Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 7
Vesmír č. 7
Toto číslo vychází
13. 7. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Letní dvojčíslo Vesmíru

Lovci menhirů

Publikováno: Vesmír 93, 87, 2014/2

Česká archeologie se teprve učí žít s poměrně širokou škálou amatérských archeologů a zájemců o pravěké dějiny i záhady. Nejvíc patrné to je na detektorářích, tedy na lidech vyzbrojených často špičkovými detektory kovů. Na našem území jich působí podle spíš nespolehlivých údajů kolem deseti tisíc, z toho se dejme tomu polovina zabývá vojenskou historií a polovina alespoň občas zabrousí na pravěké lokality. Pokud by v jedné sbírce bylo jen kolem deseti kovových pravěkých předmětů (a přitom jsou známy sbírky až o tisíci kusech), tak by od roku 1990 bylo ze země vyzvednuto 50 000 předmětů, ale spíš bych čekal vyšší odhad, nejméně kolem čtvrt milionu kusů. Jenom keltských zlatých mincí původem z Bohemia se na německých burzách objevují řádově stovky. Nepřekvapilo by mě, kdyby celkový počet kovových předmětů nalezených detektoráři za posledních dvacet let byl vyšší než počet kovových předmětů získaných archeologickým výzkumem za celou dobu jeho existence.

Motivem většiny detektorářů je dobrodružství a „honba za pokladem“, ale mnozí z nich – a bývají to ti nejvzdělanější a nejlépe technicky vybavení – se hledání věnují také z komerčních důvodů. Někteří sběratelé, lovci pokladů z nadšení, se o své nelegální nálezy podělí s archeology, ale většina nálezů, řekl bych tak kolem 90–95 %, mizí bez jakékoliv dokumentace na zahraniční burzy a s nimi i část naší národní paměti a identity. Asi by nás nemělo uklidňovat, že jiné země, jako jsou Slovensko vyspělých bronzových kultur a velkomoravských zlacených reliéfů, zlatonosné Rumunsko či mohylami poseté Thrákie a Skythie, jsou na tom mnohem hůř. Velká mediální pozornost byla věnována vyloupení iráckých muzeí za války s Američany, ale množství a význam památek odnesených detektoráři je v evropském měřítku zřejmě mnohem vyšší.

Někde tuto situaci řeší přísnějšími zákony, jinde se profesionální archeologové snaží domluvit s nálezci v tom smyslu, že si půjčují jejich sbírky, dokumentují je a zase vracejí. Některá muzea významné nálezy, byť bez uvedení nálezové situace, vykupují. I tyto postupy jsou na samém okraji legality, pomáhají však zachránit alespoň část poznatků a předmětů. Celá situace mi připomíná hon na egyptské památky v druhé polovině 19. století.

Vztyčené kameny

Skutečné megalitické památky podobné kamenným uskupením severní či západní Evropy pravděpodobně na našem území téměř neexistují. Celá země je zato posetá odněkud přivezenými kameny, které logicky nemají na daném místě co dělat. Jednoduchý příklad je blok peceradského gabra z okolí Týnce nad Sázavou, který je na Vyšehradě zazděn ve zbytcích gotické brány Špička. Zdálo by se, že by bylo jednodušší přivézt kus pískovce z Petřína nebo vápence z Braníka. Ale když si představíme, že středověký forman se vrací s prázdným vozem odněkud z jižních Čech a cestou nabere u hlavní cesty na Prahu vhodný tvrdý kámen a za malý obnos jej na Vyšehradě prodá, tak tento nález získá logiku.

Lovci menhirů, tedy lidé, kteří pátrají po pravěkých kamenných objektech, nalezli na desítkách míst odněkud přivezené či přinesené kameny, ze kterých se nedá vyčíst ani účel, ani stáří. Některé tyto kameny mají špičatý tvar, takže mohly být pohřebními stélami, milníky, rozcestníky nebo zbytky oplocení, anebo to doopravdy mohou být drobné pravěké menhiry mladších archeologických kultur. Hovořil jsem s člověkem, který odkopal víc jak stovku kamenů a dával přitom dobrý pozor na archeologickou situaci. Několik málo keramických fragmentů náleželo mladší době bronzové a možná i starší době železné. O něco hojnější byly střepy z raného středověku, husitské doby, a dokonce se objevovala noblesní keramika 19. století. Jinak v lesích se poměrně často nalézá glazovaná i hrubá keramika původu mezi 16. až 19. stoletím, která nemá vztah ke kamenům, ale naznačuje intenzivní využívání lesního prostředí.

Celý nálezový soubor ukazoval, že pro většinu (víc než asi 90 %) vztyčených kamenů neexistuje žádný archeologický důkaz jejich stáří, ale že několik menhirů by mohlo pocházet z pravěku. Mladší, poněkud hojnější nálezy indikují středověké uctívání kamenů, možná i zvláštní či magické formy lidového náboženství ve 14.–15. století a asi i pijácké či novoromantické akce pod kameny v 19. století – asi jako když učiníte nějaký slib, napijete se vína, sklenici pak rozbijete a zahrabete pod kámen.

Jen na území Čech bylo od roku 1990 vztyčeno nejméně 200, ale pravděpodobně až 500 kamenů a podobná situace je v Německu a Rakousku. Snad pod vlivem novokeltství, artušovských a grálových legend či popkulturního Asterixe a Obelixe začali nejenom jednotlivci, ale také banky a další instituce stavět kameny. Většina z nich má zřetelně současný kontext, ale u mnoha objektů si za pár let nebudeme jisti jejich účelem a stářím. Proto opakovaně prosím „lovce menhirů“, aby pod vztyčené kameny dávali mince a datovatelné předměty.

Na samotné lovce menhirů se můžeme dívat z několika různých úhlů – mohou to být romantici a lidé, kteří podlehli novopohanským či hluboce ekologickým pocitům; objevitelé objektů, jimž věda nepřiznala právo na existenci, ale i falzifikátoři dějin. Pojďme se detailněji podívat na příklad kounovských řad a zejména nedalekých kamenných uskupení pod vrchem Špičák.

Kounovské řady

Řad či jejich zbytků je nejméně čtrnáct. Délka je zhruba 200–350 m a rozestupy mezi řadami jsou nepravidelné mezi 10–20 m. Kounovské řady nejsou archeologicky datovány, ale jsou obklopeny velice hustou sítí hradišť, ve kterých převládá poloha starší doby železné. Starší názory na jejich vznik se pohybují od pravěké pozorovatelny či závodiště až po vymezení středověkých polí. Osobně věřím na pravěký původ památky, protože silicifikované písky a štěrky, které tvoří materiál řad, se na zbytku plošiny téměř nevyskytují, takže sem tyto kameny musely být ve značném množství doneseny. Několik odkrytých kamenů má lůžka z drobnějších kamínků, což ukazuje na cílevědomé usazení. Palynologický výzkum sice určil, že kameny byly lokalizovány v otevřené zemědělské krajině, ale ta tu byla nejenom ve středověku, ale také v pravěku. Rovněž délka kamenných řad a jejich severojižní orientace nemá v českém středověku analogii.

Kameny na Špičáku

Pokud bychom si za střed oblasti zvolili hradiště na Rovině, tak zhruba kilometr východním směrem narazíme na kounovské řady a téměř symetricky kilometr západním směrem na mnohem méně čitelná kamenná uskupení pod vrchem Špičák. V posledních třech letech zde působila skupina lovců menhirů, která procházela lesem a pomocí kovových jehel připomínajících jehly na opékání špekáčků bodala do země a odkrývala pak kameny skryté nehluboko pod povrchem. Na ploše necelého čtverečního kilometru bylo odkryto kolem 200 kamenů o velikosti 1–4 m.

Kamenné řady a rozptýlené kameny v celé oblasti kladou tři hlavní otázky:

1. Jde o přírodní útvary, nebo o záměrně postavené pravěké památky?

2. Jak jsou kamenné řady staré?

3. K čemu kamenné řady a vztyčené kameny sloužily?

U kamenných řad na Kounově není pochyb o tom, že jsou postavené lidmi, ale u rozptýlených kamenů není situace tak jistá. Určitým vodítkem je existence kamenných lůžek – tedy pod vztyčeným kamenem leží několik menších, obvykle rozmanitých kamenů, které kámen podpírají a zasazují do stabilnějšího podloží.

V oblasti Špičáku existuje několik krátkých a nepravidelných kamenných řad. Když si dobře prohlédneme materiál jednotlivých kamenů, tak se mírně liší. Jedná se o silicifikované křídové pískovce, které v sobě někdy obsahují rostlinnou drť nebo stopy po kořenech. To ukazuje na sedimentaci v prostředí, které si představujeme jako plochou písečnou pláň vytvořenou sice řekami, ale přece jen blízko mořské hladiny. Někde mohlo jít o mangrovové porosty na mořském pobřeží, jinde o mělké moře, kam byly z pevniny splavovány rostlinné zbytky.

Přímo v horní části návrší Špičáku nalézáme zbytky bílých křídových pískovců, které jsou místně silicifikovány. Tyto pevné pískovcové bloky uložené v málo zpevněném pískovci či dokonce písku se původně nacházely v celé oblasti kolem Špičáku, ale odnesla je eroze, takže z nich tu a tam zůstaly ležet volné pískovcové až křemencové bloky. Na rozdíl od kounovských řad, kam materiál bylo nutné přinášet, na Špičáku tvoří silicifikované křídové pískovce přirozené denudační relikty. Existuje však přírodní mechanismus, který by nepravidelně rozložené kameny umístil do jedné řady? Kupodivu existuje a nejde o nic složitého. Představte si mírný, ale v podmínkách ledové doby podmrzlý svah. Kamenné bloky po něm sjíždějí do nějaké lineární deprese, třeba do osy údolí, a vytvářejí tak náznak kamenné řady.

Jenže nejméně ve dvou kamenných řadách pod Špičákem nalézáme různé typy pískovců, lidský transport je zde tedy pravděpodobný. Navíc pod Špičákem leží podobná uskupení v bocích svahu. Kolem kamenů nebyl nalezen žádný archeologický materiál, takže přímé doklady scházejí. Nicméně se zdá, že část rozptýlených kamenů tohoto mikroareálu je v přírodní pozici, ale že občas došlo k záměrnému přemístění takto volně ležících bloků do malých a nepravidelných kruhů či řad. Podobná zkušenost platí např. pro kamenné památky v Bretani a jinde, kde jde často o přirozeně vzniklé balvany přenesené na malou vzdálenost.

V celé oblasti neexistuje žádný jednoznačný archeologický důkaz o stáří kamenných uskupení. Není pravděpodobné, že by šlo o klasické megalitické památky, které jsou v severní a západní Evropě řazené do neolitu (v naší chronologii by se jednalo o eneolit, a to zejména o kulturu nálevkovitých pohárů). Tato celá oblast má ovšem mimořádnou koncentraci pravěkých hradišť z konce doby bronzové a ze starší doby železné. I z této doby jsou v evropském pravěku známy velké mohyly, kamenné věnce původně obkružující mohyly i krátké nepravidelné kamenné řady. Navrhuji proto hypotézu, že kamenná uskupení souvisí s místními hradišti a že jejich pravděpodobné stáří spadá do rámce starší doby železné.

Pokud jednoznačně nevíme, ani jak jsou tyto památky staré, je velice obtížné cokoliv říct k jejich účelu. Obvykle se u megalitických památek v této souvislosti hovoří o několika různých možnostech. Tou první je vytvoření monumentální krajiny, kudy mohou chodit nějaké průvody. V tom případě bývají zejména v západní Evropě kombinovány kamenné řady s nějakými obdélníkovitými prostorami charakteru chrámů a obvykle se předpokládá, že lidé chodili řadami a pak se cosi dělo na menších ohraničených prostorech. Můžeme tedy spekulovat o tom, že kounovské kamenné řady mohly sloužit k procházení a hradiště na Rovině mohlo být rituálním prostorem typu shromaždiště či chrámu, ale důkazy pro to nemáme.

Orientace kamenných řad a menhirů obvykle ukazuje ke slunovratovým liniím, takže je interpretována jako důkaz slunečního kultu, ale stejně dobře mohlo jít o kalendář, protože jak zhruba ve stejné době psal Hesiodos v díle Práce a dny bylo nutné vědět, kdy se má zasít. Pod některými západoevropskými megality byly objeveny stopy po rituálním orání a např. některé bretaňské dolmeny nesou čtvercové rytiny, které jsou interpretovány jako plány polí. Další možný účel se týká pohřebních rituálů a zejména myšlenky, že mrtví se po smrti stávají kamenem a fungují jako strážci oblasti. Je otázkou, zda by náznaky kamenných kruhů nemohly být zbytky mohyl, ze kterých byla odnesena ornice, podobně jako u evropských dolmenů.

Velmi nejistý závěr, který je spíš prologem dalšího výzkumu

V této fázi poznání toho o kamenných uskupeních na Rovině, Špičáku a dalších místech v okolí víme zatím hodně málo a většina našich poznatků se spíš blíží hypotézám. Přesto zde existuje určitá pravděpodobnost, že celá oblast o ploše několika čtverečních kilometrů byla pravěkou posvátnou krajinou, a to možná jedinou svého druhu na území České republiky.

Hlavním motivem tohoto článku je upozornit na podle mého názoru nezbytnou ochranu celé oblasti. Činnost lovců menhirů bych zde přirovnal k předběžnému či dokonce záchrannému výzkumu, který však má své meze. Nedivil bych se, kdyby jednou byla aktivita těchto pracovitých anonymních hledačů vnímána jako zásadní předěl v poznání českých pravěkých kamenných struktur. Zatím však prokazatelně ani nevíme, zda jde o antropogenní útvary. Archeologický výzkum je obecně u podobných pravěkých památek složitý, protože stopy lidských činností jsou vázány na malé plošky, zatímco kounovské řady mají rozlohu 11 ha a oblast Špičáku víc jak 100 ha. Jednoznačné odpovědi rozhodně nezískáme snadno a hned.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201402_086-090.pdf (735 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky