Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Lišejníky rostou všude

Jejich odolnost vůči nečistotám v prostředí je značně rozmanitá
Publikováno: Vesmír 79, 629, 2000/11
Obor: Botanika

Nejnepříznivější prostředí zeměkoule představují suchá údolí Antarktidy, která jsou bez sněhu a ledu, s podnebím velmi studeným. Například na jihu Viktoriiny země dosahují hory výše 2400 m; teplota vzduchu v létě –15 až 0 °C, v zimě až –60 °C. V této mrazivé poušti nejsou zřejmé stopy po rostlinném ani živočišném životě, ale pod povrchem skal je tenká průsvitná a porézní vrstva s příznivějším mikroklimatem, jež kolonizují mikroorganizmy. Tam převládají lišejníky.

S výjimkou volného oceánu lišejníky osídlují téměř všechna prostředí na Zemi. Vegetace, v níž lišejníky převládají, pokrývá asi 8 % povrchu planety Země. Proto nepřekvapuje, že mají významnou roli v rostlinné ekologii, zejména v koloběhu dusíku, fosforu a uhlíku. Pro jejich těla užíváme označení stélka (thallus). Stélky lišejníků jsou podle vnějšího vzhledu korovité, lupenité nebo keříčkovité a mají vnitřní stavbu nápadně vrstevnatou.

Každý lišejník je sám o sobě skutečným miniekosystémem. V nejjednodušším případě jde již o soužití (symbiózu) dvou partnerů: houby (mykobionta) a řasy (fotobionta). Houba chrání řasu při vysychání a za příznivých podmínek jí naopak usnadňuje příjem vody a oxidu uhličitého, jakož i průběh fotosyntézy. Fotobiont je nejčastěji některá řasa zelená, ale mohou to být i bezjaderné fotosyntetizující sinice (cyanobakterie). Z mykobiontů se na symbióze podílejí hlavně druhy hub vřeckovýtrusých. Často je však lišejník, pokud jde o jeho symbiotické partnery a životní úkony, složitějším organizmem.

Lišejníky užíváme jako ukazatele znečištěného ovzduší. V této souvislosti O. W. Purvis a M. Wedin (Recherche 317, 96–99, 1999) píší, že hlavní příčinou mizení lišejníků v industrializovaných oblastech je oxid siřičitý, který se tvoří při spalování uhlí. Dnes jeho množství ve vzduchu nápadně pokleslo a v mnoha evropských krajinách se lišejníky do některých měst naopak zase vracejí. Jako příklad můžeme uvést pařížský park Jardin du Luxembourg, kam se dosud vrátilo 10 druhů. V tomto parku finský lichenolog William Nylander r. 1866 jako první badatel upozornil na negativní vztah mezi lišejníky a znečištěným ovzduším. Od té doby se tam však dlouho žádný lišejník neukázal. Z toho můžeme usuzovat, že nic nenasvědčuje tomu, že by lišejníky měly geneticky podmíněnou odolnost k znečištěninám ve vzduchu. Jestliže je například začouzený druh, misnička Lecanora conizaeoides, méně citlivý k oxidu siřičitému než jiné lišejníky, musíme přiznat, že nevíme proč. Zlepší-li se však podstatně jakost vzduchu, pak naopak tento druh zase z čistšího stanoviště ustupuje.

Některé lišejníky žijí v prostředích ještě nepříznivějších a osídlují substráty znečištěné jedovatými kovy, např. mědí, olovem a zinkem. Tyto kovy jsou obsaženy v chemických prostředcích používaných v boji proti řasám a cizopasným houbám. V Rakousku roste na tyčkách podpírajících révu vinnou „lišejník viničný“ – misnička Lecanora vinetorum. Ta je zasahována pravidelnými postřiky révy bordóskou jíchou, jejíž podstatnou součástí je modrá skalice (síran měďnatý).

Výživa lišejníků vodou je závislá na prostředí. Mohou velmi rychle přijímat vodu dešťovou i vodu v podobě vodních par. Tato voda však většinou obsahuje znečištěniny. Schopnost lišejníků hromadit vláhu je vázána na plsťovité pletivo z houbových vláken (dřeň) uvnitř stélky. Vlhko a sucho mohou po sobě následovat velmi rychle, ale lišejníky snášejí vysoušení opravdu dobře. Když jsou vysušené, přeruší přeměnu látkovou – přecházejí do „metabolického spánku“, ale jejich stélky zůstávají ještě poměrně dlouho živé.

V další části článku se Purvis a Wedin zabývají problematikou sekundárních produktů metabolizmu lišejníků. Počet těchto metabolitů přesahuje číslo 700. Zdá se, že jsou produkovány lišejníky jako reakce na stres prostředí a dovolují jim růst v extrémních podmínkách.

Při silném osvětlení, zejména ultrafialovými paprsky UVB (280–315 nm), některé lišejníky – např. antarktický Neuropogon aurantiacoater s keříčkovitou stélkou – vytvářejí kyselinu usnovou (viz též Vesmír 65, 710, 1986/12), jejíž množství kolísá podle ročních období. Dnes se chemici pokoušejí využít tuto kyselinu a další lišejníkové sloučeniny v kosmetice jako ochranný prostředek člověka proti slunečnímu záření.

Při hromadění jedovatých kovů z podkladu, např. mědi u druhu Acarospora rugulosa, se ve stélkách lišejníků uplatňují oxaláty. Podle jejich nerozpustnosti se dá předpokládat, že jejich syntéza je jedním z mechanizmů užívaných lišejníky, umožňujících jim snášet koncentrace kovů, které by jinak působily jedovatě.

Autoři konstatují, že se lišejníky osvědčily jako indikátory při zjišťování radioaktivního spadu po katastrofě v Černobylu. Shrnují zde naznačenou širokou problematiku a končí slovy: Jde o složité interakce, jejichž porozumění je teprve na počátku a vyžaduje spolupráci specialistů biologických a geologických věd.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V623-629.pdf

Diskuse

Žádné příspěvky