Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 9
Vesmír č. 9
Toto číslo vychází
1. 9. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Zářijové číslo Vesmíru
reklama

Miluješ-li mne, zívni

Nakažlivé zívání a empatie

Publikováno: Vesmír 92, 84, 2013/2

Nakažlivé zívání je notoricky známý, avšak málo prozkoumaný jev. Uvádí se, že spatření zívnutí jedné osoby vyvolá zívnutí druhé v průměru za méně než pět minut. Rovněž je známo, že samotný zvuk zívnutí, obraz nebo fotografie zívající osoby, dokonce i pouhé myšlenky na zívání nebo čtení o něm podněcují touhu zívnout. No schválně, zkuste při čtení tohoto článku nezívat!

Zívání je reflex, který sám o sobě není žádnou moderní evoluční vymožeností. Vyskytuje se prakticky u všech obratlovců počínaje kostnatými rybami a slouží rozmanitým účelům. Například u ryb je pomocným prostředkem termoregulace při přehřátí nebo okysličování při nedostatku kyslíku (proto také ryby chované v akváriích zívají nápadně často). Hadi zívají pro usnadnění dýchání při polykání potravy a také proto, aby po jejím požití zajistili „zapadnutí“ čelistních kůstek do původní konformace. U některých druhů tučňáků (tučňáků císařských a uzdičkových) je zívání součástí namlouvacího rituálu. U savců se zívání objevuje v celé řadě sociálních kontextů. Značí únavu, stres či nudu. Může být hrozbou i komfortním chováním. Často je spojeno s přechodem do odlišného modu aktivity. Z fyziologického hlediska je zívání důležité pravděpodobně proto, že udržuje efektivitu mentálních procesů tím, že reguluje teplotu mozku pomocí ochlazovacího mechanismu.

V žádném z uvedených případů se zívání pravděpodobně nevyskytuje jako mimovolní reakce na jiné zívnutí. (Jestliže mnohá zvířata zívají ve skupině, je to spíše proto, že na ně v daný moment působí stejné vnější vlivy, ale zívání jedněch není skutečnou příčinou zívání ostatních.) Sociální zívání je mnohem vzácnější, evolučně modernější fenomén. Kromě člověka byl jeho výskyt zaznamenán u tří druhů primátů, konkrétně u šimpanzů (Pan troglodytes), paviánů dželada (Theropithecus gelada) a makaků medvědích (Macaca arctoides).1) Zdá se, že sociální zívání je doménou zvířat disponujících značnými mentálními schopnostmi. Že tento jev ale nemusí být omezen pouze na primáty, naznačují studie, kterým se podařilo demonstrovat, jak na domácí psy přechází zívání jejich pánů [1].2)

Jak se přijde na to, že je zívání nakažlivé? Výchozí představou je, že k přenosu dochází ze stejného důvodu, jako je nakažlivý smích nebo mračení. Ona nakažlivost je umožněna empatií, schopností přisuzovat mentální stav druhým a na základě toho patřičně reagovat.3) Myšlenku, že existuje spojitost mezi sociálním zíváním a empatií, podporuje řada nepřímých důkazů, opírajících se o klinické, psychologické i neurobiologické studie. Nakažlivé zívání se vyskytuje u dětí až od čtyř nebo pěti let, kdy se u nich plně rozvíjí schopnost správně interpretovat emoce druhých. Vyskytuje se ve větší míře u osob dosahujících vyššího skóre v testech empatie a teorie mysli, například testu sociálního pochybení (Faux-pas theory of mind test) nebo testu rozpoznávání obličeje (Self-face recognition task). Neurobiologické studie používající metody vizualizace dějů v lidském mozku, jako je pozitronová emisní tomografie, rovněž podporují hypotézu o souvislosti mezi sociálním zíváním a empatií. Lidé s narušenou schopností empatie, trpící schizofrenií nebo poruchami autistického spektra, sklony k sociálnímu zívání nemají [2].

První důkazy hypotézy o spojitosti mezi sociálním zíváním a empatií, založené přímo na behaviorálních datech, předložila dvojice vědců působící na Univerzitě v Pise, Ivan Norscia a Elisabetta Palagi [3]. V klasické etologické studii pozorovali objekty svého výzkumu bez jejich vědomí v jejich přirozeném prostředí, v tomto případě na veřejných prostranstvích, v čekárnách, jídelnách, barech, v prostorách městské hromadné dopravy
a podobně. Chování (zívání a reakce na něj) zaznamenávali na mobil, notebook či do zápisníku v závislosti na tom, který prostředek byl momentálně po ruce a nejméně nápadný. Pozorování zabrala dva roky a probíhala v Evropě, Severní Americe, Asii a v Africe (konkrétně na Madagaskaru). Nashromážděná data zahrnovala přes sto jedinců různých etnik a také bezmála 500 zívnutí.

Pozorované osoby (dvojice zívajících) byly rozděleny do čtyř skupin podle povahy jejich vztahu či stupně spřízněnosti: Neznámí lidé (ti, kteří se nikdy předtím nesetkali), známí (kolegové z práce nebo přátelé přátel), přátelé (ti, kteří spolu pravidelně tráví čas) a nakonec blízcí příbuzní a životní partneři. Lidé, u nichž se nepodařilo určit, jaký je jejich vztah, nebo nebylo jasné, do které skupiny je zařadit (např. kolegové setkávající se také mimo pracoviště či vzdálenější příbuzní), byli ze vzorku vyřazeni.

Výsledky studie ukázaly, že výskyt, frekvence a latence, tedy časový odstup zívnutí druhé osoby od zívnutí první osoby, jsou dány mírou důvěrnosti mezi těmito dvěma osobami. Přátelé od sebe vzájemně přejímají zívání častěji než cizinci, blízcí příbuzní a páry zívají společně. Zdá se, že ostatní faktory jako sociální status, pohlaví, kultura či národnost, prostředí nebo okolnosti, za kterých se zívání odehrává, nehrají ve výskytu, frekvenci a latenci zívání roli. Míra nakažlivosti zívání je funkcí socio-emocionálního pouta mezi jedinci. Plyne z toho, že pokud od vás vaši partneři nebo blízcí chytají zívání pozoruhodně často (a stejně tak vy od nich), jde o milý důkaz vaší vzájemné náklonnosti, sympatií a pocitu sounáležitosti.

Zdá se, že jak samo nakažlivé zívání, tak ani jeho socio-emocionální aspekt, není vlastní pouze nám lidem. Vědci pracující v Yerkesově centru pro výzkum primátů při Emorově Universitě v USA [4] odhalili, že u šimpanzů se vyskytuje podobný fenomén, když studovali 23 dospělých šimpanzů, dlouhodobě chovaných ve dvou odděleně ubytovaných skupinách. Každý ze šimpanzů sledoval sérii videozáznamů, na kterých jiný šimpanz, náležející k jedné nebo druhé skupině buďto zíval, nebo dělal něco jiného. V reakci na záznam zívání člena vlastní skupiny zívali tito šimpanzi častěji než v reakci na zívnutí člena cizí skupiny. (Dělo se tak navzdory tomu, že záznamy, na kterých byli cizí jedinci, sledovali šimpanzi pozorněji.)

Ve srovnání s lidmi (a také psy) je zívání jako reakce na zívání cizích jedinců u šimpanzů velmi vzácné. (V experimentu nebylo zaznamenáno častěji než spontánní zívání v reakci na šimpanze, kteří nezívali, což může znamenat, že u šimpanzů se toto chování ve skutečnosti nevyskytuje vůbec.) Tento výsledek může být dán poměrně malým vzorkem, s nímž autoři studie pracovali a který neumožňoval tak vzácný jev statisticky zachytit.

Za předpokladu, že rozdíl není způsoben malým vzorkem, se nabízí zajímavé vysvětlení. Příčina tohoto rozdílu může spočívat v odlišné sociální struktuře šimpanzů a v rozdílném způsobu, jakým se u šimpanzů a u lidí členství ve skupině ustanovuje (či určuje). Šimpanzi žijí ve spíše malých, uzavřených komunitách, čítajících do 150 jedinců, častěji je to však 30 až 50 šimpanzů tvořících jednu komunitu. Šimpanzi jsou teritoriální zvířata, vysoce agresivní vůči členům jiných komunit. Jelikož všichni členové komunity se navzájem znají, neznámý jedinec je a priori vnímán jako cizí. U lidí, žijících ve větších a otevřenějších komunitách, tomu tak ale nemusí nutně být. Lidé mají schopnost zahrnout do své skupiny i „cizí“, přesněji řečeno neznámé jedince. (Stejně tak domácí psi jsou zvyklí přicházet do styku s cizími lidmi a cizími psy a tato setkání se zpravidla obejdou bez výraznějších agresivních projevů, jak víme z procházek po českých sídlištích.)

