Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Němé tváře

Ochrana podle stupně podobnosti s člověkem
Publikováno: Vesmír 82, 89, 2003/2

Častým tématem v pozdním dvacátém století je ochrana zvířat před týráním a špatným zacházením. Dříve než začneme argumentovat v úzkých hranicích dobových termínů a v horším případě i frází, není bez zajímavosti vrhnout na celou tematiku historicko-psychologický pohled. Snad všechny kultury znaly ve vztahu ke zvířatům rozštěpení – zvířata ceněná, milovaná až hýčkaná, a „ta ostatní“, s nimiž se mohlo dít cokoliv. I přírodní národy, jejichž zacházení se zvířaty je na naše poměry neobyčejně brutální, 1) vždy mívají nejrůznější domácí miláčky (ať už z řad ochočených divokých ptáků a savců, či z domácích zvířat), kteří jsou bedlivě opatrováni. I v nouzi se s nimi členové kmene dělí o potravu a začasté je po smrti oplakávají a pohřbívají jako lidi. 2)

Z této kategorie jevů je nález rakouského archeozoologa E. Puchera z bronzové osady Stillfried, který kromě kostí běžných domácích zvířat obsahoval i pohřbené celé kostry starých a už artritických zajíců, jelenů a vlků, zjevně až do přirozené smrti chovaných v zajetí. Ovšem kostry vlčího páru nesly každá přes třicet vyhojených zlomenin, pozůstatky jakýchsi pravidelně opakovaných sadistických orgií (černá zákoutí lidských duší se od bronzové éry příliš nezměnila, byť povaha celé akce byla tehdy asi rituální). Obdobná byla třeba i situace ve starém Římě, kde se na jedné straně město hemžilo luxusními psíky, papoušky a opičkami, na druhé straně štvanice na divou zvěř v cirku přesahovaly vše, co bylo kdy v tomto oboru podniknuto. 3)

Nejiná byla až do druhé světové války situace na českém venkově – zatímco oblíbený koník byl slavnostně strojen, hýčkán a skládaly se o něm písně, 4) netopýrovo místo bylo na vratech (přibíjeli ho). Toto tradiční rozdělení zvířat na „dobrá“ a „zlá“, v pozdější terminologii „užitečná“ a „škodlivá“ (jako sekundární racionalizace), je také téměř univerzální. 5) Výše naznačenou dichotomii ve vztahu ke zvířatům má pochopitelně i industriální civilizace západního typu, kde jako druhý pól ke klinikám a psychiatrům pro psy a kočky stojí skrytá inferna zemědělských velkochovů a laboratoří.

Zvolna už se z obecné paměti vytrácí, že ještě tak do poloviny našeho století patřily sadistické manipulace s menšími zvířaty ke zcela běžným a regulérním zábavám venkovských (i městských) dětí a nikdo se nad tím nepozastavoval. Svou úlohu na vymizení tohoto fenoménu snad sehrál i přechod k méně drastické a represivní výchově, nenutící tolik předávat utržené násilí dál. Domnívám se ale, že naprosto převažující příčinou bylo zavedení televize, sytící dětskou potřebu drastičnosti a krvavosti přízraky na obrazovkách, ať už to byly válečné filmy let padesátých, či akční krváky dneška. Je dobré vědět, že každý takový film zachránil nožičky mnoha mouchám a možná nejde jen o „otravování nevinných dětských duší“, ale i o uspokojování jedné z jejich základních potřeb. O „sadoanálním“ stadiu vývoje dětské sexuality mluvil Freud a před ním už o této souvislosti věděli američtí protestantští teologové. Ti se jako vůbec první 6) po polovině 18. století vyslovili proti štvanicím na zvířata jakožto zábavě, sloužící jednak pro vzbuzování temných „parasexuálních“ vášní, jednak pro zneužití stvořeného k jinému účelu, než zamýšlel Stvořitel. První zmínky o zavrženíhodnosti dětských „her“ se zvířaty, konkrétně s hmyzem, nalézáme u britských duchovních (a zároveň entomologů) Kirbyho a Spence v jejich učebnici entomologie z r. 1817. („Temné barvy“ a „hrozivá podoba“ střevlíků, roháčů a jiných brouků se jim zdají být namířené právě k odstrašování dětských „predátorů“.) V téže době ještě Clemens Brentano ve svých hrách pro děti soudil o podobných praktikách, že jsou zcela v pořádku (jak si ti malincí pěkně hrají!). Na renezančních či romantických obrazech nás může překvapit krotkost „ochočených“ drobných ptáků, jsou totiž oslepení, dílem aby neulétli, dílem aby lépe zpívali.

Teprve kolem poloviny předminulého století se stalo dobré zacházení se zvířaty součástí mravoučné dětské literatury. V téže době, ve čtyřicátých letech 19. století, vyšly první zákony na ochranu zvířat v Anglii 7) a v šedesátých letech v Prusku (je to doba, kdy ochrana lidí před útrpným právem byla mnohde na kontinentě svěží novinkou – některé státy ho odstranily až r. 1815). Je sice pravda, že vztah ke zvířatům a k lidem je obecně vzato v jakési korelaci, ale není zdaleka tak jednoznačná, jak ji ochránci zvířat rádi prezentují. Je sice pravda, že v dobách masového týrání lidí se na zvířata obecně vzato hledí ještě méně, ale výjimek je dost. Německá třetí říše měla velmi přísný a v zásadě i dodržovaný zákon na ochranu zvířat, její nejvyšší činovníci byli zvířatům velice nakloněni (Hitler miloval psy, Himmler zejména užitkovou i okrasnou drůbež); rovněž přízračná aztécká kultura byla zvířatům velice přátelská. Poměr nelze spatřovat ani jako obrácený, ale je smutnou pravdou, že nejmilitantnější ochránci zvířat bývají přes chvályhodnost svých cílů často osoby s narušenou komunikací a vztahem k vlastnímu druhu, což je příznak vždy alarmující.

Je dobré vědět, že právo v evropském středověku, ovlivněném ještě silně germánskými a slovanskými původními představami, vidělo – na rozdíl od práva římského – ve zvířatech i právní subjekty, nadané jak právy, tak odpovědností. Známé procesy s kobylkami či myšmi nejsou jen ukázkou středověkého tmářství, ale i posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně, jako sobě rovné, a korektně s nimi jednat. V jednom z těchto procesů byly myši regulérně souzeny, byť v nepřítomnosti, měly svého obhájce, rozsudek jim byl oznamován způsobem tehdy obvyklým u nepřítomných osob – byl vyvěšen na „černém prkně“ soudu. Zněl, že do 14 dnů mají myši opustit pole a louky určitého panství, přičemž zvířata příliš mladá, přestárlá a gravidní mohou zůstat. Často byli souzeni i zvířecí jednotlivci zapříčinivší lidskou smrt či nějak se protivící řádu světa (kohout, který snesl vejce). Sv. František z Assisi, který chápal paralelně k buddhistické tradici zvířata jako bratry (ostatně takto chápal i stromy či abiotické jevy – slunce, vítr aj.), neváhal kázat ptákům, rybám, ale zpupná a zlomyslná zvířata trestal.

Na konci renezance „zvířecích“ procesů prudce ubývalo a zřejmě poslední z nich se konal počátkem 18. století ve Španělsku, tehdy nejkonzervativnější zemi. 8) Karteziánský obrat znamenal radikální přehodnocení vztahu ke zvířatům coby pouze dokonalým mechanizmům bez duše, jejichž součástky jsou tak malé, že nejsou okem či lupou rozeznatelné. Descartes o zvířatech soudil, že „jedí bez chuti a naříkají bez bolesti“ – těžko se kde najde absurdnější a zkušenosti více odporující pohled. Tato koncepce pochopitelně otevřela dveře dokořán vivisekčním experimentům, 9) často prováděným veřejně a pro zábavu (vivisekční předvádění důmyslnosti krevního oběhu patřilo např. k oblíbeným aktivitám heterodoxního katolického kláštera v Port-Royal ve Francii 17. století). Kampaně proti vivisekcím začaly rovněž až v 19. století, předtím zastupovaly do určité míry „veřejnou dimenzi vědy“, stejně jako ukazování Van de Graafových generátorů, magdeburských polokoulí či leydenských láhví. Ne že by dřívější doby vivisekce vůbec neznaly, prováděly se například v helénistické Alexandrii, a to i na otrocích. Vztah k lidem byl ve starších dobách, které se musely k univerzitnímu humanizmu dlouze propracovávat, velmi diferencovaný. Římští otroci byli traktováni jako „nástroje mluvící“ vedle „nástrojů bučících“ a „nástrojů němých“. Přírodní národy zacházely s lidmi mimo vlastní kmen neobyčejně tvrdě, vzpomeňme jen na metody likvidace zajatců u prérijních indiánů. Pokusy na lidech ostatně provádělo i nacistické Německo a v padesátých letech také Československá republika [pozn. ib: koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let konala armáda pokusy s LSD].

Náběhy k individuální ochraně zvířat jsou samozřejmě i v jiných kulturách než v evropské – obecně známá je všeobjímající ochrana všeho živého hinduizmem a buddhizmem. Málo známo naopak je, že zbytečně zabíjet zvířata zapovídá i islám. (Všem těmto kulturním okruhům je na rozdíl od Evropy zcela cizí myšlenka dát těžce nemocnému nebo invalidnímu zvířeti „ránu z milosti“ – dál se plahočí se svým kismetem, lidmi mírně podporováno a přikrmováno.)

Z vlastní zkušenosti znám praktiky zacházení se zvířaty v Turecku a Íránu. Jsou sice poněkud drsnější než u nás, asi jako tady v minulém století (které tam nyní kulturněhistoricky vlastně je), ale bez vyložených zlovolností. I Čína, respektující práva lidí jen velmi málo, má kromě řady pro nás sadisticky či podivně působících praktik 10) protichůdné tendence, třeba zvyk vypouštět živé ryby koupené na trhu.

Dá se říci, že jistých pokroků se ve vztahu člověka ke zvířeti od počátku 19. století, a zejména od konjunktury šedesátých let století dvacátého, v zemích západního civilizačního okruhu přece jen dosáhlo. Výsledky jsou však paradoxně nerovnoměrné. Pokud se ve Velké Británii v šedesátých letech něco dělo za staženými roletami, mělo to jistě povahu erotickou, dnes prý jde spíš o zabíjení zvířat. Asi nejvíc se od počátku století zlepšila situace psů a koček, mnohem víc, než se za stejnou dobu zlepšil úděl lidí. (Úsloví typu psí život, psa by nevyhnal, jako pes u boudy, zmlátit jako psa, utopit jako štěně, utahaný jako kotě ad. názorně ukazují, jak se situace za pár dekád změnila.) V pokročilých industriálních zemích, jako je třeba Holandsko, skoro polovina obyvatelstva nejí maso nebo je konzumuje velmi málo a ptáci mohou v parcích hnízdit těsně vedle pěšinky beze všeho strachu. (I moje sebrání rodinky žampionů v Leidenském parku bylo sledováno kosými pohledy.) Zvířata jsou samozřejmě chráněna podle stupně podobnosti s člověkem. Ryby a bezobratlé žádný zákon nechrání a utrpení otrávených potkanů v kanále či mandelinek bramborových zasažených insekticidem pohne málokoho, pražení kávových bobů už je zcela v pořádku. Podle některých zlomyslníků je vegetarián ten, kdo neslyší rajčata křičet.

Poznámky

1) Když Eskymák potká psa, který mu nepatří, zastřelí ho či minimálně kopne; tropické lovecké národy uchovávají ulovená zvířata – protože v pralese není ledniček – v různě svázaném či zlomeninami imobilizovaném stavu po dlouhé dny.
2) U jihoamerických indiánů hrají tato zvířata i roli „vyslanců“ svého druhu u lidí a při různých magických obřadech.
3) I po přijetí křesťanství za státní náboženství bylo zakázáno jen zabíjení lidských gladiátorů – „hry“ se zvířaty pokračovaly až do zkolabování impéria, kdy už přestal fungovat import šelem.
4) I východoafrické pastevecké kmeny, např. Masajové, skládali písně o svých oblíbených býcích či volech a též jim je přímo předzpěvovali, aby je pobavili.
5) Třeba zoroastrovský Írán uctíval či alespoň krajně chránil hovězí dobytek, psy, domácí zvířata obecně, ale také vydry, a naopak přikazoval usmrcovat štíry, hady, žáby, želvy ad.
6) Myšlenka individuální ochrany zvířat přichází neobyčejně pozdě.
7) Týkaly se zejména pravidel pro lov jezevců, dále koní a také kanárů užívaných v dolech jako indikátory důlních plynů – pro ně byl určen jakýsi „starobní důchod“.
8) Šlo o mezalianci venkovského mladíka s oslicí – mládenec byl popraven, zatímco oslice, jejíž dobrou pověst potvrdila řada svědků, dostala pouze přísné napomenutí a několik ran holí.
9) Např. při pohledu na ilustrace Harveyových prací lze stěží uvěřit, že jejich jediným hybným momentem byla touha po poznání.
10) Patří sem záliba ve zrůdách a deformitách, od závojnatek až po zdeformované nožky čínských dam.

Soubory

DATA A SOUVISLOSTI - Domácí zvířata: 2003_002.pdf (262 kB)
Článek ve formátu PDF: 2003_V089-093.pdf (449 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky