Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Mýlím se, tedy jsem

| seriál: Chyby a omyly | další >
Publikováno: Vesmír 94, 450, 2015/7
Obor: Různé

Očkování způsobuje autismus, evoluce je dávno vyvrácený nesmysl a pozřete-li GM kukuřici, do roka a do dne bídně zhynete prorostlí nádory. – Proč je tak těžké vyvracet nesmyslné představy? Bojovníci s mýty všeho druhu zapomínají, že mít pravdu nestačí. A že náchylnost k odmítání nepohodlných skutečností je vlastní každému z nás.

Je celkem jedno, kolika daty vyvracejícími ten který mýtus jeho zastánce zasypete. Kdyby to bylo tak jednoduché a o životaschopnosti nejrůznějších domněnek a představ by rozhodovala pouze jejich shoda s dostupnými fakty, všechno bychom si dávno vyříkali. Ve všech opravdu vlivných institucích, v nichž probíhá debata nad otázkami hýbajícími společností, tedy v hospodách a na Facebooku, by zavládl klid a mír jako v dobách před prvotním hříchem.

Jenomže lidská mysl není počítač a srdce má své důvody, které rozum nezná, řečeno s Blaise Pascalem. Jsme-li konfrontováni s vědeckými fakty, která jsou v rozporu s naším přesvědčením, ať už vychází z víry, politické ideologie nebo nám bylo vštípeno výchovou, máme tendenci je ignorovat a zlehčovat. A nemůžeme- li vyvrátit jednotlivá fakta, raději zaútočíme na celý systém, v němž se zrodila.

Čtu, jak číst chci

Slavný je experiment trojice psychologů ze Stanfordovy univerzity s lidmi majícími vyhraněný názor na trest smrti, ať už kladný, nebo odmítavý.1) Dostali ke studiu vědecky vypadající podklady, z nichž některé jejich názor podporovaly, jiné ho zpochybňovaly. Výsledek? Účastníci pokusu si povšimli metodologických nedostatků v materiálech, které se jim nehodily do krámu, a na jejich základě je odmítli jako irelevantní. Stejné nedostatky u prací podporujících jejich apriorní názor ignorovali. „Takže výsledkem poskytnutí identických důkazů oběma stranám sporu týkajícího se společenských otázek nemusí být stírání názorových rozdílů, ale spíše nárůst jejich polarizace,“ konstatují autoři.

Ale to není všechno. Geoffrey Munro z Towson University předložil skupině studentů falešné vědecké studie věnující se otázce, zda homosexualita souvisí s duševními chorobami.2) Jedna skupina pracovala s materiály podporujícími jejich apriorní názor, druhá s materiály naznačujícími opak. Všichni potom měli říci, nakolik se podle nich věda vůbec může k takovému tématu relevantně vyjadřovat. Ti z účastníků pokusu, kteří byli konfrontováni se studiemi jdoucími proti jejich přesvědčení, častěji soudili, že vědeckými metodami tuto otázku zodpovědět nelze. Pozoruhodné je, že stejné pochyby pak vyjádřili i u dalších otázek, které s původním tématem nesouvisely, například u sporu o obhajitelnost tělesných trestů ve výchově dětí. Raději zkrátka zpochybnili vědeckou metodu obecně, než aby si jí nechali rozkolísat důležitou součást svého světonázoru.

S poctivostí kulhat budeš

Do hry vstupuje i jedna z největších předností vědeckého zkoumání, která se však v tomto kontextu mění ve slabinu: umírněnost a pokora, s jakou věda interpretuje dostupná data. Poctivý vědec u složitého problému nikdy nenabídne jednoznačnou odpověď. Bude mluvit o stávajícím stupni poznání, o pravděpodobnosti, o platnosti za těch a těch podmínek…

Protistrana kontruje jednoduchým vysvětlením, které si žádné pochyby nepřipouští. Jak už to bývá, taková odpověď je nejen jednoznačná, jednoduchá a srozumitelná, ale také chybná. Jenomže tato drobnost jí nikterak neubírá na atraktivitě v očích lidí, kteří onu chybu nedovedou rozpoznat a s nadějí se chytají každého vysvětlení, které jim umožní nalézt ve složitém světě řád.

Odpovědi, které nabízí věda, se proto laikům v této konkurenci zhusta jeví jako příliš mlhavé a komplikované. Navíc je snadné jejich původce zesměšnit podpásovým upozorněním: „Podívejte se na ty vědátory. Vždyť sami přiznávají, že vlastně nic nevědí.“ Radikálnost názoru na libovolné složité téma je zpravidla nepřímo úměrná míře znalostí, které o problematice dotyčný diskutér má. Pro zdatného manipulátora ideální podmínky.

Pokud věda na tuto hru přistoupí a nabídne stejně jednoduché odpovědi, zpronevěří se svým zásadám a stejně si nepomůže. Oponenti mohou taková tvrzení snadno zpochybnit odkazem na fakta, která jsou s jednoduchou verzí příběhu v rozporu. Vědec sice může oplácet tímtéž, ale narazí na zmíněnou schopnost lidí neslyšet argumenty, které slyšet nechtějí. A když je nejhůř, jsou v záloze konspirační teorie, v nichž je povoleno vše. Nařčením z korupce počínaje a ilumináty tahajícími za nitky světového dění konče.

Věda se mezi milovníky mýtů všeho druhu netěší z podstaty věci přílišné důvěře, což její argumentační sílu předem oslabuje. Lidé totiž mají tendenci naslouchat především těm, jimž přisuzují čisté úmysly, bez ohledu na jejich odbornost.3) Pokud věříte, že to s vámi léčitel nebo guru myslí dobře, budete mu v otázkách zdraví věřit více než lékařům a vědcům, přestože to je vyučený automechanik.

Kudy vede cesta ven?

Když lidem říkáte, že se v něčem pro ně důležitém mýlí, jsou opravdu dobří ve vymýšlení důvodů, proč vás nebrat vážně. Snadno se vám může stát, že víru v mýtus naopak posílíte. Posměch, arogance ani povýšené poučování v této situaci příliš nepomáhá. Sisyfos se může rozkrájet, ale vítězství ve své svaté válce se nedočká.

Hněv navíc není dobrý sluha i proto, že pod jeho vlivem je snadné přehlédnout pozitivní aspekty toho, co kritizuji. V hádkách o alternativní medicínu je pak snadné pominout efekt placeba a psychosomatické souvislosti. Kritik může mít ve všem podstatném pravdu, ale nic nezmůže, protože jím zostouzený homeopat sice hlásá zjevné nesmysly, ale svému pacientovi pomůže, protože jediné, co dotyčný potřeboval, bylo v klidu si o svých problémech s někým popovídat a uvěřit, že se mu dostává účinné léčby.

Mnohem lepších výsledků lze dosáhnout pomocí empatie a pochopení situace, v níž se oběť mýtu nachází. Dobře to chápe americký pediatr Chad Hayes, který nedávno sepsal otevřený dopis rodičům odmítajícím očkování. Píše v něm: „Milí rodiče, kteří nesouhlasíte s očkováním, (…) ve skutečnosti je jediný rozdíl mezi vámi a námi ten, že my víme, nakolik jsou vakcíny účinné. (…) Pojďme se spojit. My nejsme zlí – a vy také ne. Nikdo z nás nechce nic jiného, než šťastné, zdravé děti.“ A mezi těmito vlídnými slovy nenásilně vysvětluje, kým a jak byli podle něj rodiče obelháni a proč považuje očkování za rozumný nápad.4)

John Cook z University of Queensland a Stephan Lewandowsky z University of Western Australia sepsali The Debunking Handbook (Demytizační příručku)5), v níž shrnují doporučení pro tento typ půtek.

„Lidé nezpracovávají informace tak jednoduše, jako se na hard disk nahrávají data,“ zdůrazňují. Důležitější než popisovat, v čem se dotyčný mýlí, je podle nich poskytnout alternativní vysvětlení. Nestačí tedy mávat studiemi a metaanalýzami popírajícími, že by očkování způsobovalo autismus. Je třeba nabídnout zároveň jiné vysvětlení, proč autistů (ať už skutečně, nebo zdánlivě) přibývá.

Samotné zopakování mýtu za účelem jeho vyvrácení k němu může některé lidi naopak přivést. Z informace o tom, že očkování nezpůsobuje autismus, protože A, B, C…, si odnesou především připomínku toho, že obava z autismu navozeného vakcínou vůbec existuje. Možná o tom kdysi slyšeli, teď ale mají doma měsíčního kojence a jsou k takovým zvěstem vnímavější. A znáte to: na každém šprochu pravdy trochu, ať si ten chlápek v bílém plášti říká, co chce.

Cook s Lewandowskym proto radí: Položte důraz na fakta, která chcete sdělit, nikoli na mýtus, který vyvracíte. Ten připomeňte až ve druhém sledu a způsobem co nejméně nápadným. A dodávají, že méně je více. Lepší než seznam dvaceti obsáhle zpracovaných argumentů jsou tři co nejjasněji formulovaná tvrzení na podporu vašeho postoje.

Pohled do zrcadla

Považujete-li se za bojovníky s mýty, kteří přemýšlejí nad tím, jak své pomýlené spolu občany obracet na cestu pravdy, nezapomínejte, že sklony k předsudkům, k filtrování informací a k neochotě vzdát se svých hluboce zakořeněných představ kvůli takové prkotině, jako jsou exaktní data, máme všichni. Je to přirozené, ale není od věci být si toho vědomi.

Britský novinář Will Storr v knize The Heretics: Adventures with the Enemies of Science (Bludaři: Dobrodružství s nepřáteli vědy) z roku 2014 píše: „Považuji své názory – jistě jako všichni ostatní – za správné. Přesto jsem dosud nepotkal nikoho, s kým bych úplně ve všem souhlasil. Když dám tyto dvě věci dohromady, je to jako bych říkal: ‚Nikdo nemá pravdu v tolika otázkách jako já.‘ A to nemůže být pravda, jinak bych musel být jako Bůh. Musel bych být nadán nadpřirozenou silou: jedinečně bystrou myslí.“ A z této pozice pak přemýšlí o motivacích a jistotě lidí věřících, že Země není starší než deset tisíc let, nebo že rakovinu lze vyléčit kosmickou energií koncentrovanou v očích novodobého šamana.

Biolog a „nový ateista“ Richard Dawkins ve svém televizním dokumentu kritizujícím náboženství, The Root of All Evil (Kořen všeho zla), zmiňuje nejmenovaného profesora ze svých studentských let, který mnoho let rozvíjel jednu teorii, aby nakonec na základě dat prezentovaných na semináři hostujícím americkým kolegou zjistil, že ona teorie neplatí. Nezhroutil se. Potřásl prý dotyčnému pravicí a pravil: „Drahý kolego, rád bych vám poděkoval. Dokázal jste mi, že jsem se celých patnáct let mýlil.“

Nicméně v diskusi po přednášce na letošním filmovém festivalu AFO v Olomouci Dawkins dostal otázku, co pro jím zpopularizovaný genocentrický pohled na evoluci znamená epigenetika. Ta sice sobecký gen nevyvrací, ale příběh poněkud komplikuje.6) Dawkins se otřásl odporem: „Ach, epigenetika už zase vystrkuje tu svou ošklivou hlavu!“ Snažil se být vtipný, nicméně mluvil o ní se špatně skrývaným despektem coby o „módní myšlence“ a bylo vidět, že by se bez ní nejraději obešel.

Vědci jsou také lidé a neomylná není ani věda jako komplexní nástroj pro zkoumání světa. Řada odhalených podvodů a vědomých i nevědomých manipulací s daty nás nutí ptát se, o kolika dalších nevíme. Ve vědecké komunitě sílí poznání problému souvisejícího s tím, že řadu publikovaných výzkumů se nedaří zopakovat. Nejviditelnější je u psychologických studií, ale v článku publikovaném v Nature Reviews Drug Discovery v roce 2011 trojice vědců pracujících pro společnost Bayer Healthcare přišla s tvrzením, že z 67 vybraných publikovaných medicínských projektů se podařilo plně reprodukovat pouze 25 %.7) Vědci jsou ostatně k replikacím starších pokusů pramálo motivováni a ochota časopisů takové výsledky publikovat také není kdovíjaká.

I lidé vyhlášení kritickým myšlením, rozvahou a nepodléháním kognitivním omylům se občas dopouštějí zjednodušení a zkratů. Nikdo není imunní vůči trikům, jimiž mozek klame sám sebe. Teď už jen stačí do toho zástupu chybujících zařadit i sami sebe.

Další příspěvky na téma chyb a omylů najdete na www.vesmir.cz.

Poznámky

1) Lord Charles G., Ross Lee, Lepper Mark R.: Journal of Personality and Social Psychology 37, 2098–2109, 1979/11.

2) Munro G.: Journal of Applied Social Psychology 40, 579–600, 2010/3.

3) Experimentálně tento jev demonstrují např. Eiser J. R. et al.: Risk Anal. Feb 29, 288–297, 2009/2.

4) Celý dopis na jdem.cz/bsfds3.

5) Zdarma ke stažení na jdem.cz/bsfck5.

6) Viz tematický speciál na vesmir.cz/rubrika/epigenetika.

7) Prinz et al.: Nature Reviews Drug Discovery 10, 712, 2011; více o problematice v článku Borise Cveka (2014) na vesmir.cz: jdem.cz/bsfdg8. A za pozornost stojí také Ioannidis J. P. A.: PLoS Medicine 2, e124, 2005.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201507_450-452.pdf (305 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky