Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Načesané lidstvo

S vlasy a vousy po celém světě

Publikováno: Vesmír 92, 150, 2013/3

Jak to tak bývá, právě těch zjevných věcí si všímáme nejméně. Bereme je za všední, zřejmé, dané, jasné… Třeba takové vlasy a vousy. Od pravěkých dob, kdy naši předkové zachytili na soškách z Gourdanu nebo na skalních malbách v La Marche první účesy, jim věnují lidé nebývalou péči (ano, v naší společnosti jsou to především dámy), ale širší ponětí o pestré vlasové symbolice se už pozvolna vytrácí. Na to, jak stěžejní roli hraje úprava vlasového porostu ve světových kulturách, si vědy o člověku všímají účesů poměrně málo.

„Úprava vlasů a vousů tvoří snad nejpestřejší a nejzajímavější odstavec národopisu,“ napsal r. 1921 v Dějinách kosmetiky Emil Šedivý.1) A dlužno dodat, že kolem tak zajímavého a obsažného námětu v tichosti procházela nejen česká etnologie, ačkoliv antropolog George P. Murdock zařadil péči o vlasy mezi 67 kulturních univerzálií čili věcí, jež jsou společné všem lidským komunitám v čase a prostoru. Společný jev, přesto všude rozdílný. Svět se kolem vlasů točil, točí a zřejmě i točit bude; a to nejen proto, že jsou účesy po prvotním očním kontaktu podle psychologů tím nejdůležitějším vjemem o druhých lidech.

Lidstvo ušlo dalekou cestu od dob, kdy si předkové na pláních a posléze i v jeskyních vyzobávali vši, jako dosud činí kmeny Amazonie. Péče o srst byla jedním z nejranějších projevů lidské vzájemnosti; možná i začátkem společnosti. Desmond Morris, jenž se proslavil knihou Nahá opice, říkal, že si člověk – tento holý op – pohlavní protiklady kulturou zvýznamnil. „Týká se to zejména porostu hlavy, který v době dospívání nevykazuje žádné biologické rozdíly mezi pohlavími. Kdyby zůstaly nedotčeny, narostly by mužům i ženám mimořádně dlouhé vlasy. Žádná jiná opice tuto vlastnost nemá. Tělem jsme se stali nahou opicí, ale na vrcholku hlavy jsme byli opicí mimořádně dlouhosrstou.“2)

Úprava vlasového porostu – od třičtvrtěmetrových homolí, které u afrických Mašukulumbů popsal cestovatel Emil Holub, až po číra elitních aztéckých válečníků quachiků zobrazená v mexických kodexech – měla své kulturně dané významy sdílené členy společnosti. Účesy posilují image a sexualitu, ve většině společností viditelně odlišují obě pohlaví, často ukazují status jedince a jeho zdraví, vzbuzují emoce, jsou omezovány náboženskými či jinými pravidly, váže se k nim bezpočet pověr, jejich styl se mnohdy liší od etnika k etniku nebo podle sociální či profesní příslušnosti. Někteří antropologové se domnívají, že vlasy skoro nikdy neexistovaly ve svém přirozeném stavu, ale byly „produktem kultury“. Vědci mluví o „kulturní gramatice“ vlasů (Patrick Olivelle) či „sémantickém poli“ (Gary L. Ebersole).

Jedenáct názorů, proč lidé ztratili srst

Než nahlédneme do jejich kulturních významů, sluší se krátce upozornit na jejich fyziologická specifika. Čím jsou vlasy tak zvláštní? Sociální antropolog C. R. Hallpike shrnul výjimečné vlastnosti vlasů a chlupů, kvůli nimž prý zaujímají důležitou roli nejen v lidském žití, ale i v kultuře: „1. podobně jako nehty neustále rostou, 2. je možné je bezbolestně odstřihnout, 3. rostou ve velkém množství, 4. jsou patrné na hlavách dětí obou pohlaví již při narození, 5. pubické ochlupení se objevuje v pubertě u obou pohlaví, 6. mužům některých ras v dospělosti rostou vousy, 7. ochlupení na různých částech těla má jiné vlastnosti, 8. ve stáří vlasy šediví nebo vypadávají, 9. chlupy jsou zvláštním znakem zvířat, zvláště opic, lidského protějšku v živočišné říši“.3) A poněvadž je lidské tělo předmětem řady (iniciačních) rituálů, právě jedinečné vlasy v nich zaujímají výsostné postavení.

Zásadní otázkou, kterou si zoologové, etologové či paleoantropologové kladou, je to, proč si právě „nahá opice“ jako jediná z asi dvou stovek opích druhů neponechala srst a má jen některá chlupová rezidua – třeba na hlavě jako ochranu před sluncem či nečasem. Hypotéz k odchlupení člověka je vícero. Shrnující práci na toto téma poměrně nedávno nabídl Markus J. Rantala z univerzity v Turku, jenž porovnává jedenáct existujících názorů na ztrátu srsti u rodu Homo. Jde o hypotézy ochlazovacího prostředku, lovu, dvounohé vzpřímenosti, alometrickou, zakrývací, oděvní, neotenickou, mrchožroutskou, sexuální, akvatickou a protiektoparazitickou. „Nějakou představu o tom, kdy a kde začalo velké obnažování, nám poskytly analýzy DNA. K této problematice byla vznesena řada hypotéz, ale žádná z nich nedošla obecného přijetí,“ píše zoolog.4)

Obávané vlasy i na speciálních hřbitovech

Ať již to bylo jakkoli, pokrytá místa na těle odnepaměti svádí člověka k jejich upravování, jež historicky sahá od prostého vytrhávání, podvazování, holení, česání (i Indiáni užívali hřebínků z paroží, z travin, ale i celých „kartáčů“ z kaktusů; Inuité zase z mrožích klů), tvarování či zavinování až třeba k epilacím a příčeskům včetně složitých paruk známých nejen ze starého Egypta – zkrátka k úpravám s nějakým osobitým významem.

Lidé minulosti obecně považovali vlasy za cosi výjimečného. Kouzelného i okouzlujícího. Stačí snad uvést jedinou ukázku z Frazerovy archaické Zlaté ratolesti, kam až dospěla dokonce i v Evropě „víra“ ve vlasy: „Ve vesnici Drumconrath v Irsku žily stařeny, které vyrozuměly z Písma, že Všemohoucí má vlasy na jejich hlavách spočítané, a očekávaly, že je budou muset v den posledního soudu vyúčtovat. Proto ukládaly všechny vlasy, které jim vypadly, do došků své chalupy.“5) Díky Frazerovu zájmu o tabuizované kadeře jsme sice získali ohromnou sbírku etnografických kuriozit, nicméně zajímavější hypotézu o smyslu vlasů nedodal. Vlasy byly podle něj důležité proto, že byly na hlavě, kde sídlí božské síly, a proto mají magický náboj; pojí se i k těm, jimž byly odňaty. Odtud vychází víra v uzmuté skalpy, v četná tabu během stříhání a také v pečlivé ukrývání odstřižených pramenů, aby nemohly být sokem zneužity – u Ašantů v Ghaně existovaly dokonce vlasové hřbitovy.

Jen pár vědců se snažilo postihnout význam kadeří v dějinách lidské společnosti. V roce 1886 napsal G. A. Wilken pionýrskou studii o sestřihu při smutečních obřadech v Indonésii a daru vlasů jako náhražky oběti, neboť jsou sídlem duše. Ale od roku 1909, kdy Arnold van Gennep vydal knihu o přechodových ritech, v níž píše, že „mezi odlučovací rituály obvykle patří všechny obřady, kde se něco odřezává; zejména první stříhání vlasů, holení hlavy“, už nikoho nepřekvapí vazba úprav vlasů na iniciaci – ať jde o dospívání, svatbu, či úmrtí.6)

„Jest ohyzda muži míti dlouhé vlasy“

Pokud jde o klasické práce, jež se zabývají oborem „antropologie vlasů“ – řečeno v nadsázce, tak ty jsou nejspíše čtyři. Přemýšlení o vlasech obohatil psychoanalytik Charles Berg, jenž ve studii Nevědomý význam vlasů napodobil Freudův Totem a tabu, když svou tezi rovněž opřel o národopisný materiál. Kladl si otázku, co nevědomého stojí za naší snahou zušlechťovat vlasy. Jde prý o kontrolu agresivity. Holení a stříhání značí dle Berga symbolickou kastraci, čímž „si vybíjíme agresi proti našim vlasům“ – symbolům plodivého libida.7) Aniž to sami vnímáme, v úpravě vlasů prý řešíme věčné spory instinktivních pudů a našeho superega. Hlava je pak v Bergově pojetí falem a vlasy prýštícím semenem…

I slavný antropolog Edmund Leach přiznává v článku Magické vlasy kadeřím sexuální významy a spíše než soukromého smyslu si všímá symboliky veřejné a sdílené – kde se berou emoce, jež úpravy vlasů vzbuzují? K obyčejům, jakým je třeba smuteční ostříhání vdovy na Trobriandských ostrovech, přistupuje jinak než Berg. Pro psychologa šlo o akt sebepoškozující „kastrace“, vybití vzteku. Antropolog ale postup vnímá jako veřejné vyjádření vztahu k zemřelému: „Rituál oholení vlasů je druhem komunikace. Vdova podstupuje sociální smrt, aby po delším odloučení došlo k ukončení svazku s příbuznými zesnulého. Vrací se pak do světa živých, nechá si narůst vlasy a je jí umožněno se znovu provdat. Symbolismus je sociální a veřejný, nikoliv individuální či privátní.“8)

Co je na Leachově podání zajímavější, je formulování obecnější teorie, která vychází z předpokladu, že vlasy jsou viditelnou symbolickou náhražkou genitálií ve společnosti zakrývaných. Vlasy se pojí se sexualitou, nesou vzkaz. „Překvapivě mnoho etnografických dokladů splňuje následující vzorec: dlouhé vlasy = neomezovaná sexualita; kratší kštice či částečně oholená hlava nebo svázané kadeře = omezená sexualita; hladce oholená hlava = celibát,“ což prý často dokládají mnišské sestřihy.9) Bez hodnoty není ani Leachův postřeh o magické podstatě vlasů: jasný protiklad opečovávaných vlasů, pokud jsou živé a plny pozitivní energie, a naopak mrtvých odstřižků, jež mají většinou ničivou moc a stávají se špínou, pročež i v indickém kastovním systému jsou holiči těmi „nečistými“.

V Novém zákoně, v kralickém překladu První epištoly sv. Pavla Apoštola ke Korintským (11,14–15), stojí: „Zdaliž vás i samo přirození neučí, žeť jest ohyzda muži míti dlouhé vlasy? Ale ženě míti dlouhé vlasy poctivé jest; nebo vlasové k zastírání dáni jsou jí.“10) Tak začíná článek Hanba, či pýcha: Sociologie vlasů od Anthonyho Synnotta, jenž rozvíjí myšlenky o účesech pod tíží společenských pravidel. Sociolog nejprve zmiňuje pojetí C. R. Hallpika, autora čtvrtého pozoruhodného textu Sociální vlasy, pro nějž znamená krátká kštice osobu pod dohledem, zatímco dlouhý vlas patří k jedinci nekontrolovanému, někomu mimo společnost aneb „stříhání vlasů rovná se sociální kontrola“.11)

Synnottovy teze pro moderní (euroamerickou) společnost byly následující: 1. opačná pohlaví mají opačně upravené vlasy, 2. vlasy a tělesné ochlupení jsou opakem, 3. opačné ideologie mají opačné vlasy, což dokládá revoltou hippies oproti konvencím, dělnických skins proti hipíkům a posléze i punkerů proti všem. „Přestože ochlupení roste po celém těle, pouze tři zóny mají společenský význam: na hlavě, ve tváři a na intimních místech,“ uvádí sociolog, jenž v holení dámských klínů viděl vnucený dohled mužů nad sexualitou a rovněž i symbolický protiklad vyholených Venušiných pahorků ke krátkým mužským kšticím.12)

Čtyři společenské funkce vlasů

To možná platilo pro americkou civilizaci a v onom roce 1987. Ovšem takto podobně formulovat univerzálně platné a transkulturní vzorce úpravy porostu je obtížné, jak ukazuje nebývalá šíře etnografického materiálu z Polynésie, Melanésie, Asie, Afriky či obou Amerik. Po mezikulturní a historické analýze vlasů, kterou jsem provedl v monografii Účesy. Vlasy, vousy a péče o ně se dá říci, že variabilita úprav je vskutku nezměrná, vypovídá mnohé o jednotlivých společnostech i osudech jednotlivců, ale často také splňuje několik základních funkcí.13) Pro názornost jsou zde rozděleny do čtyř základních kategorií.

Tou prvou je funkce magicko-náboženská. Je doloženo, že v nesčetných společnostech byly kadeře vnímány jako kouzelné, sídlila v nich energie mana (Maoři, Markézané) nebo vitální síla zvaná u Aztéků tonalli, jak často bývaly prostředkem k čarování (talismany ouanga na Haiti), zaříkávání (odstřižek vlasů jako „rukojmí“ u Ekojů v Nigérii), týkaly se jich zvláštní pravidla a obřady (nutná oběť na Fidži, tabuizované hřebeny) a jak také přecházely do mytologie, folklóru a náboženství – nejen v příběhu starozákonní Dalily a Samsona, ale i v případě náboženských systémů: třeba v zákazu krácení vlasů u Sikhů.

Druhou kategorií je funkce rituálně-přestupní. Vlasy, vousy a účesy hrají podstatnou roli v iniciačních rituálech: po narození (muslimové), při pojmenovávání (védská Indie) v pubertě, při svatbě (Slované), změně statusu (odstřižení copánku masajským bojovníkům il-muran) či věkových stupňů (první menstruace dívek v Guayaně či na Samoji) i při definitivním obřadu, jímž je pohřeb s častým truchlením vdov – například ty čipevajské se nesměly rok po úmrtí manžela ani česat. Ostříhání porostu (postřižiny) bývá totiž výrazem odloučení od dřívějšího světa či stupně, přičemž odstřižky mohly být i obětovány. A dobře odlišitelné druhy účesů výrazně označují příslušníky jiné skupiny, klanu, totemu či etnika.

Třetí je funkce sociálně-skupinová, neboť účes je veskrze společenskou záležitostí. Různé úpravy patří k různým statusům (mnišské tonsury, neofyté u čadských Sarů s účesy podle stupně zasvěcení), k pohlaví, k životním etapám (menstruující ženy v Paňdžábu ostentativně zanedbávají péči o vlasy), sociálním skupinám, subkulturám (skinheads, hippies, punkeři), ale i profesím (svého času japonští zaměstnanci bank měli rozdílné sestřihy) či ekonomické síle jedince jakožto dokladu luxusu „zahálčivé třídy“, jak by řekl Thorstein Veblen.

Finální funkcí, již mají úpravy vlasů a vousů, je ta nejzjevnější: funkce dekorativně-erotická. Vlasy běžně symbolizují plodnost, zdraví, individualitu i krásu a kulturnost; bývají spojovány se sexualitou, která měla být leckde zakrývána (mluví o tom Bible i muslimské zákony). Ve většině kultur se též obě pohlaví odlišují různou úpravou vlasů – účesy jsou tedy druhotným pohlavním znakem. „Pro mnoho lidí jsou vlasy středem pozornosti každodenního rituálu. Úprava vlastních vlasů je současně přípravou pro tvorbu vlastního společenského světa. Často užívané výrazy ,špatné vlasy‘, ,hrozné vlasy‘, ,hrozná hlava‘ jsou psychologickým dokladem důležitosti vlasů,“ uvádí Petr Arenberger, přední český tricholog čili vědec zabývající se přímo vlasy a jejich četnými nemocemi.14)

Mnohé z výše uvedeného v našich životech stále ještě zůstává; vlasy ještě nejsou tak úplně „odkouzleny“. Nejsou jen biologickým fenoménem, ale i věcí sociální, jíž lidé udílejí nekonečné množství významů. Do vlasů se promítají různé ideologie, symboly, vlivy a módní trendy. Mění se, vlasy přitahují emoce a mají v sobě spoustu jedinečných příběhů; třeba jak lidé vnímají svůj účes, své první holení, chvíle intimity při česání nebo traumata, když ztratili vlasy v důsledku nemocí… Vlasy nejsou trivialita. I skrze ně žijí lidé své životy.

Poznámky

1) Šedivý E.: Dějiny kosmetiky. Kulturní, medicinsko-historická studie, Praha 1921, s. 30–31.

2) Morris D.: Lidský živočich, Praha 1997, s. 126.

3) Hallpike C. R.: „Social Hair“, Man IX, 257, 1969.

4) Rantala M. J.: „Evolution of nakedness in Homo sapiens“, Journal of Zoology 273, 1, 2007.

5) Frazer J. G.: Zlatá ratolest, Praha 1994, s. 212.

6) Gennep van A.: Přechodové rituály – systematické studium rituálů, Praha 1997, s. 57.

7) Berg Ch.: The Unconscious Significance of Hair, London 1951, s. 90.

8) Leach E. R.: „Magical Hair“, The Journal of the Royal Anthropological Institute 88, 152, 1958.

9) Leach E. R.: „Magical Hair“, The Journal of the Royal Anthropological Institute 88, 154, 1958.

10) Podle Bible Svatá. Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká biblická společnost, Praha 1994, s. 168.

11) Hallpike C. R.: „Social Hair“, Man IX, 261, 1969.

12) Synnott A.: „Shame and Glory. A Sociology of Hair“, The British Journal of Sociology 38, 382, 1987/3.

13) Rychlík M.: Účesy. Vlasy, vousy a péče o ně, Praha 2013 (v tisku).

14) Arenberger P. a kol.: Klinická trichologie. Nemoci vlasů a nové trendy v jejich léčbě, Praha 2002, s. 95.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201303_150-155.pdf (879 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky