Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Máte ve svém rodokmenu kanibaly?

S odpovědí počkejte až po dočtení Suggovy knihy.

R. Sugg : Mummies, Cannibals and Vampires. The History of Corpse Medicine from the Renaissance to the Victorians

Routledge, Taylor & Francis Books, Abingdon 2011, 374 stran, první vydání, orientační cena 32,96 €, ISBN 978-0-415-67417-1

Publikováno: Vesmír 92, 308, 2013/5
Rubrika: Nad knihou

„Získejte celé, čisté tělo zrzavého muže bez vady ve věku 24 let, který byl pověšen, lámán v kole nebo probodnut. Tělo nechte vystavené na jeden den a noc na čerstvém vzduchu. Tělo poté rozřezejte na malé kousky nebo plátky a macerujte ve víně. Pak smíchejte s práškem z myrty a aloe, pověste opět na čerstvý vzduch a sušte. Výsledkem bude ztvrdlé maso bez zápachu.1)

Recenzovaná kniha Mummies, Cannibals and Vampires2) britského odborníka na renesanční literaturu Richarda Sugga z Durhamské univerzity se neřadí do žánru hororu, jak by se dalo soudit podle úvodního úryvku, ale zabývá se méně známou oblastí dějin lékařství – lékařským kanibalismem.

Antropofagie, lidojedství, tedy kanibalismus mezi lidmi, existuje patrně již od prehistorických dob.3) Zprávy antropologů od různých etnik ukazují, že toto chování bývá často spojené s pohřebními rituály. Například indiáni Janomamové z pralesa mezi Brazílií a Venezuelou uctívali své zemřelé tak, že snědli jejich popel smíchaný s banánovou kaší.4) Jiné skupiny zase věřily, že síla mrtvého válečníka či náčelníka přejde na toho, kdo ho sní.

Z našich zeměpisných šířek se sice v médiích občas objeví informace o kanibalismu coby patologickém kriminálním činu nebo mezním prostředku, který umožnil přežití, jinak je však kanibalismus v novověké Evropě stěží představitelný.

O podobné vnímání kanibalismu nás však Suggova kniha rychle připraví, neboť Evropané vzdálení od nás jen několik málo generací konzumovali části lidských těl, protože věřili v jejich léčivé účinky. Sugg dokládá, že různé formy lidských ostatků užívali Evropané běžně až do 18. století. Zvláště mezi lidovými vrstvami přetrvaly kanibalské praktiky v léčení a při různých druzích magie až do časů britské královny Viktorie (1819–1901). Lékařský kanibalismus v době svého rozmachu procházel napříč všemi sociálními vrstvami, v jeho uzdravující účinky věřili urození páni i dámy, kněží, vědci, měšťané i chudina.

Na příkladu tří prvních stuartovských panovníků5) na anglickém trůně Sugg názorně ukazuje, že vztahování se k tomuto odvětví medicíny mohlo mít různé podoby: Jakub I. (1566–1625) kanibalskou medicínu odmítal (byl prý ale mezi svými současníky v menšině), jeho syn Karel I. (1600–1649) se po smrti na popravišti sám částečně proměnil v medicínu6) a vnuk Karel II. (1630–1685) se na vývoji léků z lidské krve (tzv. královy kapky) podílel ve vlastní laboratoři.

Autor na základě prostudovaných materiálů popisuje situaci především v Anglii, uvádí však také údaje z Irska, Skandinávie, německé oblasti, Nizozemska, Francie, Itálie, Španělska a Portugalska. Toto geografické vymezení ovšem neznamená, že by se sledovaný fenomén ostatních evropských států netýkal.

Různé části lidského těla byly považovány za léčivé již ve starověké Mezopotámii, Egyptě, Řecku, Římě i Číně. Z antického Řecka se dochovalo několik rad: například na bolavé dásně prý účinkují zuby mrtvého člověka, bolavé oči se mají léčit přikládáním puchýřů, některé nemoci údajně zažene krev přátel, jiné krev cizinců. V římském Koloseu v době kolem roku 25 n. l. představovali zabití gladiátoři jakési živé číše. Čerstvou krev přímo z jejich mladých a zdravých těl pili především ti, co trpěli epilepsií.

Z antiky se k tomuto tématu dochovalo poměrně málo informací pro srovnání, přesto se autor domnívá (s. 11), že kanibalská medicína se více rozšířila až v křesťanském světě. V určité míře se projevovala už ve středověku. Nicméně s dějinnou ironií byla podle něj nejrozšířenější právě v době, kdy se křesťané z Říma, Madridu či Londýna okázale pohoršovali nad zprávami o kanibalech z Nového světa. Sami však bez skrupulí pili lidskou krev nebo se natírali mastí z lidského tuku. Kanibalismus byl v Evropě používán jako součást koloniální propagandy a o jeho dobovém hodnocení napoví definice lidožrouta z roku 1796: Je to ten, kdo konzumuje některé části těla člověka, kterého předtím sám zabil (s. 7). Z čehož plyne, že praktiky lékařského kanibalismu do této sféry řazeny nebyly.

Sugg seznamuje čtenáře s nejrozšířenějšími příklady lékařského kanibalismu i s návody od konkrétních renomovaných anglických lékařů a alchymistů. Objevují se zde také jména známých osobností, u nichž by mnohý čtenář schvalování konzumace částí lidských těl neočekával. Pro léčení se z lidského těla využívalo prakticky vše od hlavy po patu (mozek, sliny, mateřské mléko, placenta, menstruační krev, moč, kosti aj.).7)

Lidská krev se polykala někdy čerstvá a horká přímo z těla dárce, někdy sušená na prášek nebo destilovaná v alchymistických laboratořích. Velice oblíbené bylo mumio.8) Jednou z nejdéle užívaných komponent z lidského těla byl tuk, který se většinou aplikoval coby mast nebo obvaz na kůži. Olej z tuku sloužil k léčbě revmatismu, nervových potíží, zranění i dny.

V londýnských lékárnách prý bývaly běžně k dostání lebky. Prášek z nich byl považován za lék proti epilepsii a různým chorobám hlavy. Proti krvácení z nosu měl zase účinkovat mech vyrostlý na lebkách. Vyhledávaly se lebky lidí, kteří ze světa sešli násilnou smrtí, přednost měli pověšení nebo utopení. Lidské lebky byly tehdy tak žádané, že na ně bylo uvaleno obchodní clo.9)

Výběr konkrétních přísad kanibalské medicíny se lišil podle národa, doby i společenského postavení pacienta. Vzdělaní lidé například pili čerstvou lidskou krev méně často a chudí si mohli dovolit exotické přípravky z egyptských mumií jen výjimečně. Části z těl živých i mrtvých lidí se využívaly v magii. Nalézt je lze jako přísady v elixírech lásky, do kterých se odedávna přidávala mimo jiné lidská krev (s. 278). K udržení mužovy lásky10) prý ženy již podle tzv. Rudolfova katalogu magie ze 13. století přimíchávaly partnerovi do jídla vlastní tělesné výměšky nebo například vlasy. Tuk ze zavražděných lidí se podle jiných zdrojů zase využíval na zhotovení svící zajišťujících údajně neviditelnost.

Lidské komponenty byly využívány také v kosmetice11) nebo v malířství. Mumio v prášku smíchané s olejem prý propůjčovalo hnědé barvě bohatší tóny.

Na závěr hledá Sugg odpovědi na otázky, kdy a proč lékařský kanibalismus zaniká a proč se o něm tak málo ví. Uvádí, že minimálně pro první generaci historiků lékařství to nebylo přijatelné téma pro oficiální příběh, který chtěli vyprávět. V posledních třiceti letech na tuto oblast větší měrou upozornili například K. H. Dannenfeldt, P. Camporesi, L. Noble a P. Schwyzer. Je ovšem příznačné, že nikdo z nich (ani autor recenzované publikace) nepatří mezi historiky lékařství.

Povědomí o léčení či černé magii pomocí částí těl zabitých lidí přetrvávalo ještě dlouho poté, co se již lékařský kanibalismus běžně neprováděl. Například v Londýně v době řádění vraha přezdívaného Jack Rozparovač (1888–1891) se objevil názor, že cílem vraha bylo získat lidský tuk pro černou magii (s. 276). V Latinské Americe existuje strach z vrahů s touto motivací dodnes.12)

A co se týče užívání lidských tekutin, i v 21. století se někteří lidé v rámci urinoterapie léčí pitím vlastní moči.

Když se čtenář nenechá vyděsit někdy dost morbidními popisy přípravy léčiv, dozví se pravděpodobné pohnutky, které vedly k lékařskému kanibalismu. Sugg je zasazuje do kontextu, v němž se jeví o něco méně děsivé a v souladu s panujícími náboženskými představami.

Autor zřejmě nechce, abychom opakovali jednání svých předků, kteří byli znechuceni novosvětskými kanibaly, a sami činili totéž, byť z jiných pohnutek. S určitou nadsázkou upozorňuje na to, co vše lze zahrnout pod obecnou definici antropofagie, a je přitom běžnou součástí našich životů – například kojení nebo kousání nehtů (autokanibalismus).

Poznámky

1) Formule pro výrobu mumia připisovaná německému lékaři Oswaldu Crollovi, překlad LH ze s. 42 recenzované knihy. V Anglii byl tento postup znám již krátce po roce 1609 a rozšířil se zvláště po roce 1670.

2) Název v tomto případě není nutné překládat, některá slova jsou až mrazivě internacionální.

3) Za možné doklady antropofagie se například u neandrtálců ve středním paleolitu považují narušené kosti, ze kterých byl vybírán morek, či prolamování spodiny lebeční pravděpodobně kvůli získání mozku.

4) Biocca, E.: Sama mezi indiány, Orbis, Praha 1965.

5) Dynastie Stuartovců vládla ve Skotsku (1307–1707), Anglii (1603–1707) a posléze ve Velké Británii (1707–1714).

6) Podobný příklad je znám i z Francie. Když byl během Francouzské revoluce popraven gilotinou francouzský král Ludvík XVI., přihlížející lidé chytali jeho krev do kapesníků, neboť věřili v její léčivé účinky (s. 85/86).

7) V německých zemích kati rozprodávali maso, kůži i kosti z oběšenců až do poloviny 18. století (s. 83).

8) Pojem mumio je mnohdy nejednoznačný. Jak uvádí autor (s. 15), mohlo jít o minerál, který se přidával do balzamovaných těl (substance zmiňovaná také ve filmu Angelika a sultán), či mumie vysušené v pouštním písku, popř. o méně exotický a dostupnější zdroj lidského masa představovaný viselci.

9) Do Anglie pluly lodě naložené lidskými lebkami především z Irska. Odtud se v rámci mezinárodního obchodu dodávaly i do Skandinávie a do severních oblastí Německa (s. 237).

10) Smetánka, Z.: Legenda o Ostojovi. Archeologie obyčejného života, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, s. 277.

11) Močovina (urea) savců v současné kosmetice je vyráběna uměle.

12) Podle místní pověry jde o netvory v lidské podobě (často vypadají jako běloši), kteří zabíjejí indiány kvůli jejich tělu, zejména kvůli tuku pro různé čarodějné praktiky. Například v listopadu roku 2009 uveřejnily zahraniční agentury a server BBC informaci (zpravodajství ČTK z 20. 11. 2009, Peru-kriminalita), že peruánská policie zatkla čtyři osoby podezřelé z vražd desítek osob v oblasti Huánuco s cílem získat tuk a tkáně k prodeji na černém trhu pro kosmetické a farmaceutické účely. Později byla zpráva dementována, údajně šlo jen o snahu tamější policie vylepšit si bilanci vyřešených případů.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201305_308-309.pdf (164 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky