Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

MILOSLAV NEVRLÝ: Nejkrásnější sbírka. Krajiny České a Slovenské republiky

Nakladatelství VESTRI, Liberec 2001, 272 stran, cena 368 kč, náklad neuveden, graficky upravil M. Fulín, 170 barevných snímků od českých i slovenských fotografů
Publikováno: Vesmír 81, 203, 2002/4
Obor: Geografie
Rubrika: Nad knihou

Vyjdeš-li při zářijovém úplňku o půlnoci na Studničnou nebo Luční horu a pohlédneš-li na stříbřité pláně a rašeliniště pod sebou a na tmavý trojhran Sněžky, nejvyšší české hory, zvedající se strmě z hlubin Obřího dolu, máš pocit, že ses náhle ocitl převysoko na severu Evropy či Ameriky. Samota, pláně, chlad. O tuto tundrovitost Krkonoš se ale zčásti zasloužili lidé, protože krkonošské hřebeny byly původně asi zalesněnější, a to klečí čili kosodřevinou, ale do jaké míry, to přírodovědci dodnes přesně nevědí. Pod pásmem tundry, či lépe alpinských holí a luk, které byly v posledních tři sta letech využívány jako pastviny pro dobytek při tzv. boudním hospodaření, se rozkládají hluboké lesy. Bývaly hlubší, pak je před staletími lidé vykáceli a dřevo splavili po vodě do kutnohorských stříbrných dolů. [...] Potom lesy znova vyrostly, ale pak je mnohem důkladněji hubily plynné imise elektráren a průmyslových závodů. Tak důkladně, že se Krkonoše staly nejohroženějším velkoplošným chráněným územím na světě! Přitom v nich ještě v předminulém století žili medvědi a vlci.

Hluboké změny, které postihly přírodu během posledního půlstoletí, se staly jedním z vážných problémů. Ničení přírodních hodnot či rušivé zásahy do tváře krajiny nepostihují jen přírodu, ale i lidskou společnost. Vzrůstá počet obyvatel, vzrůstají nároky na přírodní zdroje, vzrůstají tedy i obavy o stav prostředí, v němž žijeme a k němuž patří estetický rámec zachovalé přírody jako protiklad urbanizovaných prostor. Potřeba vyrovnat se s tím vedla k rozmachu ochranářských snah a hnutí, a posléze i k zřízení vládních institucí, jako jsou ministerstva životního prostředí. V jejich rámci je organizována a právně zajišťována péče o ty okrsky, které se dodnes zachovaly víceméně v přírodním stavu a staly se útočištěm mnoha rostlin i živočichů, pro něž v běžné hospodářsky využívané krajině už nezbývá místo. V České republice tvoří velkoplošně chráněná území (národní parky a chráněné krajinné oblasti) 15 % plochy státního území. Celkem je jich 28 (z toho 4 národní parky).

Chráněná území jsou pod velkým tlakem, který přichází nejen v podobě smrtících imisí z okolní nechráněné krajiny, ale působí přímo v lůně chráněné přírody, nejčastěji v podobě neúnosně zbytnělé rekreační turistiky. Snad nikde víc dnes neplatí stará přísloví „Všeho moc škodí“ či „Mnoho psů – zajícova smrt“. Orgány státní ochrany přírody ani jejich dobrovolné aktivity nemohou tento úkol zvládnout bez podpory širší veřejnosti, a s tou to dnes není nijak růžové. Příčiny jsou nabíledni – většina lidí žije ve městech a bezprostřední znalost přírody jim chybí, jak se bohužel lze přesvědčit i na posluchačích přírodovědeckých fakult. Ochranářská literatura je sice poměrně bohatá, takže vážný zájemce najde zasvěcené informace o územích, která ho zajímají, ovšem pro širší veřejnost, zejména pro mládež, bývají tyto prameny příliš suché a popisné, nezřídka i málo dostupné.

Jsou proto potřeba publikace přístupné mladým lidem, kteří mají rádi přírodu, ale nejsou zaměřeni na její hlubší studium. A právě taková je kniha Miloslava Nevrlého, přírodovědce a zkušeného skauta; své zkušenosti a dojmy do ní vtělil způsobem, který je mladým lidem blízký a srozumitelný. Nejkrásnější sbírka původně vyšla na popud redakce Junáka jako skromná brožurka. Současné knižní vydání, doplněné řadou krásných fotografií, je v tomto žánru dílem opravdu jedinečným, neboť skloubilo oba aspekty – odborný a citový – ve vzácné souhře, takže promlouvá k srdcím všech, kteří to s naší přírodou myslí dobře a koho děsí současný vývoj. Kniha postupně probírá všechny české i slovenské velkoplošně chráněné oblasti, ne však formou popisu, nýbrž v podobě autorových osobních zážitků. Ten při každé ze svých výprav prožil řadu příhod, často i dobrodružných, které se odehrávaly v jejich krajinném rámci a působil na ně genius loci. Autor líčí, jak se na vlastní kůži seznámoval s jejich přírodními zvláštnostmi, které mu leckdy připravily různá překvapení, což je vidět už z názvů kapitol: Kraj měsíčnic a vlhkých úžlabin (CHKO Lužické hory), Kraj sopek a zbojníků (CHKO Poľana), Kraj nočního strachu (CHKO Blaník)... Budeme-li knihu číst po jednotlivých kapitolách, z každé si něco odneseme, zejména můžeme-li s obsahem porovnat své vlastní zážitky, které se nám pak třeba objeví v novém světle.

Chci na toto dílo upozornit, aby si ho mohl přečíst co nejširší okruh mladých lidí, včetně posluchačů vysokých škol a dospělých.

Vzpomeňme zde staré ochranářské heslo „Poznej a chraň“, protože to, co známe z vlastní zkušenosti a čeho si vážíme, ať už z odborného nebo z citového hlediska, můžeme opravdu chránit. Naše příroda, která představuje stejnou hodnotu jako naše kulturní a historické památky, dnes takový přístup potřebuje více než kdy jindy. 1)

Obrázky

Poznámky

1) Knihu lze objednat i u vydavatele: Ing. Alena Beňadiková, Nakladatelství VESTRI, Blahoslavova 150/4, 460 01 Liberec, tel.: (048)5107266, e-mail: vestri@atlas.cz

Citát

M. Nevrlý: Nejkrásnější sbírka, s. 44-48

Kraj proměnlivé řeky

Kdo ví, je-li zelená vlasatá řeka ještě tak nádherná jako v roce 1990, kdy jsem ji spatřil poprvé v životě. Asi se tam již nikdy nevydám, abych necítil lítost nad tím, že se věci mění a říční kaňon již není opuštěný a nepatří jen mně, jako patřil onoho blaženého roku 1990, prvního roku svobody.

Tehdy jsem vešel do sto padesát metrů hlubokého a čtyřicet kilometrů dlouhého kaňonu, který v zachovalosti nemá obdoby ve střední Evropě a kde až k vodní hladině sestupují zvrásněné a zprohýbané skály a dubohabrové lesy, šel jsem po proudu a za čtyři dny jsem nepotkal jediného člověka. Nevynechal jsem jediný zákrut řeky a brodil jsem se místy až po prsa v mokrých kopřivách, travách, ostřicích. Cítil jsem radost objevitele, ale i tíseň toho, kdo putuje krajem, v němž dosud neplatí zákon. Tušil jsem, že ta neuvěřitelná svoboda se asi brzy změní. Přes čtyřicet let, takřka po dvě lidské generace, tekla hraniční řeka Dyje mezi Vranovem a Devíti mlýny, a vlastně až téměř do Znojma, sama bez lidí, již za odporným komunistickým plotem, který vysoko nad údolím odděloval Československo od Rakouska, a nikdo k ní nesměl. V červnu roku 1990 plot zmizel a krasavice se objevila: nebyla druhá taková v Československu! Všechno lidské za čtyři desetiletí zpustlo, rozpadlo se, zarostlo a příroda se nádherně navrátila sama k sobě. A já jsem byl bezpochyby prvním poutníkem, který řeku přišel navštívit a okouzleně prošel jejím dlouhým skalnatým údolím. Je důležité umět přijít ve správnou chvíli na správné místo! […]

Vlastní kaňon byl do roku 1990 chráněn jako krajinná oblast a na jeho úplnou ochranu postačil drátěný hraniční plot a pohraničníci se psy a samopaly. Věděl jsem, že se to brzy změní, že nadejdou doby tuhé zákonné ochrany, rezervací, a dokonce i národního parku, který propojí moravské skalnaté svahy s rakouskými. Proto bylo nutno vyrazit na Dyji ihned, vždyť v rezervaci, jak každý ví, je zakázáno opouštět značkované cesty. A vzhledem k tomu, že údolím žádné cesty, natož značkované nevedou (a prý ani nepovedou), ztratil bych tak naději uslyšet cvrčilky z pobřežních podrostů, nespatřil bych stříbroploutvé lipany, jak loví nad hladinou hmyz, ani bachyni, jak se prodírá s pruhovanými prasátky temnými bahnitými houštinami. Také bych necítil ostrou myší vůni, která se tam nese z dvoumetrových bolehlavů, velice jedovaté okoličnaté rostliny, kterou kdysi (ale je to už hodně dávno) otrávili v Řecku moudrého Sokrata. […]

Navštívíš-li Podyjí, nezapomeň na Nový hrádek, tehdy ztracený v lesích, nejhradovatější ze všech hradů, které jsem kdy spatřil. Sedm set let staré rozvaliny. Odkryté hladomorny, ze kterých bys nikdy nevylezl. Babyky tak obrovské, že větší jsem neviděl. Břečťan tak prastarý, že jeho kmen se podobá Záhořovi z Erbenovy Kytice. Půjdeš-li pak po skalnatém hradním ostrohu až na konec, přijdeš na skutečný Konec země, mys Finis terrae. Ten ostroh končí strmou skálou nad hlubokou říční tůní. Ze tří stran tě obklopuje řeka a za řekou už – cizí země!

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V203.pdf (78 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky