Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Nad šípem času

Pojímání času se týká logických paradoxů
Publikováno: Vesmír 76, 153, 1997/3
Rubrika: Nad knihou

Od doby, co lidstvo přišlo na pojem času (asi páté století př. n. l.), je čas vděčným tématem spekulací filozofických, vědeckých i pavědeckých. Čas se týká všeho, bohatě se vyskytuje v uměleckých metaforách, hojně je zastoupen v titulech knih i filmů. Práce o čase, stejně jako práce o vesmíru mohou pojednávat o všem. To do určité míry platí i o knize Petera Coveneye a Rogera Highfielda „Šíp času“.

Na rozdíl od jiných prací je tato kniha i o čase samotném, a dokonce o onom „šípu“, jak se někdy směr času nazývá. Duch práce lze odhadnout už z předmluvy, kterou napsal sám I. Prigogine. Autoři se snaží zmapovat různé přístupy k času od nejstarších filozofických po fyzikální (kvantové, relativistické, termodynamické), biologické a evoluční. Při té příležitosti pak diskutují o problémech kvantové mechaniky, relativity, termodynamiky, teoriích (deterministického) chaosu, fyziologii a mnoha dosti odlehlých partiích. Důraz je přitom kladen na přístupy nerovnovážné termodynamiky a na práce skupiny Prigoginovy. Publikace je doplněna vysvětlivkami odborných termínů, rejstříkem a velmi bohatou bibliografií.

Jak bývá v knihách o čase zvykem, jejich problémy začínají už u názvosloví, a to hned u samotného termínu „čas“. Termín je převzat z běžného jazyka bez náležité precizace, tedy i se svou víceznačností. Toto sice v běžném vyjadřování nevadí (a v uměleckém vyjádření může být dokonce i inspirativní, Jan Sokol ve své práci „Rytmus a čas“ dokonce tvrdí, že „jazyk ví, co dělá“). Nicméně ve vědecké práci bývá zdrojem problémů. Termín „čas“ může mít více významů (bod – okamžik, interval, kontinuum a jiné). Pouze ve významu „čas coby orientované kontinuum“ má smysl mluvit i o šipce. Čas (ve smyslu „kalibrované orientované kontinuum“) je pak to, čím se měří obecný pohyb, popisují procesy, vývoj systémů atd. (k tomuto popisu slouží samozřejmě i prostorové uspořádání či souřadnice). Čas se ovšem naopak měří pohybem (procesem), nikoli ale obecným, nýbrž speciálně voleným – chronometrickým. Ten se realizuje v hodinovém stroji (chápeme ho v nejširším významu, můžeme jím rozumět třeba atom či sluneční soustavu) a definuje časovou škálu včetně její orientace – onoho šípu času. K zamezení zmatku by se měly třídy procesů obecných a chronometrických jasně odlišit. Pro obecný pohyb je čas to, čím se měří, a ne to, co se měří (což odpovídá dvojici pojmů „číslo – počet“, jak uvádí např. Sokol ve zmíněné práci). Tento problém se týká už předmluvy, kde Prigogine „souhlasí s názorem, že šipka času je přesná vlastnost důležitých tříd dynamických systémů“. Šipka času je ale výhradně vlastností času samého (ne tříd nějakých obecných systémů). Tvrzení by se mělo formulovat takto: určité třídy systémů se vyvíjejí tak, že na tomto základě by bylo možné definovat směr (orientaci) jejich vývoje. Směšování obou významů pak vede k tomu, že se plete jednosměrnost (uzavřenost, cykličnost... ) procesů (včetně celého dějinného vývoje) s jednosměrností (uzavřeností, cykličností atd.) času samého. Pak docházíme k logicky sporným (ale běžným) pojmům, jako jsou „cyklický čas“ (např. s. 363), nelineární, nerovnoměrný čas apod. V práci není jasně definován ani ústřední pojem „šíp času“. Snadno nahlédneme, že pod tímto „šípem“ můžeme rozumět jevy dva: 1. orientaci (tj. „směr“) času danou rozlišením minulého od budoucího a 2. směr běhu času. Neuvážení druhé možnosti pak může vést k nejasnostem (jako na s. 334), kde se tvrdí, že v koncepci uzavřeného času (Poincarého návrat) nelze směr času definovat (protože budoucnost splývá s minulostí).

Kromě sémantické analýzy pojmů v práci chybí i hlubší rozbor logicko-gramatický. (Zato mnohem více odtažitá témata, jako jsou skvrny na leopardí kůži, tu probírána jsou.) Pojímání času se totiž týká několik logických paradoxů, důležitých už tím, že na jejich základě bývala dokonce popírána i samotná realita času. Tato tradice se táhne od eleatské filozofie po paradoxy McTaggarta.

Od populární knihy (která se vyhýbá matematickým výrazům) nelze očekávat dokonalou preciznost vyjadřování. Přesto na některých místech je volnost na můj vkus přílišná a některé nepřesnosti mohou uvést čtenáře v omyl. Např. ve stati o termodynamice nejsou v pojednání o druhé termodynamické větě zmíněny podmínky, za kterých platí. (Tato běžná chyba pak svádí k interpretacím života jako něčeho, co je ve sporu s fyzikou). Nerozlišuje se tu ani perpetuum mobile prvního a druhého druhu. Tvrzení, že „matematický aparát vysvětluje proces života“ (s. 32) mi připadá taky trochu troufalé. Ve stati o antickém pojímání času autor zapomněl na Archýtu z Tarentu (toto opomenutí udělal konečně i C. Sagan ve svém „Kosmu“), který uvažoval o heliocentrizmu a zabýval se časem dávno před zmiňovaným Aristarchem. Význam Aristotela hodnotí autoři na můj vkus příliš negativně, brzdou vědy nebyl sám Aristoteles, ale zkostnatělý středověký aristotelizmus.

Některá tvrzení uvedená v knize jsou, bohužel, pochybná zcela. Např. není mi jasné, jak autor dospěl k názoru, že ve fyzice při výpočtech drah částic „můžeme pracovat jen s racionálními čísly“ (s. 337). Teoreticky můžeme přece pracovat s jakýmikoli (definovanými) čísly (přesněji veličinami), prakticky pak jen s nepřesnými, neúplnými veličinami, jejichž chyba (nepřesnost) je dána přesností našeho měření. Na „racionalitě“ v matematickém smyslu nesejde, už proto ne, že nepracujeme s čísly, ale s veličinami, jejichž číselná hodnota závisí na volbě jednotek a celé soustavy (v některých soustavách se v ekvivalentním vzorci objevuje třeba 4π, což je iracionální číslo, v jiné soustavě tento koeficient chybí). V praxi (včetně experimentální fyziky) nemá vůbec smysl mluvit o racionálních či iracionálních číselných hodnotách měřených veličin, protože by to předpokládalo, že bych tuto veličinu znal absolutně přesně, měl o ní nekonečně velikou informaci. Drobným opomenutím (vzniklým možná u překladu) je i tvrzení (s. 64), že zrychlení částice závisí na součinu Lorentzovy síly a hmotnosti (má být podílu). Dále „gravitační paradox dvojčat“ popisovaný na s. 108 není paradoxem dvojčat, ale jde tu jen o různě rychlé stárnutí. I kauzální paradox podle formulace na s. 121 není paradoxem – paradox má spočívat v tom, že v případě časové smyčky bychom mohli zabít svou matku ještě před svým narozením, zde je ovšem uvedena (paradoxně) prababička. Zbytečné a zmatečné je to, že v souvislosti s radioaktivitou se popisuje objev rentgenových paprsků – budí to mylný dojem, že jde o týž jev.

Co však považuji za hlubší nedostatek, který se netýká jen této knihy, ale celého přístupu (Prigogine a spol.) je nepochopení Boltzmannovy argumentace nevratnosti a vůbec kvalitativních přechodů mezi mikroskopickými a makroskopickými úrovněmi. Charakteristický je tu citát: „Nevratnost dějů existuje buď na libovolné úrovni, nebo neexistuje vůbec, nemůže se objevit jenom proto, že jsme přešli z jedné úrovně ke druhé“. Tento Prigoginův výrok odráží zásadní nepochopení metafyzické role subjektu (pozorovatele, popisovatele, lidstva atd.). V tomto duchu vše, kde se objevuje subjektivní prvek, co není zcela objektivní, je rychle odkazováno do říše iluzí. Subjektivita a nereálnost jsou pro Prigogina (nejen pro něho) synonymem. Ve slovních formulacích se subjektu často zbavuje primitivním formálně-gramatickým trikem: místo aby řekl, že „pozorovatel nemůže znát přesně počáteční podmínky vývoje systému“ (což je jeho subjektivní nedostatek), udělá formálně subjekt právě z těchto podmínek, které „nemohou být známy přesně“ (tedy podmínky jsou objektivně nepřesné). Podobným trikem je např. výraz „systém s (rozuměj: objektivně) předpovídatelným chováním“ (s. 332) místo „systém, jehož chování umíme předpovídat“. Nedůslednost je i v pojednání o determinizmu (kapitola „Jednotná vize času“): V „objektivní“ argumentaci proti „striktnímu determinizmu“ se odvolává na něco tak subjektivního, jako je „naše vlastní zkušenost“. Tyto přístupy jsou samozřejmě i odrazem tendencí vycházejících z kodaňské interpretace kvantové mechaniky, která je na objektivizaci náhody založena. „Tvrdý objektivizmus“, tato rekvizita moderní vědy, je v širším kontextu jen jednou stranou dožívajícího descartovského dualizmu.

Překlad má, bohužel, určité nedostatky. Týkají se hned titulu, kde je užito termínu „šíp“, jinde ale zase „šipka“. Anglické „arrow“ má význam obojí, možná by stálo zato terminologii sjednotit. Někdy je třeba k lepšímu pochopení smyslu zpětného překladu do angličtiny. Tradiční chyby: „bilion“ se někde překládá (chybně) jako „bilion“, jinde jako „miliarda“, dále se mluví o „rohovité anténě“, ženská jména jsou někde přechylována (např. str. 14), jinde zase ne (str. 215) apod. Označení „jaderné“ kyseliny pro nukleové kyseliny je nezvyklé. Mnohé antické názvy a jména nejsou přeloženy správně, ale je ponechán (upravený) překlad anglický.

Přes výše zmiňované kritické připomínky je četba knihy poutavá. Lze tu nalézt mnoho zajímavého z různých zákoutí vědy, zejména jsou tu však popularizovány práce skupiny kolem Prigogina. Odkazový materiál je bohatý, proto může kniha sloužit i jako odrazový můstek k hlubšímu studiu.

Diskuse

Žádné příspěvky