Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Morfologické projevy elektrického pole v porézních hladinových ledech

Publikováno: Vesmír 90, 250, 2011/5
Obor: Geologie

Nezaměnitelné „grafické“ projevy, které je obtížné interpretovat jinak, než jak je naznačeno v nadpisu článku, vídám při bruslení na přírodních ledech skoro každou zimu, zpravidla když přituhne po několika dnech razantní oblevy. Ta udělá téměř vždy z několika svrchních centimetrů ledových desek porézní materiál, kterým se např. poměrně rychle difuzním pohybem šíří vodou rozpustné barvivo. Popisované „siločáry“ vyhlížejí někdy jako téměř neviditelné šedé linky, jindy jsou nepřehlédnutelně kontrastní. Přesto jsem však mezi svými kamarády našel jen tři, kteří na přímý dotaz věděli, o čem mluvím.

Jsou podivné, možná nejpodivnější a nejpřekvapivější z toho, co povrchy českých ledů nabízejí. Aby vznikly, musejí se nejprve v ledu vytvořit otvory; vzácněji stačí otevřené pukliny. Pokud by voda z povrchu ledu odtékala tak, jak voda běžně odtéká, k otvorům nebo k puklinám by směřovaly klikatící se stružky s řadou drobných přítoků. Stružky mají tendenci se spojovat a stékat, stejně jako se velká řeka zařezává hluboko do svého skalního podkladu a strhává do svého koryta i menší potoky a potůčky. V geologicky mladých krajinách může řeka takhle „ukrást“ přítok jiné řece. Ale struktura, kterou popisuji, je jiná. „Siločáry“ tvoří oblouky mířící hvězdicovitě z jednotlivých děr v ledu, většinou už zase vyplněných mladším a tenčím ledem; mají tendenci se v žádném případě nestrefit a nesetkat s linií mířící z jiného otvoru. Další tendencí je nespojit se za žádnou cenu se sousední linií – nemůže proto jít o odtokové stružky.

Tvarovou analogií je to, co všichni znají nebo by mohli znát ze základní školy: obrázek magnetického pole narýsovaný zorientovanými železnými pilinami na destičce, pod kterou jsou přiloženy magnety. Stejný tvar siločar má i pole elektromagnetické či elektrické. Analogie natolik bije do očí, že ji nelze než vzít jako fakt a přemýšlet, jaké je to pole a kde se asi bere.

S magnetismem nemůže mít nic společného, voda není klasickým způsobem magnetická a díry do ledu nemůžou fungovat jako magnetické póly. Ale elektrické póly: proč ne? Vlastně by bylo divné, kdyby se v ledu elektrické pole nevytvořilo, voda je obstojným elektrickým vodičem. Říční voda má jiné chemické složení než voda ve svrchní, rozbředající vrstvičce ledu; tam jsou i oxidy uhlíku, dusíky a síry rozpuštěné ze vzduchu, tam dopadá dešťová voda a prach. O elektrolyt tedy máme postaráno a díry do ledu či linie puklin jsou místa, kam se siločáry sbíhají; fungují jako elektrické póly. Samozřejmě elektrické póly shodně nabité, a proto nejsou siločárami propojeny. Naopak, příroda udělala vše pro to, aby se siločáry nesetkaly. Podívejte se pozorně na obrázky, do jakých detailů vše funguje. Rozšíření puklin vytváří nepatrný výkyv pole a hned je tam větší hustota siločar. Elektrické pole si nejspíš pohrává s růstem krystalů, s rozmístěním bublin a vody v pórech. Tak vznikají ony viditelné laminy. Jsou často k vidění na stojatých vodách v okolí Prahy a Mělníka, nad labskými jezy… Tedy spíš v nížinách a v oblastech znečištěného vzduchu. Že by další vodítko pro důkladnější pátrání po vzniku struktur?

Pozn. autora: Pozorování jevu je zpravidla tím snazším krokem. S vysvětlením už to tak jednoduché nebývá. Najde-li se mezi čtenáři někdo, kdo ví o problému více, velmi to uvítám.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201105_250.pdf (139 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 4