Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Marvin L. Minsky – badatel strojového myšlení a originálně myslící člověk

Publikováno: Vesmír 80, 506, 2001/9

Asi znáte ten pocit: se svými názory se cítíte osamoceni, málokdo si je vyslechne a téměř nikdo s nimi nesouhlasí, nebo vám zas připadá, že jim nerozumí. A stalo se vám někdy, že se znenadání s někým setkáte a zjistíte, že je to člověk, s nímž se vám vše, oč jste se marně pokoušeli s jinými, jaksi daří? Mně se to stalo s Marvinem Minským, profesorem na Massachusettské technice v Cambridži, spoluzakladatelem dvou špičkových ústavů této vynikající vzdělávací instituce – Laboratoře umělé inteligence a Laboratoře médií – a nositelem mnoha prestižních ocenění. Pokračovat bych tudíž mohl jejich výčtem. Vzhledem k tomu, z čeho jsem se vyznal, však pokládám za přiměřenější využít následující řádky trochu jinak. Pokusím se načrtnout nejen jeho profesionální, ale trochu i lidský portrét.

Myšlenky Marvina Minského měly přímý profesionální vliv na rozvoj, využívání a vědecké zkoumání počítačů (je autorem několika hardwarových patentů) a na výzkum výpočtů. Pojem Minského stroj označuje v literatuře abstraktní výpočetní zařízení, které Minsky definoval ve své učebnici Computation – Finite and Infinite Machines (1967). Nejvýraznější stopu však zanechal v oblasti umělé inteligence a v souvisejících oblastech neuronových sítí, kognitivní vědy a filozofie mysli.

Rozvoj umělé inteligence v 60. letech minulého století byl výrazně ovlivněn Minského statí Towards Artificial Intelligence, jež byla publikována v prvním knižním sborníku umělé inteligence Computers and Thought (1963), který sestavili Edward Feigenbaum a Jerome Feldman. Orientace výzkumů v 70. letech pak byla ovlivněna jeho úvahou nazvanou Matter, Mind, and Models a dalšími příspěvky, které zařadil do sborníku Semantic Information Processing (1968). Po jeho vydání se výzkum umělé inteligence, dříve spoléhající na „hrubou sílu“ výpočetních zařízení, začal více věnovat multiprincipovosti inteligence. Tajemství inteligence se přestalo hledat v podobě univerzální výpočetní procedury. Pozornost se zaměřila na specifické výpočetní postupy a struktury sloužící k zapamatování poznatků specifických pro jednotlivé intelektuální aktivity (jako jsou např. porozumění přirozenému jazyku, plánování nebo vidění). Zvýšená pozornost byla věnována výpočtově adekvátním metodám reprezentace poznatků.

Pro 60. léta minulého století byla charakterisitcká také snaha vytvořit technickou napodobeninu mozku v podobě sítě umělých neuronů, tedy sítě postavené z funkčně i strukturálně stejných složek. Odezvu v této oblasti měla kniha Perceptrons – An Introduction to Computational Geometry (1969), kterou Minsky napsal společně se Seymourem Papertem. V ní byla podrobena kritické teoretické analýze schopnost umělých neuronových sítí učit se rozpoznávat různé typy obrazců.

Určitým vyvrcholením hledání univerzálních struktur symbolů pro reprezentaci poznatků, které převládaly v umělé inteligenci 70. let minulého století, je Minského stať Frame Systems – A Framework for Representing Knowledge, jež zaujala odborníky na problematiku reprezentace vzápětí poté, co byla v roce 1974 zveřejněna jako technická zpráva Laboratoře umělé inteligence Massachusettské techniky. Širší pozornosti se jí však dostalo teprve tehdy, když ji Patrick H. Winston r. 1975 zahrnul do knižního sborníku The Psychology of Computer Vision (1975). V zmíněné studii navrhl Minsky mnohem komplexnější chápání toho, co poznatky jsou, než to bylo do té doby v umělé inteligenci obvyklé. Upozornil na důležitost reprezentace různých očekávání, která pokládal za atributy poznatků. Navrhl také – byť v dosti rozjímavé podobě – jak reprezentační struktury doplnit do počítačů. Živou reakci v kruzích logiků vyvolala ta část jeho studie, ve které podrobil nelítostné kritice monotónnost tradičních logických systémů. Za principiální vlastnost inteligence pokládá Minsky nemonotónnost uvažování: lidská mysl je výjimečná tím, že se dokážeme zříct pravd odvozených včera a nahradit je těmi, které jsme odvodili dnes. V logice však zůstává dokázaná pravda již navždy pravdou a logické kalkuly dlouho nenabízely způsob, který by na tom něco změnil. Až Minského kritika monotónnosti přispěla záhy ke studiu různých nemonotónních formálních systémů. V praktické informatice se návrhy rámcové reprezentace poznatků zřetelně promítly např. do prostředků a metodiky objektového programování.

V historii umělé inteligence jsou 80. léta minulého století poznamenána důrazem na zmíněnou multiprincipovost. Na inteligentní systém se začalo nahlížet jako na systém decentralizovaný, resp. distribuovaný. Částečně to znamenalo renezanci výzkumu neuronových sítí. Byla to však i reakce na nové způsoby využívání výpočetní techniky – na počítačové sítě. Psychologové i neurofyziologové navíc dospěli k představě rozebrání mozku i kognitivních aktivit na vzájemně komunikující, funkčně však specializované moduly. Takovou představu se Minsky pokusil upřesnit a rozvinout v pojmovém rámci teorie výpočtů. První článek o mysli jako společenství specializovaných výpočetních agentů publikoval v roce 1979 v časopise Cognitive Science. Knižně pak předložil svou teorii mysli jako společenství o pět let později ve zvláštně koncipované knize The Society of Mind (1985), která se skládá z 270 jednostránkových esejů. Kniha, napsaná mimořádně čtivě (což jí vyneslo první místo v žebříčku bestsellerů The New York Times), dodnes inspiruje odborníky zabývající se umělou inteligencí a představuje i významný příspěvek Marvina Minského kognitivní vědě.

Se zmíněnou teorií udělal pak Minsky něco, co snad nemá v dějinách vědy 20. století obdobu, co však pokládám za mimořádně dobrý nápad pro rozvoj vědy nynějšího století: Sedl si se svým kamarádem Harrym Harrisonem, proslulým autorem sci-fi, a napsali spolu technothriller The Turing Option (1992). Na pozadí detektivní zápletky z prostředí vývojové laboratoře inteligentních robotů, kde je potřeba (re)konstruovat zničenou mysl klíčového specialisty, předvedli všechno zásadní z teorie mysli jako společenství a z dalších teorií umělé inteligence, všechny zásadní projekty Laboratoře umělé inteligence a Laboratoře médií Massachusettské techniky, a dokonce i něco z organizačního pozadí a kooperativních nebo konkurenčních vztahů mezi dnešními centry výzkumu nebo mezi předními výzkumníky (jen jména jsou pochopitelně pozměněna). Kdo knihu přečte, získá přehled o tom, co se doposud událo v umělé inteligenci, i o tom, jak se k změnám staví Marvin Minsky. Najdeme tam také náznaky problematiky, které se Minsky v současnosti věnuje profesionálně – problematiky emotivity strojů. (Jeho právě rozepsaná kniha nese pracovní název Emotional Machines.)

Marvin Minsky patří do první generace vědců a inženýrů, kteří se koncem 40. let minulého století začali zabývat vývojem a výzkumem výpočetní techniky, možnostmi její aplikace, ale také analýzou jejího širšího intelektuálního a kulturního vlivu, což považuji v současnosti za mimořádně důležité. V takové angažovanosti totiž vidím možnost obnovení společenské role nepodbízivého, informovaného a nezávisle uvažujícího intelektuála, jíž se v minulém století zmocnili spisovatelé, estrádní umělci (dnes se jim říká baviči), sportovci a žurnalisté.

9. září 1990 přednášel Minsky na lineckém multimediálním festivalu Ars Electronica. Svou přednášku nazval The Future Merging of Science, Art, and Psychology. Mluvil o budoucnosti virtuální reality a teleprezence. Řekl například: Mozek ani nemusí být uložen v těle; stejně dobře může být od něj tisíce mil daleko. Stačí, aby neurony vysílaly signály dostatečně rychle, a rozdíl nebude možné zjistit. [...] Toto vše můžete chápat jako science fiction. Představou tohoto druhu však začíná každý velký technický pokrok. [...] Jsme již na počátku vytvoření spolehlivého oboustranného propojení umělých vláken s periferním nervovým vláknem [...] mám však pocit, že principiální překážka těchto výzkumů je dnes spíše společenská než technická. Je to překážka na poli lékařské etiky. Již dnes je těžké vést projekt zahrnující výzkum na zvířatech a s nervovou soustavou člověka vědec nemůže experimentovat (bez ohledu na míru dobrovolnosti takové spolupráce). Jenom proto, že existuje několik agentur, právníků a dalších, kteří si udělali živnost z toho, že kladou překážky vědecké touze hlouběji poznat naše těla a naše mysli.

23. ledna 1991 rozmlouval Minsky s muzikologem Otto Laskem o hudbě, která patří k jeho velkým a trvalým láskám. Mluvili o vztahu hudby k lidské mysli, ke strojům a o některých souvisejících tématech. Dovolím si opět citát: Bezpočet lidí poslouchá hudbu denně celé hodiny, mnozí utratí nezanedbatelnou část svých příjmů na nahrávky, hifi soupravy, vstupenky na rockové koncerty a tolerují na svých pracovištích, v restauracích, v letadlech a nevím ještě kde všude hudbu jako kulisu. Je to v pořádku? A podobně bychom vlastně měli uvažovat i o tom, jestli je rozumné zabývat se sportem. Ptám se lidí: „Nezdá se vám směšné, když se dospělí lidé shromažďují na velikých stadionech, aby se dívali na jiné dospělé lidi, jak kopou míč z jednoho konce stadionu na druhý?“ Každý z těch lidí používá svůj mozek, obsahující miliardy synapsí. Možná by bylo zábavné požádat třeba věřící o zamyšlení, není-li hříchem plýtvat tak obdivuhodným hardwarem na pozorování dospělých kopajících do míče. Můj osobní názor je, že to hřích není. Je to spíš symptom – symptom infekce parazitickým memem (konkrétně takovým, který šíří názor, že taková činnost je OK). Memem, který se samočinně množí v naší kultuře jako softwarový virus, bují jako rakovina intelektu, která je tak zákeřná, že skutečně nikoho nenapadne a nikdo se ani neodváží zeptat, je-li to vše v pořádku. [...] Měli bychom takové nedůstojné zacházení s našimi těžko získanými mozky akceptovat, nebo bychom ho měli pokládat za útok na naši zjevnou zranitelnost?

Podobným prohlášením se Minsky ve svých vystoupeních nevyhýbá, spíše naopak. Například na otázku, jestli existuje duše, odpoví rozhodně „ne“ a pokračuje: „...pokládám takovou myšlenku za ponižující vůči člověku.“ Pak vysvětluje proč. Do knížky Konštrukcia mysle (viz Vesmír 76, 44, 1997/1) jsem se snažil soustředit právě takové polemické texty (jsou tam i ty, ze kterých jsem výše citoval).

Citát

Ivan M. Havel: Přirozené a umělé myšlení jako filozofický problém

1. kapitola sborníku Umělá inteligence 3 (ed. V. Mařík et al., Academia, Praha 2001.

Co je přirozené a co umělé

Člověk se obklopuje umělými věcmi. Na jedné straně je obyvatelem přirozeného světa, jehož je navíc i součástí, na druhé straně do něho svým chováním a svými výtvory neustále vnáší něco nového, ne-přirozeného, umělého. Nelze proto obecně klást ostrou hranici mezi přirozená jsoucnaumělá jsoucna v nejširším smyslu těchto slov.

Pokud se slova ,umělý‘ explicitně užívá jako přívlastku (umělá květina, umělé jezírko, umělý drahokam, umělá ledvina, umělá hmota, umělá družice, umělé osvětlení, umělé oplodnění, umělé dýchání, umělý jazyk), je to zpravidla tehdy, když jednou ta a jednou ona látková, tvarová nebo funkční komponenta reality je na zvolené úrovni popisu nahrazena artefaktem, produktem lidské činnosti (jde-li o modelování, je touto úrovní popisu základní úroveň analogie). Vždy tu jde o něco, co může být také (a především) přirozené (neříkáme přece umělý krb, umělé brýle). Přišel člověk a vyrobil či způsobil totéž, jenže jinak, z něčeho jiného a jen v jistém aspektu – v jakém, to se případ od případu liší. Předpokládá se však něco víc, než že u toho byl člověk – a je tu vždy vědomý záměr, čili apriorní explicitní představa na straně tvůrce o tom, co ono umělé má dělat či jak má vypadat či co má nahradit. Lze pak i objektivně posuzovat, do jaké míry realizace plní původní záměr.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V503-507.pdf (241 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky