Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Mozaika

Věda na stránkách světového tisku
 |  5. 4. 2000
 |  Vesmír 79, 230, 2000/4

Hvězda Eta ztrácí tajemnost

Souhvězdí Lodní kýl u nás nevidíme. Jeho hvězda Canopus je však proslulá nejen jako druhá nejjasnější hvězda oblohy (po Siriovi), ale také tím, že bývá důležitým orientačním bodem pro meziplanetární kosmické stanice. V tomtéž souhvězdí vzbuzuje již dlouho zájem hvězda Eta, která je tak proměnlivá, že někdy ji ani nezahlédneme, jindy svým jasem předčí Canopus. I za měsíční noci je vidět mlhovinu, která Etu Carinae obklopuje.

Doposud astronomové udávali, že tato hvězda je od nás vzdálena na 3600 světelných let. Nyní se na ni zadívaly rentgenové družice – americká Chandra a evropská XXM, která byla vypuštěna 10. prosince.

Ukazuje se, že Eta Carinae je skutečně výjimečnou dvojhvězdou, kterou od nás dělí 7000 světelných let. Hlavní hvězda o hmotnosti 80 Sluncí má společníka o hmotnosti 50 Sluncí. Průvodce oběhne kolem hlavní hvězdy jednou za 2020 (±5) dnů. V rovině rovníku hlavní hvězdy obíhá patrně další objekt o hmotnosti 15 Sluncí.

NEAR umělou družicí planetky

Od poloviny února se v meziplanetárním prostoru opět fotografovalo. I našimi novinami prolétl snímek planetky Eros v podobě velkého burského oříšku.

Sonda NEAR (Near Earth Asteroid Rendez-vous), 1) vypuštěná 17. února 1996, se stala umělou družicí tohoto asteroidu. Podařilo se to až napodruhé. V prosinci 1998 se na 27 hodin ztratilo rádiové spojení se sondou, a tak se manévr přeměny v družici nemohl uskutečnit. Na svém kontě má sonda také průlet kolem planetky Mathildy 27. května 1997.

Proměna sondy v Erosovu družici byla provedena perfektně. Ve vzdálenosti 258 milionů kilometrů od Země se podařilo snížit rychlost na deset metrů za sekundu s přesností 0,04 %. Plán předpokládal, že NEAR bude kroužit kolem planetky ve vzdálenosti 327–450 km za 27 dnů. Dráha sondy by posléze měla být upravena tak, aby se k povrchu planetky ještě přiblížila. Pak by rozpoznala větší detaily a mohla spektrometricky prostudovat chemické složení planetky.

Planetka je dlouhá 34 km a má v průměru 13 km. Astronomové nejen zmapovali povrch planetky s krátery, ale uviděli i její vrstevnaté složení, což dokazuje, že je patrně úlomkem nějaké velké planety.

Spatřili jsme stín cizí planety

Víme už málem o třech desítkách planet u jiných hvězd, které byly objeveny v druhé polovině našeho desetiletí. Vděčíme za to výpočtům jejich vzájemného gravitačního působení se slunci, kolem nichž obíhají. Nyní víme o planetě, jejíž existenci jsme potvrdili i jiným způsobem, do jisté míry můžeme tvrdit, že jsme ji „uviděli“.

Šance, že planeta u jiné hvězdy přejde přes její kotouček a trochu ji před námi zastíní, bývá asi 10 %. Minulé září jsme to zahlédli poprvé, a to u jedné z hvězd v souhvězdí Pegasa. Geoffrey Marcy a Paul Butler studovali Keckovým havajským dalekohledem hvězdu HD 209 458, která se podobá našemu Slunci a je od nás vzdálena 150 světelných let. Hmotnost planety dosahuje 0,62 hmotnosti Jupitera a její průměr je 1,42krát větší. Planeta, která zastínila hvězdu HD 209 458, snížila její svítivost o 0,0017 hvězdné velikosti.

Výprava za kometou

V červenci 2002 má být vypuštěna sonda k výzkumu tří komet. V polovině února byl projekt Contour (Comet Nucleus Tour) schválen.

Nejdříve by sonda měla navštívit Enckeovu kometu, která krouží poměrně blízko Slunci už tisíce let. Pak by se měla setkat s kometou Schwassmann-Wachmann 3, která se rozštěpila na tři kusy v r. 1995. A konečným cílem by měla být v r. 2008 kometa Arrest.

I povolání „lovce komet“ patří robotům?

Vědecká družice SOHO objevila v posledních čtyřech letech poblíž Slunce 104 komet, čímž překonala naprosto všechny astronomy, profesionály i amatéry, kteří po desítky let věnovali noci pátrání po neznámých kometách.

Doug Biesecker z Goddardova střediska kosmických letů v marylandském Greenbeltu tvrdí, že 90 % těchto komet, které se dostávají blízko ke Slunci, jsou drobná tělesa, jež vznikla rozpadem jediné obří komety. (Tu prý dokonce r. 372 př. Kr. zahlédl Řek Euphorus.) Fragmenty komety se dál tříští, když se jednou za osm set let přiblíží k naší hvězdě. Dnes už jde o ledová jádra o průměrech menších než 50 m, která se vypařují, když se dostanou ke Slunci blíže než 700 000 km.

Zásoby opět letí na ruskou družicovou základnu

Po sedmi měsících nečinnosti ožilo ruské centrum řízení pilotovaných lodí v Kaliningradu u Moskvy. K opuštěné družicové základně Mir se oproti původním předpokladům vydala nákladní loď Progress M1­1 a 3. února u Miru úspěšně zakotvila.

Naposledy se na Mir dopravovaly zásoby v červenci minulého roku 1999. I na stránkách tohoto přehledu se odrazil střet názorů, jaká by měla být budoucnost stanice. Rozum velel zamířit technicky i morálně zastaralou stanici k hladině Tichého oceánu tak, aby z ní co nejvíce shořelo a škody na zemském povrchu byly co nejmenší. Proti tomu působí pocit národní hrdosti – zánik stanice je spojován s definitivní ztrátou prestiže Ruska jako světové kosmické velmoci. A podíl na budování Mezinárodní kosmické stanice, kde hrají prim Spojené státy, národnímu ruskému sebevědomí nepřispívá.

Odtud pramení snaha za každou cenu Miru prodloužit život. Potřebných dvacet milionů se nakonec na Západě našlo u zahraničního investora, a tak by se v březnu měli Rusové znovu vydat k Miru s členem posádky, který má k vědě dost daleko – je hercem. A proto tedy odstartovala nákladní loď s pohonnými hmotami, které umožní opět zvýšit oběžnou dráhu stanice a zabránit tak jejímu zániku.

Zaměstnanci Centra řízení letu prý od července nic nezapomněli a let dopravní lodi byl perfektní, včetně přistání na Miru. Nemuselo se proto sáhnout k záchranné akci, při které by kosmonauti Zaletin a Kaleri předčasně vystartovali k ručně vedenému přistání Progressu. Je však překvapivé, že v době, kdy ruská kosmonautika tak silně závisí na amerických penězích, byla vyzkoušena nová modifikace nákladní lodi – Progress M1–1. Je schopna dopravit do vesmíru podstatně víc nákladu. Zatímco Progress M mohl kosmonautům přivézt přibližně 2000 kg, nyní je to 2400 kg. Jde o třetí generaci nákladních lodí. První Progress, dopravující 1300 kg, odstartoval v letech 1978–1989 42krát, Progress M v letech 1989–1999 rovněž 42krát. Kolikrát bude využit Progress M1–1, lze zatím těžko předvídat.

Být aktivní se vyplatí i při Huntingtonově nemoci

Nervová nemoc nazvaná po americkém neurologovi Georgi Huntingtonovi je prokazatelně chorobou výrazně dědičnou. Lékaři proto neočekávali, že by ji bylo možno úspěšně ovlivňovat úpravou pacientova životního stylu. Tím překvapivější je zjištění badatelů z Oxfordské univerzity Tonnyho Hannana, Antona van Dellena a Colina Blakemora, kteří začátkem února na zasedání Australské společnosti neurověd v Melbournu referovali o úspěšném zabrzdění rozvoje Huntingtonovy nemoci u myší.

Myšky, u nichž se tato choroba měla rozvinout, zůstávaly zdravé mnohem déle, když žily v prostředí poskytujícím mnoho příležitostí k fyzickému cvičení, běhu a „průzkumným výpravám“. (Lékaři očekávali, že namáhavější život postup nemoci spíš urychlí, než zbrzdí.) U těchto myší se též odehrály příznivé změny v oblasti mozku odpovídající za koordinaci pohybu. Byla lépe zásobována proteinem calbindinem, který chrání neurony před poškozením.

Geny, které životu umožnily vystoupit z moře na souš

Lov na geny se dnes odehrává na široké frontě. Pátrá se po genech, které způsobují dědičné nemoci, ale i po genech, které určují, zda budeme tlustí nebo hubení, velcí nebo malí. Dva vědci z Lékařské fakulty Harvardovy univerzity nalezli dva geny odpovědné za to, že živí tvorové, konkrétně obratlovci, mohli opustit moře a začít se pohybovat po souši. Susan Dymecká a Scott Baur určili geny, které odpovídají za to, že se na rukou a nohou vyvíjejí prsty. Jeden z genů působí v mozku zvířat, a tedy i lidí, druhý působí v kostře. Když jsou oba geny blokovány, tvor se narodí bez prstů.

Jaké jsou evropské děti

Nenaříkáme příliš často nad naší mládeží? Kdy právem a kdy je to vinou, dejme tomu, mrzoutství nás starších? Vědci Světové zdravotnické organizace provedli v letech 1997 a 1998 výzkum 120 000 dětí ve věku 11, 13 a 15 let, a to v šestadvaceti evropských zemích a pro srovnání i ve Spojených státech a v Kanadě.

Jak jsou kde s lámáním hole nad mládeží v právu? Nejvíc si samy děti ničí zdraví kouřením v Grónsku, pitím alkoholu v Británii a v Dánsku. A víte, kde mají děti největší zdravotní problémy? Kde spolykají nejvíc léků a kde se zároveň nejméně pohybují? A kde místo pořádné pestré stravy baští hranolky nebo hamburgry a nalévají se kokakolou? –V Americe!

A kde si naopak starší a staří mohou nejvíc pochvalovat, jak se jejich děti alkoholu vyhýbají? Kde dětská opilost vládne nejméně? Asi byste neuhodli, že v zemích kolem Středozemního moře.

Chýše stará půl milionu let

Jak sebe většinou přeceňujeme, tak máme sklon své dávné předky podceňovat. Japonští archeologové jsou přesvědčeni, že na kopci Chichihu severně od Tokia objevili nejstarší stavby světa. Dávný prapředek člověka Homo erectus si je tu postavil zhruba před půl milionem let. Svědectvím prý je vždy pět jamek po kůlech, umožňujících postavit chýši nebo jakýsi přístřešek. V této oblasti žil tehdy Homo erectus, jak dosvědčuje na třicet kamenných nástrojů, které se na této lokalitě nalezly.

Naleziště se podařilo spolehlivě datovat. (Dosud nejstarší doklad stavby obydlí pocházel z Francie, a to z doby před 200 000–400 000 lety.) Chýše byly objeveny při zemních úpravách parku pro vyhlídku na řeku. V usazeninách řeky, v hloubce dvou metrů, narazili archeologové na díry vykopané v sopečném popelu. Jedna chýše měla průměr 1,3 metru a druhá 1,7 metru. Vybočení jedné z jam prozrazuje, kde byl patrně vchod. Sedm z nalezených kamenných nástrojů leželo uvnitř chýší.

Vrstva sopečného popelu vznikla před 500 000 až 600 000 let, nánosy řeky jsou staré 400 000 let. Metody určení stáří jsou podle harvardského specialisty velmi spolehlivé.

Antropologové z řady zemí hodnotí objev jako nesmírně závažný, protože vrhá na dovednosti našich prapředků nové světlo. Homo erectus se živil sběračstvím a lovem, takže těžko můžeme vědět, zda v přístřešku žil týden nebo měsíc, než zas šel dál. Taková stavba už svědčí mimo jiné o intelektuální schopnosti rozlišit „uvnitř“ a „venku“.

Ukazuje se, že hominidi byli vyvinutější, než jsme si dosud mysleli.

Jak lidé přicházeli do Ameriky

Mluvit o Spojených státech jako o tavicím kotli přistěhovalců ze spousty zemí už příliš objevné není. Antropologové však teď ukázali, že tavicí kotlík fungoval už v samotných počátcích osídlování severoamerického kontinentu.

Většina vědců uznává, že předkové Indiánů přišli do Ameriky před 17 000 lety z Asie. Loring Brace z Michiganské univerzity srovnával podobu dnešních obyvatel Ameriky s jejich pradávnými předky a vyšlo mu, že Amerika byla osídlována postupně ve čtyřech vlnách. Potomci první a největší vlny Asiatů žijí nyní v oblasti mezi Spojenými státy a Mexikem. Druhá vlna přistěhovalců, blízkých dnešním Japoncům, se šířila při západním pobřeží Severní Ameriky. Třetí vlnu představují dnešní Aleuťané a Eskymáci ze severu světadílu, jejichž prapředky byly národy blízké dnešním Mongolům. A konečně sem dorazila čtvrtá vlna lidí, příbuzných dnešním Číňanům. Jejich potomky prý dodnes nacházíme v oblasti střední Kanady u jezera Athabaska, v provinciích Alberta a Saskatchewan.

Cesty dávných přistěhovalců se snaží Američané odkrýt mimo jiné i studiem medvědů, kteří měli tu smůlu, že před mnoha tisíciletími zmrzli v ledu amerického severu. Pomocí jejich dědičné hmoty dr. Cooper zjistil, že odlišné populace jsou i mezi americkými medvědy. První žije v jižní Kanadě a ve Spojených státech, druhá na ostrovech u Aljašky, třetí na Aljašce a čtvrtá v severní Kanadě. Tedy i medvědi přicházeli z Asie do Ameriky přes zamrzlý Beringův průliv v několika vlnách. Vybírali si v té mrazivé době pochopitelně nejvýhodnější cesty. A v jejich stopách patrně šli lidé...

V Jižní Americe, v chilské poušti Atacama, byla prozkoumána dědičná hmota z koster 304 mumifikovaných těl pocházejích z doby před 1500 lety. Dvě těla obsahovala sekvence viru HTLV-1 totožného s virem dnešních Chilanů i – Japonců.

Američané se snaží odhalit svou minulost opravdu usilovně. Nedávno jsme se například dověděli, že pobřeží Spojených států možná dosáhli už pravěcí lovci z území dnešního Portugalska. Postupovali podél jižního okraje ledovců, které pokrývaly severní část Atlantiku. Pluli, občas vystoupili na led a živili se mořskými rybami, ptáky a savci, jichž zde byl dostatek. K těmto návštěvám Evropanů v Americe mělo docházet tak před dvanácti tisíci lety, jak naznačuje podoba kamenných nástrojů.

To však nebyly jediné návštěvy z Evropy před Kolumbem. Dorazili sem nejen Vikingové, ale možná i Římané, jak tvrdí Roman Hristov z Univerzity v Dallasu. Odůvodňuje to mexickým nálezem hliněné plastiky tváře římského původu, která byla v Americe dřív, než tam dorazili první Španělé Kolumbových časů. Malá plastika byla vykopána nedaleko hlavního města Mexika v roce 1933. Vědci nález zaznamenali, ale pak plastiku uložili a nikdo nevěděl kam. Až před šesti lety na ni narazil jeden antropolog v mexickém muzeu.

Stáří hlavy se určilo pomocí nejmodernějších metod v Ústavu Maxe Plancka pro nukleární fyziku v Heidelbergu. Hlava skutečně pochází ze starého Říma – z druhého století našeho letopočtu, což potvrdili i znalci římského umění. Nový výzkum pohřebiště v Mexiku, kde byla plastika vykopána, prokázal, že v zemi určitě ležela už před rokem 1510, tedy dříve, než do Střední Ameriky přišli Španělé. Jak se toto umělecké dílo dostalo z Říma do Mexika ještě před španělskými dobyvatelskými cestami? Dopravili ho tam římští námořníci? Asi ano, ale neznamená to, že tehdy nutně muselo dojít k setkání obou kultur – římské a indiánské. O střetu obou civilizací nemáme žádná svědectví. Ale co když tehdy u amerického pobřeží pouze ztroskotala římská loď?

Pohyb dávných kolonistů podél pobřeží severoamerického kontinentu potvrzuje i nedávný nález kamenného nože z doby před 10 000 lety. Byl objeven při pobřeží Britské Kolumbie v místech, které je dnes zatopeno oceánem. V době ledové, kdy tudy procházeli pradávní Američané, byla úroveň hladiny moře podstatně níže než dnes.

Otepluje se naše planeta, nebo ne?

A v případě že ano, jakou vinu na tom neseme my sami? – Spalujeme příliš mnoho ropy a uhlí, víc, než je pro naši budoucnost zdrávo... Trest za to by měl být nemalý. Planeta se ohřeje, hladina oceánů stoupne, zaplaví se ohromná území mnoha států a některé ostrovní země zcela zmizí.

A tak se vědci ptají stále dokola: Co je opravdové oteplování a co nevinný výkyv v teplotě? Harry Pollack z Michiganské univerzity vykonal mravenčí práci, aby mohl odpovědět co nejspolehlivěji. Analyzoval údaje z šesti set geologických vrtů z celé naší planety. U všech stopoval proměny teploty Země, jak jsou zašifrovány ve vrtech v různé hloubce.

Vychází mu, že se Země za posledních 500 let oteplila o 1 °C. Oteplení ale neprobíhalo stále stejným tempem. Zpočátku bylo nepatrné, v 19. století se planeta oteplila o 0,3 °C a ve 20. století dokonce o 0,5 °C.

Z toho vyplývá, že se oteplování Země zrychluje. To nejdůležitější ale stále nevíme – bude oteplování pokračovat dál a bude se zrychlovat i nadále? Jestliže se v našem století Země oteplila o 0,5 °C, jak tomu bude ve století příštím? V budoucnu s tím lidé jistě budou mít nemalé starosti.

Ženy v evropské vědě

Evropská unie si stále dělá starosti s tím, aby věda nezůstávala převážně mužskou záležitostí. Podle jedné z posledních analýz připadá mezi řediteli vědeckých pracovišť na jednu ženu dvacet mužů. Přitom např. ve Francii tvoří v prvním ročníku vysokých škol 56 % studentů dívky, ale k dizertačním pracím se dostanou ženy pouze z 30 %. Mezi vysokoškolskými profesory jsou ženy zastoupeny už jen z 10 % a mezi členy francouzské Akademie věd je jich dnes 3,6 %. Zpráva Evropské unie však nezůstává u bědování, podíl vysokoškolských profesorek se každoročně zvyšuje o 0,5–1 %.

Švédští odborníci jsou přesvědčeni, že šance žen ve vědě jsou omezovány třemi hodnotícími hledisky při profesním postupu: kvalita jejich publikací je hodnocena hůře, mají méně známostí ve výběrových porotách a – nejsou muži.

Douška za výzkumem bioluminiscence moře

Tento přehled referoval o případu ukrajinských biologů, kteří byli obžalováni, že v zahraničí publikovali výsledky studia bioluminiscence mořského planktonu jako nástroje stopování pohybu ponorek.

V říjnu minulého roku byli Sergej Pjontkovsky a jeho tři kolegové zatčeni. Oceánologové ze světa intervenovali u ukrajinské vlády, a tak byli vědci z vězení propuštěni. Nyní byl S. Pjontkovskému navrácen pas a končí to tradičně sovětsky – s rodinou se chce co nejdřív vystěhovat do Británie.

Poznámky

1) Sonda NEAR, určená k sledování asteroidů, bude na počest legendárního geologa Eugena M. Shoemakera přejmenována na „NEAR Shoemaker“. E. M. Shoemaker, expert na krátery a impakty, položil v pozdních 60. letech základy výzkumu kráterů v sluneční soustavě. Stanovil selenologickou časovou škálu, která umožnila seřadit v čase události, k nimž docházelo na povrchu Měsíce. O Shoemakerovi viz podrobněji Vesmír 76, 533, 1997. Poznámka o sondě NEAR Shoemaker viz Vesmír 79, 218, 2000/4.

Ivan Boháček

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Ivo Budil

Mgr. Ivo Budil (*1933-2007) vystudoval žurnalistiku na filozoficko-historické fakultě UK, v letech 1955–1974 pracoval v čs. rozhlasu, od roku 1980 do roku 1990 pracoval v redakci Vesmíru. V roce 1990 se vrátil do Čs. rozhlasu, kde připravoval zejména pořad Meteor, později pracoval v radiu Leonardo. Zemřel 24.10.2007

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...