Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Nádech nekonvenčnosti

Vzpomínka na setkání se Sydneym Brennerem
Publikováno: Vesmír 82, 132, 2003/3
Obor: Biografie

…nejlepšími popularizátory vědeckých poznatků bývají sami badatelé, pokud ovšem dovedou záživně psát.

Petr Čornej, historik

Po dvou letech od pozvání se mi na podzim r. 1972 konečně podařilo vybojovat si odjezd do laboratoře molekulární biologie Medical Research Council v britské Cambridži. Vždy jsem si moc přál, abych tam po aspirantuře mohl pracovat a tuto Mekku molekulárních biologů poznat. Uvítali mě tím, že mně – jako kterémukoli svému pracovníkovi – předali patentní klíč od celé budovy, abych mohl kdykoli přijít do laboratoře, přestože jsem byl „z Východu“. Bylo to tam prostě zvykem.

Do Cambridže mě pozval Brian Clark (dnes profesor v Dánsku na Univerzitě v rhusu a prezident Mezinárodní unie pro biochemii a molekulární biologii), jehož laboratoř se zabývala proteosyntézou. Tou jsem se zabýval i já. Clarkova laboratoř byla součástí oddělení buněčné biologie, které zaujímalo jedno z pater ústavu. Za oddělení byly odpovědné dvě osoby – Francis Crick a Sydney Brenner (existovalo zde velení označované „joint heads“). Měli společnou kancelář a – jak napsal F. Crick ve své knize „What Mad Pursuit“ (1989) – S. Brenner byl Crickovým nejbližším spolupracovníkem a také (díky jasnému vyjadřování, tvůrčímu nadšení i kousavosti) ideálním kolegou. Kancelář spolu sdíleli skoro dvacet let a denně vedli dlouhé vědecké diskuse.

Už jenom příležitost vídat se často v práci s nějakým nositelem Nobelovy ceny mi připadala fantastická – komu je to normálně dopřáno? V tomto ústavu to ale nebylo nic zvláštního, nobelistů tam v té době bylo mnoho. Z ostatních, kromě F. Cricka, chci jmenovat alespoň Maxe Perutze (tehdejšího ředitele ústavu), Johna Kendrewa a Freda Sangera. Pak tam byli další, kteří (jako S. Brenner) ještě netušili, že Nobelovu cenu dostanou, např. Aaron Klug a César Milstein, nebo že ji dostanou ještě jednou, jak se stalo Fredu Sangerovi. Komu a kdy se zase podaří soustředit do jedné obyčejné budovy takový úžasný vědecký myšlenkový potenciál?

Pro většinu vědců té doby představovala molekulární biologie velmi moderní pojem. Pro Cricka (56 let) s Brennerem (45 let) to však byl pevně zakořeněný obor – genetický kód a rámcová pravidla udržení i exprese genetické informace byly už známy. Přemýšleli proto, do čeho dalšího by se měli pustit. Každý vědec, který jel z Evropy do USA nebo z USA do Evropy, se chtěl v Cambridži zastavit. V té době se tam střetávaly a „vařily“ zásadní názory i koncepce. Byla to vědecká dílna v nejlepším slova smyslu, koncipovala se v ní budoucnost vědy. Zásadní otázky se probíraly na vysoké úrovni, kterou zajišťovaly vědecké osobnosti, a to jak při přednáškách, tak při obědě a při dopoledním či odpoledním čaji nebo kávě.

Názory a koncepce se tam formovaly bez citelného nátlaku, ale s vysokým dobrovolným nasazením, spousta času se věnovala zásadním úvahám a jejich pilování v diskusi. S. Brenner byl bystrým diskutujícím a diskusí se rád účastnil. Měl za sebou už několik prací důležitých pro čtení genetické informace a řešení genetického kódu. Vyloučil myšlenku překrývajícího se kódu, navrhl existenci aminokyselinového konce adaptorové molekuly tRNA, určil sekvenci jednoho ze stop-kodonů (po práci na fágové RNA), a ačkoliv to, že kód je tripletový, prokázal Crick, název kodon pochází od Brennera. Při úvahách kam napřít úsilí se nakonec Crick s Brennerem rozhodli pro embryologii, a to v rozsahu, který se dnes skrývá pod pojmem „vývojová biologie“. Bylo však nutné vybrat pro tento směr také vhodný modelový organizmus. Po dlouhém studiu si Brenner (asi i proto, že byl především genetik) vybral hlístici Caenorhabditis elegans, červíčka s neobvyklou, ale atraktivní genetikou. V době mého pobytu měl počátečními experimenty a výsledky popsaných už několik sešitů formátu A4, ale zřejmě ještě neměl nic publikováno. Práce na hlístici rozhodně měla nádech nekonvenčnosti až podivínství i pro Angličany. Spolu jsme o jejím významu mluvili jen povrchně, pro mne to bylo zcela nové a neznámé téma. Právě pro tu originalitu však všichni Brennerovi spolupracovníci posuzovali jeho záměr s respektem (podpora originality byla ostatně charakteristickým rysem anglického vědeckého prostředí). V dnešní době se tímto červíčkem zabývá více než 1000 laboratoří na světě a téměř všechny práce vycházejí z Brennerových pionýrských studií.

S. Brenner se postavou výrazně lišil od F. Cricka, byl menší, podsaditější, trochu připomínal zálesáka. Na oddělení byl také jakýmsi „styčným důstojníkem“ pro studenty. Jeho dveře – a to si pamatuji velmi zřetelně – byly pro ně stále otevřeny. Udivovalo mě, že si pro ně kdykoli našel čas (kde ho bral?). Studenti za ním chodili nejen kvůli vědě a Brenner diskuse s nimi miloval. Zdravili se samozřejmě jako staří kamarádi: Hi, Sydney! apod.

Právě snad neformálnost ve vztazích tak významných lidí, jakými byli S. Brenner a zrovna tak M. Perutz, F. Crick a F. Sanger, ke studentům, okolí i ke mně samému, a pak pocit, že vám každý věří a vnímá, co říkáte, a proto si nemůžete nikdy dovolit mluvit nepravdu, byly nejsilnějšími dojmy, které jsem si z Anglie přivezl. Možnost žít a pracovat v Cambridži té doby ve mně zanechala pocity podobné těm, jimiž E. Hemingway vyjádřil svůj vztah k Paříži dvacátých let minulého století. Ano, byl to svátek, který se mnou jde celý život. Sydney Brenner byl jedním z aktérů, který tento pocit v ústavu pomáhal budovat. Stal se mým nepřímým šéfem. Nestýkali jsme se často, ale on věděl, kdo jsem a co dělám. Za to, že jsem to všechno mohl zažít, děkuji také S. Brennerovi a udělení Nobelovy ceny mu ze srdce přeji. Je vždycky velké štěstí potkat v životě někoho, jako je on a jeho někdejší kolegové v cambridžské laboratoři molekulární biologie.

Citát

Sir John Sulston, nositel NC za fyziologii a medicínu za rok 2002

„Vědcova úloha je objevovat. Velmi důležitá je naše role v komunikaci, avšak nemáme výhradní právo rozhodovat. To právo má demokratická veřejnost poté, co je dobře informována.“

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2003_V127-132.pdf (276 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky