Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Mayské kánoe a vodní cesty

Publikováno: Vesmír 93, 96, 2014/2
Obor: Historie

Mayská oblast Střední Ameriky, která zahrnuje jižní Mexiko, Yucatán, Belize, Guatemalu a západní část San Salvadoru a Hondurasu, je obdařena množstvím vodních toků a jezer. Na severu je ohraničena Mexickým zálivem a Karibským mořem (obr. 7). Mayové už odnepaměti používali na řekách i mořích kánoe, které sloužily k přepravě nákladu a osob, komunikaci, válečným výpravám či rybolovu a měly pro Maye veliký mytologický význam (viz rovněž Vesmír 90, 28, 2011/1). V mnohých oblastech regionu Mayové vybudovali též dlážděné, štukem pokryté cesty (sac beob), které se táhly až stovky kilometrů. Ty byly používány nejen k přesunu armád či poutníků, ale především k dopravě nákladů na zádech nosičů. Cesty však nebyly všude a navíc doprava nákladů po vodě (pokud byly vodní toky či jezera přítomny) byla určitě efektivnější. Je dobře známo, že v celé oblasti severního Yucatánu se povrchová voda nevyskytuje.

Mayské kánoe

O vzhledu mayských kánoí víme poměrně málo. Pokud je mi známo, dochovala se pouze jedna kánoe z raně klasického období (i když neúplná, vykradači jeskyní ji přeřízli napůl). Byla nedávno nalezena v jeskynní hrobce neznámého vládce poblíž klasického města Uxbenka v jižním Belize (obr. 3). Sloužila zřejmě mystickému účelu, dopravě mrtvého vládce po ponorné řece do mayského podsvětí, zvaného Xibalba, které bylo považováno za vodní říši.

Kánoe byly vydlabávány ze stromů různé velikosti. Menší kánoe (o délce 4–6 metrů a šířce do 1 metru) se používaly pro plavbu ve vnitrozemských vodách. Mořské kánoe byly mnohem delší a až 2,5 metrů široké. Zobrazení na klasické keramice odpovídá malým keramickým modelům (hračkám) či modelům vyřezaným z kostí kapustňáka. Na modelech vidíme čluny s plochým dnem a spíše kolmými stranami, často s plošinami na přídi a zádi. Jejich účel není znám. Na některých zobrazeních z klasického období plošiny směřují dolů. Na řadě starých zobrazení jsou také kánoe s vysokými příděmi a záděmi, jež jsou někdy zřejmě zdobeny, nelze však říci, zda jde o realistická ztvárnění. Některé kánoe s nestvůrnou přídí mohou zobrazovat nadpřirozené bytosti. Všechna plavidla pak působí jako poměrně mělká. Ačkoliv nové kánoe se ve Střední Americe často zhotovují z prken, občas jsou k vidění také kusy vydlabané z kmenů, a to zejména v odlehlých místech. I ony připomínají staré modely či lodě zobrazené na klasické keramice. Na mnohých keramických scénách (ale ne na všech) jsou pádlaři portrétováni vestoje. Viděl jsem dnešní Maye na pralesních vodách pádlovat v této pozici – v takovém případě používají velmi dlouhá pádla s jedním listem. Na jezeře Yaloch v guatemalském Peténu (mimochodem plném krokodýlů) jsem zkoušel pádlovat vestoje na úzké mayské kánoi vydlabané ze stromu. Jen stěží jsem však dokázal udržet rovnováhu. Na velkých nákladních či válečných kánoích se ale zřejmě pádlovalo vsedě.

Mayové a moře

Moře bylo pro Maye tajemnou říší na okraji světa, inspirující k obdivu i bázni z nadpřirozené síly, zahrnující hurikány, mořské obludy a potopy. Mayové byli obklopeni mořem ze všech stran a vnímali je jako zdroj života a nebezpečí. Jelikož v jejich představách byl svět obří želva nebo ještěr plovoucí na vodě, moře pro ně představovalo hranici podsvětí. Vstupem do něj pak byly jeskyně, cenoty, jezera, močály a řeky. Kámen vytažený ze dna moře pocházel pro Maye z podsvětí – proto byla stéla z Dzibichaltúnu, vytesaná z kamene nalezeného na mořském dně, zvláště posvátná (obr. 2). Moře bylo také místem stvoření, není proto divu, že Mayové považovali kánoe za dopravní prostředek, v kterém jejich vznešení mrtví cestovali do podsvětí, aby se znovu narodili.

Po materiální stránce bylo moře pro Maye nejen zdrojem obživy (ryby, kapustňáci, mušle atd.), ale i rituálního náčiní. Pocházely z něj hroty z ocasu rejnoků (na prolévání krve), ostnovky Spondylus princeps (zdroj halucinogenů, dekorace), ostatních lastur atd. A pak bylo moře také důležitou dopravní cestou, která doplňovala říční trasy.

První písemná zmínka o mayských kánoích se týká plavby po moři a pochází z roku 1502. Kryštof Kolumbus se při své čtvrté výpravě do karibské oblasti setkal u pobřeží dnešního Hondurasu s velkou mayskou obchodní kánoí, poháněnou 25 pádlujícími muži. Kánoe byla vydlabána z obřího stromu (asi ceiby) a byla naložena velkým nákladem zboží – bavlněnými plášti, košilemi bez rukávů, nabarvenými a vyšívanými, dlouhými dřevěnými meči s obsidiánovými hroty, měděnými sekerkami a zvonky atd. Důležitou součástí nákladu byly i kakaové boby, které Mayové používali k přípravě nápoje určeného pro elitu, ale také jako platidlo. Uprostřed kánoe byl vybudován přístřešek, pokrytý palmovými listy, chránícími před deštěm, sluncem a vlnami. Pod ním seděly ženy a děti a byl v něm také ukrytý náklad. Posádka kánoe byla zřejmě na obchodní expedici do oblasti dnešních honduraských Bay Islands a mohla přijet až od pobřeží Yucatánu.

Mayové pádlovali na velkých kánoích podél celého pobřeží Yucatánského poloostrova, od Laguna de Términos v Mexickém zálivu až do západního Hondurasu (obr. 7). Činili tak nejméně od pozdního předklasického období (300 před Kr. až 250 po Kr.), jak svědčí archeologické nálezy v několika přístavech na yucatánském a belizském pobřeží (například v Cancúnu či Moho Cay v ústí řeky Belize). V téže době se vyvinulo významné obchodní středisko dnes zvané Cerros (leží na ostrově poblíž ústí New River na severním pobřeží Belize), které bylo plně závislé na mořském obchodu. Ještě dnes je v Cerros vidět dobře zachovaný kamenný dok, kde přistávaly kánoe, které zde byly i vykládány (obr. 4). Další raně klasické přístavy existovaly ve východní části Yucatánského poloostrova a především v jižním Belize.

V klasickém období (zhruba 250–900 po Kr.) se mayská civilizace soustředila do vnitrozemí a mořské cesty byly napojeny na síť vnitrozemských říčních cest. Právě mořské cesty byly zásadní pro dopravu minerálů (žuly, obsidiánu, jadeitu, pyritu, hematitu ad.) z guatemalské vysočiny – z této na nerosty bohaté oblasti putovaly k pobřeží buď po řece Motagua na východě, či po Usumacintě na západě. Naopak z přímořských oblastí do vysočin plula především sůl, med, peří ptáků, keramika a další důležitý artikl. Všechno zboží se rozdělovalo podél pobřeží celé mayské oblasti. Mayové se zřejmě plavili blízko břehu a nepotřebovali znalost složitější navigace na otevřeném moři. Výjimkou musela být plavba na ostrov Cozumel, oddělený od severovýchodního pobřeží Yucatánu 20 km širokým průlivem se silnými mořskými proudy. Ostrov Cozumel byl významným poutním místem, zejména pro mayské ženy, které na něm uctívaly Ixchel, bohyni měsíce a plodnosti. Překročit tento průliv v kánoích musel být obtížný, až hazardní úkol. Z daleka přicházející poutníci se naloďovali na kánoe v přístavech Xcaret a Xamanhá (dnešní Playa del Carmen).

V poklasické době (zhruba od r. 900 po Kr. až do španělského vpádu začátkem 16. století) význam mořských cest dále vzrostl, protože se posunulo centrum mayské kultury – po kolapsu klasické civilizace ve vnitrozemí se přemístilo na pobřeží Karibského moře. Spojení říčních a mořských cest, které bylo funkční po dlouho dobu, v podstatě zkolabovalo poté, co se vnitrozemská mayská města téměř vylidnila. Na severu byla na mořském obchodu závislá především města Chichén Itzá, Tulum a později Mayapán. Ačkoliv Chichén Itzá leží ve vnitrozemí, bylo spojeno s mořem prostřednictvím přístavu Isla Cerritos. Tento malý ostrov leží zhruba v poloviční vzdálenosti od západního i východního pobřeží Yucatánu a byl důležitým místem určení pro cenné náklady přicházející po moři od západu či východu. K zboží patřil obsidián ze středního Mexika, „skelná“ keramika ze západní Guatemaly, tyrkys z amerického Jihozápadu (Arizony či Nevady), jadeit z údolí řeky Motagua (v Guatemale) a zlato z Kostariky či Panamy (obr. 7). Náklad z kánoí převzali v přístavu nosiči, kteří ho dopravovali do 90 kilometrů vzdáleného Chichén Itzá (Mayové neznali nákladní zvířata). Na severozápadním pobřeží Yucatánu v Mexickém zálivu fungoval ve stejné době další důležitý přístav na ostrůvku Uaymil, který byl zřejmě využíván jako odpočinková stanice pro posádky kánoí připlouvajících ze západu. Je zajímavé, že architektura v obou přístavech připomínala zmenšené Chichén Itzá.

Není známo, zda Mayové někdy překročili 130 km široký Yucatánský kanál, který odděluje Yucatán od Kuby. Na druhé straně je pravděpodobné, že karibští Indiáni Taino, kteří používali větší kánoe než Mayové, občas přistáli na pobřeží Yucatánu. V Knize Chilama Balama z koloniálních dob je zaznamenáno, že „v roce 1359 se na pobřeží Yucatánu objevili nazí cizinci, kteří jedli lidi“. Možná že náhodné přistání Tainů na yucatánském pobřeží bylo pro Maye historickou událostí, která vstoupila do pověstí.

Říční cesty

V klasickém období byly pro pohyb zboží a lidí vnitrozemské vodní cesty ústřední, neboť většina mayských středisek ležela v jejich dosahu. Povrchové řeky se nalézají především v jižní části mayské oblasti a všechny pramení na vysočinách. Severní část Yucatánského poloostrova, která je krasovou plošinou, úplně postrádá povrchové toky. Tam obstarávala veškerou dopravu nákladů záda nosičů. Důležitost vnitrozemských vodních cest je patrná i z dopisů, které posílal Hernán Cortés císaři Karlovi V. v letech 1519 až 1526. Během průzkumu terénu při své výpravě z Campeche od Honduraského zálivu byl Cortés opakovaně frustrován, protože nenalezl cestu či aspoň pěšinu skrz les. Mayové cesty nepotřebovali, většinou cestovali po vodě v kánoích.

Tepnou mayské sítě říčních cest byla řeka Usumacinta a její přítoky (obr. 7). Část jejího toku tvoří hranici mezi mexickým státem Chiapas a guatemalským Peténem. Ve volném českém překladu znamená Usumacinta „Řeka posvátné opice“, což je jistě připomínka hojných vřešťanů, obývajících dodnes pralesy v okolí řeky. Jiné, moderní přízvisko řeky je „řeka ruin“, jelikož v jejím okolí či přímo na jejích březích se nalézá velký počet zřícenin mayských měst, zejména pak dvou velkých „královských“ měst, Yaxchilánu (v Mexiku) a Piedras Negras (v Guatemale). To mimo jiné ukazuje, že řeka byla v klasické (a zřejmě i předklasické) době Mayi hojně používaná jako dopravní tepna. Usumacinta, která odděluje Yucatán od mexické pevniny, je největší řekou Mexika (dlouhou 1000 km) a šestou největší řekou Latinské Ameriky. Odvodňuje obrovské území Mexika a Guatemaly o rozloze 106 000 km2. Vzniká soutokem řek Pasión a Salinas (zvané též Chixoy), které pramení v guatemalských Kordillerách. Asi 200 km pod soutokem obou zdrojnic (na němž leží ruiny mayského města Altar de Sacrificios) má řeka jen jednu velikou peřej a několik menších, jinak je klidná, i když většinou se silným proudem. Němým svědkem někdejších mayských kánoistů jsou petroglyfy vyryté na plochých skalních plotnách na břehu řeky Lacantún, poblíž soutoku s mocnou Usumacintou. Dále po proudu se rozkládají skvělé ruiny města Yaxchilán, vystavené v kopcovitém meandru řeky (obr. 5). Yaxchilán zaujímá báječnou obranou pozici. Je ze tří stran obklopen řekou a na protější straně má strážnici. Byl stoprocentně závislý na říční plavbě, neboť v okolí města nebyla žádná zemědělská půda a základní mayská plodina – kukuřice – musela být dovážena po vodě. Za nízkého vodního stavu se nalézalo městské přístaviště na rozsáhlé písečné pláži, kde kánoisté uvazovali své lodě ke kotevním balvanům. Odtud mohli návštěvníci vstoupit do obřadního městského centra, které bylo vybudováno na aluviální planině nad řekou. Yaxchilán vedl dlouhé války s městem Piedras Negras, které vyvrcholily r. 808 definitivním zničením Piedras Negras. Vzdálenost mezi oběma městy, které soupeřily o nadvládu nad říční cestou, je asi 60 km. Mezi nimi byla neklidná hranice, na které oba rivalové vybudovali své předsunuté stanice, Yaxchilán skalní pevnost La Pasadita na guatemalské straně řeky a Piedras Negras El Cayo a Macabilero na obou stranách Usumacinty dále po proudu. Mezi těmito dvěma městy se také nalézá zmíněná velká peřej, dnes zvaná Chicozapote. Mayští kánoisté zřejmě byli schopni ji po proudu sjíždět a proti proudu překonávat pomocí „ručkování“ po lanech, uvázaných okolo skalního sloupu nad peřejí.

Mayové tedy mohli po řece plout oběma směry, zejména pak v době, kdy byl vodní stav nižší a kánoe mohly snadněji postupovat proti proudu. Výkyvy vodního stavu na řece (na které nestojí žádná přehrada) v závislosti na roční době a zejména na dešťových srážkách na vysočině jsou udivující a dosahují desítek metrů.

Avšak pod ústím jejího východního přítoku Chocolha řeka náhle vstupuje do úzkého Kaňonu leguánů s těžkými peřejemi a hlubokými víry. Kaňon má 600 metrů vysoké kolmé stěny a většinou v něm nelze přistát (obr. 6). Řeka se prodírá pohořím Sierra Lacandon, které pozorované z jihu ze vzdálenosti asi 10 km ze silnice Camino de Frontera vypadá jako rozříznuté mačetou. Po krátkém přerušení řeka vstoupí do druhého kaňonu (San José Canyon) s dalšími těžkými peřejemi a snad ještě se zrádnějšími víry. Poté se řeka uklidňuje a meandruje bažinatými pláněmi mexického státu Tabasco a po spojení s další velikou řekou Grivalja se vlévá do Mexického zálivu západně od Laguna de Términos.

Jedno z nejvýznamnějších mayských měst ležících na řece Usumacintě je guatemalské Piedras Negras (obr. 10). V jeho říčním přístavu El Porvenir, který leží asi 4 km po proudu od města, začínala první dlouhá portáž, obcházející divoký Kaňon leguánů. V El Porveniru jsou také na řece naposledy k vidění (při nízkých vodních stavech) takzvané kotevní kameny, ke kterým Mayové přivazovali kánoe. Tyto balvany z měkkého vápence mají v sobě vyryté hluboké drážky od „kotevních“ lan (obr. 9).

Mayské jméno pro Piedras Negras bylo Yokib, což znamená ve volném překladu „Vstup“ nebo „Portál“. Nedaleko ruin města byl nedávno v lese objeven obrovský, stromy zarostlý závrt (cenote) o průměru zhruba 100 metrů. Na jeho dně se našly lidské kostry – zřejmě pozůstatky obětovaných jedinců – a další obětiny. Byla tato propast považována Mayi za vstup do podsvětí, Xibalby, jako v mnoha jiných případech? Či snad – pravděpodobněji – byl vstupem do podsvětí portál Kaňonu leguánů, kde se řeka zdánlivě ztrácí v úzké štěrbině a v divokých peřejích a vírech se proud žene pod vykotlané skalní stěny do temnot (obr. 8 a 11)?

Mayové používali vodní cestu Usumacinty již od předklasických dob. Na kánoích se po řece plavili v obou směrech. Divoké soutěsky však asi vždy splavné nebyly, zejména ne proti proudu. V okolí kaňonů nebyly ani žádné mayské osady, ba ani kotevní kameny; zdá se, že Mayové obávané soutěsky nenavštěvovali. Možná že k nim měli posvátnou úctu, jako ke vstupu do obávané Xibalby. Nejméně dvě portáže soutěsek byly vedené horskými průsmyky, kde kánoisté ponechali těžké lodě a nosiči přenesli náklad. Na konci portáží musely být připraveny další kánoe, aby expedice mohla pokračovat.

V době častých válek mezi mayskými městy byly portáže potenciálními místy konfliktu. Kterékoliv město, jež kontrolovalo portáž, mohlo ovládat provoz na řece a případně se zmocnit přenášeného nákladu. Dlouhodobý konflikt mezi městy Piedras Negras a Pomoná měl možná původ v souboji o kontrolu vodní cesty, a tedy portáží. Po proudu ležící Pomoná ovládala horskou pevnost Panhale v Boca de Cerro, posledním kaňonu Usumacinty, kde už je řeka klidná. Pevnost zřejmě dohlížela na říční plavbu po Usumacintě dále do nížin a k moři a kdykoliv ji mohla snadno „zaškrtit“. Zřejmě proto vládci Piedras Negras vedli dvě války proti Pomoně, v letech 792 a 794. Po druhém útoku byla Pomoná zničena a s ní i horská pevnost Panhale. Na několik dalších let ovládlo říční obchod do nížin Piedras Negras, než samo podlehlo v ničivé válce s Yaxchilánem, který ho vymazal z mapy.

Vodní cesta po Usumacintě pokračovala proti proudu zdrojnice Pasión až do města Cancuén, kde byl náklad z kánoí předán nosičům. Cancuén sloužil nejen jako překladiště, ale také jako producent luxusního zboží vyráběného ze surovin z vysočiny (jako například z jadeitu, hematitu či pyritu). Proto kvetl během celého klasického období a přežil déle než ostatní klasická města. Pěší stezky dále pokračovaly do mayských měst na vysočině. Celá obchodní stezka, říční a pěší, se nazývala Velká západní cesta a byla v provozu až do pozdního klasického období, kdy vnitrozemská města zanikla. O ovládnutí této obchodní cesty, zejména její střední části, soupeřily během klasické éry obě mayské „supervelmoci“, Tikal a Calakmul.

Asi 14 kilometrů na jihovýchod od Cancuénu proti proudu řeky Pasión se nachází obrovský jeskynní systém Cueva Candelaria. Jeskyně byly poblíž hlavní obchodní cesty, kterou putovali obchodníci, nosiči a další pocestní poté, co vystoupili z lodí v Cancuénu. Je vysoce pravděpodobné, že stejnou cestou se ubírali i poutníci, kteří mířili do posvátných jeskyní. Řeka Candelaria, která teče na východ, zde vstupuje do 25 kilometrů dlouhého jeskynního komplexu, kde se nacházejí čtyři veliké říční jeskyně. Řeka pak do jeskynního systému vstupuje a zase vytéká celkem sedmkrát. Jeskyně mohly mít souvislost se „Sedmi jeskyněmi stvoření“ nebo „Sedmilistou jeskyní“ Teotihuacánu. To by vysvětlovalo zjevně posvátný charakter jeskyní Candelaria jako možného místa, odkud pocházelo lidstvo. Řeka Candelaria protékající podzemními prostorami se nakonec vynoří z poslední jeskyně Los Nacimientos a spojí se s řekou San Simon (obr. 12). Ta se vlévá do řeky Pasión, která se posléze promění v mocnou Usumacintu. Starým Mayům nemohlo uniknout, že tok Pasión-Usumacinta, hlavní říční systém mayské oblasti, se „rodí“ v jeskyni.

Obchodní karavany kánoí se neomezovaly pouze na řeku Usumacintu, ale pluly také po jejích četných přítocích, jež navazovaly na jiné říční systémy. Jedním z nejdůležitějších (západních) přítoků Usumacinty byla řeka San Pedro Martyr, pronikající až do srdce guatemalského Peténu, jenž byl v klasické době hustě obydlen. Po řekách Usumacinta a San Pedro Martyr připlula zřejmě z vysočin r. 378 po Kr. vojenská expedice ze středomexického Teotihuacánu, jak je zaznamenáno na nápise ve městě El Perú. Odtud teotihuacánská armáda pokračovala po souši až do slavného města Tikalu, které ovládla (viz Vesmír 84, 450, 2005/8). Portáž od řeky San Pedro Martyr vedla dále k řece Holmul, která přes Río Bravo, New River a Río Hondo vede až do Karibského moře. Tak byl propojen po vnitrozemských tocích Mexický záliv s Karibským mořem, aniž bylo třeba obeplouvat Yucatánský poloostrov (obr. 7). Ovšem asi jen v době dešťů, neboť z Holmul zbývá v čase sucha u města Nakum, kde bylo veliké přístaviště, jen potůček. V nalezišti Blue Creek na řece Hondo v severním Belize bylo nedávno objeveno mayské překladiště zboží spolu s přehradou a dokem, který byl používán pro cestu z Karibského moře do vnitrozemí (či naopak).

Další důležitá vodní cesta vedla po řece Motagua do Karibského moře (obr. 7). V jejím povodí v horách Sierra de los Minas byly významné a zřejmě jediné zdroje jadeitu, který se odtud prostřednictvím vodních cest dostával do celého mayského světa. Jadeit je minerál vyskytující se v mnoha barevných odstínech. Světlezelený jadeit připomínal Mayům barvu čerstvého kukuřičného klasu či boha kukuřice a byl zvláště oblíbený při výrobě šperků a náboženských předmětů. Například posmrtné masky mayských králů, které byly často zhotoveny právě ze světlezeleného jadeitu, měly připomínat boha kukuřice.

Jezera v Kordillerách

V guatemalských a chiapaských vysočinách obývaných Mayi nebylo mnoho splavných řek, ale Mayové používali kánoe na četných jezerech či lagunách. Pedro Alvarado, dobyvatel, kterého Cortés v dvacátých letech 16. století vyslal pokořit Maye v guatemalských vysočinách, válčil s Tz’utujily, Mayi, kteří obývali a dodnes obývají břehy velikého jezera Atitlán. V bitvě, v níž Alvarado zničil hlavní město Tz‘utujilů Chuitinamit na svazích sopky San Pedro, pomáhali Španělům sousedé Tz‘utujilů Kaqchikelové, kteří přijeli do bitvy ve 300 kánoích. Španělé zvítězili a zmasakrovali většinu bojovníků Tz’utujilů. Kaqchikelům se ale kolaborace se Španěly nevyplatila – krátce nato Španělé zničili i jejich hlavní město Iximché a vyvraždili většinu svých někdejších spojenců.

Ještě dnes jsou na řekách a jezerech ve středoamerických pralesích vidět Mayové, kteří pádlují na dlabaných kánoích či modernějších kánoích z prken a vydávají se rybařit či lovit (obr. 1 a 13). Jejich kánoe se příliš neliší od těch, které jsou zobrazené na 1500 let staré keramice, kde na nich pádlují podsvětní bohové…

Literatura

Barrett J. W., Guderjan T. H.: An Ancient Maya Dock and Dam at Blue Creek, Rio Hondo, Belize. Latin American Antiquity 17 (2), 227–239, 2006.

Canter R. L.: Rivers Among the Ruins: The Usumacinta. The PARI Journal 7(3), 1–24, 2007.

Canter R. L., Pentecost D.: Rocks, Ropes, and Maya Boats; Stone Bollards at Ancient Waterfronts Along the Rio Usumacinta: Yaxchilan, Mexico to El Porvenir, Guatemala. The PARI Journal 8 (3), 4–16, 2007.

Chládek S.: Exploring Maya Ritual Caves. Dark Secrets from the Maya Underworld. Altamira Press, Rowman & Littlefield Publishers, Inc. Latham, MD, USA, 2011.

Finamore D., Houston S. D.: Fiery Pool the Maya and the Mytnic Sea. Peabody Essen Museum, Salem, MA, USA, 2010.

Hammond N.: Classic Maya Canoes, The International Journal of Nautical Archaelogy and Underwater Exploration 10.3, 173–185, 1981.

McKillop H.: Ancient Maya Canoe Navigation and its Implications for Classic to Postclassic Maya Economy and Sea Trade: A View from the South Coast of Belize. Journal of Caribbean Archaelogy, Special Publication #3, 93–105, 2010.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201402_096-102.pdf (848 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky