Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Moderní architektura a veřejný (ne)zájem

Publikováno: Vesmír 86, 670, 2007/10
Rubrika: Architektura

Existuje pomyslná hranice, kde začí ná moderní architektura a končí zájem širší veřejnosti o ni? Jistým vodítkem při hledání odpovědi se mohou stát turisticky atraktivní cíle. Frekventované zůstávají luxusní rezidence předních šlechtických rodů, sakrální objekty, městské památkové rezervace, romantické tvrze či zříceniny. Tuto skutečnost v zásadě reflektují soupisy památek i objekty zanesené na seznam světového dědictví UNESCO, kde od roku 2001 figuruje funkcionalistická vila Tugendhat v Brně jako jediný reprezentant 20. století v ČR mezi ukázkami předchozích epoch. Ovšem historie zaznamenaná v kameni nekončí rozpadem habsburské monarchie. Ani pozdější období nepřestávají hojně budovat své architektonické monumenty, a to často v technologicky progresivnějších materiálech, umožňujících rozvazovat těsná pouta stavební tradice. Jen jejich podoba mohla leckdy utrpět pro ideologické podtexty a kontexty, jejichž význam máme ještě v sobě hluboce zaklesnutý.

Někteří odborníci dnes propadají skepsi a za klíčový moment destrukce považují bod, kdy se investoři pouštějí bez skrupulí do nevratných zásahů na budovách od předních architektů. Pokud je v době brandingu (důrazu kladeného na značku) nezastaví ani jméno slovutného architekta, tak potom už opravdu nic. Přesto lze doufat, že situace není zcela beznadějná. Po vlně demoličních zásahů v „budovatelských“ devadesátých letech, v níž se mezi exemplární kauzy řadí osudy prvořadých objektů, jako je bývalý Hotel Juliš na Václavském náměstí od Pavla Janáka nebo pavilon Expo 58 v Letenských sadech od Josefa Hrubého, Františka Cubra a Zdeňka Pokorného, se může zdát, že nejen osvícení jednotlivci, ale čas od času také představitelé měst či státních institucí zasáhnou do osudu architektonických památek pozitivně. A to by byl chvályhodně nastoupený trend. Důležitým aspektem pro adaptace veškerých objektů zůstává způsob jejich budoucího využití. Zásadní je, nakolik se nová forma snoubí s tou původní. Proto si můžete připadat jako nevítaní voyeuři nejen v barokních zámcích, ale také v Müllerově vile od Adolfa Loose.

Přesto existují pozitivní příklady, kde se podařilo navázat na někdejší provoz. Opavský magistrát se rozhodl citlivě obnovit městskou plovárnu z let 1929–1931 od místního architekta Otty Reichnera. V areálu sice přibyl tobogán, ale mnohé původní prvky zůstaly na svém místě. V Praze 6 se k novému životu probouzí rehabilitovaný obchodní a nájemní dům, známý jako „skleněný palác“, od Richarda Podzemného z let 1936–1937. A na Pražském hradě byla v letních měsících nově zpřístupněna jízdárna, jejíž dvě historické vrstvy, Matheyovu barokní a Janákovu z padesátých let 20. století, doplnil svým zásahem Ladislav Lábus.

Otázkou zůstává, jestli jde u obecních zastupitelstev o promyšlenou strategii, která vyzvedá architektonické hodnoty nedávné minulosti, anebo spíše o ojedinělé příspěvky, jak by dokládal případ Prahy 7. Právě na Letné iniciovala městská část renovaci Erhartovy cukrárny ve funkcionalistické budově architekta Evžena Rosenberga z roku 1937, zatímco o několik ulic níže lze sledovat velmi invazivní přístup k Biu Oko od Josefa Šolce z let 1938–1939, kde mizejí dosud funkční autentické prvky i původní prostorové uspořádání.

S nezájmem o architekturu 20. století bolestně souvisí i neúcta, neznalost a nevšímavost vůči jejímu trvalejšímu uchování. Nemluvě o autorských právech, jejichž existenci si málokdo při přípravě rekonstrukce uvědomuje nebo je účelově nechce respektovat.

Obrázky

Soubory

článek ve formátu pdf: 200710_V670-671.pdf (241 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky