Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Ne každý bludný kámen je skutečně bludný

 |  12. 4. 2007
 |  Vesmír 86, 232, 2007/4

Jako bludné kameny jsou označovány velké balvany, které k nám neseny v hmotě kontinentálního ledovce „zabloudily“ až ze Skandinávie. Ledovec měl mocnost kolem 1 km a možná i víc, takže pohled odněkud z nezaledněného Ještědu či od Ostravy směrem na sever musel být úchvatný – před člověkem se tyčila plochá hora ledu. Báze ledovce pak doslova „hoblovala“ skalní podloží, vytrhávala bloky pevných hornin a sunula je na vzdálenost přes tisíc kilometrů až na severní Moravu. V Čechách se spíš setkáváme s jemnozrnnějšími ledovcovými sedimenty, pískem a kameny, například hlízami pazourků, nebo dokonce jantarem od Baltického moře. Většina bludných balvanů nepřežila kamenický průmysl. Zejména v druhé polovině 19. století byla ušlechtilá surovina bludných kamenů, především tmavých dioritů, zpracovávána na náhrobní kameny.

Za bludné kameny jsou často považovány velké bloky, hlavně žulové, které nalézáme například v Jizerských horách nad Hejnicemi, v Krušných horách u Jezeří a Mariánské, na památném Klepci u Českého Brodu, v okolí Medvědí stezky na Šumavě, u Petrovic, a dále pak na stovkách lokalit na Českomoravské vrchovině i po celých jižních Čechách. Původ těchto kamenů je jiný. V prostředí teplého třetihorního klimatu zvětrávaly horniny zvláštním způsobem, kdy se i velmi pevné horniny, jako jsou např. ordovické křemence vrchu Písek v Hřebenech u Příbrami, rozpadaly doslova na písek. Každý Jihočech, který žije někde na „žule“, ví, že granitoidy se rozpadají na hrubozrnnou zvětralinu, která se dá kopat krumpáčem, ale v níž „plavou“ velké oblé bloky pevné neporušené horniny.

Při výzdvihu území nebo při obyčejné erozi jsou nejprve odnášeny písčité partie a bloky hornin zůstávají na místě. Tento proces je nápadný zejména u granitoidů, které mají tendenci vytvářet jednoduché oblé balvany, ale méně patrný například v proterozoických horninách, kde písčité a jílovité zvětraliny sledují nepravidelná tektonická pásma. Odnosem těchto zvětralin pak nevznikají „bludné balvany“, ale spíš jsou zvýrazňovány erozní rýhy, či dokonce části údolí. Protože měkké zvětraliny byly z boků údolí většinou erodovány, těžko odhadujeme, kolik jich vlastně bylo. Náhodné odkryvy například ve svazích silnic však ukazují, že písčité či jílovité zvětrávání představuje na území ČR zcela běžný jev a jeho vliv na dnešní morfologii byl nejspíš podstatný.

Kromě geologických bludných balvanů známe rovněž bludné balvany metaforické. Za bludný kámen v řečišti české poezie byl označen například básník Jakub Deml nebo grafik a básník Bohuslav Reynek. V tomto případě výraz bludný balvan znamená něco velkého, pevného a nepřehlédnutelného, s čím si nevíme rady, ale zároveň poněkud cizího, co vyčnívá nad běžnou malost. V Reynkově případě jím nejspíš byla prosycenost francouzskou kulturou a u J. Demla snad neočekávatelná pozice kněze, básníka a buřiče. Bludné kameny tohoto typu jsou za života předmětem obdivu, útoků a kontroverzí, ale tříbí ducha a vedou k zajímavým diskusím. Teprve další generace oceňují odvahu nejít běžnými cestami sterilních pravd a mýlit se způsobem, který je někdy plodný.

V krystalech kamenů neuchvacuje mne toliko ten břitvově přísný tvar, jenž odpovídá pojmu svatosti a jest jakousi symbolickou revelací – žádný kompromis, žádná neurčitost, žádné tápání, žádné „kdyby, jaksi, poněkud“, žádná poměrnost, ale tvrdý poměr, oko za oko, zub za zub, život za život – nýbrž nejvíce ten pekelný, skrytý žár, jehož pablesky vyšlehují nerostnou hmotou, která ho svým nezničitelným charakterem zabarvuje a o němž jste přesvědčeni, že bude s vítěznou a svatou potměšitelností svítit i v nejčernější propasti! Svatá Hildegarda má pravdu: kameny a krystaly jsou děti žáru! A nejmilejší ze všeho jest mi záhněda, snad i proto, že jest to krystal mého rodiště, je to duše půdy tassovské, je to poslední a nejsvětější tvar a úsměv naší hroudy, a slunce, které za ním a skrze něj svítí, je daleko, že je člověku líto, a kdo jednou uzřel toto tajemství, nebude nikdy smuten, ale jeho veselost i nejbezuzdnější nikdy nepřeletí hranic radosti. Ten kámen daroval jsem té, kterou jsem ze všech lidí na světě nejvíc miloval, ale než ho vůbec mohla poznati, ztratil se můj talisman, ztratil se, a až umřu i já, z modrého moře věčnosti zlatá rybka mi jej na břeh přinese.

Jakub Deml, Mohyla, 1941, s. 180–181

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Geologie

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem nebo spoluautorem četných úspěšných knih. Z posledních let např. Co se děje se světem (2016), Evropa, náš domov (2018), Krajiny srdce (2016), Podzemní Čechy (2015), Poutník časem chaosu (2017), V síti paměti uvízl, slunce se ptal (2016), Nové počasí (2014) a mnohé další.
Cílek Václav

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...