Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Nač zacházejí říše

Z knihy „Kde končí údolí“, Argo, Praha 1996
Publikováno: Vesmír 77, 378, 1998/7
Obor: Historie
Rubrika: Eseje

[...] Česká nenávist nebyla ani po zavedení všeobecného volebního práva o nic menší než předtím. Byla už totiž příliš stará. Od bitvy na Bílé hoře a popravy českých pánů na Staroměstském náměstí ještě nebyla promlčena. A posílilo ji také postavení Mariánského sloupu před Staroměstskou radnicí, který neměl šířit zbožnost, ale měl být symbolem českého ponížení. Česká nenávist nebyla promlčena ani svržením sloupu v roce 1918, kdy už Habsburkové nevládli. Stará nenávist živí novou, nestárne, stále se obnovuje, regeneruje, žije dál sama ze sebe, i když se zdá, že už pro ni není žádný důvod. „Nenávidím, tedy jsem,“ tím si národy vášnivě ověřují svoji existenci.

Ptáme-li se tedy, nač vlastně zašla epocha Františka Josefa – včetně krátkého období Karlova panování – udávají se všemožné historické, politické a jiné důvody, které by vydaly na celé svazky. Ať už se však zdají v jednotlivostech sebeoprávněnější, jsou téměř bezvýznamné. Jsou to jen symptomy celkového postoje. Tento postoj se v rakousko-uherské monarchii projevoval naprostým nedostatkem lásky, absolutní nevůlí udělat někdy něco pro kohokoliv jiného než pro sebe, nepopsatelným egoizmem všech. Zkázu této epochy přivodila vzájemná neláska. A když mi někdo namítne, že právě egoizmus je základní individuální a politickou vlastností člověka, odpovím mu: A právě na něj lidé i říše odjakživa zacházeli a zajdou na něj i v budoucnu, i kdyby byli ve své době sebemocnější a sebebohatší. Zaniklo na něj nejen druhé francouzské císařství, jak to za první světové války skvěle vystihl Heinrich Mann, ale i carské Rusko, Vilémovo a Hitlerovo Německo i světové britské impérium. Hledíme-li nazpět, nebere ta řada konce, a ani v budoucnu to nebude jiné, pokud zůstane egoizmus základem politických důvodů, které údajně byly v průběhu dějin příčinou zániku států, neboť říše se nerozpadají zvenčí, ale především zevnitř. To jsou všeobecně uznávané pravdy. Ale musíme je neustále opakovat, jak jednou podotkl Goethe, protože i všechno nesprávné kolem nás se znovu a znovu vrací.

Za monarchie se všichni nenáviděli a nikdo neměl nikoho rád. Všichni hledali jen vlastní prospěch, nikdo nebyl ochoten přinést nějakou oběť. V nejlepším případě se paktovali a pak navzájem podváděli. Co tedy mělo udržet onu říši pohromadě? Skoro se domnívám, že jsme to byli my, němečtí básníci a spisovatelé, kdo se jako jediní ve staré Praze upřímně snažili šířit myšlenku lásky a smíření. Dělal to Rilke, dělal to Werfel, dělal to Kafka i Brod – a my ostatní také. Z Prahy přicházely tiskoviny, které nesly názvy jako Der Weltfreund (Přítel světa), Die Höhe des Gefühls (Vznešené city), Einander (Společně), Versöhnungsfest (Svátek smíření), já jsem redigoval časopis Člověk. A co jsme za tu práci sklízeli, dokonce od nejvýřečnějšího a nejostřejšího kritika současných poměrů, který byl navíc ještě naším krajanem? Výsměch a opovržení, otírali se o nás špatnými vtipy, a to bylo ještě horší než nezájem, kterým nám odpovídali naši čeští sousedé, ačkoli jsme jejich díla oddaně překládali. Šlechta, už svou podstatou prodynastická a nadnárodní, se nad to cítila příliš povznesena; nesla si v sobě císaře jako na obláčku a zabývala se především sama sebou – jako všichni ostatní. Společný stát však bylo možno udržet jen vzájemnými ústupky a láskou – právě tak jako společnou Evropu a společný svět.

To je onen poučný odkaz epochy Františka Josefa lidstvu, které by si konečně mělo vštípit: že je to naprostý nedostatek lásky, na který zacházejí říše.

/Z knihy „Kde končí údolí“, Argo, Praha 1996/

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1998_V375-378.pdf (172 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky