Má setkání s nobelisty

Prof. Josefa Koštíře (25. 3. 1907 – 26. 8. 2000), zakladatele biochemie v Československu, učitele několika generací českých a slovenských biochemiků, autora Vesmíru připomínáme rozhovorem, který s ním v roce 1995 dělal Ivo Budil pro rozhlasový pořad Meteor.

Redakce

Ivo Budil: Pane profesore, vy jste nestorem naší biochemie. Když jste se narodil, byly Nobelovy ceny udělovány teprve pošesté.

Josef Koštíř: Ano, narodil jsem se r. 1907. Pocházím z Hronětic, což je malá polabská vesnice poblíž Kostomlat, které jsou známé z Hrabalových Ostře sledovaných vlaků.

I. B.: Za svůj život jste prý poznal řadu laureátů Nobelových cen, dokonce jste byl spolužákem profesora Vladimíra Preloga.

J. K.: S Prelogem (Vlado mu říkali) jsem se setkal na technice r. 1925, když jsem šel studovat technologickou chemii. Byl o rok starší než já. Potom pokračoval ve studiích u profesora Ruzicky – ten se psal bez háčku a kroužku a měl trošku zlost, že jeho jméno četli Rucika.

Dva roky po technice jsem přišel na univerzitu, kde působil Jaroslav Heyrovský, přednášel fyzikální chemii. Tenkrát tam byla nějaká konference, kde vykládal, že s Václavem Dolejškem objevili nový prvek, potom se ukázalo, že to není pravda, a Heyrovský s tím měl jenom potíže. Už tehdy jsem si všiml, že v Chemickém ústavu Karlovy univerzity jsou Heyrovský s Oldřichem Tomíčkem na jedné straně a na druhé ti ostatní – někteří dokonce vykládali, že fyzikální chemie neexistuje.

I. B.: A ti další, které jste poznal při zájezdech do ciziny?

J. K.: V Anglii jsem se setkal s Frederickem Sangerem, dělal doktorát na Cambridžské univerzitě. Pracoval na struktuře inzulinu v laboratoři, která se nazývala Low Temperature Station (Laboratoř pro nízké teploty) a pro inzulin se rozhodl proto, že byl už tenkrát k dostání, dělal se ve velkém. Vím taky, že Sangera strašně kritizovali, dokonce někdo říkal, že inzulin není žádná bílkovina. Někeří autoři tvrdili, že bílkovina musí mít přes sto peptidů, druzí říkali, že jich musí mít 200 nebo 300, takže to byla věc spíš právnická. Ale fakt je, že Sanger našel způsob, jak se stanoví struktura bílkoviny, a r. 1958 za to dostal Nobelovu cenu – to byla první. Později (1980) dostal další (za určování sekvencí bází v nukleových kyselinách).

I. B.: Laureátů Nobelových cen vaším životem prošlo daleko víc…

J. K.: Snad bych se zmínil ještě o paní Curieové, která byla na návštěvě v Praze tuším r. 1927. Jeli s Františkem Běhounkem v kočáře a smáli se, jak se ten kočár naklonil, protože Běhounek vážil proti paní Curieové příliš mnoho kil. Navštívila i profesora Stoklasu (říkali mu „Stoklasa – celé Prahy okrasa“), který byl zakladatelem agrochemie u nás a v Grébovce měl ústav zemědělské techniky.

I. B.: Mile mě překvapilo, že v internetových seznamech nobelistů se už neuvádí stát, ale jen jméno a za co to dostal, nicméně počet Nobelových cen udělených těm kterým státům je přecejen známkou určité prestiže.

J. K.: Udělal jsem si takovou statistiku, kde jsem srovnal 27 zemí.

I. B.: První jsou Spojené státy (60 Nobelových cen za fyziku, 41 za chemii, 74 za medicínu, tj. 175 cen). Následuje Anglie s 63 cenami, Německo 62, Francie 25, Švédsko 15, Švýcarsko 13, Holandsko 10, Rusko 10, Rakousko 9. Na 20. místě je Česká republika s jednou cenou (pokud bychom výčet neomezili jen na přírodní vědy, byly by ceny dvě – včetně Jaroslava Seiferta), po jedné mají i Finsko, Indie, Irsko, Jihoafrická republika, Pákistán, Portugalsko a Španělsko.

J. K.: Napadlo mě, že kdyby se přihlédlo k počtu obyvatel v uvedených zemích, žebříček se změní. První by pak bylo Švýcarsko, po něm Švédsko, Dánsko, Rakousko...

I. B.: Spojené státy by byly až na sedmém místě a my na osmnáctém.

J. K.: Žebříček by se ještě víc změnil, kdybychom vzali v úvahu, že mnoho laureátů, vedených jako občané určité země, patří národům země jiné. Platí to hlavně pro USA, z jejichž 175 oceněných vědců [do r. 1995] je třicet původem cizinců.

I. B.: Proto mi byl sympatický seznam laureátů Nobelových cen z internetu, kde se národnost ani státní příslušnost neuvádí.

J. K.: Vždyť i Švýcar Prelog patří trošku nám, protože tady studoval, mluví nádherně česky a vzal si českou dívku. A pradědečkem dalšího švýcarského nobelisty, Leopolda Ružičky, byl krejčí z Klatov.

I. B.: Jsou i američtí laureáti Nobelových cen, kteří vystudovali u nás – manželé Coriovi… Takže ten seznam bez státní příslušnosti má cosi do sebe.