Další pozoruhodný sociální aspekt nakažlivého zívání šimpanzů nedávno odhalil rakousko-nizozemský tým etologů [5] studujících skupinu šimpanzů chovaných v arnhemské zoo. Ukázalo se, že zívání samců je nakažlivější než zívání samic a že nejčastěji zívají v reakci na zívání samců opět jiní samci. Samci jsou u šimpanzů dominantní a také mezi nimi existují silnější sociální vazby než mezi samicemi nebo mezi opačnými pohlavími. Frekvence nakažlivého zívání je tak funkcí empatie a sociálního statusu a zívání může sloužit k určité synchronizaci aktivity mezi jedinci v jedné tlupě.

Empatii lze těžko explicitně měřit, už kvůli její niternosti. Sympatie či antipatie, které pociťujeme k ostatním lidem, dokážeme dovedně skrývat, mnohdy si je ani my sami plně neuvědomujeme. Měření náchylnosti k nakažlivému zívání však umožňuje měření empatie, které je čistě behaviorální a může být aplikováno nejen na lidi, ale také na primáty, případně i jiné savce, a poskytnout nám tak vhled do zákonitostí a evoluce socio-emocionálních vazeb mezi jedinci, které by jinak bylo možné studovat jen těžko.

Literatura

[1] Joly-Mascheroni R. M., Sunju A., Shepherd A. J.: Dogs catch human yawns. Biol. Lett. 4, 446–448, 2008.

[2] Senju A., et al.: Absence of contagious yawning in children with autism spectrum disorder. Biol. Lett. 3, 706–708, 2007.

[3] Norscia I., Palagi E.: Yawn contagion and empathy in Homo sapiens. PLoS ONE 6, e28472, 2011.

[4] Campbell M. W., de Waal F. B. M.: Ingroup-outgroup bias in contagious yawning by chimpanzees supports link to empathy. PLoS ONE 6, e18283, 2011.

[5] Massen J. J. M., Vermunt D. A., Sterck E. H. M.: Male yawning is more contagious than female yawning among chimpanzees (Pan troglodytes). PLoS ONE 7, e40697, 2012.

Poznámky

1) U makaků ve volné přírodě dochází ke skupinovému zívání za stresové situace, zejména při setkání dvou tlup, která bývají často doprovázena různými projevy agrese. Není proto jisté, jestli skupinové zívání makaků odráží schopnost empatie, nebo je důsledkem sociálního stresu.

2) Studie prováděné na psech (a jejich pánech) přinášejí rozporuplné výsledky, jsou však výjimečné tím, že demonstrují nakažlivost zívání mezi dvěma živočišnými druhy. Jev, který je podmíněn blízkým, často příbuzenským vztahem mezi jedinci, se zde přenáší přes obrovskou fylogenetickou propast mezi primáty a šelmami. Jedna studie překvapivě ukazuje, že psi přejímají od lidí zívání dokonce s vyšší frekvencí než lidé od lidí (a také šimpanzi od šimpanzů). Tak to alespoň vychází ze srovnání těch několika málo studií, které jsou k dispozici. Může se jednat o vedlejší produkt domestikace, v rámci níž se psi naučili velmi dobře číst afektivní signály člověka. Psi mohou být specialisty na čtení lidských emocí. Možná je však lidské zívání pouze stresuje.

3) Poměrně odvážná teorie Gordona Gallupa, evolučního psychologa proslulého zejména studiem schopnosti zvířat rozpoznat svůj obraz v zrcadle, tvrdí, že zívání způsobené stresem i jeho nakažlivost může být evoluční adaptací. Zívání uvádí mysl do pohotovosti. Pokud jedno zvíře zívne, stresováno tušeným nebezpečím, a další pak zívají v reakci na něj, všichni se záhy stanou ostražitějšími a schopnými snáze odhalit případnou hrozbu. Tato teorie je v souladu se zjištěním, že příbuzní a známí jedinci od sebe chytají zívání častěji než vzájemně si nepříbuzní a neznámí jedinci.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201302_084-087.pdf (437 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky