí pozornost. Ani podepisovat kontrakt, ani na konferenci? Nemá ten člověk trochu příliš roupy?

Soubory

článek ve formátu pdf: 200811_V786.pdf (73 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky