Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

MARVIN MINSKY: Konštrukcia mysle

(Ed.: J. Kelemen) Archa, Bratislava 1996, 103 stran, edice Filozofia do vrecka, 26. svazek
Publikováno: Vesmír 76, 44, 1997/1
Rubrika: Nad knihou

Minského improvizovaná přednáška, kterou přednesl 9. září 1990 na „Ars Electronica ’90“ v rakouském Linzi. K přednášce je přiložen záznam z diskuse pořízený R. Trapplem a G. Helscherovou.

Už první věta přednášky: Som rád, že môžem byť tu v Rakúsku, v poslednom storočí, keď je na stretnutiach ešte potrebná fyzická prítomnosť (9), nastiňuje další obsah. Minský se v ní zamýšlí především nad budoucími možnostmi umělé inteligence a komunikace. Dominuje zde charakteristika virtuální reality na jedné straně a teleprezentace na straně druhé.

Možnosti virtuální reality podle autora zůstávají v mnohých ohledech v oblasti pasivních vizuálních umění, i když se mohou stát v krátké době interaktivnějšími než skutečný svět. Teleprezentace (tj. přítomnost na dálku) umožňuje vytvořit přemístěním lidských senzorů pocit přítomnosti na jiném místě. Rozdiel je len v tom, že teleprezentácia premiestňuje niečo na iné skutočné miesto, kým svety virtuálnej reality nie sú skutočné (12). Tato úvaha vychází z rozboru rozhraní mezi mozkem a světem. Minský se domnívá, že v budoucnosti bude možné propojit např. vizuální nebo sluchové senzory optoelektronickými vlákny přímo s mozkem, takže člověku budou počítačem zprostředkovány vjemy, jako by byl na jiném místě. Vlastně na tom jiném místě skutečně bude, neboť vše uvidí a uslyší.

Mozek se podle Minského skládá z něčeho, co se podobá velkému množství rozdílných druhů počítačů (Mozog je prinajmenšom 400 rôznych druhov počítačov usporiadaných veľmi zložitým spôsobom, ktorému ešte nerozumieme (33)), a proto je teleprezentace univerzální charakteristikou lidské komunikace (14). Jde tedy jen o vzdálenost mezi senzory a mozkem, tedy tím, na jakou vzdálenost jsou stimuly posílány. To platí jak pro spojení mezi mozkem a senzory, tak pro proudění informací z jedné části mozku do částí jiných. Mozog ani nemusí byť v tele; rovnako dobre môže byť tisíce míĺ ďaleko; stačí, aby nervy vysielali signály dostatočne rýchlo, a nebude možné zistiť rozdiel (15). Z jistého hlediska se Minskému dokonce zdá riskantní nosit mozek v hlavě. Prodlouží-li se lidský život, pak lidé budú ochotní veĺa zaplatiť za to, aby ich mozog bol vybraný z tela a odložený niekam, kde bude v bezpečí (28).

Z dalších myšlenek prezentovaných v přednášce chceme upozornit na úvahy týkající se biochemického přenosu informací v mozku, zaměřené především na hormony a jejich působení na emoce (15 – 17). Minsky píše, že: Chemické kódy sú užitočné pri nízkorýchlostných prenosoch vo veľkom meradle. ... celý systém chemických správ pravdepodobne poskytuje informačnú kapacitu najviac niekoľkých stovák bitov za sekundu (17). Proto nepřikládá biochemické aktivitě centrální nervové soustavy přílišnou důležitost. Zde je možné poznamenat, že tento bod může být jedním z kritických rozdílů mezi umělou inteligenci a mozkem, neboť biochemické ovlivnění celých skupin neuronů nalaďuje mozek, vytváří bázi, na níž pak mysl pracuje. Myšlenkové procesy se mohou odlišovat podle toho, máme-li vztek, úzkost, nebo jsme-li plni radostí apod., proto snad také tyto procesy mají větší váhu, než je jim připisována.

Jiným zajímavým tématem, kterému se Minsky věnuje, je otázka zábavy. Prečo ľudia tak vyhľadávajú zábavu? Prečo venujeme toľko pozornosti hudbe, divadlu, športom a iným aktivitám, ktoré neprinášajú zreteľný úžitok? Možno preto, že naše mozgy sa v priebehu evolúcie stali príliš komplikované na to, aby im stačil svet taký, aký je (21). Minsky z toho vyvozuje, že to je důvodem, proč se lidé častěji upínají k virtuální realitě. Domnívám se, že tato problematika velmi úzce souvisí především s narativním charakterem naší paměti, s tím, že vyhledáváme příběhy i tam, kde nejsou viditelné, a proto je snad raději konstruujeme než prožíváme. Mozek dychtí po příbězích, nechává se jimi unášet, zahlcuje se jimi.

Narativita je také jedním z dominujících témat Minského „Rozhovoru o hudbě“, který je druhou části recenzované práce. Jde o rozhovor mezi O. Laskem s M. Minskym z ledna 1991.

Minský zde připomíná práci W. Lehnertové (W. Lehnert: Plot Units, 1982), v níž byla podána teorie nejběžnějších typů strukturálních omezení akceptovatelných příběhů, (51) a říká, že: ...v istých typoch hudby, rovnako ako vo väčšine typov príbehov, nesmie existovať príliš mnoho voľných koncov, nevyriešených problémov, nepodstatného materiálu a nezmyselných obdočení. Avšak akceptovateľné kompozície sa líšia od akceptovateľných príbehov tým, že dovoľujú oveľa viac opakovania (52). Repetice je pak podle něj něčím, co znecitlivuje nižší úrovně kognitivních procesů a asi uvolňuje vyšší mozkové úrovně z jejich zakotvení ve skutečnosti pro tvorbu nových věcí (45). Veľa z toho, čo robí skladateľ, je vyvolávanie očakávaní a potom nachádzanie spôsobov, ako ich splniť. To umožňuje skladateľovi riešiť určité problémy. Problémy a ich rešenia hrajú úlohu prvkov zápletky a skladba sa stáva istým typom rozprávania príbehov (53).

Řešení problému je tedy tím, co má hudba společného s umělou inteligencí (53) a Minsky se přimlouvá za to, aby se nevěnovalo tolik pozornosti v oboru umělé inteligence na analýzu hudby jako spíše na to, aby se více soustředila pozornost na řešení hudebních problémů.

Hudbu používají lidé na řízení svých mentálních aktivit (48). V této souvislosti připomíná Minsky svou myšlenku o emocionálních protospecialistech působících především v emocionálních substrukturách naší centrální nervové soustavy (55), zároveň však znovu připomíná důležitost řešení problémů příběhů, které se v hudbě objevuje a řídí sklony posluchače něco cítit. K tomu je důležité, aby se vědci nezaměřovali jen na hudbu jako objekt, ale na proces, kterým se hudba tvoří (61). To proto, jak poznamenává Otto Laske, že hudba je výsadou člověka, je odrazem jeho stavu a asi je také klíčem k mnohému, co se psychologové pokoušejí objevit o lidské povaze (69).

Třetí částí knížky je „Rozhovor o agentoch“, Minského rozhovor s Doughem Rieckenem, který se uskutečnil v březnu 1994 a byl publikován v 7. čísle Communications of the Association for Computing Machinery, s. 37.

Ústředním tématem zde jsou myšlenky o struktuře centrální nervové soustavy a architektuře umělé inteligence, respektive charakteristika nové a staré umělé inteligence. Jak již z názvu rozhovoru vyplývá, ohniskem je kategorie agent, popřípadě agentura. Minsky připomíná, že agentem rozumí ve své „The Society of Mind“ stroj, který něco dělá, aniž by uživatel potřeboval vědět, jak to dělá (74). O agentuře pak uvažuje v souvislosti s tím, kdy potřebujeme znalost toho, jak ona černá skříňka pracuje, abychom ji mohli odladit nebo modifikovat. V takových případech je nejlepším způsobem rozdělit ji na části a snažit se pochopit, jak jednotlivé části navzájem reagují (75).

Když potřebujeme nějaké odborné schopnosti, můžeme nalézt nebo sestrojit program, který nám s něčím takovým pomůže, avšak když potřebujeme asistenci v tom, co nazýváme všeobecnou inteligencí, pak ... ani jeden súčasný stroj vám s tým nepomôže. Je to sčasti preto, lebo nijaký stroj ešte neodráža dosť dobre to, čo nazýváme bežným uvažovaním (76). Pravděpodobně potřebujeme to, na čem pracuje Lenant, připomíná Minsky, a to je databáze běžné zkušenosti. Je nutnou podmínkou k tomu, aby se stroje mohli samy učit (84).

...aby sa systém učil ako človek, bude treba začať so značným korpusom zabudovaných poznatkov o množstve efektivných spôsobov, ako sa učiť (85). Přitom nastoupená cesta sleduje spíše způsoby řešení množství odlišných problémů, než vytvoření opravdu velkých umělointeligentních systémů. Začala se hledat paradigmata, která nepotřebují žádné centrální reprezentace, plánovací metody nebo vnitřní reprezentace. Problémy jsou řešeny metodami situačních činností autonomními agenty. Musíme se však vrátit zpět k mozku a snažit se porozumět mechanizmům procesů, které v mozku probíhají, proklamuje Minsky. Musíme se snažit pochopit prečo ľudia robia veci, ktoré robia (79), takovéto věci jsou důležité, až pak se můžeme ptát, zda cíle, k nimž směřujeme, také opravdu chceme. Ano, tvrdím, že neexistuje spôsob, ako obísť potrebu obrovských databáz bežného uvažovania (84). Jen tento způsob nám může pomoci při konstrukcích strojů, které by nám umožnily větší intelektuální růst, z evolučního hlediska tolik potřebný. Zdá se totiž, že jsme se dostali na určitou úroveň práce ve stejné intelektuální úrovni, že jsme ve slepé uličce a naše lidská moudroust se už nezdokonaluje. Přišel čas, aby sme s tým niečo urobili (90)! Takto končí svůj rozhovor Marvin Minsky.

Dodejme, že jeho úvahy o tom, že bychom měli previesť sa do strojov, ktoré žijú dlhšie, pracujú rýchlejšie a majú väčšie možnosti rastu (90), je jen jednou z cest, před kterou na evoluční křižovatce stojíme.

Diskuse

Žádné příspěvky