Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Melanéský Otesánek a další filmové recenze

< předchozí | seriál: Papuánské (polo)pravdy | další >
Publikováno: Vesmír 86, 119, 2007/2
Rubrika: Eseje

Holywoodské filmy dobývají nejenom Kalifornii, ale i zbytek světa. Lidé svým holywoodským umělcům zřejmě rozumějí. Otázkou zůstává, zda všude úplně stejně. Michael Crichton popisuje, jak ho na Nové Guineji (kam zavítal za své tvůrčí krize, když místo psaní románových předloh pro slavné filmy jen tak cestoval po světě) překvapil jeden vesničan interpretací právě shlédnutého filmu Indiana Jones a ztracená archa jako „příběhu o muži a jeho hadech“. Když jsem svým novoguinejským kolegům promítal film Indiana Jones a chrám zkázy, přirozeně jsem se nemohl nezeptat na jejich dojmy. Dlouholetý spolupracovník Brus Isua z vesnice Ohu prohlásil, že jde o výborný výchovný film názorně ukazující dětem, že se nemají samotné pouštět příliš hluboko do lesa.

Dalšího novoguinejského filmového představení jsem byl svědkem v bažinaté nivě veletoku Sepik. Jedním z jeho přítoků dorazila naše malá expedice po stokilometrové plavbě v dlabané kánoi až do misie Oum. Dřevěné misijní budovy, postavené kvůli častým záplavám na kůlech, zářily z říčního břehu do stmívající se krajiny girlandami elektrických světel, jediných ve stovkách čtverečních kilometrů okolní temnoty. Misie byla vedena postarší, leč velmi vitální americkou dámou. Do vesnice se původně připlavila jako zaměstnanec Summersova jazykového institutu, aby do místního jazyka přeložila Bibli. Po letech, když bylo dílo hotovo, se měla přesunout na další překladatelskou štaci. Rozhodla se ale raději zůstat a na vlastní pěst si postavit osobní misii. Po dvaceti letech tak stojí u vesnice Oum škola, nemocnice, obchod a kostel, vše uprostřed malarických bažin. Každého půl roku se tato dáma vydává s pontonem taženým dvěma motorizovanými kánoemi dvě stě kilometrů po proudu řeky Sepik do nejbližšího supermarketu na nákupy, a potom své zásoby skladuje v kordonu mrazicích boxů, z nichž každý má kapacitu několika lidských těl. Jednou za dva roky odjíždí do rodných Spojených států, aby si tam od spoluobčanů vymodlila dary na svoji bohulibou činnost. Součástí této Bohem snad opravdu požehnané misie je i filmový projektor se slušnou videotékou, takže naši novoguinejští průvodci mohli být iniciováni do světa filmu příběhem Mela Gibsona ve filmu Statečné srdce. Lidé si v něm barvili obličeje namodro a neustále bojovali, střílejíce po sobě důvěrně známými šípy a tepajíce sečnými zbraněmi, zjevně variantami oblíbených mačet od firmy Tramontina. Viděno od Sepiku tedy zajímavý příběh z evropské současnosti.

Také futuristický film Pátý element, odehrávající se v Los Angeles plném létajících automobilů, je na Nové Guineji paradoxně občas považován za film ze žhavé současnosti. Zatímco za nejednou vesnicí přistává pravidelně misijní letadélko na zatravněné ranveji vyklučené v pralese, automobil mnozí její obyvatelé v životě neviděli. Pokud někdo zná funkční kolo pouze z podvozku letadla, jistě nebude překvapen obrazem vzdáleného velkoměsta zaplněného výhradně létajícími dopravními prostředky.

I přes silnou holywoodskou konkurenci si ale naši novoguinejští přátelé oblíbili ze všeho nejvíc Švankmajerova Otesánka. Nevadí jim ani, že ho mohou sledovat jenom v české verzi, a při každém promítání ho tedy musí někdo z jazykově lépe vybavených diváků simultánně překládat do neomelanéské pidžin. Příběh o „diwai pikinini,“ tedy dřevěném dítěti, splňuje všechny požadavky kladené na novoguinejský filmový hit. Film řeší vážný a srozumitelný problém. Bezdětnost je na Nové Guineji snad společensky ještě problematičtější a ještě víc traumatizující než u nás, i když náhradní řešení, jímž je adopce dítěte nebo příchod další manželky do rodiny, jsou tam jednodušší. Otesánek je krom toho realistický příběh, kde hrají nadpřirozené bytosti v životě lidí přibližně takovou roli jako ve skutečném životě – tedy alespoň podle představ Novoguinejců. Film je sice uvěřitelný, ale zároveň originální – alespoň v okolních kmenech o žádném „diwai pikinini“ nikdo neslyšel. Ne vše je ovšem přes česko-novoguinejskou kulturní propast zcela pochopitelné. Zejména postava sociální pracovnice, tedy osoby vnikající do rodin a kradoucí z nich děti, by byla na Nové Guineji uvěřitelná snad ještě jako bytost nadpřirozená, čili něco jako polednice. Jako úřední činitel vyslaný státní správou je to ale, na rozdíl třeba od takového Otesánka, mentální konstrukt až příliš fantaskní.

Nově natočený Otesánek, tentokrát v novoguinejském prostředí a s dialogy v neomelanéské pidžin, by byl zaručeně diváckým hitem, nehledě na to, že na Papui-Nové Guineji není zrovna v provozu ani jeden biograf. Příběh by zajisté inspiroval i vážné pokusy o výrobu a oživení dalších Otesánků ze široké nabídky novoguinejských pralesních stromů a dřev. Stejně tak i poptávku po speciální, Otesánky oživující magii u kmenových kouzelníků, jakož i obvinění těchto kouzelníků z nekalých čar, které spořádaný vznik Otesánků blokují. A samozřejmě by byla občas spatřena i sociální pracovnice, vynořující se s nákupní taškou z pralesa a kradoucí děti. A jak už to tak na Nové Guineji chodí, nezanedbatelný počet kouzelníků a domnělých sociálních pracovnic by nutně potkala velmi nepříjemná smrt z rukou jejich vesnických spoluobčanů. A kdo ví, zda by se nakonec neobjevil i nějaký ten Otesánek. Sílu umění není radno podceňovat.

Soubory

článek ve formátu pdf: 200702_V119-120.pdf (121 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky