Na počátku nebylo slovo, ale věta

V posledních letech se na pultech našich knihkupectví objevila řada ikonografických slovníků a příruček. Je to dobře, protože něco takového jsme po desetiletí neměli. Je to ale také zrádné, a to nejen když se takové příručky začnou používat jako botanické klíče. Je to zrádné, jako jsou zrádné všechny slovníky a lexikony, pokud si necháme namluvit, že nám dávají významy slov a symbolů vně jejich použití. A když si necháme namluvit, že k porozumění nějaké větě, textu (anebo obrazu) stačí (kromě gramatiky) znát významy slov či symbolů, z nichž se věta, text či obraz skládají. Jistě, bez toho se neobejdeme, ale zdaleka to nestačí. To by pak překládání byla legrace (a taky někdy je). Každý překladatel ví, že napřed musí větě, textu porozumět, a teprve pak může hledat vhodné vyjádření, vhodná slova – ta slova věty dostanou smysl teprve tehdy, když větě porozumíme. Jenže totéž platí i pro věty jazyka mateřského, tedy pro překlady z češtiny do češtiny. Mimochodem podle takového principu ‘kompozicionality’ by byla nejsnáze srozumitelná matematika; v ní je všechno naprosto přesně definováno a syntax je prostinká a zcela jednoznačná. Někteří logici si to dokonce i myslí.

Ale ještě k tomu překládání: překladatelé (a to už nemluvím o exegetech) se nemohou dohodnout ani na překladu hned prvního slova Bible: berešit; jistě, znamená to ‘na počátku’, jenže spor jde o gramatické postavení, zda je absolutní nebo spojovací (v gramatikách hebrejštiny se tomu říká status absolutus a status constructus). Na této interpretaci totiž závisí to, zda tohu-va-bohu, houšť a poušť, chaos, byl vesmírný anebo jen pozemský. Pokud vám to připadá poněkud hnidopišské, tak si vzpomeňte na diskuse, jak tomu bylo s přírodními zákony před big-bangem; některé problémy se stále navracejí. A zrovna tak jsou problémy s překladem řeckého slova logos: ‘Na počátku bylo slovo’ – jenže ‘logos’ znamená kde co; název tohoto sloupku samozřejmě jako řešení zamýšlen nebyl.

Dvojnásobná zrada nás čeká při používání slovníků ikonografických. Jazyk výtvarného umění je jazykem, protože nám něco oznamuje a protože spoluvytváří náš svět. Překlady musí být možné, jenže právě ne do jazyka lineárního. To by byla ikonoklazie (a Flusser to tak i vykládá s tím, že to skončilo textolatrií.)

Jazyk obrazů Miloslava Mouchy je vysoce symbolický a už proto na jednotlivé symboly a jejich významy neredukovatelný. V katalogu jedné pařížské Mouchovy výstavy jsem našel moc pěkný příměr, o barvách sice, ale stejně platný pro slova i symboly; příměr tak pěkný, že ho tady přeložím.

Kdysi rozprávěl jeden umělec obšírně o prostředcích, kterých používá k tomu, aby zjasnil a do dokonalosti dovedl své barvy. Monsieur Chardin, jemuž už docházela trpělivost při žvanění tohoto člověka, u nějž neshledával jiný talent než k chladnému a pečlivému provedení, ho přerušil: ‘A kdo vám řekl, že se maluje barvami?’ – ‘A čím tedy?’ odpověděl značně překvapený muž. – ‘Barvy používáme,’ odpověděl M. Chardin, ‘ale malujeme citem’.