Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Mozaika

Věda na stránkách tisku
Publikováno: Vesmír 79, 473, 2000/8
Obor: Různé
Rubrika: Mozaika

Nejvzdálenější objekt ve vesmíru
Stal se jím kvazar RD J030117 + 002025, aktivní jádro galaxie, u níž byl naměřen spektrální posuv z = 5,50, což odpovídá 92 % věku celého vesmíru. Snímek byl získán zpracováním záběrů pořízených americkými observatořemi na Mont Palomar a Kitt Peak. Jestliže je vesmír starý 12 miliard let, pak se kvazar nachází ve vzdálenosti 11,1 miliardy světelných let.

Trojrozměrná megamapa vesmíru
Mezinárodní tým astronomů sestavil na základě údajů o pozicích, vzdálenostech a rudém posuvu 106 688 galaxií trojrozměrnou mapu vesmíru o objemu 13 miliard miliard miliard krychlových světelných roků. Využili k tomu anglicko-americký spektrograf v Novém Jižním Walesu. Mapa zabírá pět procent jižní oblohy a zasahuje do vzdálenosti 4 miliard světelných let. Znázorňuje shluky galaxií i relativně prázdné prostory. Jak konstatuje člen týmu Gavin Dalton z Oxfordské univerzity, nebyla nalezena žádná struktura galaxií o průměru větším než několik stovek milionů světelných let.

Tým byl schopen určit i celkovou hmotu této části vesmíru. Podle G. Daltona vesmír obsahuje pouze 40 % hmoty, která by byla potřeba k tomu, aby gravitace zastavila současné rozšiřování vesmíru. Podle výpovědi megamapy se vesmír bude rozšiřovat vždy.

Tato trojrozměrná mapa podnítila snahu vytvořit mapu ještě obsažnější. Na Apache Point Observatory v Novém Mexiku připravují obdobnou mapu pro severní polokouli, a to na základě údajů jednoho milionu galaxií. Podle Andyho Connollyho z Pittsburské univerzity v Pensylvánii by měli být hotovi za rok a půl.

Kometární ohon dlouhý 550 milionů kilometrů
Mnozí se asi ještě rozpomenou na krásný obraz komety Hyakutake (viz Vesmír 75, 243, 1996/5). Když byla 1. května 1996 ve vzdálenosti 135 milionů kilometrů od Slunce, byl její ohon dlouhý rekordních 550 milionů kilometrů.

Přišlo se na to zásluhou evropské meziplanetární stanice Odyseus. Sonda se šťastnou náhodou nacházela v oblasti, jíž Hyukutake prolétla krátce před tím. Díky tomu byly zaznamenány anomální údaje o počtu protonů, slunečním větru, struktuře i intenzitě magnetického pole. Dva britští vědci z toho vyvozují, že sonda prošla ohonem komety, který tehdy dosahoval průměru 7 milionů kilometrů. Samo jádro komety bylo v té době od Odysea vzdáleno 3,8 astronomické jednotky, z čehož vyplývá ona rekordní délka ohonu.

Předtím tento rekord držela velká kometa z r. 1843 nazývaná C/1843 D1, jejíž ohon byl určen na 300 milionů kilometrů. Nový „rekord“ potvrdil další výzkumný tým, který se zaměřil na Odyseovy údaje o ionizaci plynu v meziplanetárním prostoru.

Siesta hrozí smrtí
Sdělovací prostředky jsou teď naráz plné zpráv o přečtení lidského genomu, ač jsme toho o tomto grandiózním projektu v uplynulém desetiletí slýchali dost a dost. V senzačnosti zpráv se skrývá i čertovo kopýtko. Jako by už věda uměla (a tedy byla povinna) nám zajistit plné zdraví bez našeho přispění. Jenže ono to bez ukázněnosti, odpovědnosti a občas i toho potu a uskrovnění nepůjde - ani při úplném přečtení všech našich genů.

Připomenutím v tomto smyslu může být čerstvá zpráva o výzkumu H. Camposové z proslulé Harvardovy lékařské fakulty v Bostonu a X. Silesové z Kostarické univerzity v San José, které vyšetřovaly 505 osob po infarktu a 522 zdravých lidí.

Výsledek? Zdá se, že dosud tak uznávaná odpolední siesta v horkém tropickém klimatu může být tím nejhorším, co můžeme dělat. Výzkum ukázal, že každodenní dlouhé zdřímnutí po obědě (až hodinu a půl) zvyšuje riziko infarktu o 50 % ve srovnání se zdřímnutím občasným (nanejvýš jednou týdně) a kratším (méně než hodinu).

Dlouhá siesta prý ovlivňuje i dobu, kdy můžeme infarkt dostat. Ten nejčastěji přichází ráno po probuzení a dalším příhodným časem je doba odpoledního spánku. Siesta by tedy mohla sloužit jako roznětka infarktu, soudí doktorka Camposová, ale zároveň to trochu zpochybňuje. Co když zvyk dlouhé siesty neškodí sám o sobě, nýbrž jen vypovídá o tom, že jsme pohodlnější a méně pohybliví, tudíž infarktem více ohrožení?

Uškodíme si, když si za parného dne dáme šlofíka, nebo ne? Kdo ví...

Lze akupunkturou překonat bolest?
V lékařské literatuře se stále objevují články o tom, že pomocí akupunktury se lze zbavit dlouhotrvajících bolestí. Jeanne Ezzová z Marylandské lékařské fakulty v Baltimoru zevrubně prostudovala vědeckou literaturu o klinických zkouškách účinnosti akupunktury a došla k závěru, že lidé, kteří se nechávají „píchat jehličkami“, se bolestí doopravdy zbavit nemohou. Dosud nebylo prokázáno, že by akupunktura měla větší úspěch než placebo.

Jak dlouho žijeme a jak se o nás lékaři starají
Světová zdravotnická organizace velmi aktivně propaguje své výsledky. V červnu světový tisk zaujaly její analýzy odlišné délky života v různých zemích i srovnání toho, jak je kde ve světě kvalitní zdravotní péče.

Nepotěší nás závěr, že v nejchudších státech světa se nyní průměrná délka života snižuje a dožití se blíží věku, v němž umírali naši předkové ve středověku. Dítě narozené v Japonsku má šanci, že se dožije téměř o 40 let vyššího věku než novorozenec ze státu Sierra Leone.

Údaje o stavu v 191 státech světa publikované ve zprávě Světové zdravotnické organizace 21. června dokazují, že nejnižšího věku dosahují obyvatelé v deseti státech saharské Afriky. Mezi prvních pět zemí s nejvyšším dosahovaným věkem patří Japonsko - 74,5 let, následují Austrálie (73,2), Francie (73,1), Švédsko (73) a Španělsko (72,8).

Zpráva bourá některé vžité představy. Je pro nás například asi těžko pochopitelné, že Španělsko je na 5. místě a bohaté Spojené státy s tak vysokými výdaji na lékařský výzkum až na 24. místě (s délkou života 70 let). Co to způsobuje? - V tomto případě vysoký počet nemocí srdce, násilná úmrtí, rakovina způsobená kouřením a aids. Britové jsou na 14. místě (71,7), Irák na 127. místě (55,3), Zimbabwe na 184. místě (32,9) a Sierra Leone na posledním 191. místě (25,9).

Co do kvality zdravotnické péče jsou na tom opět překvapivě nejlépe státy při Středozemním moři. Když se označí nejkvalitnější péče o zdraví hodnotou 1 a ta nejmizernější 0, je umístění prvních deseti států následující: 1. Francie 0,994, 2. Itálie 0,991, 3. San Marino 0,988, 4. Andorra 0,982, 5. Malta 0,978, 6. Singapur 0,973, 7. Španělsko 0,972, 8. Oman 0,961, 9. Rakousko 0,959, 10. Japonsko 0,957. Británie je až na 18. místě (0,925), následují Německo (0,902) a Spojené státy (0,817). Sýrie zaujímá 108. místo (0,628), Čína 144. místo (0,485) a poslední je Sierra Leone (0).

V úvahu při sestavování žebříčku byla brána řada faktorů, stav zdraví populace, délka života i spokojenost lidí se zdravotní péčí a mnohé další. Dovídáme se, jak efektivně jednotlivé země využívají finanční prostředky vkládané do zdravotnictví. Šokující je informace, že v mnoha zemích (například v Tanzanii, Brazílii nebo Rusku) musí rodina věnovat na udržení svého zdraví až polovinu svých příjmů.

Kolébka života v temných hlubinách oceánu?
Jak u nás na Zemi vznikal život? Asi ve vás také žije školní obraz: mělké pramoře, kde se pod dravým slunečním světlem zahušťují sloučeniny uhlíku, vodíku, kyslíku a dusíku. Jak se voda vypařovala, stále tu houstl jakýsi původní výživný bujon a v něm se rodil první primitivní život.

V posledních letech se zájem vědců soustředil na pozoruhodný úkaz podmořských komínů (viz Vesmír 79, 253, 2000/5, Vesmír 79, 323, 2000/6 a Vesmír 79, 327, 2000/6). Nový a překvapující je výzkum australských vědců, kteří u těchto podmořských komínů v hlubinách moře našli důkazy toho, že patrně právě zde (a nikoli v oněch mělkých slunných lagunách) vznikl náš život. Vše pro to zde bylo k dispozici: dostatek výživných látek, a především - zárodky života v temnu hlubin byly chráněny před zhoubným ultrafialovým zářením Slunce i dopady meteoritů, které tehdy neustále drtily zemský povrch.

Důkaz pro hlubinnou kolébku pozemského života? Birgen Rasmussen z Perthu v ní nalezl zkameněliny jednoduchých mikroorganizmů, jejichž stáří určil na tři miliardy let. Tito první představitelé života si tu bez světla a kyslíku skvěle žili v teplotě 110 °C.

Trilobit rekordman
Kdo z nás by neznal toho dávného, krásného a tajemného tvora - trilobita? Byli to právě trilobiti ze Zlíchova, kteří nadchli Francouze Joachima Barranda, aby dalších 44 let svého života věnoval výzkumu živočichů středočeských starších prvohor (viz Vesmír 73, 83, 1994/2).

Trilobiti byli pány moří přibližně před 500 miliony let, ale žili na naší planetě dlouho. Na začátku kambria už byli značně specializovaní a vyskytovali se hojně i v permu. Tito vyhynulí mořští členovci získali jméno od toho, že jejich tělo je rozděleno podélně i příčně ve tři části. V muzejních sbírkách vidíme občas i pořádné chlapáky, u nás se našli trilobiti až přes 30 centimetrů dlouzí.

Nedávno však Graham Young z Manitobského muzea ve Winnipegu ohlásil, že blízko Hudsonova zálivu byl nalezen trilobit rekordní velikosti - měřil 70 centimetrů. Žil před 445 miliony let, kdy v oblasti dnešního chladného Hudsonova zálivu vládlo tropické podnebí.

Až budete někdy za sychravého podzimu procházet paleontologickými sály Národního muzea v Praze, zadívejte se opět pozorně na trilobity, někdejší krále přírody. A v duchu si je zvětšete do velikosti jejich kanadského „kolegy“. I Barrande by býval měl radost - a že těch druhů trilobitů prošlo jeho rukama dost.

Kolébka zemědělství leží někde jinde
Zemědělství nebylo vynalezeno v údolí Jordánu, jak se dosud soudilo, ale 800 km severněji na území při hranicích mezi dnešní Sýrií a Tureckem, tvrdí izraelští vědci.

Genový výzkum pšenice a čočky vypovídá, že první rostliny těchto druhů pěstované lidmi pocházejí z území o průměru 200 km na horním toku Tigridu a Eufratu. Zjistil to Simcha Lev-Yadun z izraelské Zemědělské výzkumné organizace. V těchto končinách se zrodila nejen kulturní pšenice a čočka, ale i všechny další důležité plodiny, na jejichž pěstování byl založen život prvních velkých civilizací - ječmen, hrách, bobovitá cizrna a vikev. Výzkum genů soudobé čočky dokazuje, že všechna pochází z jedné plané rostliny z této oblasti. Potvrzují to i výsledky archeologického výzkumu, který prokázal, že se zemědělství v této oblasti šířilo ze severu na jih.

Jerrold Davis z Cornellovy univerzity v Ithace pokládá důkazy izraelského badatele za přesvědčivé. Upozorňuje však, že některé plodiny mohly být domestikovány i v jiných oblastech, kde už po nich nezůstala ani stopa.

Dva miliony pátračů po rozumných bytostech na jiných světech
Už před více než čtyřmi desetiletími český propagátor kosmických letů a pátrání po mimozemských civilizacích Rudolf Pešek, profesor Českého vysokého učení technického, vymyslel a ve světě svou autoritou prosadil zkratku CETI - spojení s mimozemskými civilizacemi. Později začali být vědci ve světě skromnější a písmeno C - communication (spojení, dorozumění) nahradili písmenem S - search (pátrání).

Program SETI žije dál, stále zůstáváme zvědaví, zda tam kdesi - řečeno nerudovsky - žijí žáby taky. I peníze se na to teď ve světě najdou. V posledních letech začali americkým vědcům při zpracování signálů z vesmíru pomáhat majitelé počítačů. Když jsou jejich počítače zapnuty, ale nepracují, mohou analyzovat signály z vesmíru, které získává radioteleskop v Americe.

Američané vyzvali ke spolupráci zájemce z celého světa a doufali, že se jim přihlásí asi sto tisíc dobrovolníků. Nyní oznámili, že se přihlásily už dva miliony lidí. Denně přibývají dva tisíce nadšenců.

Další pohled na Friedricha Houtermanse
Když se počátkem devadesátých let začaly výrazněji otevírat archivy sovětské KGB, vynořila se jména mnoha „zapomínaných“ vědců. Patřil k nim i fyzik Friedrich Georg Houtermans. Tento přehled o něm už referoval na základě článku V. J. Frenkela z počátku devadesátých let.

V roce 1997 byla v Moskvě o Houtermansovi vydána kniha „Profesor Friedrich Houtermans: Práce, život, osud“. Její autor, historik fyziky Viktor J. Frenkel (syn sovětského fyzika Jakova Frenkela), se vydání nedožil.

Friedrich Georg Houtermans se narodil 22. února 1903 v dnešních polských Sopotech. Ve Vídni navštěvoval gymnázium, v letech 1922-1927 studoval fyziku v Göttingenu. Zde pracoval u laureáta Nobelovy ceny Jamese Francka a r. 1928 získal doktorát. Pak se stal asistentem berlínské techniky u dalšího laureáta Nobelovy ceny - Gustava Hertze.

V Göttingenu se seznámil s aspirantem Leningradské univerzity Georgijem Gamovem. V r. 1928 spolu publikovali klasickou práci o kvantověmechanických aspektech radioaktivního rozpadu atomových jader. V r. 1929 se Houtermans podílel na představě o termojaderném charakteru hvězdné energie, což se považuje za jeho největší přínos vědě.

Roku 1933 Houtermans emigroval do Anglie, kde mu Petr Kapica pomohl sehnat místo ve firmě vyrábějící gramofonové desky. Německo musel opustit, protože byl od r. 1928 členem komunistické strany. V Rutherfordově laboratoři se seznámil s ředitelem Ukrajinského fyzikálnětechnického ústavu A. M. Lejpunovským a ten ho pozval, aby pracoval v Charkově. Houtermans tam odjel s rodinou a od r. 1935 prcoval jako vedoucí jaderné laboratoře. Zabýval se neutronovou fyzikou.

Charkovské pracoviště mělo tehdy vynikající úroveň a působila tu řada evropských fyziků. Houtermansovy poměry byly dobré - polovinu platu dostával ve valutě, na dovolenou jezdil ze Sovětského svazu do zahraničí. V Charkově publikoval řadu vědeckých prací a dvě z toho s Igorem Kurčatovem, který se u Houtermanse učil základům jaderné fyziky. Dosud byla tato spolupráce tabu. Všichni tehdejší Kurčatovovi kolegové dopadli špatně - Lev Šubnikov a Valentin Fomin byli zastřeleni, Houtermans, Lejpunovskij a mnozí další uvězněni.

Houtermans se tehdy už chystal, že Sovětský svaz trvale opustí, ale 1. listopadu 1937 byl zatčen na moskevské celnici. Dva a půl roku strávil ve vězeních Charkova, Kyjeva a Moskvy. Při prvních výsleších se ke všemu přiznával, v r. 1939 se však vzchopil a prohlásil, že jeho přiznání byla vynucena a vyfabrikována. Dopadl neočekávaně dobře: 25. dubna 1940 byl jako nežádoucí cizinec ze Sovětského svazu vyhoštěn, což ve skutečnosti znamenalo vydání gestapu s dalšími antifašisty, kteří z Německa uprchli do Sovětského svazu.

Frenkel je přesvědčen, že kdyby Houtermans při odchodu z Německa nezamířil do Sovětského svazu, ale jako většina jeho kolegů do Ameriky, určitě by se stal spolu s Robertem Oppenheimerem a Leo Szillardem předním tvůrcem americké atomové pumy.

V Německu však Houtermansovu hodnotu znali, a tak od 12. ledna 1941 působil v laboratoři Manfreda von Ardenna, kde se věnoval jaderné fyzice a problémům řetězové reakce. V r. 1941 sepsal utajovanou práci „K otázce řetězových jaderných reakcí“, v níž byla poprvé vyslovena idea využití plutonia jako jaderného paliva a výbušniny.

Ti vědci, kteří zůstali za války v průběhu německé okupace v charkovském Fyzikálnětechnickém ústavu, si o Houtermansovi mysleli, že už dávno někde zemřel ve vězení. A najednou ho v listopadu 1941 uviděli, jak jakožto významný host vchází do ústavu v uniformě SS. Se všemi známými se pozdravil a sháněl se po řediteli. Prohlašoval, že přišel ústavu pomoci.

Houtermans zůstal na Ukrajině přes měsíc. Jeho posláním prý bylo hledat na ukrajinských univerzitách a vědeckých pracovištích vhodné přístroje a získávat místní vědce pro práci v Německu. Takové počínání však nebylo za druhé světové války nic výjimečného. Německo organizovalo takové cesty svých vědců i do okupované Francie, Spojené státy zas na území dobývaného Německa. I za sovětskou armádou takto pronikali do Německa pozdější proslulí fyzici, jako byli J. B. Charitonov, I. K. Kikoin, L. A. Arcimovič a mnozí další, a to v uniformách podplukovníků NKVD. V Charkově však po Houtermansově návštěvě k ničemu nepříjemnému nedošlo, nikdo nemusel odejít na práce do Německa, netknuto zůstalo veškeré vybavení.

Houtermans přežil válku a od r. 1952 do své smrti působil na Univerzitě v Bernu, kde se věnoval studiu stáří Země. I jeho rodina přežila, zásluhou Nielse Bohra odjela ze Sovětského svazu do Dánska.

Řada nejasností je stále spojena s Houtermansovou knihou „Čistky v Rusku“, kterou napsal pod pseudonymem se svým spoluvězněm z lukjanovského žaláře - profesorem Kyjevské univerzity Konstantinem Štepou. Bohr pomáhal i při jejím vydání. Frenkel ji hodnotí jako předchůdkyni Solženicynova díla „Souostroví Gulag“. Kniha byla napsána, aby otevřela oči Západu a ukázala mu, co se v Sovětském svazu děje. Neuspěla v tom. Západ neuvěřil, že by vůbec něco takového mohlo existovat.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V473-475.pdf (94 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky