Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Na stopě Noemovy potopy – Biblická potopa jako skutečná historická událost?

William B. F. Ryan, Walter C. Pitman: Noah’s flood (The new scientific discoveries about the event that changed history), Simon & Shuster, New York 1998, 320 stran, 32 obrázků
Publikováno: Vesmír 78, 528, 1999/9
Obor: Geologie
Rubrika: Nad knihou

Není běžné, aby se přírodovědné objevy zásadního významu promítly do populárně-vědecké publikace již po několika letech, či dokonce měsících. Autorům této knihy – geologům z Lamontovy-Dohertyho observatoře na Kolumbijské univerzitě – se to však podařilo. Není proto divu, že kniha vzbudila bouřlivý ohlas, často i negativní. Navíc jde o práci v pravém slova smyslu syntetickou, v níž se polemizuje o poznatcích z mnoha oborů, nejen geologických či biologických. Detailně se zabývá také otázkami archeologickými (v širokém časovém i regionálním rozsahu), interpretací nejstarších literárních pramenů, letmo se dotkne dokonce srovnávací lingvistiky. Zájem se soustředí na oblasti Předního východu, východní Evropy a střední Asie, tedy území dosud málo probádaná. Vzhledem ke katastrofickému tématu, které provokuje fantazii, má kniha šanci stát se jedním z řady na první pohled senzačních děl, odsouzených k zájmu jen bulvárnímu.

Již prvních několik stránek mne však přesvědčilo o tom, že držím v ruce publikaci zásadního myšlenkového dopadu. Celou knihu charakterizuje svěží, ale přesný jazyk a zacházení s fakty je nanejvýš kritické. Alespoň v případě těch několika málo problémů, k nimž se mohu vyjádřit, je výběr zpracované literatury precizní, uznání zaslouží i fakt, že se nezaměřuje pouze na anglosaský okruh.

Příběh o potopě začíná před 20 000 lety. Obrovské kontinentální ledovce tehdy kryly téměř polovinu Severní Ameriky, Evropy i části Asie. V ledovcích se nahromadilo tolik vody, že hladina světového oceánu poklesla o 120 metrů. Když se začalo oteplovat, ledovce tály a obrovská množství vody se hnala zpět do moře. Hladina oceánu začala postupně stoupat. Voda odváděná předchůdci dnešního Dunaje, Dněstru, Dněpru a Donu tekla do Černého moře. Přísun vody byl takový, že se z Černého moře stalo sladkovodní jezero, které se odvodňovalo přes Marmarské moře do moře Středozemního. Masa ledovců tlačila vlastní vahou na povrch Země jako těžký předmět položený ma měkkou matraci. V okolí tajících ledovců tak vznikla sníženina vyplněná obrovskými jezery tavné vody. Zdvih zemského povrchu po odlehčení má však na rozdíl od matrace velkou setrvačnost, a tak se záhy sníženina zvětšila natolik, že většina vody z ustupujících ledovců přestala odtékat jižním směrem a proudila souběžně s čelem ledovce přes Polsko a severní Německo do Severního moře. Černé moře tak přišlo o životně důležitý zdroj vody a v podmínkách mimořádně suchého klimatu začalo vysychat. Jak jeho hladina klesala, stalo se izolovaným bezodtokým jezerem. Na obnažených březích vysychajícího sladkovodního jezera rostla stepní vegetace s divokými předky dnešních obilovin. V chladném a suchém výkyvu mladšího dryasu se stalo okolí jezera vyhledávanou oázou s množstvím zdrojů obživy. V téže době vznikaly na Blízkém východě první stálé osady, jejichž obyvatelé si postupně osvojovali zemědělství.

Začátek holocénu byl ve znamení sice teplého, ale stále ještě suchého klimatu. Hladina Černého moře tehdy ležela 150 metrů pod úrovní světového oceánu. Úrodná údolí a říční delty v ploché krajině v okolí jezera byly s největší pravděpodobností intenzivně obdělávány prvními zemědělci. Před 7600 lety stoupla hladina světového oceánu natolik, že mořská voda začala od jihu zaplavovat mělké údolí v místě dnešního Bosporu. Slaná voda hnaná přílivem se začala postupně přelévat přes přirozenou hráz oddělující Marmarské moře od jezera ležícího o 150 metrů níže. Drobný tok zpočátku jen pomalu meandroval po plochém šelfu severním směrem, až do vzdáleného jezera. Z potoka se stala říčka, a jak se intenzita proudu zvětšovala, její koryto se stále více zakusovalo do měkké horniny. Během několika dní se z říčky stal řvoucí proud, který strhával břehy, a čím hlouběji se zařezával, tím zběsileji se hnal, až nakonec dosáhl průtoku asi dvěstěkrát převyšujícího Niagarské vodopády. Hladina Černého moře stoupala neuvěřitelnou rychlostí 15 centimetrů za den. Každým dnem zmizely pod vodou až dva kilometry plochého pobřeží. Ani během příštích měsíců neustával strašlivý řev vody hnané Bosporským průlivem, a to až do okamžiku, kdy se hladiny vyrovnaly a Černé moře zaplavilo poslední zbytky kdysi úrodné krajiny. Obrys pobřeží dostal svůj dnešní tvar. V místě někdejší sníženiny s meandrujícím tokem Donu vzniklo Azovské moře. Slaná voda zahubila veškerý dosavadní život v bývalém jezeře a nový domov tu našli přistěhovalci ze Středozemního moře.

Je těžké si představit hrůzu obyvatel vytlačených stoupající vodou z obydlí či polí. Uprchli se svými rodinami a se vším, co pobrali, a rozutekli se do různých koutů Evropy i Asie – na západ šel lid s lineární keramikou, Vinčové, Hamangiáni a další, na jih a na východ lidé mluvící semitskými jazyky, předkové Egypťanů i Sumerů. Na severovýchod šli lidé mluvící indoevropskými jazyky. Všichni uprchlíci si vyprávěli historie o Velké potopě. Ty se až do objevu písma předávaly ústní tradicí. Zapsány byly poprvé klínovým písmem v Eposu o Gilgamešovi, později ve starých hindských védách a v biblické podobě. Také staří Řekové znali několik verzí mýtu o potopě.

Tolik ve zkratce k hlavnímu příběhu knihy. Ve skutečnosti je text napsán stylem živé diskuse jako fascinující příběh vědeckého poznání. Osou téměř detektivního vyprávění se proplétají popisy použitých metod a detailní vhledy do problémů spojených s jejich aplikacemi. Právě orientaci na čtenářovo pochopení vztahu vědecké metody a výsledného faktu spolu s vírou autorů v deduktivní povahu vědeckého poznání považuji osobně za hlavní přednosti knihy. Dovedu si představit, že určité závěry vzbudí mnoho nevole, zvláště mezi historiky a archeology. Nejkontroverznějším aspektem je zřejmě tvrzení, že existuje přímý vztah mezi „potopou“ a počátkem zemědělství v Evropě, a dokonce vzestupem zemědělských kultur v Egyptě, Mezopotámii a střední Asii. Ve své recenzi napsal Mark Rose, výkonný redaktor Archaeology magazine: Jestliže mají Ryan a Pitman pravdu, způsobili zásadní pokrok v našem pohledu na minulost regionu. Ale udělat ze záplavy na Černém moři Noemovu potopu byla jistě chyba. Na druhou stranu kniha okamžitě vzbudila zájem o další výzkum v oblasti Černého moře a již jsou hlášeny první nálezy zatopených neolitických sídlišť pod jeho hladinou. Také echolokační a seizmické výzkumy zaplaveného pevninského šelfu odhalily hluboké kaňony v místech, kde se Dunaj a Dněpr zařízly hluboko do terénu ještě předtím, než dosáhly hladiny vysychajícího jezera. Osobně cítím určité rozpaky nad detailní interpretací mýtů o potopě jako historických záznamů skutečné přírodní události. Mýtus je obrazem určitých vnitřních skutečností, postižením hlubší podstaty světa a člověka. Vyprávění o katastrofě oslovují i dnes, i když často v modernějších verzích (UFO, hrozba jaderných havárií apod.) – archetyp katastrofy žije v nás a zřejmě by žil, i kdyby nakrásně žádné potopy nebylo.

Další vývoj poznání může upřesnit i pozměnit některé závěry knihy, ale základní poselství se podle mého názoru změní jen stěží: Oblast Černého moře musela být v jednom z nejdůležitějších období vývoje lidstva skutečným kulturním „tavicím kotlem“ a velká přírodní katastrofa tehdy musela pořádně fouknout do ohně.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V528-529.pdf (219 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky