Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Nebezpečnost umění

Publikováno: Vesmír 82, 710, 2003/12

Umění musí být nebezpečné, tak jako musí být nebezpečné myšlení. Komu či čemu nebezpečné? To je druhotná otázka, protože nebezpečnost, o níž hovořím, je důsledkem toho, že skutečné umění a myšlení musí být ne bezpečné. Jistě, toužíme po jistotě a bezpečí, jenže už pohádky nás poučují, že takové bezpečí se podobá zápecí (které, jak nás poučují dějiny, nakonec žádným bezpečím není). Jen ten, kdo se tohoto falešného bezpečí vzdá, kdo se vydá (do) ne bezpečí, získá krásnou nevěstu, stane se králem a šťastně pak panuje až do smrti. Tedy do doby, kdy tuto monarchii, poskytující zdánlivé bezpečí, někdo nesvrhne a následně pak nerozkrade (neznárodní či nezprivatizuje). Samozřejmě se tak stane ve jménu nějaké nové a vznešené (pokrokové) jistoty.

Takové přijetí ne bezpečí nás činí svobodnými (svobodnými k něčemu, ne svobodnými od něčeho), a tudíž nebezpečnými. Nebezpečnými těm, kteří se chtějí cítit ve svém bezpečí bezpečně. Jistotu myšlení měly zajistit všelijaké pevné a neotřesitelné základy a bezpečná pravidla jak na těchto základech stavět budovu bezpečného myšlenkového obrazu světa. Jenže jak se bezpečně přesvědčit o tom, že takové nějaké základy opravdu bezpečné jsou? Zkusit na nich stavět, dokud se nezačnou objevovat trhliny; část se opraví běžnou údržbou, větší trhliny si vyžádají betonové injektáže do základů. Občas se najde nějaký statik, který prozkoumá přímo základy a najde v nich zásadní trhliny. Tomu, co následuje, se říkává někdy revoluce v myšlení: začne se stavět jiná budova (s případným využitím materiálu z budovy staré). Občas se také ukáže, že budova jakžtakž stojí, ale skoro nikdo v ní už nechce bydlet. Je ovšem i jiná možnost: základy prohlásit za bezpečné dekretem, kolem vybudovat ochranné pásmo, aby se k základům nikdo nemohl dostat nebo se na budovu podívat zvnějšku. (Jan Kotík napsal v „Neúplném kompasu“, Index, Mnichov 1986: „Jak mohou lidé / žijící v domě z něhož nelze vyjít / poznat a pochopit jeho formu?“) Takové fundacionizmy mají velmi blízko k rozmanitým fundamentalizmům a ideologiím. Bezpečnost pak musí zajišťovat (státní či jiná) bezpečnost. (Mimochodem, rozdíl mezi bezpečím a bezpečností vyjádřil dokonale kdysi vtip: objeví-li se „příslušník“, pocit bezpečí se rázem změní v pocit bezpečnosti.)

Zkrátka začne-li někdo ne bezpečnost tvůrčího myšlení a umění pociťovat jako nebezpečnost, nastoupí zpravidla jedna ze dvou strategií: zákaz, nebo ignorování. Ignorování je ovšem jen variantou zákazu (sobě-zákazu).

Život a dílo Jana Kotíka je příkladem takové ne bezpečnosti vnímané jako nebezpečnost. Komu nebo čemu, to bylo vždy více či méně jasné. Ne bezpečnost Kotíkova umění se projevuje v proměnách jeho obrazů, v neustálém experimentování, v nepřijímání žádných programů, kánonů a pravidel. Nebezpečnost pak už přicházela sama. V roce 1942 se stal členem Skupiny 42 a přijal na čas program předmětné malby a civilizmu. Nebezpečnost rozpoznal ihned fašistický tisk. V padesátých letech se krátce spojil se surrealistickou skupinou, zůstal však – jako vždy – solitérem. Surrealizmus byl vždy nebezpečný všem ideologiím (až se stal nebezpečným sám sobě). Kotík pak byl z prvních malířů u nás, kteří začali experimentovat s abstrakcí. Kotíkova výstava v roce 1957 v Galerii Československého spisovatele vyvolala řadu nežádoucích diskusí a skončila zákazem dalších podobných výstav. Nebezpečnost Kotíkova umění nabyla takových rozměrů, že když v roce 1970 vycestoval do Berlína na pozvání Německé akademie pro akademickou výměnu (DAAD), zabránil mu tehdejší režim v návratu. Kotík zůstal v Berlíně, opět jako solitér.

Berlínská zeď byla ztělesněním nebezpečnosti ne bezpečného myšlení a umění. Zeď vůbec je bohatým symbolem; nemůžeme bez zdí být, a přesto jsou překážkou. Jan Kotík se zdmi zabýval i ve svém díle. V katalogu výstavy (Künstlerhaus Bethanien 1987) napsal Vilém Flusser: „Kotík chápe možná problém zdi jinak než já. Rozhodující ale je, že chce právě tak jako já zabránit jakémukoli definitivnímu řešení tohoto problému. Na lidech typu Kotíka a mne (a je nás víc) bude troskotat jakékoli definitivní řešení.“

Řešení nemá ani „problém“ ne bezpečnosti myšlení a umění. Obojí vždy bude nebezpečné – a takovým i být musí.

Citát

Jan Kotík, Rozhovor s Ladislavem Novákem (1992), Arca JiMfa, Třebíč 1993

V nedávné minulosti se hlásalo, že má umění rozumět každý, což znamená i ten, koho to vůbec nezajímá. Někteří se o to i snažili. Ale ti, které umění „nebaví“, se o takové výtvory nezajímali. A ti, kteří o umění mají zájem a potřebují ho, ty to nudilo a nic jim to neříkalo. V Moskvě, ve městě s více než 4 miliony obyvatel, byly v roce 1959 pouze tři výstavní místnosti. Dvě v domě Svazu výtvarníků a jedna v domě Svazu architektů. To znamená, že neexistoval ani minimální zájem o „všem srozumitelné umění“. Lidé, kteří se o výtvarné umění zajímali, chodili do ateliérů.

S uměním je to podobné, jako s ostatními aktivitami lidí: I ten, kdo se vůbec o umění (nebo také o vědu, nebo o techniku, nebo o geologii, nebo o matematiku – atp.) nezajímá, nakonec z těchto tvůrčích aktivit profituje. Ale ukázat, jakým způsobem, by vyžadovalo napsání dlouhé eseje.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2003_V710.pdf (332 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky