Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Maďarská menšina na Slovensku

Od monarchie po unii
Publikováno: Vesmír 87, 46, 2008/1
Obor: Historie

Rozpadem historických Uher po první světové válce byl jednotný politicko-ekonomický prostor rozdroben. Nově vzniklé státy zdědily mnohé neduhy monarchie a snad nejvíce se to projevilo na národnostním složení jejich obyvatelstva. Výsledkem procesu, který probíhal ve jménu sebeurčení, bylo, že pod cizí nadvládou žil téměř stejný počet lidí jako v dobách Rakousko-Uherska. Byli však rozděleni do daleko slabších států, které se navíc dostaly do vzájemného konfliktu, což stabilitu regionu ještě více podkopávalo. Pro další vnitropolitický vývoj těchto států, jejich mezinárodní postavení a vzájemné vztahy to mělo zásadní význam. Nejmenší podíl menšinového obyvatelstva měly na svém území Rakousko a Maďarsko, největší Československo. Maďaři na Slovensku se r. 1918 dostali do menšinové pozice tím, že z rozhodnutí velmocí bylo území jimi obývané připojeno k nově vzniklému Československu. Koncepce samostatného československého státu vycházela z předpokladu, že začlenění Slovenska je nezbytné k tomu, aby vznikl jednotný československý národ jako nezbytná protiváha pro budoucí více než třímilionovou německou menšinu.

Na území dnešního Slovenska žilo podle posledního uherského sčítání r. 1910 celkem 2 926 824 obyvatel, mezi nimiž bylo 896 271 (30,6 %) Maďarů. Při prvním československém sčítání r. 1919 žilo na tomtéž území pouze 692 831 Maďarů (23,5 %) a při druhém sčítání r. 1921 už jen 650 597 (21,7 %). V 505 obcích přesahoval poměr maďarského obyvatelstva 90 % a ve 13 městech měli Maďaři většinu. V Bratislavě a v Košicích dosahoval poměr maďarského obyvatelstva téměř 40 %. Navíc na území Podkarpatské Rusi, která byla připojena k Československu, žilo podle sčítání z r. 1910 celkem 597 062 obyvatel, z toho 174 482 Maďarů (29,2 %), ale r. 1921 už jen 102 690 (17,18 %) Maďarů. 1)

Práva menšin v nástupnických státech měla být zaručena a chráněna předpisy připojenými k mírovým smlouvám, pro území ČSR konkrétně smlouvou, kterou v Saint-Germain-en-Laye 10. 9. 1919 podepsali ministerský předseda Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš.

Ve skutečnosti však mezi lety 1918 až 1920 výrazně klesl počet obyvatel hlásících se v Československu k maďarské národnosti. Na tomto faktu se podílelo více faktorů. Odhadem přes 100 000 uprchlíků a emigrantů – úředníků, učitelů, železničářů apod. – nesložilo slib věrnosti ČSR a opustilo republiku. Jako bývalým uherským zaměstnancům jim stát odmítl vyplácet penzi a 45 000 jich ani nedostalo československé občanství. Většinou se proto usadili v poválečném Maďarsku.

Třebaže se Československá republika snažila vytvořit institucionální a právní systém podle vzoru západních demokracií, práva menšin byla v praxi od počátku porušována a Maďaři byli na Slovensku pacifikováni mnoha způsoby: pozemkovou reformou, narušováním kompaktnosti maďarského osídlení prostřednictvím kolonizace půdy, asimilačními tlaky ve školství apod.

První republika
Maďarské obyvatelstvo prožívalo rozpad Uher a začlenění do státu, který považovalo za cizí, jako nespravedlnost, ba dokonce tragédii. A nešlo jen o menšinu na Slovensku. Po vytyčení nových hranic a vzniku ČSR byl ještě velvyslanec československé vlády v Maďarsku Milan Hodža ochoten jednat o možnosti získat pro zmíněné území autonomii s vlastním parlamentem, na některých rozhodnutích se měl dokonce podílet maďarský parlament. Dohodl se s maďarskými politiky i na přechodné demarkační linii, která byla téměř identická s hranicí etnickou: Devín – Pezinok – Sereď – Nové Zámky – Vráble – Lučenec – Trebišov – Humenné a po řece Laborec až k polské hranici.

Výsledkem jednání mezi novou československou vládou a politiky vítězných velmocí byla 22. prosince 1918 ve Versailles legalizována nová hranice mezi Československem a Maďarskem, která výrazně přesahovala na jih, tedy v neprospěch Maďarska. Hodža byl odvolán z funkce velvyslance v Maďarsku, všechny dohody byly prohlášeny za neplatné a do konce ledna 1919 museli maďarští státní zaměstnanci i maďarská armáda opustit toto území.

Definitivně pak určila hranice mezi ČSR a Maďarskem Trianonská mírová dohoda, podepsaná 4. června 1920. Fakt, že značná část maďarské veřejnosti má neustále potřebu vracet se k „fenoménu Trianon“, má několik hlubších příčin. Trianon Maďary šokoval, vždyť sotva 50 let předtím (1867) bylo podepsáno tzv. vyrovnání s rakouskou monarchií. Maďaři tak dosáhli vytoužené nezávislosti a jistého zrovnoprávnění uvnitř monarchie. Pro objektivnost je třeba dodat, že s touto svobodou a postavením hospodařili velice nešťastně. Po získání nezávislosti v rámci monarchie začala tak často vzpomínaná protimenšinová opatření na území Uherska. Šlo o vlnu neslavně známé maďarizace, v rámci které právě Slováci trpěli pod arogantní nadvládou Budapešti. Trianonskou dohodou ztratilo Maďarsko asi 30 % své národní populace. Přibližně 3 miliony Maďarů se ocitly po podepsání dohody na území cizího státu (dnešního Slovenska, Ukrajiny, Rumunska, Srbska, Černé Hory). Územní ztráty byly neméně šokující: 60 %. (Pro srovnání: Česká republika po mnichovském diktátu ztratila asi 35 % území.) Trianon také znamenal pro Maďary obrovskou kulturní ztrátu. Na ztracených územích se odehrávaly nejdůležitější události maďarské historie. Právě Horní země (Slovensko) a Sedmihradsko (Transylvánie) byly nejvyvinutějšími teritorii bývalého Uherska. Zde se narodily nejtalentovanější osobnosti uherského společenského, kulturního a vědeckého života. Města jako Košice, Kluž, Komárno, Prešov, Temešvár a Oradea byly významnými centry uherské kultury a společenského života. Bratislava (Pozsony) byla po několik desetiletí hlavním městem Uherska, kde byli korunováni uherští králové.

Dne 29. února 1920 byla přijata finální verze Ústavní charty, podle které je oficiální jazyk československý. Přesto jazykem výuky v menšinových školách a používaným v menšinových institucích zůstala maďarština, osobám patřícím k národnostním menšinám bylo povoleno při oficiálním kontaktu užívat mateřštinu v těch lokalitách, ve kterých jejich podíl přesáhl 20 % obyvatelstva. Zajištěno bylo právo studovat v maďarštině, pro vojáky maďarské národnosti byla i výcvikovým jazykem na vojně, a to i tehdy, když sloužili v Praze či jinde v Čechách. Dalším znakem jazykové tolerance bylo, že na bankovkách byla jejich hodnota vyznačena ve všech jazycích užívaných na území ČSR.

Dalším opatřením, ovšem hrubě diskriminačním, bylo vytvoření nových okresů tak, aby těch, kde procento Maďarů přesáhne právě 20 %, zůstalo co nejméně. Namísto původních administrativních celků byly vytvářeny nové se severojižní orientací. Tím procentuální zastoupení Maďarů v jednotlivých okresech klesalo.

Není od věci podívat se, jak se k celému problému stavěla maďarská vláda. Během dvacátých let bylo vůdčím (či aspoň hlásaným) principem opětné získání území obývaných Maďary. Maďarská politika doufala, že jí poskytne pomoc nejen vzmáhající se Německo, ale také Anglie, která měla pro maďarská stanoviska větší pochopení než ostatní. Třicátá léta přinesla změnu poměru sil v Evropě a spolu s nimi i posílení maďarských revizionistických snah. Maďarsko, které jinde neuspělo, se přes značné protiněmecké a protinacistické cítěni stále více přimykalo k Německu. Tento fakt vedl již v prvních letech druhé světové války ke kolektivnímu obvinění Maďarů, že zradili Československo. Změna mezinárodní situace koncem třicátých let, která pro ČSR znamenala oslabení jejího mezinárodního postavení, přiblížila naopak Maďarsku reálnou možnost získat zpět ztracená území. V roce 1938 opustila maďarská zahraniční politika svůj opatrný postoj a jasně proklamovala požadavek zase připojit k Maďarsku území, na kterém žije obyvatelstvo maďarské národnosti. Ve Vídni bylo 2. 11. 1938 v arbitrážním řízení rozhodnuto, že Maďarsko získá zpět území o rozloze asi 10 000 km čtverečních s téměř 860 000 obyvateli (přes 500 000 se jich hlásilo k maďarské národnosti, necelých 300 000 k slovenské nebo české). Z pěti sporných měst připadly Košice, Užhorod a Mukačevo Maďarsku, Nitra a Bratislava Československu. Na Slovensku pak zůstalo ještě 60 000 Maďarů.

Poválečné období
Po relativním útlumu způsobeném světovou válkou se dostal problém menšin v (česko)slovensko-maďarském vztahu znova do popředí v roce 1945. Předválečné územní zisky Maďarsko zase ztratilo, navíc se muselo ve prospěch Československa vzdát i tzv. bratislavského předmostí, tří vesnic obývaných Maďary. Poválečná československá politická elita se snažila využít porážku Německa a Maďarska k vytvoření státu bez neslovanských menšin. V Košickém vládním programu (1945) bylo uvedeno, že Maďaři jsou kolektivně spoluodpovědní za válečný osud Československa a neslovanské elementy je třeba vyloučit z hospodářského života. Tyto úkoly byly konkretizovány v dekretech vydaných prezidentem Benešem. Dekret č. 12 nařizuje konfiskaci zemědělského majetku všech Němců a Maďarů, č. 27 nařizuje, že má všechen zemědělský majetek přijít od rukou slovanských elementů, č. 44 hovoří o propouštění Maďarů a Němců ze státních služeb a č. 69 nařizuje propouštění Maďarů i ze soukromých míst. Je ovšem třeba dodat, že ne všechny dekrety měly celostátní platnost, Slovenská národní rada zákonodárnou činnost prezidenta Beneše neuznávala. V srpnu 1945 vyhlásil prezident Beneš další dekret – tentokrát s celostátní platností – podle nějž Němci a Maďaři ztratili občanství, a tedy i všechna občanská práva, právo na zdravotní ošetření, penzi atd. Dalším dekretem byla nařízena kompletní konfiskace maďarského majetku, a tím měl být připraven totální odsun maďarské menšiny.

Ještě předtím, 25. července 1945, byla na konferenci v Postupimi přednesena Benešova žádost o vysídlení německého a maďarského obyvatelstva z Československa. Spojenecké mocnosti uznaly pouze odsun německého obyvatelstva, v případě československých Maďarů doporučily maďarské i československé vládě, aby se dohodly na jiném řešení.

Maďarská vláda pod vlivem dekretů i vítězné koalice podepsala 27. února 1946 dohodu o vzájemné výměně obyvatelstva, podle níž mohlo být z ČSR odsunuto tolik Maďarů, kolik Slováků dobrovolně přesídlí z Maďarska na Slovensko. V rámci této výměny přesídlilo do r. 1948 z Maďarska na Slovensko přibližně 60 000 osob, v opačném směru téměř 90 000. ČSR navíc počítala, že krom této skupiny ještě dalších 200 000 Maďarů jednoduše deportuje do Maďarska. Kromě Sovětského svazu však nenalezla pochopení u žádné velmoci, čímž se celý plán rozplynul. 2)

Další, pro spojenecké mocnosti přijatelné řešení představoval přesun maďarského obyvatelstva do Čech na práci místo již vysídleného obyvatelstva německého. Podle původních plánů mělo být přesídleno nejméně 50 tisíc rodin. Migrace měly mít zdání dobrovolnosti, přesunutým obyvatelům bylo přislíbeno čs. státní občanství, mohli si zajistit přestěhování svršků, domácího zvířectva apod., postupně mohli získat i nějaké nemovitosti. Odsun umožnil další dekret prezidenta Beneše o ztrátě občanství a pracovní mobilizaci. Od září 1945 do konce roku 1946 bylo ve dvou vlnách odsunuto asi 12 000 rodin – přibližně 56 000 osob, z nichž pouze asi 2500 odešlo dobrovolně. 3)

Jiným způsobem protimaďarského postupu byla reslovakizace. Vycházela z teorie, že Maďaři na Slovensku vlastně nikdy neexistovali a jsou pouze pomaďarštěnými Slováky. Akce byla dobrovolná a měla umožnit Slovákům, kteří se v minulosti maďarizovali, aby se vrátili k mateřskému národu. Těm, kteří souhlasili, nehrozilo vystěhování ani konfiskace. Za takových okolností se pochopitelně k slovenské národnosti přihlásilo i mnoho etnických Maďarů.

Komunistické Československo a reálný socializmus
V roce 1949 podepsali zástupci ČSR a Maďarska v Budapešti Smlouvu o přátelství a spolupráci, což byl krok k formálnímu ukončení poválečné nacionalistické politiky vůči maďarské menšině.

Již v květnu 1945 byla zastavena výuka na maďarských školách a až r. 1948 byly otevřeny první paralelní maďarské třídy a o rok později i první maďarské školy. V roce 1948 začaly též v Bratislavě vycházet po dlouhé odmlce maďarské noviny Új Szó. V březnu 1949 vznikl Kulturní spolek maďarských pracujících v Československu – Csemadok. Československá Ústava z roku 1948 deklarovala Československo jako stát pouze dvou národů, nicméně již v lednu 1952 bylo vydáno rozhodnutí, podle kterého ve smíšených oblastech měli být Maďaři zastoupeni v národních radách a mohli obsazovat též vedoucí funkce. V dubnu 1954 deklaroval Ústřední výbor Komunistické strany Slovenska, že je třeba všechny formy reslovakizace ukončit a každý se může hlásit k té národnosti, ke které má nejbližší vztah. Ústava z roku 1960 již uznávala existenci menšin a bylo v ní uvedeno, že stát zajišťuje maďarské, ukrajinské a polské menšině výuku v jejich mateřštině a všechny podmínky i prostředky jejich kulturního rozvoje. Přesto ale někdy realizace stranických usnesení zaostávala, dvojjazyčnost se v plné míře uplatnila pouze v několika regionech a například reforma veřejné správy z r. 1960 měla hrubě diskriminační charakter, spojila totiž okresy, v nichž převažovalo maďarské obyvatelstvo, s okresy se slovenskou většinou. V důsledku toho zůstala převaha Maďarů pouze ve dvou okresech (Dunajská Streda a Komárno) namísto původních sedmi.

V menšinové politice přinesl určité změny rok 1968, ovšem spíše negativní. Znovu se ozývaly protimaďarské hlasy, v říjnu roku 1968 byl přijat zákon o postavení národností a právech menšin. Stanovil, že národnosti mají být přiměřeně zastoupeny v zastupitelských orgánech, mají právo na vzdělávání ve svém jazyce, právo používat svůj jazyk v úředním styku v oblastech obývaných příslušnou národností, právo na všestranný kulturní rozvoj, právo na tisk a informace v jazyce své národnosti. Znamenal nesporný pokrok, bohužel vzhledem k politické situaci nedokázal problém menšin řešit. V prvním desetiletí husákovské normalizace se přesto stále objevovala různá rozhodnutí omezující národní školství a práva na užívání jazyka národnosti. Tak například bylo v roce 1970 zakázáno oficiálně používat historické, tedy maďarské názvy ulic, veřejných míst a obcí. Byla zrušena registrace třem maďarským deníkům, nebylo realizováno plánované maďarské vysílání v Československé televizi a Slovenský rozhlas přestal vysílat i pětiminutové zprávy v maďarském jazyce.

Až po roce 1978 vznikl jako občanská iniciativa Výbor na ochranu práv maďarské menšiny v Československu s cílem upozornit veřejnost na újmy dotýkající se Maďarů žijících na Slovensku a otevřeně vyvíjet politickou činnost. Vedoucí osobností tohoto hnutí byl Miklós Duray.

Pro srovnání je vhodné uvést situaci národnostních menšin na území samotného Maďarska. Poválečnou menšinovou politiku v této zemi charakterizovala spíše formálnost a lhostejnost. Přestože pro toto období není příznačná vědomá diskriminace ani asimilační snahy, starost o menšiny končila většinou formálními deklaracemi. Později bránila v Maďarsku samotném komunistická cenzura poměrně účinně tomu, aby na veřejnost pronikaly informace o problémech, a nakonec i o existenci maďarských menšin v sousedních převážně socialistických státech. Tím se menšiny prakticky vytratily z povědomí řadových občanů, zejména pak z dospívajících generací.

Devadesátá léta a přelom století
Změna režimu na konci roku 1989 znamenala pro maďarské společenství na Slovensku významnou změnu především v politickém životě. Poprvé po padesáti letech mohlo organizovat a samo se podílet na politickém dění. Už 18. listopadu 1989 byla založena Maďarská nezávislá iniciativa a v únoru 1990 politické hnutí s charakterem strany Együttélés – Spolužitie, jehož předsedou se stal Miklós Duray.

Období 1990–1992 bylo charakteristické problematickými vztahy zejména z důvodu rostoucí aktivity nacionalistických sil uvnitř slovenského politického života v čele se Slovenskou národní stranou a Maticí slovenskou. Na jaře 1990 přišly s návrhem jazykového zákona, podle kterého má být slovenština uzákoněna jako jediný úřední jazyk, a to „bez výjimky“. Schvalování jazykového zákona představovalo první vážnou krizi mezi maďarskou menšinou a vládnoucí většinou. Nakonec bylo v říjnu 1990 Slovenskou národní radou přijata „umírněná“ forma jazykového zákona podle návrhu vládní koalice, přesto ale podle něj například nemohou být zapsána maďarská křestní jména do matrik, nepovoluje konání svatebních ani pohřebních obřadů v mateřštině apod. Navíc ministerstvo vnitra nařizuje odstranit dvojjazyčné tabule označující název města.

Velký problém představuje též změna restitučních zákonů, zejména zákona o půdě z roku 1991, podle nějž se nápravy majetkových křivd týkají jen těch aktů, které se udály po 25. únoru 1948, tedy po převzetí moci komunisty. Netýkají se tak Maďarů, kteří utrpěli právní újmu mezi roky 1945–1948.

Vznik samostatné Slovenské republiky 1. ledna 1993 podstatným způsobem změnil charakter národnostního složení obyvatelstva. Přibližně 14 % obyvatel se hlásilo (dle výsledku sčítání lidu v roce 1991) k jiné než slovenské národnosti. Tím se Slovensko zařadilo mezi evropské země s největším podílem národnostních menšin. Maďarská menšina tvoří přibližně 11 % celkového počtu obyvatelstva (přes 550 tisíc).

V říjnu 1993 vymezili poslanci za maďarskou koalici (Együttélés a Maďarské křesťansko-demokratické hnutí) požadavky maďarské menšiny na Slovensku: právo na kulturní a školskou samosprávu (mimo jiné vybudování širší sítě samostatných škol na všech úrovních včetně školy vysoké), uzákonění dvojjazyčných názvů obcí a maďarštiny jako úředního jazyka ve smíšených oblastech, nový zákon o jménech, který bude zohledňovat maďarskou verzi křestních jmen. Obecně lze devadesátá léta charakterizovat jako „roky pod tíhou mečiarizmu“. Charakterizuje je nespokojenost na obou stranách. Obě národnosti na jižním Slovensku se domnívají, že problém lze vyřešit pouze na úkor té druhé, tedy pokud se budou realizovat její „spravedlivé“ požadavky (oproti „nepřiměřeným“ požadavkům protistrany).

V roce 1995 podepsali premiéři Slovenské a Maďarské republiky (Vladimír Mečiar a Gyula Horn) v Paříži Základní smlouvu mezi SR a MR v rámci konference o Paktu stability. Slovenský premiér Mečiar se tím snažil rozptýlit obavy EU z eskalace napětí v menšinové otázce. Smlouva garantuje Slovensku neporušitelnost hranic výměnou za závazek respektovat práva národnostních menšin na svém území. Nutno dodat, že tento pozitivní krok slovenská vláda devalvovala ročním odkládáním ratifikace smlouvy v Národní radě SR. Též reforma veřejné správy a zřízení nových krajů byly v roce 1996 provedeny účelově pro potřeby vládní koalice. Nedostatky v menšinové politice se staly také jedním z důvodů nezařazení Slovenska do první skupiny zemí vyjednávajících o vstupu do Evropské unie.

Pozitivní zlom přinášejí parlamentní volby na slovenské i maďarské straně v roce 1998. Odstranění největšího deficitu vůči menšinám představuje zákon o používání menšinových jazyků z 1. září 1999, podle nějž se menšinový jazyk může používat v úředním styku v obcích, kde procentuální podíl menšinového obyvatelstva přesahuje 20 %. Též umožňuje používat menšinový jazyk na úředních formulářích, v označování ulic, názvů obcí, veřejných míst apod. V lednu 1999 bylo také obnoveno vydávání dvojjazyčných vysvědčení na školách s vyučovacím menšinovým jazykem. V únoru 2001 podepsal Dzurindův kabinet Evropskou chartu na ochranu menšinových jazyků, a tím podal jasný důkaz, že respektuje práva minoritních národů na Slovensku. Je třeba zmínit též zřízení první maďarské univerzity na Slovensku v Komárně r. 2004.

Přes vše, co bylo řečeno, převažuje u Slováků i Maďarů na jihu Slovenska spokojenost nad nespokojeností. Maďarská menšina je dnes plně stabilizovanou a integrovanou součástí slovenské společnosti. Od počátku zásadních politických a ekonomických změn po roce 1989 o ně projevovala zájem, aktivně je – voličsky i parlamentně – podporovala a snažila se je urychlovat. Maďarští politici jsou si dobře vědomi, že pouze demokratické a prosperující prostředí může menšině zajistit žádoucí podmínky k soužití uvnitř slovenské společnosti.

Literatura

Šutaj Š.: Maďarská menšina na Slovensku v rokoch 1948–1970, in Vývoj a postavenie maďarskej národnostnej menšiny na Slovensku po roku 1948, Košice 1990
Šutaj Š.: Maďarská menšina na Slovensku v rokoch 1945–1948, Bratislava 1993

Poznámky

1) Morvay P.: Menšiny v Maďarsku a maďarská menšinová politika od roku 1918 do současnosti, in Gabal I.: Etnické menšiny ve střední Evropě, Praha 1999.
2) Hunčík P.: Maďarská menšina ve Slovenské republice, in Gabal I.: Etnické menšiny ve střední Evropě, Praha 1999.
3) Irmanová E.: Maďarská menšina na Slovensku a její místo v zahraniční politice Slovenska a Maďarska po roce 1989, Ústí nad Labem 2005.

Soubory

článek v souboru pdf: 200801_V046-049.pdf (245 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky