Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Mozaika

Věda na stránkách tisku
Publikováno: Vesmír 79, 350, 2000/6
Obor: Různé
Rubrika: Mozaika

Kočovníci v Mléčné dráze
Skupina astronomů vedená P. Lucasem z Hertfordshirské univerzity a P. Roschem z Oxfordské univerzity sledovala infračerveným dalekohledem (United Kingdom Infrared Telescope) na Mauna Kea oblast v Lichoběžníku (Trapezu), který je součástí Velké mlhoviny v souhvězdí Orionu. Pátrali zde po hnědých trpaslících, tj. objektech, které se pro svou malou hmotnost nemohly stát hvězdami. V oblasti o průměru tří světelných let astronomové našli stovky teplých objektů zářících infračerveným světlem a 150 z nich byli skutečně hnědí trpaslíci. U 13 objektů by však mohlo jít o planety, které neobíhají kolem své mateřské hvězdy, ale jako kočovníci táhnou galaxií Mléčné dráhy.

Další tým, vedený Rafaelem Rebolem z Astrofyzikálního ústavu v Tenerife na Kanárských ostrovech, odhalil v jiné oblasti Orionu tucet planetárních nomádů. Hmotnost mají podobnou jako objekty v Lichoběžníku. První zprávy o možnosti existence kočovných planet pocházejí od japonských astronomů z r. 1998.

Celkem bylo objeveno 25 „kočovníků“, P. Lucas však soudí, že ani jeden z nich neposkytuje podmínky pro rozvoj života. Jsou příliš velcí na to, aby mohli obsahovat dostatek uhlíku a kyslíku. Oba týmy se teď snaží prostudovat spektra putujících objektů a určit teplotu jejich povrchu.

Kolik takových planet, které opustily své slunce, může být v Mléčné dráze? Prý stovky milionů.

Vydá se kolibřík ke kometám?
Američtí vědci chtějí zkonstruovat nový typ automatické kosmické sondy, která by svými letovými možnostmi připomínala kolibříka, přesněji jeho schopnost zastavit se nad květem. Sonda by se zastavila nad kometou a nepatrným „klovnutím“ si z ní nabrala špetku hmoty, aniž by přistála. Projekt má kolibříka i v názvu (Hummingbird Comet Nucleus Analysis Mission).

Skupina, kterou vede Gen Carle z Ames Research Center v kalifornském Moffet Field, doufá, že se podaří přesvědčit vedení NASA, aby tento projekt schválilo již letos v létě. Podle nich by sonda mohla odstartovat r. 2005. Snaha získat vzorky komet je pochopitelná - vždyť v sobě mohou skrývat prvotní hmotu z doby formování naší sluneční soustavy.

Sonda má být poháněna iontovým motorem. Po příletu ke kometě nejprve pořídí podrobné snímky povrchu, aby vědci mohli vybrat nejvhodnější místa k odběru vzorků. Pak se na celý rok stane umělou družicí komety a bude získávat vzorky její atmosféry - prachu, ledu i plynů. Analyzuje jejich chemické složení i poměry radioizotopů.

V další fázi experimentu se sonda přiblíží k povrchu jádra a zlehka se ho dotkne dvěma volně visícími řetízky. Na jednom řetízku budou senzory teploty a pevnosti povrchu, na druhém nový typ mechanizmu k získání vzorku (jeho prototyp se vyvíjí v Honeybee Robotics v New Yorku a již v červnu má být hotov). Dotek kosmického kolibříka potrvá nanejvýš dvě sekundy, a pak ho jeho motor opět navede na dráhu družice, kde se vzorky analyzují. Takový manévr by sonda mohla zopakovat i šestkrát.

Jaké výhody má tento postup? Vzhledem k malé přitažlivosti komet je jednodušší a bezpečnější. Navíc umožní, aby sonda pobývala kratší dobu v zóně, kde ji oblak prachu a plynu odstiňuje od slunečního světla.

Aby astronautům při letu na Mars chutnalo

Proč už vědce trápí, co budou astronauti jíst cestou na Mars, když zatím máme k této planetě ještě daleko? Mise by trvala přinejmenším tisíc dnů a za tak dlouhou dobu by nechutné jídlo rozladilo posádku natolik, že by to ohrozilo celou expedici. Ukázaly to už nepříjemné zkušenosti s dlouhodobým pobytem kosmonautů na Miru.

Jak se dobře najíst, když se vše, co by hrdlo ráčilo, do kosmické lodi nevejde? Nedávno skončil pokus 16 dobrovolníků, kteří se speciální stravou živili celý měsíc. Elisabeth Woodringová (jedna z pokusných osob) tvrdí, že jídlo bylo moc dobré. Zdá se, že vědečtí kuchaři uspěli.

Na Cornellově univerzitě vymysleli předpisy dvou set vegeteriánských jídel z pšenice, rajčat, sóji a mrkve, které jsou na seznamu patnácti plodin, jež lze v kosmické lodi (hydroponicky) pěstovat. Úspěch měly i fazole, guláš z dušeného hovězího, smažené náhražky masa, polévky, sendviče. Nejde však jen o chuť. Vědci jsou přesvědčeni, že specifické podmínky letu vyžadují, aby potrava obsahovala méně sodíku a železa.

Pomohou nám myši pochopit význam našich genů?

V tomto přehledu jsme se už zmiňovali o soupeření oficiálního programu sekvencování lidského genomu (HUGO) s programem soukromé společnosti Celera Genomics, který byl zahájen později.

Sdělovacími prostředky proběhly zprávy, že Celera Genomics je téměř u cíle a že úspěšně pokračuje i výzkum spadající pod americké Ministerstvo energetiky. Šéf projektu HUGO Elbert Branscomb veřejně prohlásil, že jeho pracoviště sekvencovalo geny lidských chromozomů 5, 16 a 19, k nimž zanedlouho přibude chromozom 22. První tři chromozomy představují 11 % genomu a obsahují 15 000 genů.

Protože se oba souběžné výzkumy blíží k cíli, diskutovali genetici na dubnovém zasedání Organizace lidského genu ve Vancouveru o tom, co budou podnikat dál.

Mnozí badatelé si myslí, že dalším krokem, který by nám měl pomoci dokonale se orientovat v oněch třech miliardách písmen naší dědičné hmoty, je sekvencovat celý soubor genů prachobyčejné laboratorní myši. „Bude to Rosettská deska v interpretaci lidského genomu“, prohlásil Steven Jones z Centra sekvencování genomu ve Vancouveru.

Společnost Celera Genomics uvažuje obdobně a ohlásila, že s mapováním genomu laboratorní myši začne už koncem dubna. Hlavní americká centra se do tohoto úkolu pustí později v tomto roce, až dokončí práce na lidském genomu. Americký Státní výzkumný ústav lidského genomu soudí, že výzkum myších genů bude deseti zúčastněným laboratořím trvat tři roky.

Často se připomíná, co se zdá laikům tak málo představitelné, že totiž člověk a myš jsou si jako tvorové velice blízcí. Oba genomy mají po třech miliardách bází a hodně genů je společných, přestože jsme se ze společného prapředka oddělili už před mnoha miliony let.

Jsou starší matky lepší?
Obvykle si myslíme, že starší matky stráví se svými potomky více času, protože už mají méně času na to, aby měly další děti. Ve skutečnosti jsou prý lepší proto, že daleko účinněji využívají čas. Platí to přinejmenším u koní. Ekoložka Elissa Meronová s kolegyněmi z Massey University na Novém Zélandu studovala život klisen s hříbaty ve volné přírodě. Zjistila, že starší klisny svým potomkům nevěnují víc času než mladé, které zažívaly své mateřství poprvé, ale že (zejména v průběhu nejkritičtějších prvních dvaceti dnů života hříběte) tentýž čas využívají efektivněji a jsou pečlivější. Etoložky se domnívají, že se klisny zkušenostmi učí.

Telata chytrá už před narozením
Jeremyho Marchanta a jeho kolegy na Univerzitě Britské Kolumbie zajímalo, jak záhy se telata naučí rozpoznávat hlas své matky. S jistotou prý to umějí už druhý den svého života (telata na mléčných farmách bývají kravám odebírána jako dvoudenní). Hlasy krav i telat byly nahrány, a pak pouštěny ze záznamu. Krávy byly vzrušeny, když zaslechly hlasy kteréhokoli telete, vlastního i cizího. Telata však reagovala mnohem výrazněji na hlasy svých matek než cizích krav. J. Marchant na zasedání britské Společnosti pro vědy o zvířatech v Scarborouhg prohlásil, že se telata učí rozpoznávat hlas své matky ještě před narozením.

Jak velkou rodinu měli dinosauři?
Jaký rodinný život vedli mohutní dávní dinosauři? V dubnu odkryli argentinští paleontologové v Patagonii rozlehlá pole dinosauřích hnízd. Doktor Rodolfo Coria tvrdí, že jde o nejrozsáhlejší hnízdiště dinosaurů, jaké kdy bylo nalezeno.

Kdysi tam žili velcí býložraví titanosauři, kteří v dospělosti vážili až patnáct tun. Našly se tam tisíce dinosauřích vajec, velkých asi jako grapefruit, po 15 až 30 v hnízdě. Připomíná to hnízdní kolonie ptáků. Dinosauří hnízda však byla mnohem přístupnější dravcům, a proto se jen málo dinosaurů dožívalo dospělosti.

Ropa místo dinosaurů
Pád obřího meteoritu před 65 miliony let do oblasti mexického poloostrova Yucatánu je spojován především s vyhubením dinosaurů. Mexický odborník Manuel Grajales-Nishimura však tvrdí, že tehdejší katastrofa se pro jeho zemi stala požehnáním. Meteorit totiž pomohl vytvořit nejbohatší mexické ložisko ropy v Cantarell, které produkuje denně 1,2 milionu barelů.

Když meteorit spadl do mělkého moře asi 350 km od dnešního Cantarell, rozdrobil vápencové dno. Během dalších 50 milionů se rozdrobený vápenec změnil v pórovitější dolomit, který je pro utváření ropných ložisek vhodnější. Asi před patnácti miliony let se ložiska začala naplňovat. Dopad meteoritu tedy nevytvořil ropu, ale vytvořil pro ni příhodné podmínky. Geologové jsou přesvědčeni, že horniny proměněné dopadem meteoritu v dalších karibských - oblastech skrývají podobná ložiska.

Opět stanice Severní pól
Rusko v této oblasti přestalo zřizovat monitorovací stanice na plujícím ledu už r. 1992. Sledování proměny ledu v Arktidě má však mimořádný význam, protože kritické oteplování planety by se patrně nejdřív projevilo zde.

A tak se americká Státní vědecká nadace rozhodla zřídit na severním pólu automatickou výzkumnou základnu. V minulých dobách údaje o stavu ledu v Severním ledovém oceánu získávaly i americké atomové ponorky, což po uzavření odzbrojovací smlouvy Start II odpadlo.

Proto bylo rozhodnuto, aby koncem dubna zaletěli na pól čtyři výzkumníci a instalovali tu bóje, které budou pomocí spojových družic předávat údaje o ledu i klimatu.

Největší kus ledu
Ledovec, který se v březnu odtrhl od Rossova šelfového ledu, má před sebou několik let života. Na základě družicových snímků se zjistilo, že jde o největší kus ledu, který se od r. 1977 odtrhl od Antarktidy. Je dlouhý 285 km a tlustý 400 m.

Města na jižním Uralu před 4000 lety
Ruský archeolog z Čeljabinsku Gennadij Zdanovič tvrdí, že před čtyřmi tisíciletími na jižním Uralu rozkvétala řada velkých měst s udivující organizací. Hradba prvního z nich byla objevena už r. 1987, ale uralští archeologové o svém nálezu dlouho nemohli přesvědčit ani ruské kolegy, natož odborníky ze zahraničí.

Nedávno ale G. Zdanovič informoval účastníky mezinárodního sympozia o výzkumu euroasijské stepi, které se konalo v Cambridži. Podařilo se mu vzbudit zájem vědců z Harvardovy univerzity, a ti se už letos v létě pojedou na jižní Ural podívat.

Jak asi tato dávná říše vypadala? Jižně od Magnitogorsku na území o délce 400 km byly objeveny mohutné hradby, které chránily jednotlivá města o 2500-4000 obyvatelích (na tehdejší dobu nepředstavitelně mnoho). Ve městech už vládla vysoká úroveň civilizace, například fungoval vodovod. Obyvatelé měst se živili chovem dobytka, částečně i zemědělstvím a chytáním ryb (nebyli to lovci). Využívali kov, znali vozy i uzdu. Byli vyspělými válečníky, a zvláštně prestižní byla funkce vojáka řídícího vůz.

Města mezi sebou udržovala intenzivní styky, měla podobnou architekturu, opevnění i pohřební stavby. Uralští archeologové se pochopitelně nálezem nechávají unášet až k představám o tom, že právě zde se mohla zrodit kultura i písemnictví, které posléze rozkvetly na území dnešního Íránu.

Potraviny z černobylské zóny
Čtrnáct let po havárii jednoho ze čtyř reaktorů černobylské jaderné elektrárny se zóna zamoření začíná hospodářsky využívat. Po evakuaci místního obyvatelstva vznikla kolem elektrárny do vzdálenosti přibližně 30 kilometrů plocha, která měla být pro lidi přísně zakázaným územím, nesmělo se zde těžit dřevo ani sbírat lesní plody. Celkem záhy sem však začali místní starousedlíci pronikat a přivlastňovat si opuštěný majetek. Pak se do svých chalup začali vracet i staří lidé, kteří i navzdory zamoření chtěli dožít doma. Úřady se nakonec s jejich přítomností smířily.

Po čtrnácti letech se však uzavřená zóna do značné míry oficiálně otevírá, strach místních obyvatel z Černobylu mizí. Dnes už tu žije přes 600 lidí. A začíná se tu opět rozvíjet zemědělství, které zásobuje nezamořené oblasti Ukrajiny. V 600hektarovém rybníku se chovají ryby, v lese o ploše 300 km2 se těží, zemědělské farmy ožily. Převládá přesvědčení, že záření už lidi neohrožuje - úřady v černobylské oblasti jsou si tím jisty, protože na potraviny se v obchodech nevyskytly žádné reklamace.

Celkem pochopitelné je, že se o 2540 km2 černobylské zóny zajímají vědci nejen z Moskvy a z Čeljabinsku, ale i z USA a Belgie, kteří studují postup vyhasínání radiace.

Experti prý došli k závěru, že zde sice ještě není možno pěstovat pšenici, ale brambory ano. Těžba dřeva tu tajně probíhala už od havárie, dnes je oficiální, kmeny se však stále zbavují kůry, aby byly méně radioaktivní. Spor vznikl o rybí maso. Náměstek ministra zemědělství zastává stanovisko, že v rybím mase ani kostech už úroveň radiace není nebezpečná, místní ekologové zaštiťovaní Ministerstvem zdravotnictví tvrdí, že potraviny ze zóny budou neškodné leda tak za dvě století.

Nikolaj Kučma, vedoucí oddělení radioekologie Černobylského vědeckotechnického mezinárodního výzkumného centra, prohlásil, že s vývozem dřeva je všechno v pořádku. On sám export dřeva umožnil už r. 1986. S prodejem dřeva souhlasí, protože se neexportuje do zahraničí. Naši vlastní občané jsou na záření zvyklí, řekl.

Do zóny byli vypuštěni koně Převalského, které sem převezli z rezervace Askania Nova, a to proto, že se nebojí vlků.

Do evakuované vesnice Kupovatoje se bez povolení navrátilo mnoho starousedlíků. Jejich pobyt je nyní legalizován tím, že zde byla otevřena farma pro chov telat a prasat na vývoz mimo zónu. Pro závěrečný výkrm se zvířata posílají mimo zamořenou oblast. Žádný zákon ukrajinského státu se tím neporušuje.

Chovají se zde kříženci tura domácího a bizona. Existoval i projekt na vysazení divokého tura, který odtud vymizel v 17. století, ale nenašly se na to peníze.

V zóně opět žijí čápi černí, sokoli a rysové. Hospodářsky se využívá 22 km nádrže, která sloužila k chlazení jaderné elektrárny. Chovají se tu sumci, tolstolobici a amuři. V r. 1999 prodal ivanovský rybí kombinát do obchodní sítě na 1 500 000 ryb. Zemědělcům se má záhy vydat k hospodaření na 7000 hektarů půdy. To všechno je motivováno snahou, aby se oblast nějak uživila. Na pomoc státu se totiž nemůže spoléhat.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V350-352.pdf (283 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky