Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Mlčící kameny

/úryvky z knihy o přírodovědecké expedici v Himálaji/
Publikováno: Vesmír 74, 587, 1995/10
Obor: Biologie
Rubrika: Eseje

[...] Dospěli jsme do stupně poznání živé velehorské přírody, kdy si uvědomujeme skrytou velkolepost vývoje, jímž prošla v minulosti, avšak nebezpečně se blížíme stavu, kdy jí znemožníme budoucí existenci. Saháme po hvězdách, ale opomíjíme květ u vlastních nohou. [...] v okamžiku, kdy se poslední levhart sněžný přestane plížit mezi útesy a poslední markhur s hřívou vlající ve větru opustí skalní výspy, zmizí z tohoto jedinečného světa jiskra života a hory se změní v mlčící kameny. [...]

První tři kapitoly této knihy popisují výzkum v severním Pákistánu, kde jsem se setkal s mnoha živočišnými druhy, jako jsou svišti, vlci a vysokohorští ptáci. Avšak žádné zvíře mne tolik nezaujalo jako levhart sněžný – vzácné, stále unikající a těžko dostižitelné stvoření, které mne nepřestávalo vábit, ale jenom zřídkakdy se mi ukázalo.

V Himálaji mým vědeckým cílem nebylo jen přehledné seznámení se s volně žijícími zvířaty. Přišel jsem tam zejména proto, abych studoval největší druhovou rozmanitost divokých ovcí a koz na světě, uváděných často pod nepřesnými jmény jako markhur, tahr, urial, argali a bharal. Tato zvířata jsou známa spíše místním lovcům velké zvěře než odborníkům – zoologům. Jejich jména jsou stejně nejasná a často i chybně používaná jako jména mnoha himálajských vrcholů, ledovců a řek. [...]

Asijské druhy ovcí a koz představují mimořádně zajímavé zoologické problémy. Koza bezoárová je prapředkem kozy domácí a urial zase ovce domácí. Doposud se nikdo nepokusil zjistit, zda se divoké a domestikované formy svým chováním liší a zda proces domestikace, trvající 12 000 let, změnil to, co v průběhu několika milionů let vytvořila evoluce. Další problém: je bharal ovce, nebo koza? Studium jeho ekologie a způsobu chování by mohlo dát odpověď. [...]

Ve věku, kdy se do vzdálených míst cestuje rychlými a pohodlnými dopravními prostředky, je vlastně anachronismem trmácet se za zástupem nosičů nebo vést nemotorné jaky přes ledovcové stezky. Zdá se to být něco jako pozdní výraz romantické éry cestovatelů, jako byl Henry Stanley, Richard Burton a Sven Hedin. Někdy mi tento způsob cestování nevyhovoval. Když píši o svých cestách a znovu se vracím k této otázce, mohlo by se zdát, že si stěžuji na nepohodlí a příliš zdůrazňuji nesnáze a trampoty. Čím však je cesta obtížnější, tím větší uspokojení pociťuji, jestliže ji dokončím.

Část této knihy jsem napsal, když jsem pracoval na dalším výzkumném projektu v hustých pralesích a rozsáhlých bažinách Mato Grosso v Brazílii. Život tu přímo překypuje, šíří se celou oblastí, vtírá se a proniká všemi směry, až vzniká situace, kterou lze přirovnat k tlačenici v přeplněné ulici velkoměsta. Tisíce druhů rostlin a živočichů se snaží uplatnit a přežít, každý hájí své bytí a své místo, svou ekologickou niku, proti konkurentům pomocí trnů, ostnů, drápů, jedových žláz a žihadel. Lidský vetřelec je rovněž donucen zapojit se do tohoto zápasu a neustále bojovat s vegetací, která ho obklopuje, s hmyzem a dalšími živočichy, jen aby uhájil místo pro sebe. Takový způsob života nesvědčí hlubokomyslným úvahám a rozjímání. Naopak v horách a pouštích, kde život je chudičký a tak tak existuje, bývá člověk znejistělý a sklíčený a celé prostředí ho nutí k rozjímání o smyslu života; mimoděk se stává hloubavým badatelem ve sféře fyzické i duchovní. Proto také se v následujících stránkách objeví některé mé úvahy, jež se zrodily v samotě horských průsmyků bičovaných větrem.

Jednoho říjnového dne jsem pomalu vystupoval údolím Dačígám v Kašmíru. První mráz již změnil barvu listů moruší, ořešáků královských a vrb ve zlatavou žluť a černý medvěd himálajský pátral mezi spadaným listím po posledních žaludech. První zimní sníh pokrýval alpinské lučiny a bylo jasné, že co nevidět bude pod sněhem celé údolí. Slyšel jsem smutný naléhavý hlas přicházející ze svahů nade mnou, z blízkosti porostů borovic a jedlí, nejdříve jemný, postupně stále hlasitější, až vyplnil celé údolí svým eeeoouuuu, a pak dozněl a zanikl. A z horní části údolí přišla podobná odpověď eeeoouuuu. Jeleni kašmírští, zvláštní poddruh jelena, byli v říji. Avšak když jim odpověděly hory ozvěnou na jejich divoké troubení, následovalo ticho, které rušily jen ojedinělé zvuky. Jenom malý počet jelenů sestoupil z vysoko položených letních pastvin, aby vyhledal laně. Ostatní byli mrtvi: stali se obětí mnoha lovců, kteří se do těchto hor za nimi vypravili. V Kašmírském údolí, které jediné je jejich domovem, přežilo nanejvýš několik stovek jelenů, ačkoliv ještě v roce 1947 jich tu bylo přes 4 000. Těmto zvířatům hrozí vyhynutí, protože se nikdo nestaral o jejich ochranu. Podobně je tomu i s mnoha dalšími druhy. Všechny potřebují, aby někdo bojoval za jejich existenci. Skutečnost, že živé stvoření může zmizet ze zemského povrchu jenom vinou nevšímavosti člověka, je hrozná. Setkal jsem se s mnoha druhy zvířat, které nemají budoucnost. Vždy jsem choval zoufalou naději, že bych jim mohl pomoci, aby přežily ještě aspoň několik dalších let. Pero a fotoaparát jsou mými zbraněmi proti zapomnění, zbraněmi, které mohou zapůsobit na vědomí lidí. Hlavním cílem této knihy je vzbudit zájem čtenářů o ochranu a péči hynoucího horského světa Himálaje. [...]

[...] Potom jsem spatřil levharta sněžného, který na mne zíral z ostrohu vzdáleného asi sto padesát metrů. Jeho tělo bylo tak dokonale přizpůsobeno obrysům balvanů, že se zdálo, jako by bylo jejich součástí. Kouřově šedý kožich s černými růžicovitými skvrnami dokonale doplňoval skály a skvrny sněhu a jeho světlé oči budily pocit nesmírné osamělosti. Zatímco jsme se vzájemně pozorovali, obloha se znovu zatáhla mraky, které nás zahalily a přinesly novou dávku sněhu. Snad levhart vycítil, že mu nechci ublížit, a vzpřímeně se posadil. Ačkoliv sníh mu brzy pokrýval hlavu a ramena, setrvával klidný a tichý, zdánlivě nevšímavý k tomu, co se kolem něj děje. Chomáče mraků vířily kolem a měnily ho ve strašidelnou bytost, napůl bájnou a napůl skutečnou. Také já jsem zůstal nehybně stát a krutě promrzlý jsem balancoval nejistě na skalní římse. Nechtěl jsem přerušit tento jedinečný okamžik. Člověku se často může zdát, že se plně vcítil do nálady zvířete. Avšak zřídkakdy a zcela nečekaně lze dosáhnout tohoto stavu pochopení na druhé straně, kdy se alespoň na okamžik zdá, že podobně cítí i zvíře. Tady, v zasněženém hindúkušském údolí, jsem nakrátko takové důvěrnosti dosáhl. Potom sníh padal stále hustěji a kočka zmizela jako ve snu, jako by nikdy ani nebyla.

Na mnoha místech naší Země jsem navštívil kraje jen málo dotčené činností člověka, a tak jsem si dobře uvědomoval, že příroda, která ztratila velké predátory, vlky, levharta sněžného nebo jiné druhy, přišla o svou podstatnou složku. Uvědomoval jsem si rozdíly: snížila se životaschopnost živočišných společenstev a zmenšilo se v nich přirozené napětí. Setkání s levhartem sněžným se odehrálo v r. 1970, v době mé první návštěvy Čitrálu v severním Pákistánu. Po celé následující čtyři roky, během nichž jsem strávil v této oblasti přibližně šest měsíců, levhart sněžný byl pro mne nejen vzácnou a překrásnou kočkou, jejíž způsob života jsem toužil studovat, ale také symbolem čehosi prchavého, co se zdálo naprosto nezachytitelné.

Básníci mohou opěvovat jeleny a slavíky, já však oslavuji divoké kozy. Samec markhura, stojící na skalní výspě s hřívou zářící ve slunci, je něco docela jiného než malý, rozcuchaný a páchnoucí kozel, kterého vytvořila domestikace. Černý ocas samce byl přiložen k zadku, což je charakteristické pro říjného kozla. Těšil jsem se na období říje markhurů, protože v žádném jiném ročním období nejsou kopytníci tak aktivní a organizace jejich společenstva není tak zřetelná. Pozorovali jsme markhury asi hodinu, dokud nezmizeli za skalním ostrohem. Potom jsme pokračovali ve výstupu. [...]

Pro místní jazyky neexistují žádné slovníky a učebnice, avšak Eric Newby se zmiňuje ve svém zábavném cestopise “Krátké putování do Hindúkuše″ o bašgalsko-anglické konverzační příručce: “Poznámky o jazyce bašgalském (káfirském), sepsané v roce 1901 J. Davidsonem, plukovníkem indických vojenských oddílů v Kalkatě, po jeho dvouletém pobytu v Čitrálu, za přispění dvou Káfirů z kmene Bašgali, zahrnující mluvnici a soubor vět.″ Konverzace před sto lety musila být v tomto kraji hrdinská, jestliže vezmeme za základ tuto pomůcku.

“Dnes ráno jsem viděl v terénu oddíly vojska.″

“Jak dlouho máte strumu?″

“Otec spadl do řeky.″

“Já mám devět prstů, vy jich máte deset.″

“Mám v úmyslu vás zabít.″

“Prudký závan větru odfoukl všechny mé šaty.″

“Z nebe se snesl sup a odnesl mého kohouta.″

Zdaleka ne všechny věty jsem mohl použít. [...]

Lovecké zprávy z konce 19. a začátku 20. století se o levhartu sněžném zmiňují jen zřídka, protože jejich autoři se s ním setkali málokdy, i když strávili v horách měsíce a roky. Není to nijak překvapivé, protože šanci na přežití měla jenom ta zvířata, kterým se podařilo vyhnout se lidem. V Kašmíru s nimi zacházeli jako s legální škodnou. Například přírodovědec A. Ward viděl během mnoha himálajských cest pět levhartů sněžných – samotářů a skupinu tří zvířat, a z těchto osmi jich pět zastřelil. [...]

Čitrálští mužové jsou nenapravitelné drbny, ostatně jako většina lidí, kteří vedou nudný jednotvárný život. Byl jsem ve městě nový zjev, a tak kolem mé osoby byla spousta dohadů a pověstí. Stále mě sledovaly tupé pohledy zahalečů, když jsem kráčel městem, a místní zástupce vlády byl informován o každém mém kroku. Tak se rozhlásilo, že mohu hypnotizovat levharta sněžného a vzít ho do náruče. A také se roznesla zpráva, že jsem zde proto, abych založil raketovou základnu. V této části světa, který má chorobnou bázeň před špiony, mohla tato fáma podstatně ovlivnit mou další práci. V Indii kdysi kdosi našeptal nějakému vládnímu úředníkovi, že bych mohl být agentem CIA, což mělo za následek, že mi bylo odepřeno svolení k dalšímu výzkumu. Ačkoliv je to známý způsob Indů, jak se zbavit cizinců, většinou ze zcela nízkých osobních důvodů, měl jsem obavy, aby tyto pověsti, na nichž nebylo zbla pravdy, neměly podobné následky i v Čitrálu. Naštěstí se tak nestalo. [...]

[...] Britové potom měli v rukou skutečnou moc, vládcům byly zachovány dědičné výsady a život vesničanů pokračoval tak jako předtím. Deset procent roční sklizně bylo třeba zaplatit panovníkovi jako daň. Ale byl mír. Sir Aurel Stein, největší badatel a znalec této části světa, jasnozřivě předpověděl po návštěvě Čitrálu v roce 1906 budoucí problémy:

Pravý Pax Britannica – mír pod britskou nadvládou – musí dříve či později působit těžké ekonomické problémy, protože obyvatelstvo, které již není dále omezováno otroctvím a feudálními rozbroji, se rychle rozrůstá, zatímco rezervy dosud nevyužité orné půdy budou záhy vyčerpány.

Čitrál měl v r. 1895 55 000 obyvatel, kdežto v době mého pobytu jich měl trojnásobek. Veškerá orná půda byla vzdělána, a přitom byl zoufalý nedostatek potravy. Mnoho mužů každou zimu opouštělo hory za dočasnou prací ve městech. Vojenská dopravní letadla musila doplňovat skrovné místní zásoby mouky, rýže a cukru. Obecný nedostatek ještě zhoršovala vláda svou přítomností. Jenom vládní kanceláře spotřebovaly ročně deset tisíc nosičských nákladů palivového dříví, to je asi tři sta tisíc kilogramů. Každá kancelář měla povoleno spotřebovat denně náklad jednoho nosiče, a přitom jen zřídkakdy v nich bylo zatopeno. Úředníci zabalení do kabátů, šál a čepic se tetelili při výkonu svých povinností. Kam zmizelo všechno palivové dřevo? Zaměstnanci kanceláří si ho prostě rozebrali domů, protože se svým ubohým platem si nemohli dovolit dát pět rupií (přibližně půl dolaru) za jeden náklad nosiče dřeva. [...]

Ačkoliv naše putování ještě neskončilo, měl jsem najednou pocit, že jsme u konce. Vynaložili jsme značné úsilí, a výsledky byly zanedbatelné. Věděl jsem, že až budeme v příštích dnech procházet vesnicemi, dozvím se již jen málo nového o životě horských zvířat. Mapování volně žijící zvěře končilo nezdarem. [...] V době, kdy toto píši, člověk vytvořil plán koexistence se světem přírody; má pro něj nezbytná ekologická vodítka, jen se jimi potřebuje důsledně řídit, držet se morálních příkazů a zbavit se domýšlivosti, že stojí odděleně nad ostatními složkami přírody. Jak to vyjádřil Ezra Pound:

Mravenec je kentaur ve svém dračím světě.

Svou samolibost spolkni: ani udatnost,

ani řád, ani slušnost nejsou lidským dílem.

Spolkni samolibost, pravím, spolkni ji a potlač.

Zelený svět ti řekne, kde může být tvé místo...

Spěchal jsem za karavanou dolů k vesnici, zpět ke svému lidskému poddanství. [...]

[...] Živá příroda asijských velehor je na okraji záhuby. Podaří se ji zachránit, aby se hory nestaly mlčícími kameny? 1)

Poznámky

1) Z anglického originálu Stones of Silence: Journeys in the Himalaya přeložil Milan Daniel. Vydala Mladá fronta v edici Kolumbus, Praha 1995

Diskuse

Žádné příspěvky