Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Ne každé bradavičnaté prase je prase bradavičnaté

Publikováno: Vesmír 92, 142, 2013/3
Obor: Zoologie

Africká bradavičnatá prasata (rod Phacochoerus) patří k nejspecializovanějším a možná i nejvýstřednějším zástupcům prasatovitých. Mají výrazné lebeční výběžky („bradavice“), obrovité třetí stoličky kryté složitým sklovinovým vzorem, jež fungují podobně jako mlýnské kameny, výrazné špičáky připomínající kly, a ocas, který nesou při běhu či vzrušení vztyčený jako anténu. Od ostatních prasat se odlišují i denní aktivitou, podílem travnaté složky v potravě a častým klečením při pastvě. Obývají podzemní nory vybudované například hrabáčem nebo dikobrazy. Jsou-li prasatovití vázáni obvykle spíš na vlhčí prostředí, představují bradavičnatá prasata opět výjimku – běžně obývají relativně suché savany a polopouště.

Donedávna se u bradavičnatých prasat vymezoval jeden žijící druh, prase bradavičnaté. Protože jde o relativně nápadné a zábavné zvíře, neopomenul ho téměř žádný dokument či kniha líčící krásy africké přírody. Bradavičnatá prasata se však dočkala v posledních letech několika revizí, z nichž je zřejmé, že máme co do činění se dvěma žijícími druhy. Běžnější prase savanové (P. africanus) obývá všechny subsaharské savany kromě Kapska a Afrického rohu. Právě tam se vyskytuje další druh, a to prase bradavičnaté (P. aethiopicus). V Kapsku bohužel vyhynulo v závěru 19. století (poddruh aethiopicus), ale ve východní Keni a Etiopii a v severozápadním a jižním Somálsku stále žije a zdá se, že i relativně prosperuje (poddruh delamerei). Toto nespojité rozšíření je pozoruhodné, neboť jej vykazuje hned několik afrických savců, mj. pes ušatý (Otocyon megalotis), šakal čabrakový (Canis mesomelas), hyenka hřivnatá (Proteles cristata), maličké antilopy dikdikové (Madoqua kirkii v širším smyslu) a antilopa travní (Raphicerus campestris), velké antilopy přímorožci (beisa × jihoafrický). Jestli jde u všech těchto taxonů o izolaci při jediném výrazném výkyvu klimatu spojeném se změnou vegetačního krytu, nebo o separaci v různých časech, zatím nevíme.

Jak se tedy oba druhy bradavičnatých prasat liší? Nalezení odlišností při revizích některých savců vyžaduje podrobné genetické a morfologické srovnávání. Často je třeba
i detailní proměřování lebek a tělesných parametrů. Odlišnosti u bradavičnatých prasat jsou ale tak výrazné, že je lze rozpoznat dokonce i v terénu. Prase bradavičnaté je trochu menší a méně osrstěné (je třeba i bez nápadné hřbetní hřívy), má vejcovitý tvar hlavy (savanové tvaru diabola), méně zahnuté špičáky, pod očima výraznou podočnicovou bradavici a na tvářích pár nápadných hákovitě zahnutých bradavic (u prasete savanového jsou bez koncového háku). Jedním z nejvýraznějších znaků prasete bradavičnatého jsou dozadu zahnuté špičky uší. Překvapivé je, že většina výše uvedených morfologických odlišností byla poprvé popsána až v roce 2005. Na lebce je také několik důležitých determinačních znaků, my se ovšem zmíníme jen o těch, které lze postřehnout na první pohled. Ty se pojí s řezáky. Prase bradavičnaté nemá horní řezáky (savanové má dva) a v dolní čelisti je buď nemá vůbec založeny, popř. zůstávají v maximálním počtu čtyř po celý život neprořezané z dásní (oproti tomu prase savanové má šest plně funkčních spodních řezáků).

Biologii prasete savanového známe relativně dobře, ale o jeho sesterském druhu nám chybí základní data. Víme alespoň, že prase bradavičnaté se víc specializuje na sušší prostředí, a proto bývá v různých jazycích označováno jako „pouštní bradavičnaté prase“ (např. v němčině, angličtině, španělštině). Z podstaty ale o skutečné pouštní zvíře vlastně nejde.

Snadno diagnostikovatelné druhy mohou být mladé i staré, u bradavičnatých prasat jde o druhý případ, přičemž obě prasata (savanové a bradavičnaté) jsou od sebe izolována už 4,5 miliunu let, tedy od pliocénu, což je vskutku slušná doba.

Na příběhu bradavičnatých prasat je zajímavé také to, že zatímco staří zoologové (F. Cuvier – 1810, 1822; van der Hoeven – 1839; Owen – 1845, 1851) a paleontologové (Ewerová 1957) obě prasata druhově odlišovali, další generace zoologů na to zapomněly nebo nepropojily paleontologické poznatky s daty o žijících zvířatech. Jinak objev přežívající populace prasete bradavičnatého od zoologů Petera Grubba a W. L. R. Olivera se pojí k roku 2001, což ukazuje, že je možné stále mnoho objevit i u „notoricky“ známých druhů.

Literatura

Randi E., d’Huart J.-P., Lucchini V., Aman R.: Evidence of two genetically deeply divergent species of warthog, Phacochoerus africanus and P. aethiopicus (Artiodactyla: Suiformes) in East Africa. Mammalian Biology 67, 91–96, 2002.

d’Huart J.-P., Grubb P.: A photographic guide to the differences between the common warthog (Phacochoerus africanus) and the desert warthog (Ph. aethiopicus). Suiform Soundings 5(2), 4–8, 2005.

Grubb P., d’Huart J.-P.: Rediscovery of the Cape warthog Phacochoerus aethiopicus: a review. Journal of East African Natural History 99(2), 77–102, 2010.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201303_142-143.pdf (272 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky