Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Mýtus rámce II.

< předchozí | seriál: Mýtus rámce | další >
Publikováno: Vesmír 77, 584, 1998/10
Rubrika: Eseje

Předchozí část Mýtu rámce (Vesmír 77, 524, 1998/9) se zabývala plodností diskuse, která závisí na tom, kolik účastníků se z diskuse poučilo. Čím větší je původní vzdálenost jejich mínění, tím plodnější je diskuse. Propast mezi různými kulturami obvykle může být diskusí překlenuta. Naše západní civilizace je výsledkem střetů nebo konfrontací různých kultur, a tudíž různých rámců. Zároveň s některými střety vznikl vynález racionální nebo kritické diskuse a ta se stala tradicí při vzestupu nejranějších iónských demokracií.

VI
Jedním z hlavních úkolů lidského rozumu je učinit nám vesmír, v němž žijeme, pochopitelným. To je úkol vědy. V tomto podnikání existují dvě různé složky zhruba stejné důležitosti.

První je poetická vynalézavost, tj. vyprávění příběhů nebo vytváření mýtů: vynalézání příběhů, které vysvětlují svět. Ty jsou často nebo téměř vždy polyteistické. Lidé cítí, že jsou v rukou neznámých sil, a pokoušejí se pochopit a vysvětlit svět a lidský život i smrt tím, že o těchto silách vynalézají příběhy nebo mýty.

První složka, která je možná tak stará jako lidský jazyk sám, je krajně důležitá. A zdá se, že je univerzální: všechny kmeny a všechny národy mají takové vysvětlující příběhy, často v podobě pohádek. Zdá se, že vynález vysvětlení a vysvětlujících příběhů je jednou ze základních funkcí, jíž má sloužit lidský jazyk.

Druhá složka racionality je poměrně pozdního data. Zdá se, že je specificky řecká a že vznikla, když se ustálilo psaní v Řecku. Vyvstala, zdá se, jen jednou: u Anaximandra, Thalétova žáka a prvního kritického kosmologa. Je to vynález kritiky, kritické diskuse různých vysvětlujících mýtů – s cílem vědomě je zlepšovat.

Hlavním řeckým příkladem vytváření vysvětlujících mýtů na propracovaném měřítku je ovšem Hésiodova Theogonie. Je to divoký a děsivý příběh o původu, činech i přečinech řeckých bohů. Na první pohled bychom stěží měli sklon si myslet, že by Theogonie mohla nabídnout nápady, které by mohly ovlivnit vývoj vědeckého výkladu našeho světa. Přesto jsem předložil historickou hypotézu, že jedna pasáž v Hésiodově Theogonii, 10) která byla předznamenána jinou pasáží v Homérově Iliadě, 11) byla takto použita Anaximandrem.

Vysvětlím svou hypotézu. Podle tradice Thalés – učitel a příbuzný Anaximandra a zakladatel iónské školy kosmologů – učil, že Země je držena vodou, že pluje jako loď.12) Anaximandros – Thalétův následovník – se od tohoto poněkud naivního mýtu (jímž chtěl Thalés vysvětlit zemětřesení) odvrátil. Anaximandrovo nové východisko mělo vpravdě revoluční povahu, neboť učil, jak se nám říká, následující: že se země volně vznáší nejsouc ničím poutána a že se udržuje, poněvadž je odevšad stejně vzdálena. Její tvar je okrouhlý, oblý, podobný kamennému sloupu, na jedné z obou stran chodíme, druhá pak leží naproti. 13) Tato odvážná idea umožnila ideje Aristarchovy a Koperníkovy, a dokonce obsahuje anticipaci Newtonových sil. Jak vznikla? Předložil jsem i domněnku, 14) že vznikla z čistě logické kritiky Thalétova mýtu. Tato kritika je jednoduchá: vysvětlíme-li polohu a stabilitu Země ve vesmíru tím, že je držena oceánem jako je držena loď, pak je naší povinností vysvětlit polohu a stabilitu oceánu. To by však znamenalo nalézt to, čím je držen oceán, a pak to, čím je opět toto drženo. To zjevně vede k nekonečnému regresu. Jak se mu lze vyhnout?

Při hledání východiska z této slepé uličky, jíž se, jak se zdálo, nebylo možno vyhnout žádným alternativním výkladem, si Anaximandros vzpomněl, jak se domnívám, na pasáž, v níž Hésiodos rozvíjí ideu z Iliady, kde se říká, že Tartar je právě tak hluboko pod Zemí, jako je Úranos, čili nebe, nad ní.

Tato pasáž zní: Devět nocí a devět dní by kovadlo z bronzu padalo z nebe a desátého by dosáhlo země; devět nocí a dní by také padalo kovadlo z bronzu z povrchu země a desátého by v Tartaru bylo. 15) Tato pasáž mohla přivést Anaximandra k nápadu nakreslit diagram světa se Zemí uprostřed a klenbou nebe jako polokoulí nad ní. Symetrií by pak bylo možno vyložit Tartar jako dolní půli této klenby. Tímto způsobem dospějeme k Anaximandrově konstrukci, jak se nám dochovala – konstrukci, která překonala sevření nekonečným regresem.

Myslím si, že je zapotřebí takového hypotetického vysvětlení závažného kroku, jímž postoupil Anaximandros za svého učitele Thaléta. Zdá se mi, že má hypotéza činí tento krok pochopitelnějším a současně působivějším: nyní lze totiž na ni pohlížet jako na racionální řešení velmi obtížného problému – problému podpory a stability Země.

Anaximandrova kritika Thaléta a jeho kritická konstrukce nového mýtu by však nevedly nikam, kdyby neměly pokračování. Jak můžeme vysvětlit fakt, že pokračování měly? Proč byl v každé generaci po Thalétovi nabízen nový mýtus? Pokusil jsem se to vysvětlit novou hypotézou, totiž že Thalés spolu s Anaximandrem vytvořili novou školu a tradici – kritickou tradici.

Můj pokus vysvětlit fenomén řeckého racionalizmu a řecké kritické tradice školní tradicí je ovšem opět zcela hypotetický. Je sám opět svého druhu mýtem. Přesto vysvětluje jedinečný fenomén – iónskou školu. V nejméně čtyřech nebo pěti generacích vytvořila tato škola v každé nové generaci vynalézavou revizi učení generace předcházející. Nakonec ustavila to, co můžeme nazvat vědeckou tradicí: tradici kritiky, která přetrvala nejméně pět set let a která, než podlehla, odolala některým vážným útokům.

Kritická tradice byla založena přijetím metody kritiky přijímaného příběhu či vysvětlení a přechodem k novému, zlepšenému imaginativnímu příběhu, který pak sám byl podroben kritice. Tato metoda je metodou vědy. Zdá se, že byla v historii lidstva vynalezena jen jednou. Vymřela na Západě, když byly školy v Athénách potlačeny vítězným a netolerantním křesťanstvím. Na arabském východě ještě nějakou dobu pokračovala. Během středověku pak byla postrádána a oplakávána. V renezanci nebyla ani tak znovu vynalezena, jako spíše přivezena z Východu spolu se znovuobjevením řecké filozofie a řecké vědy.

Jedinečnost této druhé složky vědecké tradice – metody kritické diskuse – poznáme, uvážíme-li dávno ustavenou funkci škol, zvláště škol náboženských a polonáboženských. Jejich funkcí je a vždy bylo zachovávat čistotu učení zakladatele školy. V důsledku toho byly změny nauky vzácné a většinou pocházely z chyb nebo nedorozumění. Pokud byly činěny vědomě, pak se tak dělo zpravidla tajně – neboť jinak by vedly ke štěpení, ke schizmatům.

V iónské škole však nacházíme školní tradici, která pečlivě zachovávala učení každého ze svých mistrů, a přesto se znovu v každé generaci od jejich učení odchylovala.

Mé hypotetické vysvětlení tohoto jedinečného fenoménu spočívá v tom, že začal, když Thalés, zakladatel, podnítil Anaximandra, svého následovníka, aby se podíval, zda by nemohl poskytnout lepší vysvětlení zdánlivé stability Země, než byl sám s to nabídnout.

Ačkoli tomu tak být mohlo, k vynálezu kritické metody by stěží došlo bez vlivu střetů kultur. A to mělo obrovské důsledky. Během čtyř nebo pěti generací přišel totiž Parmenidés s odvážnou myšlenkou, že Země, Měsíc a Slunce jsou koule, že se Měsíc pohybuje kolem Země a stále se po Slunce paprscích dívá, což lze vysvětlit předpokladem, že si své světlo vypůjčuje od Slunce. 16) O něco později se platónská škola domnívala, že se Země otáčí a pohybuje se kolem Slunce. Avšak tyto pozdější hypotézy, pocházející zvláště od Aristarcha, se zdály být příliš odvážné a brzy byly zapomenuty.

Zmíněné kosmologické anebo astronomické nálezy se staly základem veškeré budoucí vědy. Lidská věda začala odvážným a nadějným pokusem porozumět kriticky světu, v němž žijeme. Tento starý sen nalezl naplnění v Newtonovi. Můžeme říci, že teprve od Newtona se stalo lidstvo plně vědomým – vědomým si svého postavení v kosmu.

To vše je výsledkem střetu kultur nebo střetu rámců, který vedl k použití metody kritické diskuse na vytváření mýtů – na naše pokusy porozumět a vysvětlit si svět.

VII
Ohlédneme-li se zpět na tento vývoj, můžeme lépe pochopit, proč nemůžeme očekávat, že kritická diskuse vážné záležitosti, ‚konfrontace‘, dá rychle definitivní výsledky. K pravdě se dospívá těžce. Vyžaduje to jak vynalézavost v kritice starých teorií, tak vynalézavost v obrazotvorném vynalézání nových teorií. Tak je tomu nejen ve vědách, ale ve všech oblastech.

Vážné kritické diskuse jsou vždy obtížné. Vždy do nich vstupují neracionální lidské prvky, jako jsou osobní problémy. Mnozí účastníci racionální, tj. kritické diskuse shledávají zvlášť obtížným to, že se musí odnaučit tomu, o čem se je zdají poučovat jejich instinkty (a tomu, čemu je příležitostně učí každá debatující společnost): to jest, aby zvítězili. To, čemu se musí naučit, je totiž to, že vítězství v debatě neznamená nic, zatímco i to nejmenší objasnění vlastního problému – i ten nejmenší příspěvek směrem k jasnějšímu pochopení vlastní pozice nebo pozice protivníka – je velkým úspěchem. Diskuse, v níž zvítězíte, která vám však nepomůže aspoň trochu změnit nebo vyjasnit vaši mysl, by se měla pokládat za naprostou prohru. Právě z tohoto důvodu by se nikdy neměla měnit vlastní pozice nepozorovaně, nýbrž vždy by se tato změna měla zvýraznit a měly by se prozkoumat její důsledky.

Racionální diskuse v tomto smyslu je vzácností. Je to však důležitý ideál a můžeme se naučit jej vychutnávat. Cílem není konverze, a očekávání jsou skromná: postačí, více než postačí, cítíme-li, že můžeme vidět věci v novém světle nebo že jsme se dostali byť jen o kousek blíž k pravdě.

VIII
Vraťme se však k mýtu rámce. Existuje mnoho tendencí, které mohou přispívat k faktu, že se tento mýtus často považuje za samozřejmou pravdu.

Jednu z těchto tendencí jsem už zmínil. Pochází ze zklamaného nadměrného optimizmu ohledně moci rozumu – to jest z přehnaně optimistického očekávání výsledku diskuse. Míním tím očekávání, že by diskuse měla vést k rozhodnému a zaslouženému intelektuálnímu vítězství pravdy, zastávanému jednou stranou, nad nepravdou, zastávanou stranou druhou. Když se zjistí, že to není to, k čemu v diskusi zpravidla dochází, zklamání promění nadměrně optimistické očekávání v obecný pesimizmus vůči plodnosti diskusí.

Jiná tendence, která přispívá k mýtu rámce a která si zaslouží pečlivé prozkoumání, je spjata s historickým nebo kulturním relativizmem. To je názor, jehož počátky lze možná rozpoznat u Hérodota.

Zdá se, že Hérodotos byl jedním z těch vzácných lidí, jejichž myšlení se cestováním rozšiřuje. Zprvu byl nepochybně šokován mnohými podivnými zvyky a institucemi, s nimiž se setkal na Středním východě. Naučil se je však respektovat, pohlížet na ně kriticky a pokládat jiné zvyky za výsledky historických náhod. Naučil se být tolerantní, a dokonce získal schopnost vidět zvyky a instituce své vlastní země očima svých barbarských hostitelů.

To je zdravý postoj. Může však vést k relativizmu, to jest k názoru, že neexistuje žádná absolutní nebo objektivní pravda, ale spíše jedna pravda pro Řeky, jiná pro Egypťany a ještě další pro Syřany a tak dále.

Nemyslím si, že by Hérodotos upadl do této léčky. Mnohým se to však od těch dob přihodilo – možná byli inspirováni obdivuhodným cítěním tolerance kombinovaným s nějakou pochybnou logikou.

Existuje jedna verze ideje kulturního relativizmu, která je zjevně pravdivá. V Anglii, Austrálii a na Novém Zélandu jezdíme vlevo, zatímco v Americe, Evropě a ve většině dalších zemí jezdíme vpravo. To, čeho je zjevně třeba, je nějaké pravidlo jízdy po vozovce. Avšak to, kterému z těchto dvou pravidel – vlevo nebo vpravo – dáme přednost, je zjevně libovolné a konvenční. Existuje mnoho podobných pravidel, více či méně důležitých, která jsou zcela konvenční, a dokonce libovolná. 17) Mezi ně patří různá pravidla výslovnosti a pravopisu angličtiny v Americe a v Anglii. Dokonce i dvě zcela odlišné slovní zásoby mohou být propojeny takovým zcela konvenčním způsobem. A za předpokladu, že jsou gramatické struktury obou jazyků velmi podobné, silně tato situace připomíná situaci dvou různých pravidel pro jízdu na vozovce. Na takovéto slovní zásoby nebo takováto pravidla se můžeme dívat čistě konvenčním způsobem: skutečně neexistuje nic, na základě čeho bychom mezi nimi měli volit – aspoň nic významného.

Dokud uvažujeme pouze konvenční pravidla a zvyky takové, jako jsou tyto, není žádné nebezpečí, že se mýtus rámce bude brát příliš vážně. Diskuse mezi Američanem a Angličanem o pravidle jízdy povede zjevně k dohodě. Oba budou spíš litovat skutečnosti, že pravidla nejsou stejná. Oba budou souhlasit, že v principu neexistuje nic, na základě čeho by se mohlo mezi těmito pravidly vybírat, a že by bylo nerozumné očekávat, že Spojené státy přijmou pravidlo jízdy vlevo, aby tak dosáhly sjednocení s Anglií. A oba budou patrně souhlasit s tím, že Británie nemůže v současné době provést změnu, která by sice byla žádoucí, avšak velmi nákladná. Poté, co bylo dosaženo shody ve všech bodech, se oba účastníci patrně rozejdou s pocitem, že se z této diskuse nepoučili o ničem, co by už dříve nevěděli.

Tato situace se zcela změní, uvažujeme-li jiné instituce, zákony, zvyky – např. ty, které jsou spjaty s administrací spravedlnosti. V této oblasti mohou mít různé zákony a zvyky velmi různý dopad na ty, kteří pod nimi žijí. Některé zákony a zvyky mohou být velmi kruté, zatímco jiné poskytují vzájemnou pomoc a úlevu od utrpení. Některé země a jejich zákony respektují svobodu, zatímco jiné to činí v míře menší nebo vůbec žádné. Tyto rozdíly jsou krajně důležité a nelze je přejít pokrčením ramen s odkazem na kulturní relativizmus nebo konstatováním, že různé zákony a zvyky jsou důsledkem různých standardů nebo různých způsobů myšlení nebo různých pojmových rámců, a že jsou tedy nesouměřitelné nebo neporovnatelné. Naopak bychom se měli pokoušet jim porozumět a porovnávat je. Měli bychom se pokoušet zjistit, kdo má lepší instituce. A měli bychom se pokoušet poučit se z nich.

Domnívám se, že kritická diskuse těchto důležitých záležitostí je nejen možná, nýbrž i velmi naléhavá. Často je ztěžována propagandou a zanedbáváním věcných informací. Tyto potíže však nejsou nepřekonatelné. Propagandu lze tudíž porazit informacemi. Informace, pokud jsou dostupné, se ne vždy ignorují – ačkoli připouštím, že se ignorují často.

Kulturní relativizmus a doktrína uzavřeného rámce jsou vážnými překážkami bránícími ochotě učit se od jiných. Jsou překážkami metodě přijetí některých institucí, modifikaci jiných a odmítání toho, co je špatné. Mnoho lidí si např. myslí, že můžeme přijmout nebo odmítnout celý rámec nebo systém ‚komunizmu‘ či ‚kapitalizmu‘. Uvažujeme-li o těchto takzvaných ‚systémech‘, musíme rozlišovat mezi systémy teorií – ideologiemi – a jistými společenskými skutečnostmi. Navzájem se značně ovlivňovaly. Společenské skutečnosti se však málo podobají ideologiím – tomu, čím by být měly, zvláště podle marxistů.

IX
Existují lidé, kteří schvalují mýtus, že o rámcích zákonů a zvyků nelze racionálně diskutovat. Tvrdí, že morálka je totožná s legalitou, obyčejem či zvykem, a tudíž je nemožné posoudit, ba dokonce i diskutovat o tom, zda je jeden systém zvyků morálně lepší než jiný, neboť různé existující systémy zákonů a zvyků jsou jedinými možnými standardy morálky.

Tento názor sahá zpět k Hegelovým slavným formulacím: ‚Co je skutečné, je rozumné‘ a ‚Co je rozumné, je skutečné‘. 18) Zde ‚co je‘ nebo ‚co je skutečné‘ znamená svět, včetně lidmi vytvořených zákonů a zvyků. To, že tyto jsou vytvořeny lidmi, Hegel popírá a tvrdí, že je vytvořil Světový Duch nebo Rozum a že ti, kteří se zdají být toho tvůrci – velcí lidé, tvůrci dějin – jsou pouze vykonavateli rozumu, přičemž jejich vášně jsou nejcitlivějším nástrojem rozumu. Jsou detektory Ducha jejich Doby, a nakonec Absolutního Ducha, to jest Boha samého.

(To je jen jeden z mnoha těch případů, v nichž filozofové používají Boha ke svým vlastním účelům – to jest jako oporu pro některé ze svých pokulhávajících argumentů.)

Hegel byl jak relativista, tak absolutista: jako vždy uvažoval nejméně dvěma způsoby, a pokud dva nestačily, tak třemi. Byl prvním v dlouhém řetězu postkantovců, to jest postkritických a postracionalistických filozofů – převážně Němců – kteří schvalovali mýtus rámce.

Podle Hegela je pravda sama jak relativní, tak absolutní. Je relativní vůči každému historickému a kulturnímu rámci: mezi takovými rámci nemůže tudíž existovat žádná racionální diskuse, neboť každý z nich má odlišné standardy pravdy. Hegel však pokládal svou vlastní nauku, že pravda je relativní vůči různým rámcům, za absolutně pravdivou, neboť byla součástí jeho vlastní relativistické filozofie.

Hegelovo hlásání, že objevil absolutní pravdu, nepřitahuje nyní mnoho lidí. Avšak jeho nauka o relativní pravdě a jeho verze mýtu rámce je přitahuje stále. Nejvlivnějším přispěvatelem k mýtu rámce po Hegelovi byl bezpochyby Karel Marx. Stěží je třeba připomínat jeho ideu třídní vědy – proletářské vědy a vědy buržoazní – každé uvězněné v jejím vlastním rámci. Po Marxovi byly tyto ideje dále rozvíjeny zvláště Němcem Maxem Schellerem a Maďarem Karlem Mannheimem. Ti své teorie nazývali ‚sociologie vědění‘ a zastávali názor, podobně jako Marx, že pojmový rámec každého člověka je určen jeho ‚sociálním habitatem‘. Tyto ideje jsem kritizoval jinde, je však důležité vidět, co se skrývá za jejich přitažlivostí. Co činí tyto ideje atraktivními, je to, že si lidé pletou relativizmus s pravdivým a důležitým pochopením, že všichni lidé jsou omylní a snadno podléhají předsudkům. Tato nauka o omylnosti hrála významnou roli v dějinách filozofie od samých jejích počátků – od Xenofana a Sókrata k Erasmovi a Charlesovi Sandersovi Peirceovi – a já si myslím, že je krajně významná. Nemyslím si však, že pravdivá a důležitá nauka o lidské omylnosti se dá použít na podporu relativizmu pravdy.

Nauka o lidské omylnosti může ovšem být platně použita k argumentaci proti tomu druhu filozofického absolutizmu, který prohlašuje, že absolutní pravdu – či snad kritérium absolutní pravdy takové, jako je karteziánské kritérium jasnosti a zřetelnosti, nebo nějaké jiné intuitivní kritérium. Existuje však velmi odlišný postoj vůči absolutní pravdě, totiž postoj omylnosti. Ten zdůrazňuje fakt, že ty chyby, jichž se dopouštíme, mohou být chyby absolutní v tom smyslu, že naše teorie mohou být absolutně nepravdivé – že se jim může nedostávat pravdy. Pro falibilistu může pojem pravdy a pojem nedostatku pravdy představovat absolutní standardy – i když si nikdy nemůže být jist, že se jimi dokáže řídit. Proto však mohou sloužit jako jakýsi kompas a mohou poskytnout rozhodnou pomoc v kritických diskusích.

Tato teorie absolutní nebo objektivní pravdy byla obnovena Alfredem Tarskim, který dokázal, že nemůže existovat žádné univerzální kritérium pravdy. Mezi Tarského teorií absolutní nebo objektivní pravdy a naukou o omylnosti neexistuje vůbec žádný rozpor. 19)

Není však Tarského pojem pravdy relativním pojmem? Není relativní vzhledem k jazyku, jemuž náleží ta věta, jejíž pravda se diskutuje?

Odpověď na tuto otázku zní: ‚ne‘. Tarského teorie říká, že věta v nějakém jazyku, řekněme angličtině, je pravdivá tehdy a jen tehdy, jestliže odpovídá faktům. A z Tarského teorie plyne, že kdykoli existuje nějaký jiný jazyk, řekněme francouzština, v němž můžeme popsat týž fakt, pak ta francouzská věta, která tento fakt popisuje, bude pravdivá tehdy a jen tehdy, je-li pravdivá odpovídající věta anglická. Podle Tarského teorie je tudíž nemožné, aby ze dvou vět, které jsou vzájemně překladem, byla jedna pravdivá a druhá nepravdivá. Pravda podle Tarského teorie tedy není závislá na jazyku, není vůči jazyku relativní. Odkaz k jazyku se činí jen proto, že by se mohla vyskytnout nepravděpodobná, ale triviální možnost, že by se ve dvou různých jazycích vyskytly tytéž zvuky nebo symboly a mohly případně popisovat dva naprosto různé fakty. /pokračování příště/

Poznámky

10) Theogonie, 7205
11) Ilias, VIII, 1316; srv. Aeneis, VI, 577
12) Thalés, zlomek A15, překlad K. Svobody. Zlomek pokračuje: a že se kolísá pohyblivostí vody tehdy, když se říká, že je zemětřesení. Pozn. překl.
13) Zlomek A11, překlad K. Svobody. Pozn. překl.
14) Viz mé Conjectures and Refutations, s. 126 nn., 138 n., 150 n., 413.
15) Theogonie = zrození bohů, 7205, překlad Julie Novákové (Hésiodos, Zpěvy železného věku, Svoboda, Praha 1990, jde o verše 7225). Pozn. překl.
16) Tento objev je patrně Parmenidův, viz zlomky B1415: ... v noci zářící cizí světlo a bloudící okolo Země stále se po Slunce paprscích dívá.
17) Konvenčnost není zcela totéž jako libovolnost. Mohou totiž být lepší nebo horší konvence, viz mou Otevřenou společnost, 5. kapitolu, zvl. s. 64 n. angl. vydání [s. 66 n. českého vydání].
18) Hegel ovšem rozlišuje mezi zdáním a skutečností. (Wallace překládá Wirklichkeit nikoli jako reality nýbrž jako actuality - viz např. jeho Logic of Hegel, Oxford, 1874, s. 7.) Bůh je nejskutečnější. Je tím jediným, co je opravdu skutečné; co existuje náhodně, je pouze zdání. Hegel píše: Kdo by nebyl dostatečně chytrý, aby viděl, že většina toho, co je v jeho okolí, není tím, čím by být mělo? A říká, že filozofie se zabývá pouze ideou, která není tak bezmocná, aby stanovovala jen to, co by být mělo, a nikoli to, co skutečně je. (Citace jsou z G. W. F. Hegel, Encyclopädie der philosophischen Wissenschaften im Grundrisse; Die Logik, Einleitung, §6. Viz např. Henningovo vydání, Duncker and Humboldt, Berlin, 1840, s. 911. Srv. W. Wallace, The Logic of Hegel, s. 79. To ovšem stačí, aby se popletlo to, co je s tím, co by být mělo, a tudíž to poslouží k obhajobě prakticky jakéhokoli názoru (případně jeho opaku).
19) Viz Alfred Tarski, Logic, Semantics, Metamathematics, překlad J. H. Woodgera, Oxford University Press, London 1956. Vyložil jsem to na různých místech. Viz např. mé Conjectures and Refutations, s. 2235.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1998_V584-589.pdf (191 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky