Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Lidské embryo v perspektivě bioetiky

David Černý a spol.: Lidské embryo v perspektivě bioetiky

Wolters Kluwer ČR, a. s., a CEVRO Institut, Praha 2011, 192 stran, ISBN 978-80-7357-648-6

Publikováno: Vesmír 91, 607, 2012/10
Obor: Etika
Rubrika: Nad knihou

Druhá půle 20. století a začátek století 21. znovu otevřely otázku, o které jsme si mysleli, že je již od Všeobecné deklarace lidských práv úspěšně vyřešená. Jde o zdánlivě banální dotaz, kdo je to vlastně lidská osoba. Na první přiblížení je tato otázka triviální – osobami jsme přece my, my kteří nyní čteme tento článek. Jenomže v roce 1978 se narodila Louise Joy Brownová, první dítě ze zkumavky, začala nová kapitola asistované reprodukce a s ní i existence embryí uchovávaných v tekutém dusíku – a otázka se výrazně zkomplikovala. Je takovéto zamražené embryo nic než nezávazný shluk buněk, nebo se jedná již o osobu se svou důstojností a případnými právy? Je embryo něco, nebo někdo? Mohou dva lidé ze svých těl vytvořit nezávazný biologický materiál? Stává se z onoho nezávazného shluku buněk v jedné chvíli osoba? A pokud ano, tak kdy přesně?

Problematika se ovšem v těchto dnech posouvá dál a dál. V bioetickém světě vyvolal velký rozruch text, uveřejněný v lednu 2012 v Journal of Medical Ethics s názvem After‑birth abortion: why should the baby live?,1) ve kterém Francesca Minerva a Alberto Giubilini nenavrhují nic menšího než možnost zabíjení novorozenců, pokud by matka během těhotenství změnila názor na to, zda si dítě chce, či nechce ponechat. Autoři konstatují, že nejen embryo, nýbrž ani novorozené dítě není osobou, a je tedy vcelku jedno, zda je odstraníme ve třetím či v desátém měsíci. Vzhledem totiž k tomu, že ani novorozenec nemá žádné cíle (ty do něj projektujeme my), má stejný status jako embryo, a je tedy pouze potenciálním člověkem. A protože potenciální lidé nemohou být poškozeni tím, že nebudou přivedeni do existence, není problém provést „potrat po narození“. Pokud matka během těhotenství změnila stanovisko a pokud její zájmy (jakožto aktuálního člověka) mohou být ohroženy tím, že novorozenec (jakožto potenciální člověk) by z rodiny vysával energii, peníze a péči (sic!), není žádný problém jej zabít. Text After-birth abortion: why should the baby live? ovšem není nic nového a je i svým názvem provokativně podobný starší práci z dílny Petera Singera a Helgy Kuhse Should the baby live? The Problem of Handicapped Infants (1985), kdy oba autoři argumentují, že pokud se dítě narodí s nějakou vadou, například s hemofilií, a rodiče by byli ochotni po jeho smrti otěhotnět znovu a mít nové, tentokráte zdravé dítě, nemocné by se mohlo po porodu usmrtit. Na úvodní otázku tedy Singer s Kuhse odpovídají jasným „No“. Knihu mimochodem vydal Oxford University Press. Od 80. let jsme přece jen pokročili dál. Alberto Giubilini a Francesca Minerva již navrhují „postnatální aborty“ nejen handicapovaných, nýbrž i zdravých dětí. Stojí za poznámku, že takovému vývoji se v lékařské etice vcelku případně říká v anglosaském světě „kluzký svah“ (slippery slope), Němci používají výraz „dammbruch“, protržení hrází.

Kniha „Lidské embryo v perspektivě bioetiky“ tak přichází jako hlas z jiného břehu. Jejím editorem (a autorem stěžejního textu) je David Černý. Kniha je rozdělena do čtyř bloků, čtyř textů z pera čtyř autorů, jimiž jsou Petr Hach (Etické problémy současné embryologie a reprodukční medicíny), Giorgio Carbone (Lidské embryo: něco, nebo někdo?), David Černý a Martina Jurigová (Lidské embryo v perspektivě bioetiky) a konečně Andrea Porcarelli (Lidské embryo – teoretické, etické a pedagogické významy).

Napsat knihu o etických parametrech nějakého biologického procesu je vždy velmi odvážný počin, etik musí být již ze své podstaty „občanem dvou světů“, přírodních věd a filosofie, které mají oba svá pravidla hry, svou architekturu a své občas dosti odlišné zákonitosti. Propast mezi oběma světy není radno podceňovat, existuje mnoho textů filosofujících biologů či naopak filosofů, sebevědomě píšících o biologii, které z příslušné strany břehu vzbuzují od profesionálů řadu sarkastických poznámek. Kniha „Lidské embryo v perspektivě bioetiky“ uvedenou nesnáz s důstojností překonala a je příkladnou ilustrací faktu, že poctivě nastudovaná část oboru, který mi je jinak cizí, se vyplatí.

Kniha je ideálním průvodcem pro celou problematiku definice osoby. I když všichni čtyři autoři se hlásí k představě, že od zygoty po smrt se jedná o lidskou osobu, všechny protiargumenty snažící se začátek lidské osoby posunout na jiný den než první jsou s intelektuální poctivostí pečlivě zváženy a uvedeny všechny možné námitky.

Pro biologa je osvěžující a někdy až vtipné vidět, jak se kmenoví filosofové ve svých kapitolách vypořádávají s biologickou problematikou oplození, známým biochemickým koncertem, když spermie proniká skrze zonu pellucidu a nastává akrosomální reakce se všemi dalšími kroky, biologům důvěrně známými z učebnic embryologie. Je evidentní, že mnoho údajů je pečlivě načtených, správné termíny použité na správných místech, pro přírodovědce notoricky známé pojmy pečlivě vyloženy v mnoha poznámkách pod čarou a mezi řádky je patrné, že se autoři pohybují v biologické problematice velmi opatrně. Na straně druhé je právě pro biologa velmi poučný onen nepředstíraný údiv z biologické podstaty oplození, z onoho načasování a kaskád biochemických reakcí při vzniku a prvních dělení zygoty. Ty věci totiž nakonec opravdu jsou hodny údivu a zde nám možná filosofové otevírají oči, a i když třeba v porcelánu pojmosloví občas šlápnou lehce vedle, je užitečné vidět, jak naši disciplínu vnímají lidé zvenku.

Co se týče filosofické části, pro biologa je vynikající především text Černého a Jurigové, kdy se oběma autorům velmi úspěšně zdařilo uvést čtenáře do světa analytické filosofie tak, že text je napsán srozumitelně, didakticky přesně a v neposlední řadě i vtipně. Velmi střízlivě a jasně je napsaná též kapitola věnující se etice a kritika morálního relativismu a utilitarismu. Působivá je rovněž poslední kapitola celého textu (Andrea Pocarelli) nabízející určitou cestu od raně novověké mechanicistické představy života až po personalistickou perspektivu.

V současných často dosti divokých názorech na to, kdo lidskou osobou je a kdo ne, autoři vcelku velmi střízlivě konstatují, že na to, abychom řekli, že až v určité pozdější fázi svého vývoje prenatálního (či dnes dokonce postnatálního) jsme se proměnili v osobu, je potřeba opravdu určitá verbální virtuozita. Přesným postřehem je poněkud ironická poznámka, že definice počátku lidského individua se liší podle toho, jaké je zadání. Pokud bychom rozebírali embrya za účelem zisku kmenových buněk, postačí definovat osobu až od 14. dne, pokud se jedná o potraty, musíme hranici osoby posunout až na čtvrtý měsíc a vymýšlet argumenty, proč je to takto a ne jinak.

Co se týče negativ, u jednotlivých kapitol nepochopitelně není uveden autor a toliko vyhledáváním v obsahu je možno zjistit, kdo je autorem které části.

Jako poněkud redundantní se jeví fakt, že jak Giorgio Carbone, tak David Černý a Martina Jurigová věnují prostor biologickému popisu oplození. Jistěže se jedná o nezávislé texty. Pokud ale čtenář chápe celý text jako jednu knihu, je poněkud únavné číst celý popis ještě jednou, navíc pokud jej již zná mnohem podrobněji odjinud.

Knihu lze jednoznačně doporučit a je třeba říci, že do současné bioetické debaty konečně zazněl věcný a argumentačně dobře zajištěný hlas.

Poznámky

1) Giubilini A., Minerva F., After-birth abortion: why should the baby live? J. Med. Ethics (2012) doi: 10.1136/medethics-2011-100411 (jme.bmj.com/content/early/2012/03/01/medethics-2011-100411.full.pdf+html).

Soubory

článek ve formátu pdf: 201210_607-609.pdf (222 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky