Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Lidská řeč

Kde vzniká a jak souvisí s myšlením?
 |  5. 10. 2001
 |  Vesmír 80, 552, 2001/10

Řeč je jednou z dovedností, které denně využíváme, a přitom nevíme, jak to děláme. Díky řeči získal člověk své výjimečné postavení v přírodě. Řeč je nástrojem komunikace, povyšuje individuální vědomí do verbální formy a je hlavní součástí mechanizmu kolektivního vědomí. Bezmála 200 let se odborníci pokoušejí objasnit anatomický substrát, na němž řeč vzniká, a snad se pozvolna přibližují pravděpodobnějším verzím. Mechanizmus řeči se odehrává v několika patrech mozkové činnosti. Z praxe bylo známo, že řeč může být na různých místech mozku narušena odlišným způsobem, a proto se již v 19. století začala hledat pevná vazba mezi anatomií mozku a řečovou funkcí. Dnes ovšem víme, že tato vazba není zas tak těsná, jak si představovali objevitelé prvních řečových oblastí mozku.

Vnímání řeči a vyjadřování

Vnímání mluvené řeči je vázáno na sluch, vnímání čtené řeči na zrak. Vyjadřování se váže na motorické zóny ovládající mluvidla (pro řeč mluvenou) nebo ruku (pro řeč psanou). Rozdělení těchto dvou funkcí odpovídá rozdělení anatomickému. Při vnímání mluvené řeči působí lalok spánkový jako akustický analyzátor a při vnímání čtené řeči lalok týlní jako analyzátor zrakový. Při vyjadřování slouží jako analyzátor lalok čelní. Pro rychlejší provázanost reakcí v těchto systémech se člověku od dětství vyvíjejí řečové struktury v dominantní mozkové hemisféře, tedy u praváků v levé (obrázek). Hlubší pohled na mechaniku řeči nám však ukáže, že jde o složitější procesy.

Velký význam mají prostorová schémata pro řízení mluvidel. Během řeči mluvidla vykonávají rychlý sled pohybů, které na sebe buď řetězovitě navazují, nebo se navzájem prolínají. Svou roli hraje koordinace nádechu a výdechu s napětím vazů hlasivek, časový sled v zapojení hlasivkových nervů a v napětí hrdelního, patrového či tvářového svalstva, sehranost s funkcí rtů a jazyka, a pak i s mimikou nadočnicového svalstva, čela, ba i rukou. Celé to připomíná artistický výkon, k jehož provedení potřebuje mozková činnost značnou představivost a prostorový koncept.

Řečový polohocit (logaestezie) je vlastně formou běžného polohocitu, tj. vnímání informací o poloze částí těla v prostoru. Jemné, na sebe navazující pohyby při mluvení nelze chápat jako pouhý systém povelů z motorických buněk mozkové kůry. Nepostradatelnou roli hraje vnímání signálů ze svalů (propriocepce), které zajišťuje zpětnou vazbu. Signály nás informují, v jaké poloze máme výkonný orgán (v tomto případě mluvidla). Navíc nám vnímání signálů umožňuje vytvářet stereotypy, v nichž zpětná vazba naladí pohybový efektor na žádoucí aktivitu. Umožňuje mu též spouštět řadu drobných pohybů potřebných k vyslovení slova nebo věty. Vznikají tak zmechanizované řetězce pohybů vhodných k vyslovení určitých slovních sekvencí. Rychlé vyslovení neobvyklé sekvence (slovní hříčky) vyústí v zakoktání právě proto, že nám pro tento případ chybí stereotyp.

Myšlenkový podklad řeči

Nad úrovní mechanické tvorby řeči, tedy zmíněného sledu pohybů, vládne úroveň myšlenková (obě dohromady tvoří složky ideomotorické). Od úmyslu k větě však zbývá ještě několik kroků. Vnitřní řeč zahrnuje nápad, volbu slova z paměťové zásoby a vložení slova do větného celku. Probíhá pouze v duchu, má však velmi úzkou vazbu na mluvidla, protože obvykle mluvidly okamžitě putuje do zevního výstupu. Kdo si o samotě koncipuje pár slov, může se přistihnout, jak mu jazyk a rty při některých hláskách startují k výkonu. Pocítí nepatrné zachvění mluvidel nebo změnu dechového rytmu, které by již již chtěly myšlený větný úsek uskutečnit jako zevní výrok. Provázanost myšlené řeči se svalstvem mluvidel ukazuje, jak citlivá je vazba mezi analyzátorem signálů a pohybovým výkonným orgánem.

Myšlenkový podklad řeči také ukazuje těsnou souvislost mezi výřečností a inteligencí (viz rámeček na předchozí straně). Někteří odborníci toto tvrzení zpochybňují, zřejmá je však alespoň vazba výřečnosti na myšlenkové bohatství. Kdo má pro všechny červené barvy pouze výraz „červená“, je zajisté menším znalcem než ten, kdo má pro ně „nachovou, šarlatovou, rudou, purpurovou, rusou, krvavou, brunátnou, ryšavou, jahodovou“ a další. A tak je to s každým slovem, k němuž ten důvtipnější zná vždy ještě nějaký odstín navíc. Inteligenci nelze projevovat mnoha jinými způsoby než řečí. Přesto mezi inteligenci a řeč nemůžeme klást rovnítko – jsou tu ještě různé inteligence intuitivní, pohybové, výtvarné aj.

Paměťová složka řeči

Aby se abstraktní myšlenka mohla proměnit v řeč, musí vyvolat z paměti potřebné slovo. Pokud ale to slovo v paměti není, řečník ho nemůže použít. Slovo tam není buď tehdy, když tam nikdy nebylo (dotyčná osoba se ho vůbec nenaučila), nebo když se ztratilo v důsledku poruchy mozkové tkáně, anebo když tam někde je, ale nelze ho vyvolat. V prvním případě je řečník v situaci cizince, který nezná řeč. Další dva případy jsou situace nemocného člověka, který buď ztratil slovní výbavu v příslušné zásobárně, nebo ztratil dráhy pro aktivaci slova. Takový stav se nazývá anomie (neschopnost posloužit si pojmem z vlastního slovního podkladu). Je zřejmé, že jde o poruchu aktivace paměti. Těmito poruchami se hlásí například stařecká demence typu Alzheimerovy choroby.

Vyvolání slov označujících konkrétní jednotky závisí na rozsáhlejších oblastech levé mozkové hemisféry, které leží mimo klasické řečové zóny. Jestliže se podaří slovo z paměti vyvolat, vede to buď k tiché vnitřní tvorbě slova, nebo k zevnímu vyslovení. Klasické řečové zóny jsou aktivovány přímo ze zón neřečových. Do přechodné rekonstrukce slovních tvarů se sice zapojí korové oblasti spánkového i frontálního laloku, ale přídatné neuronální zóny zprostředkovávají spojení mezi sídly pojmových znalostí a řečovými zónami na pomezí spánkového a čelního laloku. Tím se spustí proces rekonstrukce. Zapojí se velká nervová síť, která pomáhá při rekonstrukci slovních označení různého druhu a obsahu. H. Damasio s kolegy studoval mozkové zóny pro paměťovou aktivaci pojmů v kategoriích unikátních osob (fotografie známých tváří), živočichůnástrojů. První studie se opírala o ložiskové výpady tkáně ve spánkovém laloku u 127 osob, druhá o aktivaci mozkového krevního průtoku sledovanou prostřednictvím pozitronové emisní tomografie. Z obou analýz vyplynulo, že tyto paměťové kategorie mají odlišné anatomické okrsky ve spánkovém laloku (viz obrázek).

Paměťovou nabídku mají různí zdraví lidé odlišnou, byť soubory používaných slov se dalece překrývají. Příslušnost k profesi se projevuje specifickou slovní zásobou. Pro nezasvěcené jsou tyto slovní okruhy méně přístupné, ale lze je zpřístupnit např. pomocí slov příbuzných. Když si budu chtít vybavit slovo „verpánek“, mohu si pomoci buď jiným slovem z oboru ševcovství, nebo vizuální představou scény, v níž jsem se s verpánkem setkal.

Klíčový význam paměti si však musíme promítnout nejen do geneze řeči, ale i do chápání slov a vět, tedy do vnímání řeči. Pojem zpracovaný sluchovým analyzátorem se nejprve promítne do naší mysli jako dobře evidované slovo, které jsme schopni zřetelně opakovat. To je první část příjmu. Druhou částí je pochopení významu slova – a k tomu je již nezbytná paměť. Slyšené slovo otiskujeme do paměťové matrice, kde se k němu hledá významový ekvivalent. Proto můžeme také u lidí s percepční afázií (poruchou porozumění) rozlišovat dvě úrovně: jedni nemocní dovedou slovo opakovat, ale nerozumějí mu, druzí ho nedovedou ani opakovat. Sledovat to lze zobrazovacími metodami (viz rámeček na předchozí straně).

Doplňování na základě očekávání

Sluchová analýza spočívá v odhalení stěžejních zvukových složek v daném slově a jejich propojení do souvislostí. Ne vždy slyšíme ve slově všechny jeho fonémy. Potřebovali bychom je zejména při poslechu cizí řeči, kde musíme zvukový celek analyzovat co nejpřesněji. Při běžném hovoru v mateřštině slyšíme z každého slova jen pár identifikačních znaků. Někdy zaslechneme řeč rychlou, drmolivou, v hlučném prostředí nebo ve skupině dobře sehraných spěchajících partnerů. Analýza, která během dětství potřebovala jasné a zřetelné vstupy (jež nám dospělí trpělivě poskytovali), začne být výkonná, a posléze nám v mateřštině stačí pár rytmických šelestů, abychom si ostatní domysleli. Doplňujeme pomocí konvenčního očekávání. Dynamické stereotypy řečníka ladí s dynamickými stereotypy posluchače, jestliže si navzájem poskytují konvenční sledy zvukových složek.

Očekávání působí obtíže při fyziologických studiích mozkové aktivace. Sluchový podnět neaktivuje v mozkové tkáni pouze oblasti sluchově podnícené, ale též oblasti obvyklého očekávání a jejich pokračování. Mimo to ve studiích založených na zobrazování aktivovaných mozkových zón hrají roli také mimoslovní aktivační pochody, např. orientační reakce na podnět a zaměření pozornosti. Extrahovat je při měřeních zobrazovacími metodami je náročné. Přesto se podařilo zachytit průtokové změny při testování sluchové pozornosti vůči změnám intenzity opakovaných stimulů (obrázek).

Význam výřečnosti

Náš vnitřní svět je do jisté míry a s nemalým zkreslením obrazem světa vnějšího. Vstupy zevního světa do našeho vědomí jsou zkreslovány na několika úrovních. 1) Plné vědomí se ovšem dovrší teprve přidělením slovního ekvivalentu.

Většina vjemů ze zevního světa do stadia pojmenování nedospěje. Náš stav uvědomění je dán tím, že se podnět definuje vnitřní řečí. Pojmenováním pak vjem triumfuje nad ostatními, konkretizuje se do podoby slova, získává definici a kategorii srovnatelnou s předchozími zážitky. Tento největší přínos lidského rozumu je však zároveň zavádějící. Aldous Huxley popsal slovní svět našeho rozumu jako konvenci, do níž se každý vrodí, a pak je nakloněn pokládat svět slov za realitu. Mimo ni však existuje sféra přírodní, jejíž obrazy vnímáme původními emočními kanály spíše v situacích, které jsme dosud svými verbalizačními kanály „nepřidusili“. Huxley se tak zamýšlel nad povahou svých neobvyklých mimoslovních dojmů při experimentování s meskalinem: V plné svěžesti, v úplně nahé intenzitě zážitků, které nikdy nebyly zeslovněny, nikdy srovnány s životaprázdnými abstrakcemi. [...] Zářily v životaplnosti, která se nám zdála nadpřirozená, přičemž však byla ve skutečnosti plně přírodní – plně přirozená v tom smyslu, že nebyla intelektualizována ani řečí, ani jakýmikoli vědeckými, filozofickými nebo utilitaristickými pojmy, jejichž prostřednictvím si obvykle přetváříme daný svět ve svém vlastním, zarmouceně lidském vnitřním pseudoobrazu.

Náš slovní a větný svět tvoří existenční síť, po níž se pohybujeme ve své společenské realitě. 2) Říše slov je natolik dominantní, že jednotlivci s menší výřečností, zato s většími intuitivně-emocionálními předpoklady jsou v naší společnosti znevýhodněni. Málokdo si umí představit úvahy intelektu, který by neměl oporu ve slovech. Při svém popisu řeči jako nástroje lidské existence, který nás však vystavuje nebezpečí mýlit se v původním smyslu věcí, Huxley v souvislosti s meskalinem sděluje: Být vyhozen z koleje obvyklého vnímání, během několika bezčasých hodin nedostat vnitřní svět k vidění tak, jak se zdá zvířeti posedlému pudem k přežití nebo člověku posedlému slovy a pojmy, tak jak může být bezprostředně a bezpodmínečně pojat duchem jako celkem – to je zážitek neocenitelné hodnoty pro každého člověka, a zejména pro intelektuála.

Můžeme ocenit, k jakému posunu v individuálním vědomí nám pomohla schopnost věci a dojmy pojmenovávat. Na druhé straně musíme připustit, že náš řečový svět prodlužuje řetěz mylných interpretací, jejichž prostřednictvím jsme vystaveni zkreslenému dojmu o zevním reálném světě.

Literatura

Tidwell P. S., Sadowski C. J., Pate L. M: Relationships between need for cognition, knowledge and verbal ability, Journal of Psychology 134, 634–644, 2000/6
Damasio H., Grabowski T. J., Tranel D., Hichwa R. D., Damasio A. R.: A neural basis for lexical retrieval, Nature 380, 499–505, 1996
Söderfeldt B., Ingvar M., Rönnberg J., Eriksson L., Serrander M., Stone-Elander S.: Signed and spoken language perception studied by positron emission tomography, Neurology 49, 82–87, 1997
Huxley A.: The doors of perception, Chatto and Windus, London 1954

Poznámky

1) Např. dotykový vjem se moduluje již v kožním receptoru, dále v systému míšním a přes modifikaci talamickou a temenní kortikální vstupuje do vědomí. Na všech těchto stupních číhá nebezpečí odchýlení od původního podnětu.
2) Svět slov korunuje naše původně podvědomé dojmy, a navíc nám zpřístupňuje zkušenost jiných lidí. Tím zároveň obměňuje významy přejímáním cizích pohledů a interpretací. Společenská existence, založená na společných verbálních zkušenostech, je pro nás stěžejní, rozhoduje o našem úspěchu v přežívání i v osobních vítězstvích.

TESTOVÁNÍ ŘEČOVÝCH SCHOPNOSTÍ VE VZTAHU K INTELIGENCI


  • Ztráta řeči v důsledku nemoci. Již v minulosti se porovnávaly testy nemocných afázií (poruchou či ztrátou řeči, která je způsobena změnami na dominantní hemisféře mozku) s testy inteligence. Pro tento účel se používají testy, k nimž není třeba slovní komunikace. U pacientů s afázií na principu vnímání byly nalezeny hrubé poruchy v nonverbálním testu inteligence, zatímco nemocní s afázií na principu vyjadřování si v nonverbálním konstrukčním testu udrželi dobré skóre. Z toho vyplývá, že se inteligence naruší závažněji při mozkových postiženích v zadních partiích levé mozkové hemisféry.

  • Schopnost verbalizace a dychtivost v přemýšlení. Potřeba poznávání byla definována jako tendence angažovat se v myšlení a těšit se z něj. Podle výsledků testů jsou lidé s větší potřebou poznávání zvědavější než ostatní, vyhledávají významné informace, projevují chuť zaměřit pozornost na téma, které se jim nabídne, vyhledávají zkušenosti povzbuzující myšlení a smysly, angažují se v hodnotících odpovědích, mají větší sklon k objektivitě. Potřeba poznávání roste úměrně vzrůstu verbální inteligence.

ZOBRAZENÍ MOZKOVÉ ČINNOSTI


Mozkové zóny podílející se na porozumění nebo tvorbě slov se v posledních 10 letech zjišťují dvěma zobrazovacími metodami:

  • Pozitronová emisní tomografie je založena na detekci radioaktivního záření z izotopů podaných (žilou) do krevního oběhu.

  • Funkční magnetická rezonance rozeznává zóny zvýšeného krevního průtoku při aktivaci mozkové tkáně, a to dokonce bez dotyku s tělem vyšetřované osoby! Od zpracování obrazů jednotlivých slov v r. 1988 pokročil vývoj již např. k rozboru regionálních rozdílů v mozkové řečové analýze u normálních lidí proti znakové řeči hluchoněmých.

Ke stažení

O autorech

Pavel Kalvach

Dana Blažková

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...