Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Mou povinností je trápit se

 

Publikováno: Vesmír 94, 18, 2015/1
Rubrika: Rozhovory

Andrew Lass je Američan, ale mluví perfektní češtinou. Učí na prestižní americké univerzitě, přesto kritizuje současné americké školství. Vyznává vzdělanost a svobodná umění, a musí přihlížet pragmatismu studentů a tlaku manažerů na efektivnost výuky. Do Prahy si nedávno přijel pro cenu nadace Vize ’97, kterou obdržel jako „člověk vždy hájící svobodu slova a myšlení a zároveň jako člověk úzce spjatý s Českou republikou“.

Jak úzce jste spjatý s Českou republikou?

V Praze jsem začal chodit do základní školy a došel jsem až na univerzitu, než naši rodinu v roce 1973 vyhostili. Doma jsme s bratrem a rodiči vyrůstali v typickém newyorském intelektuálním prostředí, ale školy i přátele jsme měli české.

Proč a kdy sem vaši rodiče vůbec přišli?

Otci po válce nabídli, aby vedl v Evropě pobočku CARE, jedné z neziskových organizací, které pomáhaly poválečné Evropě s distribucí potravin, ošacení a podobně. Bohužel přijel těsně před únorem 1948, takže činnost CARE v Československu brzy skončila, ale rodiče přesto zůstali, oba pak působili jako novináři.

Chtěli zůstat i po únorovém komunistickém puči?

No, politika to všechno komplikovala. Tady byl stalinismus a ve Státech zase mccarthismus – a my jsme byli chyceni, jak se u nás říká, mezi zdí a kamenem, jako mnoho dalších Američanů, Francouzů, Angličanů a dalších „expats“. Byla to tragédie, řada z nich byla levicově nakloněna, ale pak se stala obětí procesů. Nám v té době vyprchala platnost našich amerických pasů, ale kvůli mccarthismu nám je neobnovili. Až počátkem šedesátých let se rodičům podařilo vyhrát soud s naším state department, obdobou vašeho ministerstva vnitra, tak se situace změnila. Ale pak přišel osmašedesátý a rodiče jako typičtí novináři chtěli být tam, odkud všichni utíkají. Později nás stejně vyhostili, mé rodiče jako nežádoucí novináře, mě jako nežádoucího vysokoškolského studenta.

Prožil jste většinu života v Praze, asi jste se loučil těžce?

V té době jsem už byl ve Státech několikrát a měl jsem v plánu, že se tam vrátím na postgraduální studium. K tomu sice došlo, ale ne tak, jak jsem plánoval. Byl jsem v té době velmi aktivní v umělecké surrealistické skupině, měl jsem blízko k Vratislavu Effenbergovi, psal jsem česky poezii, to ostatně dosud, chodil jsem s dívkou, a přestože byla normalizace, pro mě byl studentský život dramatický, pozitivní a to náhlé přerušení bylo velmi bolestivé. Měl jsem půl roku před dokončením vysokoškolského studia. Ale vlastně mi to zachránilo život.

Život?

Začal jsem být v té době vážně nemocný a pražští lékaři mi nedokázali pomoci. Chodil jsem na různé testy, na nic se nepřišlo. Byla to velmi neobvyklá choroba páteře a neurochirurgovi v harvardské fakultní nemocnici se podařilo vyoperovat mi nádor. Byl jsem první pacient s touto diagnózou, který nejen přežil, ale je dokonce jakž takž funkční. Je to ironie, že? Jsem případ, jemuž StB zachránila život.

Vplul jste do amerického školství a poznal jste důkladně i školství české, byť ještě v minulém režimu. Můžete tedy porovnávat. A to porovnání pro nás nedopadá dobře. Velmi často zdůrazňujete, že pro české, potažmo evropské univerzity je typické biflování, encyklopedické znalosti, zatímco americké univerzity učí svobodným uměním, porozumění, kritickému myšlení. Kde jsou kořeny rozdílného přístupu ke vzdělávání?

Jsou tu dvě, možná tři podstatné věci: Harvard založili v roce 1636 američtí puritáni. Určitě stojí za zmínku, že tehdy požádali Komenského, aby se stal prvním rektorem univerzity, ale on odmítl. Tvrdí se, že proto, že jeho žena trpěla mořskou nemocí, ale to jsou spíš fámy. Ironií je, že se Komenského filosofie pedagogiky, osvícenecký postoj k člověku a ke vzdělanosti, vlastně uskutečnila více v americkém modelu školství.

A ta druhá věc?

Ta spočívá v idealistické představě Američanů, že každý má mít stejný přístup ke vzdělání, že toto vzdělání je pramenem občanství, nikoliv zárukou zaměstnavatelnosti, a že má být univerzální. A tato idea je podle mne následováníhodná: Alumnus si zapsáním oboru nezvolil svůj osud, my vychováváme univerzálně vzdělaného, kultivovaného občana.

Zatímco u nás…

Zatímco u vás se prosadil prusko-německý model: suma vědomostí je jako strom, který mám být schopen obejmout: čím víc toho znám, tím jsem vzdělanější a mám právo na pravdu. Účelem je vychovat a produkovat armádu všeobecně vzdělaných, zaměnitelných lidi, kteří sdílejí tuto stejnou sumu vědomostí. Spolehlivé občany, ne nutně myslící. A případně specialisty, kteří jsou znalci ve svém oboru, aniž jsou kultivovaní. Je tu ale podstatný rozdíl v celkové stavebnici. V evropském modelu je ideál všeobecného vzdělání zakotven na střední škole a vysoká je už profesně zaměřená, specializovaná. V našem modelu má být čtyřleté bakalářské vysokoškolské studium prohloubením a završením této univerzální výchovy ke kultivovanosti.

A třetí rozdíl?

Třetí faktor je pak dán přesvědčením, že individuum funguje lépe v otevřeném systému. Mimochodem stojí za to připomenout, že tutéž humanistickou představu o smyslu, a tudíž metodice vzdělání měli Humboldt a Masaryk. Uzavřený hierarchický systém vědomostí, rigidní pravidla přístupu k informacím, a tedy i k moci, ostatně krásně popisuje Umberto Eco v románu Jméno růže.

Na amerických univerzitách se sejde tak pestrá společnost studentů různého původu, že počítat s jednotnou sumou vědomostí asi ani není možné.

No jistě, i na naší výběrové škole je původ studentů velmi rozmanitý. A rozhodně nemůžeme předpokládat, že sdílejí stejnou množinu znalostí. Dívka, která přijela studovat ze Zimbabwe nebo z Číny, nikdy neslyšela o Georgi Washingtonovi. V prvním ročníku je to nesmírně frustrující, stát před takovými studenty je pro mě obzvlášť náročné, ale oni jsou nesmírně motivovaní, brzy se naučí umění číst, psát, přemýšlet… vlastně mě donutí zůstat otevřeným. Zajímavé je, že špičkoví středoškoláci z „faktograficky“ orientovaných systémů (myslím tu především na studenty z Číny, Jižní Koreje či z Evropy) zpočátku vynikají nad ostatními (vědí toho mnohem víc, umějí se „šrotit“), ale mají potíže se sebedůvěrou a schopností věcně obhájit vlastní nápad či kriticky předvést stávající názor.

Vy jste z intelektuální rodiny, učíte na Mount Holyoke College, jedné z nejstarších a nejprestižnějších amerických soukromých ženských škol. Opravdu věříte, že vzdělání, zejména takto špičkové, je dostupné všem? Nenaráží tady jeho otevřenost a demokratičnost na jasné bariéry?

Zdánlivě jednoznačná otázka si vyžaduje trochu komplexnější odpověď. Pokusím se o stručnost. Míníme-li otevřeností přístupu ke vzdělání problém sociálních bariér, pak právě existence tzv. ženských univerzit měla nabourat genderovou diskriminaci. Jejich úspěch svědčí o platnosti této ideje (pro zajímavost, Madeleine Albrightová či Hilary Clintonová jsou absolventky naší sesterské instituce Wellesley College). Zda je něco takového dnes stále potřeba, je žhavé téma, ale zjevně jsme přesvědčeni, že to je produktivní alternativa. Druhá věc je, zda na školy má každý přístup bez ohledu na to, je-li schopen zaplatit školné.

Další žhavé téma…

Které si asi necháme na jindy. Jen podotknu, že naše soukromá univerzita nabízí celou škálu grantů a finančních podpor. Konečně zůstává tu čím dál víc zprofanovaná otázka IQ. Čím jsem starší a zkušenější pedagog, tím míň věřím na platnost – a tudíž relevanci – indikátorů IQ. Jsem přesvědčen, že jedinec z neinspirativního či dokonce polámaného domova v sobě může mít talent, ducha, kořínek, který se ve volném prostředí rozvine jako květ v dobré půdě. Nelze všechno nahradit a dohnat, ale jak říkávám studentům: mozek není univerzální. Stejně tak jako lidé nevypadají jeden jako druhý, liší se i naše mozky. Nejde o jeden „procesor“, který je více či méně rychlý, ale spíš o jeden organismus, který je různě disponován či naladěn. Encyklopediální přístup ke vzdělání ale vychází podle mě z mylného předpokladu, že existuje univerzální rozum a jde o to jím naplnit univerzální mozek. Můžeme klinicky rozlišovat dyslektiky, dysgrafiky, dyspraktiky, nebylo by ale produktivnější vnímat nás jako varianty s různými dominantami? Víme kupříkladu, že diagnóza autismu nevylučuje genialitu v matematice. Jde mi o to, vytvářet prostředí, v němž se všechny variace mohou projevit, realizovat. Ne že každý bude stejně dobrý ve všem. A k tomu by bylo dobré, aby se tyto varianty scházely a učily se kriticky myslet a spolupracovat.

První roky je u vás vzdělávání obecné, vedoucí ke kritickému myšlení, specializace přichází později. Lze toto aplikovat i na obory, jako je medicína? U nás studium medicíny začíná hned naostro – a stejně trvá šest let.

U nás samotná medicína trvá tři roky, ale před ní musíte mít takzvanou pre-med školu, tu si ale můžete udělat kdekoli. A ta vám dá právě ten společný vzdělanostní základ. Student si může u nás zapsat antropologii a pre- -med, což je kombinace přírodních věd, pak se hlásí na medicínu. Nebo si může vystudovat cokoli jiného, pak se rozhodnout pro medicínu, a pre-med si někde dodělat. Samozřejmě že následují stáže, atestace, a je vám 38, když vás to konečně vyplivne, ale nejste doktor, který nikdy neslyšel o ničem jiném než o lidském těle.

Nejste špičkový neurochirurg-ovce, když použiji slova z vaší přednášky.

Přesně tak. Lékařka, která prošla nejprve naší vysokou školou, si musela vybrat z širšího okruhu, např. studovat filosofii, matematiku, antropologii, jezdila na koni, přitom se skamarádila se studentkou ze Zimbabwe, která jí otevřela ještě úplně jiné obzory, strávila semestr na universitě v Irsku a byla aktivní v nějaké nonprofitní organizaci.

Vy teď ale začínáte kriticky pohlížet i na americké školství. Proč upozorňujete, že se od vás už zase tolik učit nemůžeme?

Onen americký ideál bych pořád doporučoval, pěstování univerzální vzdělanosti a kritického myšlení oproti evropskému encyklopedickému učení, ale lhal bych, kdybych říkal, že naše škola jej v současnosti stále naplňuje. Začíná mě bolet srdce, rozum. Přijímáme studenty, které bychom dříve nebrali, pořád se zaobíráme tím, zda máme správný přístup, jestli jsme někomu nešlápli na kuří oko. Jak masovost, tak psychologizace univerzitního školství se přehnala, konzum a technologie podporují čím dál větší individualismus. Legislativa sice správně chrání jedince, ale nakonec znemožňuje, aby škola fungovala v klidu, pořád aby se jen obávala, zda někdo nebude nespokojen, ublížený, zda nebude školu žalovat.

Nadměrné počty studentů, snižující se kvalita vzdělání, manažerské pojetí akademické sféry trápí české i evropské školství stejně palčivě.

Vy jste přešli od marxismu-leninismu rovnou k nadvládě manažerů s MBA. Ale diktatura manažerů trápí nás všechny. Univerzita nesmí být řízena jako fabrika ani v Evropě, ani v USA, ale bohužel sílí tlaky právě na to, aby se jí stala.

Co s tím? Jak se bránit?

Je na vedení univerzity, aby fungovala jako filtr a modifikovala jak to, co se děje uvnitř, bude ovlivněno tím, co se odehrává zvenčí. Nesmí být interním zastáncem vnějšího světa. Vaše univerzity přijímají granty EU na projekty univerzity. Musí se přitom přece zamyslet, nakolik budou granty ku prospěchu věci a nakolik byrokratický úřad s nimi spojený bude život univerzity omezovat. Musíte chránit principy, které umožňují produkci nových vzdělanců a nových myšlenek. Naše pravidlo je striktní: když nám chce firma zvenčí věnovat peníze, tak ano, ale nesmějí tam být žádné provázky. K ničemu nás to nesmí zavazovat.

Když systém evropského vzdělávání plodí vzdělanou, ale poslušnou masu a americký systém tvořivé, kriticky myslící lidi, jak se tedy mohlo stát, že i u vás se prosazuje manažerské myšlení?

Od teologicky pojatého světa jsme se postupně proměnili ve společnosti, kde dominantní silou je měřitelné pojetí světa (věda), ekonomika, efektivita výroby. Průmyslový model efektivnosti se začal prosazovat již dlouho před válkou, Baťa, boty pro každého, Ford, auto pro každého, ale Baťa měl i pedagogické ambice, byl přesvědčen, že dobré boty budou vyrábět jen spokojení dělníci. To už je minulost. Idea čisté ekonomické efektivnosti převládla, podpořena novými obory, vznikem byrokracie, úřadů. A ekonomika se mezitím převalila z hrubé výroby do výroby konzumního zboží a do výroby peněz, to vše ctí především efektivnost, výdělečnost. Na tom není samo o sobě nic hrozného. Problém spočívá v tom, když se tato omezená představa o produktivitě preferuje na úkor jiných hodnot, ať už morálních, estetických či lidsky zajímavých a zdánlivě neužitečných, jako je třebas „umět čumět, abych lépe viděl“. Bohužel jsme svědky tragédie, kdy se tenhle efektivní ekonomismus provalil i do školství.

Co je vlastně špatného na tom, když školu řídí manažer?

Jde o to, kam jeho či její pravomoc sahá. Nebudu říkat, že absolvent MBA nemá co říct k řízení univerzity jako komplexu budov, finančních rozpočtů atd. Totéž platí o nemocnicích. Ale jakmile se jeho zájem přesune do utkvělých názorů a preferencí obsahu jednotlivých studijních oborů, začne měřit jejich efektivnost, rozhodovat o počtu studentů, zdůrazňovat navenek měřitelný dopad na úkor jiných indikátorů kvality, tak to začíná být nebezpečné. Administrativní ředitel nemocnice nemá co dělat v operačním sále, musí ale být ve střehu, aby pomohl zprostředkovat úspěch operací. Musí umět navázat s tím, co se v sále odehrává, produktivní dialog, a to znamená dialog s hodnotami, z nichž mnohé nelze „racionalizovat“.

A v univerzitním prostředí?

Univerzita je instituce založená na původním monastickém řádu, separátní a tolerované společenství uvnitř širší společnosti, které nakonec slouží. Pokud stát nezaručí existenci této oázy, pokud nerespektuje její odlišné organizační principy a hodnotící pravidla, tak narušuje základní dohodu. Dohodu o jistých akademických a studentských svobodách, o podpoře unikátního prostředí, kde vznikají nové nápady, kde se rodí vzdělaná, kvalifikovaná elita. Nové myšlenky vznikají především v prostředí, které je otevřené, kde pravidla hry umožňují nahodilost, chaos. A společnost bez nich nemůže dobře fungovat. Ve výrobě léků a počítačů platí jiná pravidla než v akademickém prostředí, kde se nové léky a informační teorie objevují, nelze je na něj převádět. Bohatost chování, prostředí, výchovy budoucích profesorů, kteří se s univerzitou znovu identifikují a hájí ji a tím zajišťují její živost, musí být zachována. A odpovědnost za to musí být ponechána profesorům, protože jen oni mohou být nositeli morálních hodnot a aspektů univerzity. A tudíž i zvoleným děkanům či rektorům, kteří se s těmito principy identifikují a coby administrátoři je v dialogu s univerzitním společenstvím a s vnější, širší společností pomáhají realizovat. Jejich aliance musí být ale na straně instituce. To je jejich morální princip. Zastávají-li stanoviska vnější společnosti na úkor své univerzity, pak jsme na tom zle. A já se obávám, že dnešní „ekonomismus“ vede čím dál víc, jak u nás tak u vás, k tomuto zlu.

Výstupy požadují nejen manažeři, ale leckdy i studenti nebo jejich rodiče. Je to tak?

Ano, i studenti jsou stále pragmatičtější. Jak oni, tak jejich rodiče dnes chápou školné a náklady na studium jako investici, která se musí navrátit. Dnes nabíráme studenty z jiného prostředí, už přicházejí z nového MBA světa, světa konzumu. Oni chtějí vědět, k čemu to vzdělání bude, aby jim garantovalo dobrý job. Ptají se, k čemu to bude dobré? A já jim odpovídám – k myšlení. Člověk zjistí, že umí myslet a že to je to pravé ořechové, že to má na celý život. Ale oni nechtějí takovou odpověď slyšet. Máme stále více studentů z Číny, to je dobře, ale mnozí netuší, co jsou to svobodná umění, oni chtějí dělat medicínu, vědu, a hlavně „business“, ne se zabývat třeba analytickou filosofií nebo dějinami umění. Porovnávají vklady a výnosy, co budou mít v životopise, chtějí od nás něco úplně jiného.

Kritizujete, pokud vím, i vpád digitálních pomůcek, přítomnost tabletů a ipodů na vašich přednáškách.

Já je na svých seminářích přímo zakazuji. A musím říci, že studenti to rychle pochopí, a dokonce si to pochvalují. Zaváděl jsem u vás digitalizovaný systém otevřených knihoven, takže za nepřítele IT mne považovat nemůžete, ale snažím se upozorňovat na úskalí rozdrobené pozornosti a závislosti na počítači ve výuce a studiu. Dobře vzdělaný pedagog by se měl zamyslet nad tím, jestli si pomocí IT zlepšuje výuku, nebo ulehčuje práci. Měli bychom se zamyslet, jaké vzdělanosti se může dosáhnout na dálku, pomocí on-line kurzů. Zda jí lze dosáhnout bez setkávání tváří v tvář, bez diskusí mezi studenty a profesory, bez oné komunity akademického společenství, kde mnohé, co se naučím chápat a co si přivlastním, právě nelze popsat a přepsat do virtuální výuky.

Studenti jsou však dnes v digitálním světě doma.

Ano, oni jsou digitální domorodci, je to trend a i vedení v různých on-line kurzech vidí efektivitu, finanční produktivitu, obchodníci mají v technologiích nový trh, studenti jsou pohodlní, chodí s notebookem od mala, je pro ně jednodušší hledat na internetu než jít do knihovny a vzít knihu do ruky a naučit se v ní náhodně listovat. Ale knihy nejsou passé. U nás studenti musí do knihovny, okusit si, co to je polička s knihami, pochopit, že orientovat se v archivu je jiné, než v Googlu. Ale to není můj konzervatismus. Kdybych přednášel fyziku, budu používat třeba laserové ukazovátko a počítačově modelovat „nanorealitu“, ale já učím kulturní antropologii, a to především teorii, tak používám křídu a zakazuji na svých hodinách zapínat přístroje.

Myslíte si, že přijde nové osvícenství, že je v logice dějin a vývoje lidstva? Nebo všechny tyhle znaky současné společnosti splňují kritéria společnosti před kolapsem?

Těmito věcmi se nezabývám, držím se víc při zemi, ale tím, že jednou jsem, kým jsem, a mám představu o tom, jak vypadá kvalitní vzdělání, a byla mi dána možnost se k tomu vyjádřit a nechat se slyšet, tak se nechávám slyšet a vybízím ostatní k tomu, aby se nad tím zamýšleli a něco s tím dělali. Recept nemám, řešení nenabízím, ale považuji za svou morální povinnost se tím trápit a nechávat se slyšet. Takže vám děkuji.

Literatura

 

Poznámky

 

Citát

 

Andrew Lass (*1947)

Americký profesor kulturní a sociální antropologie; vedle vědecké práce se věnuje fotografii, kresbě (viz následující stranu) a poezii.

Narodil se v New Yorku, vyrůstal ale v Praze, kde se jeho rodiče–novináři usadili. Studoval na FAMU a na Filozofické fakultě UK, provázel Allena Ginsberga při jeho pobytu v Praze a stal se členem Pražské surrealistické skupiny. V roce 1973 byl se svými rodiči normalizačním režimem z Československa vyhoštěn. Na Massachusettské univerzitě v Amherstu získal doktorát v oboru kulturně-sociální antropologie.

Přednáší na Mount Holyoke College v Massachusetts, kde byl v roce 1999 jmenován plným profesorem a roku 2005 získal ocenění nejlepšího pedagoga. Za svou pedagogickou činnost byl také oceněn Americkou antropologickou společností, která mu v roce 2010 udělila Award For Excellence in Undergraduate teaching of Anthropology. Česká akademie věd mu udělila cenu Jana Evangelisty Purkyně (1995). Letos na podzim dostal cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových – Vize 97, která vydala výběr z jeho prací vzniklých po roce 1990 — Místo času.

Česky vydal tři sbírky básní: Mandala, Hra na slepou bábu a Hrdlořezy a zvukomalby.

Soubory

Diskuse

Žádné příspěvky