Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Lov kytovců

Fakta, lži, polopravdy a mýty

Publikováno: Vesmír 93, 630, 2014/11

„There she blows! – Tam chrlí!“

výkřik ohlašující na velrybářských lodích výdechové fontány velkého kytovce.

Jen málokteré využívání volně žijících živočichů vyvolává pravidelně tolik emocí jako lov kytovců. Zejména v době, kdy zasedá Mezinárodní velrybářská komise (IWC), zaplavují média protichůdné názory, činící si bez uzardění monopol na pravdu. Neuškodí nahlédnout do historie a připomenout vývoj velrybářství až po současnost.

Velrybářství jako nezbytná obživa i výnosný průmysl

Velrybářství patří mezi nejstarší lidské činnosti. Nálezy kostí malých kytovců, harpun, lan a plovoucích kotev u jihokorejského Ulsanu pocházejí z 6. tisíciletí př. n. l. Pradávní obyvatelé Labradoru a Newfoundlandu velrybařili v 3. tisíciletí př. n. l. Podobnost nástrojů na zpracování kytovců potvrzuje, že jejich lov prosperoval na Aljašce a Čukotce před 3000 lety a že místní kultury mezi sebou udržovaly čilé styky. Z malých člunů mohli být zabíjeni jedinci, kteří se zatoulali příliš blízko k pobřeží.

Prvním národem, který začal kytovce lovit organizovaně, se však stali až Baskové. Od 11. století budovali hlídkové věže (vigias), z nichž pátrali po výdechových fontánách kytovců.1) Lovili až v oblasti Špicberků, u Islandu či u kanadského pobřeží, ale v 16. století podlehli konkurenci nizozemských, francouzských a britských velrybářů. V polovině 17. století se na moře vydaly první americké velrybářské škunery. V sedmdesátých letech 16. století začala v zátoce Isa-wan na východním pobřeží japonského ostrova Honšú působit první komerční velrybářská flotila, obyvatelé severnějšího ostrova Hokkaidó však zabíjeli kytovce již o tisíc let dříve.

Mezníkem v lovu kytovců se stal rok 1868, kdy norský velrybář Sven Føyn sestrojil harpunové dělo. Až do této doby byli kytovci usmrcováni opakovanými ranami kopí. Ruční harpuna sloužila jen k připoutání zvířete k velrybářskému veslovému člunu. Plachetnice postupně nahradily parníky, a tak i nejrychlejší a největší druhy kytovců – plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus), p. myšok (B. physalus), p. sejval (P. borealis) a p. Brydeův (P. edeni) – byly pro dělové čluny snadným cílem. Jediným omezením zůstala nezbytnost zpracovávat úlovky na souši ve velrybářských stanicích. Proto se nedalo lovit na širém moři, ale jen v pobřežních vodách. V roce 1925 Norové představili první tovární loď, na níž šlo kytovce vyvrhnout, získat z nich tuk i další suroviny a zpracovaný materiál skladovat přímo na palubě. Velrybáři mohli podnikat výpravy trvající více měsíců, aniž by museli zajíždět do pobřežních stanic.

V éře klasických harpun v první polovině 19. století se ročně ulovilo nanejvýš 5000 velkých kytovců, i když moře brázdilo více než 700 velrybářských lodí. V třicátých letech 20. století usmrtila harpunová děla již 90 000 zvířat za rok. Podle střízlivých odhadů usmrtily posádky velrybářských lodí ve 20. století jen na jižní polokouli více než dva miliony velkých kytovců. Ačkoliv se všeobecně má za to, že se velcí kytovci zabíjeli a zabíjejí hlavně pro maso, nejdůležitější z nich získávanou surovinou je tuk.

Mezinárodní velrybářská komise není ochranářskou institucí

V prosinci 1946 byla ve Washingtonu sjednána Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství a na její naplňování měla dohlížet o tři roky později ustavená Mezinárodní velrybářská komise (IWC). Musíme zdůraznit, že cílem úmluvy není ochrana velkých kytovců jako ohrožených živočichů, ale udržení jejich stavů na takové úrovni, aby mohli být i nadále loveni ve značném počtu. Zavedení sonarů a obřích zpracovatelských plovoucích továren zdecimovalo tyto savce natolik, že již nedosahovali ani kdysi běžných, natož maximálních rozměrů. Dělové harpuny si kytovce našly ještě dřív, než stačili dospět.2) Ke slovu přišly kvóty povoleného odlovu,3) kterými se měly velrybářské flotily jednotlivých zemí důsledně řídit.4) Ani ty však nevedly k obnovení populací a průmyslový lov kytovců se jednoduše přestal vyplácet. Současně v zemích, jejichž některé regiony v minulosti zbohatly i díky velrybářství (USA, Austrálie, Nový Zéland, Velká Británie), narůstal odpor veřejnosti vůči lovu kytovců – začal být považován za nehumánní až barbarský. V osmdesátých letech 20. století se sedmnáct států, které donedávna lov provozovaly, rozdělilo na zastánce a odpůrce komerčního velrybářství.

Nevládní organizace a členové IWC stavící se proti zabíjení kytovců využily zhruba před 35 lety text úmluvy, který předpokládá, že se smluvní stranou stane země, která velrybářství aktivně provozuje, ale úmluva tuto logickou podmínku výslovně nezmiňuje. Na jejich podnět ke smlouvě přistoupily i státy, které nikdy kytovce nelovily, a to včetně vnitrozemských zemí jako Rakousko či Česká republika. Podporovatelé komerčního lovu – zejména Japonsko – proto téměř současně sáhli ke stejnému kroku a využili svou nezanedbatelnou rozvojovou pomoc, z níž si např. středoamerické státy hradí členské příspěvky.5) V červenci 1982 byli zastánci lovu kytovců přehlasováni a IWC vyhlásila zákaz průmyslového lovu kytovců v mezinárodních vodách i ve výsostných vodách pobřežních států. Přestože Vědecký výbor IWC zákaz nedoporučil, vstoupil v platnost r. 1986 a měl zabíjení velkých druhů kytovců zmrazit na deset let.

Jak dodržovat úmluvu, a přitom lovit dál

Jako každá mnohostranná dohoda je i Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství založena na naivním předpokladu, že pokud na sebe vláda určitého státu převezme závazky, bude je dodržovat. Navíc lze zcela v souladu s mezinárodním právem vyhlásit výjimky…

Této možnosti využily kromě bývalého Sovětského svazu dvě severské země – Norsko a Island. Norové loví po část roku ve svých výsostných vodách stále početného plejtváka malého (Balaenoptera acutorostrata), a to z menších rybářských lodí, na něž se připevňují harpunová děla v době, kdy se u pobřeží nevyskytují tresky. Island se zaměřuje i na lov mnohem vzácnějšího a ohroženého plejtváka myšoka.

Japonsko zvolilo zcela jiný přístup. Úmluva povoluje domorodcům (např. Čukčům) tradiční lov pro vlastní potřebu, ale také zabíjení kytovců pro vědecké účely. Lov kytovců zdůvodňovala vědou a výzkumem řada států včetně USA, Kanady, Jihoafrické republiky či bývalého Sovětského svazu, ale od přijetí moratoria tuto možnost využívalo ve velkém až donedávna pouze Japonsko. Čluny Ústavu pro výzkum kytovců se vydávají do mezinárodních vod a loví většinou plejtváky malé a jižní (Balaenoptera bonaerensis) včetně mláďat, a to i v moři kolem Antarktidy, kde se za potravou soustřeďuje až 70 % jedinců kdysi průmyslově lovených druhů a kde IWC vyhlásila v květnu 1994 na rozloze pětkrát větší, než je Evropa ,pro kytovce rezervaci. Roční kvóta, kterou si Japonsko samo stanovilo, zahrnovala tisícovku plejtváků jižních, 50 p. myšoků a 50 keporkaků (Megaptera novaeangliae), vše na jižní polokouli. Tyto kvóty ne vždy naplnilo. Maso z kytovců legálně ulovených pro výzkum končí v japonských restauracích (je levnější než hovězí) – podle pravidel IWC totiž nemá přijít maso jednou zabitých kytovců nazmar.

Na rozdíl od častého tvrzení médií ani jedna ze tří zemí prosazujících alespoň pro určité druhy kytovců obnovu průmyslového lovu neporušuje ani neignoruje úmluvu, ale právními kličkami využívá její slabá místa. Od platnosti zákazu průmyslového lovu tak bylo legálně uloveno více než 30 000 kytovců.

Kolik jich vlastně je?

Jestliže chceme uvažovat o nejvyšším možném odlovu, aniž bychom ohrozili dlouhodobou životaschopnost populace, měli bychom mít co nejvíce věrohodných údajů o početnosti, populační struktuře, poměru pohlaví, úspěšnosti rozmnožování ad. U velkých kytovců si však musíme vystačit s kvalifikovanými odhady.

Úbytek průmyslově lovených velkých kytovců se druh od druhu značně liší – od zahájení tohoto lovu klesla jejich početnost o 66–99 %. Kosticovci byli postiženi mnohem více než vorvaň. Stav většiny v minulosti průmyslově lovených velkých kytovců nyní nepřesahuje 100 000 jedinců, jen tři druhy se výrazně liší.

Od přelomu tisíciletí se plejtvák malý chápe jako dva samostatné druhy. Na jižní polokouli žije plejtvák jižní, na severní plejtvák malý (některé jeho populace najdeme i v jižních mořích). V době, kdy byl dostatek větších druhů kytovců, tito menší plejtváci velrybáře nezajímali. Svědčí o tom jejich běžné označení „minke“. Vzniklo zkomolením jména norského velrybáře Meinkeho, jenž v čase, kdy tito plejtváci nestáli lovcům za řeč, jednoho harpunoval v domnění, že střílí na některého z větších druhů plejtváků. Za svůj omyl zaplatil doživotním výsměchem kolegů.

Dlouhou dobu se mělo za to, že početnost plejtváka jižního dosahovala před zahájením průmyslového velrybářství 200 000 jedinců. Po zdecimování velkých plejtváků, jeho významných potravních konkurentů, došlo podle některých názorů k troj- až sedminásobnému nárůstu jeho početnosti. Na základě analýzy DNA ze vzorků masa plejtváků jižních zakoupeného na japonských tržnicích stanovil tým Stephena Palumbiho ze Stanfordovy univerzity dlouhodobou početnost tohoto druhu na 670 000 jedinců. Pokud je výpočet amerických vědců správný, vyvrací japonské tvrzení, že příliš početná populace plejtváků jižních brání konkurenčním tlakem obnově populací větších druhů, takže musí být důsledně regulována lovem. Japonští biologové určili na přelomu tisíciletí stav plejtváka jižního na dva miliony jedinců, nevládní organizace vystupující proti průmyslovému velrybářství však hovoří jen o 250 000 jedincích. Proto Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) klasifikuje ve svém Červeném seznamu plejtváka jižního jako druh, o kterém jsou nedostatečné údaje (DD). V roce 2012 se Vědecký výbor IWC shodl na tom, že moře obývá 515 000 plejtváků jižních. Připomeňme, že v březnu 2014 se japonská velrybářská loď Nisšin Maru vrátila zpět do domovského přístavu se 103 ulovenými plejtváky jižními, přičemž plánováno bylo získat 935 kusů. Byl to vůbec nejnižší roční úlovek v dějinách japonského velrybářství. Důvodem bylo, že lodě australské nevládní organizace Sea Shepherd obtěžovaly japonskou velrybářskou flotilu vodními děly, lahvemi se žluklým máslem, barvivy či speciální kluzkou směsí a v noci laserovými paprsky 21 ze 48 dní, po které výprava do Jižního ledového oceánu trvala (r. 2013 usmrtili japonští velrybáři 417 plejtváků jižních). Ačkoliv velcí kytovci jsou zranitelnější než jiné druhy, odlov plejtváků jižních japonskými velrybáři – byť je odůvodňován zástupnými „vědeckými“ pohnutkami – je hluboce pod hodnotou, která by mohla ohrozit současnou populaci. Je tedy  dluhodobě udržitelný.

Ani plejtvák malý nepatří mezi druhy bezprostředněohrožené vyhubením. Uznávaný odhad je 182 000 jedinců, takže ho IUCNhodnotí jako málo dotčeného (LC), jinými  slovy nadále hojného.

Třetím druhem, jehož početnost se zdá být dostatečná, se stal ozubený kytovec vorvaň (Physeter macrocephalus). Kromě tuku a masa byl loven i pro spermacet.6) Ještě více byla ceněna ambra – voskovitá látka vznikající v trávicím traktu a používaná na výrobu voňavek. Odhady dnešního stavu vorvaňů, založené na sčítání v určitých oblastech, se pohybují v rozmezí 200 000 až 1 500 000 jedinců. Podle IUCN jde o druh ohrožený, řazený do kategorie zranitelný (VU).

Milosrdná smrt, nebo trýznivé umírání

Dalším předmětem sporu o tom, zda má velrybářství ve 21. století opodstatnění, se staly otázky související s vlastním zabíjením kytovců. Ze samé podstaty nemůže nikdy být lov kytovců zcela humánní. Nicméně moderní technika zasáhla i do této oblasti. Když kytovce usmrcuje ostrá špice harpuny, okamžitě po zásahu hyne jen asi 17 % zvířat a umírání oběti trvá okolo 11 minut. Od poloviny 19. století velrybáři používají harpuny, které mají v přední části výbušninu, nejnověji pentritovou nálož. Harpuna má proniknout do těla kytovce, vybuchnout a způsobit těžký šok či poranění, které povede k smrti. Podle údajů norské a americké vlády hyne ihned po zásahu přinejmenším 80 % zvířat (Japonci uvádějí jen 40 %) a smrt nastává po 2 minutách. Jde však  o průměrnou hodnotu, takže utrpení někdy tr á mnohem delší dobu.

Také se stává, že se harpunovaného kytovce nepodaří vytáhnout na palubu. IWC je eufemisticky označuje jako zasažené a ztracené. Z 2179 kytovců harpunovaných od ledna 2012 do června 2014 japonskými, norskými a islandskými velrybáři jich bylo „ztraceno“ 17, kdežto domorodci za stejné období nedohledali 41 ze 753 zvířat. Lov velkých kytovců domorodci, kteří někdy nepoužívají harpunová děla a oběti střílejí puškami, je pro lovená zvířata krutější než postupy průmyslového velrybářství.

Tradice ať to stojí, co to stojí

Žádná země na světě nepovažuje velrybářství za tak významnou součást národní kultury jako Japonsko. Jeho představitelé nejednou zdůraznili, že odmítání velrybářství vychází z odlišných kulturních tradic a vypjatého antropomorfismu. Na mase velkých kytovců vyrostla po prohrané druhé světové válce celá generace Japonců (r. 1947 tvořilo víc než polovinu v zemi konzumovaného masa a r. 1954 ho povinně zavedl do škol zákon o školním obědě).

Až donedávna japonská spotřeba masa velkých kytovců výrazně klesala a většinou se již pravidelně nejedlo. Vláda Japonského císařství se podivuje, proč Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) zařadila v prosinci 2013 na seznam světového nehmotného dědictví japonskou tradiční kuchyni (wašoku), jejíž významnou součástí zůstává právě různě upravené maso kytovců. Lov kytovců se sice financuje z prodeje masa na japonském trhu, ale musí být ještě dotován.

V květnu 2010 australská vláda formálně zažalovala Japonsko za provozování lovu velkých kytovců pro vědecké účely u Mezinárodního soudního dvora OSN (ICJ) v nizozemském Haagu. V žalobě tvrdila, že ani jeden z důvodů, kterými Japonsko tuto činnost zdůvodňuje, nemá opodstatnění a je pouhou zástěrkou komerčního lovu. Podle Australanů, kteří velrybářství neprovozují od r. 1978, tento výzkum nepřináší údaje pro obhospodařování populací kytovců a navíc se dá provádět metodami, které nevyžadují zabíjení. Z programu, podle nějž bylo zabito na 3600 plejtváků jižních, vyšly v recenzovaných časopisech jen dva články (některé redakce však články tohoto typu již předem odmítaly). Po řadě slyšení dali soudci 31. března 2014 za pravdu Australanům a vyzvali Japonsko, aby lov kytovců v Jižním ledovém oceánu ukončilo. Japonská vláda prohlásila, že bude rozsudek respektovat, ale že bude v zabíjení kytovců pokračovat v severní části Tichého oceánu.

První údaje naznačují, že po vyhlášení rozsudku ICJ stoupla v Japonsku spotřeba masa plejtváka jižního. Ministr zemědělství, lesnictví a rybolovu Jošimata Hajaši oficiálně vyhlásil Velrybí týden a spoluobčany vyzval k pojídání masa kytovců. Podle průzkumu ze srpna 2014 si 60 % dotazovaných Japonců přeje pokračovat v lovu.

Na zmiňovaném zasedání IWC ve Slovinsku v září 2014 žádalo Japonsko mimořádné povolení pro lov plejtváků jižních v antarktických vodách, ale po čtyřdenním vyjednávání od požadavku ustoupilo. Hlasování IWC zákaz japonského lovu kytovců v jižních mořích pro vědecké účely podpořilo.

Také Norové se velrybářství drží zuby nehty z tradice. Když r. 1993 Norsko oficiálně oznámilo, že využije svou výhradu vůči moratoriu a začne znovu lovit plejtváky malé, vyzvaly vlivné mezinárodní nevládní organizace k bojkotu zimních olympijských her v Lillehammeru. Vláda severské země natočila šot, v němž ministři zapěli hit Roda Stewarta I am sailing (Plavím se po moři) jako I am whaling (Lovím velryby). Mezi zpěváky nešlo přehlédnout tehdejší ministerskou předsedkyni Gro Harlem Brundtlandovou, bývalou předsedkyni Světové komise pro životní prostředí a rozvoj (WCED), která v říjnu 1987 vydala kultovní zprávu Naše společná budoucnost.

Severské království zapojilo do obhajoby velrybářství i módní omezování produkce skleníkových plynů: kilogram masa velkých kytovců vykazuje produkci 1,9 kg skleníkových plynů, u hovězího to je sedminásobek.

Poučení z krizového vývoje v moři a ve společnosti

Nedávno uveřejněná studie amerických biologů vedených Joe Romanem z Vermontské univerzity ukazuje, že velcí kytovci fungují jako klíčové druhy, významným způsobem spoluvytvářející mořské ekosystémy včetně neživého prostředí. Podle nich může větší početnost velkých kytovců zvýšit stav obchodně významných druhů ryb, a to zejména rozšiřováním živin v oceánu. Pravý opak tvrdí Japonci.

Nadměrný odlov vedl k výraznému snížení početnosti velkých kytovců, někdy i k vyhubení určitých populací, např. atlantské populace plejtvákovce šedého (Eschrichtius robustus). Alespoň tři druhy těchto mořských tvorů však dosahují takových počtů, že by je regulované velrybářství nemělo ohrozit. Pokračující tlak světové veřejnosti přinutil státy provozující lov k používání metod, které se snaží omezit bolestivé umírání na nejmenší možnou míru. Účinným řešením by mohla být mezinárodní úmluva nikoli o regulaci velrybářství, ale o ochraně kytovců včetně malých druhů, jako jsou delfínovití (Delphinidae) či běluhy (Delphinapterus leucas), a to z čistě etických důvodů.

Literatura

Clapham P. J., Akker C. S.: Modern whaling. In Perri W. F., Würsig B., Thewisen J. G. M. (eds.): Encyclopedia of marine mammals, s. 1328–1332, Academic Press New York, 2002.

Clapham P. J., Childerhouse S., Gales N. J., Rojas-Bracho L., Tillman M. F., Brownell R. L.: The whaling issue: Conservation, confusion, and casuistry. Mar. Policy 31, 314–319, 2007.

Estes J. A., Demaster D. P., Doak D. F., Williams T. M., Brownell, R. L. (eds.): Whales, whaling and ocean ecosystems. University of California Press Berkeley, 2006.

Ivashchenko Y., Clapham P. J. & Brownell jr. R. L.: Soviet illegal whaling: The devil and the details. Mar. Fish. Rev. 75, 3, 1–19, 2011.

IWC: Report of the Working Group on Whale Killing Methods and Associated Welfare Issues. International Whaling Commission Cambridge, U. K., 2014.

Koetse M.: Beyond the whale. Japan, the West & the whaling issue. Leiden University Leiden, The Netherlands, 2010.

Magera A. M., Mills Flemming J. E., Kaschner K., Christensen L. B. & Lotze H. K.: Recovery trends in marine mammal populations. PLoS ONE 8, 19, e77908, 2013.

Morell V.: Killing whales for science? Science 316, 532–534, 2007.

Morishita J.: Multiple analysis of the whaling issue: Understanding the dispute by a matrix. Mar. Policy 30, 802–808, 2006.

Robetson P.: Real research or sham science? A review of Japan’s scientific whaling. Eureca 1, 43–46, 2010.

Roman J., Estes J. A., Morissette L., Smith C., Costa D., McCarthy J., Nation J. B., Nicol S., Pershing A., Smetacek V.: Whales as marine ecosystem engineers. Front. Ecol. Environ. 12, 377–385, 2014.

Ruegg K. C., Anderson E. C., Bakker C. S., Vant M., Jackson J. A., Palumbi S. R.: Are Antarctic mink whales unusually abundant because of 20th century whaling? Mol. Ecol. 19, 281–291, 2010.

Poznámky

1) Dobře známý „velrybí vodotrysk“ není nic jiného než obláček páry, objevující se u nozder kytovců v okamžiku výdechu.

2) U kytovců pohlavní dospělostí růst těla nekončí, např. vorvaň dosahuje maximální velikosti až 20–35 let poté, co je schopen se rozmnožovat.

3) První mezinárodní dohody o regulaci velrybářství uzavřely státy provozující lov kytovců již v letech 1931 a 1937.

4) S přidělenými kvótami si některé státy těžkou hlavu nedělaly. Před dvaceti lety vyšlo najevo, že sovětská velrybářská flotila, jejíž součástí byly i dvě vůbec největší tovární lodě, ulovila pouze ve vodách jižní polokoule v období 1947–1986 místo hlášených 185 778 velkých kytovců nejméně 337 336 zvířat – např. místo povolených 3651 plejtváků obrovských, známějších jako modré velryby, jich bylo 13 085. Sověti nešetřili ani od r. 1935 celosvětově chráněnou velrybu jižní (Eubalaena australis), oficiálně přiznali čtyři zabité jedince, ve skutečnosti jich odpravili nejméně 3368. Od r. 1973 museli svérázné překračování plánu omezit, protože od té doby se na každé velrybářské lodi povinně plavili mezinárodní pozorovatelé, dohlížející na dodržování odsouhlasených limitů odlovu. Také Japonci zamlčeli 500–1000 vorvaňů ilegálně zabitých v šedesátých letech 20. století u pobřeží ostrova Hokkaidó.

5) K 1. září 2014 měla IWC 88 členů, ale na jejím 65. zasedání v polovině září 2014 ve slovinském přímořském letovisku Portorož jich 20 nemohlo hlasovat pro nedodržení finančních závazků.

6) Spermacet je olejovitá látka s vlastnostmi vosku vyplňující v masivní vorvaní hlavě velkou dutinu nad horní čelistí. Je ceněn nejen v kosmetice, ale slouží i jako mazivo automatických převodovek automobilů či hodin. Svíčky ze spermacetu, na rozdíl od svíček z tuku jiných kytovců, při zapálení nepáchnou a hoří jasným plamenem bez výraznějšího kouře.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201411_630-638.pdf (536 kB)
příloha ve formátu pdf: 2014_011.pdf (240 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky