Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Las Médulas zlatá pokladnice římské říše

Ruina montium
Publikováno: Vesmír 88, 232, 2009/4
Obor: Geologie

Ruina montium, tak nazval Gaius Plinius Secundus (23–79 n. l.) metodu těžby v římských zlatých dolech Las Médulas v severozápadním Španělsku. Od roku 1997 je tato oblast – doklad lidské kreativity uplatněné v hornictví, jedinečných technologických systémů použitých dávnou civilizací a kulturní krajiny jako výsledku lidských zásahů i přírodních procesů – zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Římská říše byla po řadu století nejmocnějším státním útvarem tehdejšího světa, její impérium se rozprostíralo podél Středozemního a Černého moře, od alpsko-karpatské horské hradby po severní část Afriky a na nemalé části Přední Asie. Prostoru založeného na vojenských výpadech měla víc než dost, ale nedostávalo se jí zlato, které potřebovala pro financování svých výbojů, chod své správy a uspokojení přepychu svých vládců. Její mateřské území (dnešní Itálie) moc zlata neposkytovalo, prameny Egypta a Núbie již byly většinou vyschlé a nepostačovaly ani zlatonosné zdroje Dalmácie a Dácie. A tak se krátce po začátku 1. století n. l. nejvydatnějším zdrojem římského zlata stalo území severozápadní Hispánie, až 100 km široký pás sahající od pobřeží Biskajského zálivu po dnešní provincii León.

V tomto „zlatém pásu“ leží naleziště Las Médulas, které dokumentuje, co všechno byli Římané schopni učinit, aby naplnili svoji touhu po drahém kovu. Tehdejší cestovatel a přímý svědek tamního dolování Gaius Plinius Secundus popsal Las Médulas v XXXIII. kapitole knihy Historia naturalis jako „dílo, které předčilo práci obrů“. Pozůstatky po této činnosti tvoří přírodní amfiteátr s rudohnědými skalními pyramidami a stěnami provrtanými podivnými systémy chodeb a komínů.

Historie zlata ve starověké Hispánii
Zlato se na Iberském poloostrově získávalo rýžováním potočních a říčních náplavů již ve 3. tisíciletí př. n. l. Stejně se rýžovalo před příchodem Římanů, a to zejména na jihu Španělska v oblasti měděných dolů v pohoří Sierra Morena, ale i na severu v Asturii a Galícii. Poté, co Římané severní části staré Hispánie počátkem 1. století n. l. obsadili, využili jejich prospektoři znalosti tamních obyvatel i své zkušenosti se získáváním zlata v dříve obsazených oblastech Dalmácie, Dácie, Egypta a Akvitánie. V poměrně krátké době rozvinuli těžbu zlata nejen z říčních náplavů, ale zejména z pevných hornin obsahujících zlato. V té době se zlato dolovalo na řadě míst, největší a nejvýznamnější však bylo Las Médulas. Zpočátku tu získávali zlato výběrovou povrchovou i podzemní těžbou bohatších vrstev, rozsáhlost naleziště si však vynutila těžbu způsobem, který spočíval v postupném „rozebrání celých hor“, ruina montium (viz rámeček Technika dolování 1 ).

Pro těžkou práci v dolech byli získáváni hlavně domácí obyvatelé. Vedle pracovníků v dole byli zapotřebí lidé na řízení a udržování infrastruktury, inženýři pro vyměřování důlních děl a vodních kanálů, úředníci a administrátoři, což si většinou Římané zajišťovali sami. Z domácího obyvatelstva pocházeli spíše kováři na výrobu pracovních nástrojů a také lidé, kteří se starali o stravování. Plinius zmiňuje mimo jiné práci 60 000 otroků. Mínil tím domácí obyvatele? Někteří historici považují toto číslo za přehnané, podle nich mohlo v dole pracovat nanejvýš 20 000 lidí. Okolnosti těžby zlata v Las Médulas lze však srovnat s údaji z novověkých „zlatých horeček“. Porovnáním s literaturou o různých nalezištích (a v jednom případě i s autorovou osobní zkušeností) lze zpochybňovaný údaj o práci 60 000 lidí v Las Médulas považovat spíše za minimalistický.

Původ zlata a jeho proměny v geologické minulosti
Zlato v Las Médulas prodělalo složitý vývoj, ještě než se ho dotkla ruka asturského promývače nebo římského otroka. Jeho historie započalav mladších prvohorách, tj. před více než 300 miliony let. Horninové masivy ordovického a silurského stáří, tvořené vápenci, břidlicemi a křemenci, byly tenkrát postiženy hercynským vrásněním. Trhlinové systémy, jež vznikaly v závěru vrásnění, se staly nositeli křemenného zlatonosného zrudnění. Zlato bylo součástí nejen křemenných žil hydrotermálního původu, ale v jemnozrnné formě bylo vtroušené i do některých poloh okolních křemenců.

Historie zlata pokračovala až v třetihorách, přesněji v oligocénu (před 25–30 miliony let), a to v souvislosti se zvětráváním a obnažováním prvohorních masivů následkem alpinského vrásnění. Systém vertikálního zlomového systému dal vznik brázdové propadlině El Bierzo, která byla od počátku miocénu (před 23,5 milionu let) postupně zaplňována úlomky a říčními usazeninami pocházejícími z rozrušených prvohorních masivů. Až 200 m mocný vrstevní sled usazenin je členěn do několika odlišných horninových jednotek (facií). 1) Na jejich složení se podílely hlavně slepence a jílovce, které vzhledem k teplému klimatu a vysokým obsahům oxidu železa mají hnědočervenou barvu. Střídání hrubých slepenců a jemných jílovců souviselo se změnami klimatických podmínek. Později byly starší vertikální zlomy obnoveny a horninový komplex včetně výplně brázdy El Bierzo rozlámán do bloků s výzdvihem až přes 100 m. V důsledku toho jsou zde miocenní usazeniny uloženy v úrovni 700–900 m n. m., zatímco starší prvohorní sedimenty z jejich podloží budují vrcholky přes 1000 m n. m. Zlato se z prvohorních výskytů v důsledku zvětrávání a odnosu horniny dostávalo do miocenních usazenin.

Vodní infrastruktura
Voda byla hybnou silou a prostředkem ve všech fázích těžební činnosti v Las Médulas. Dostávala se sem z rozvodí řek Duero a Sil systémem kanálů až 100 km dlouhých. Jejich výstavba vyžadovala dokonalou přípravu včetně vyměřování a nivelace, pracovní vypětí a často i odvahu budovatelů.

Nestačilo však jednou provždy vybudovat kanály a provádět jejich údržbu, s postupem těžebních prací bylo nezbytné doplňovat jejich systém a budovat kanály nové. Co se dělo s vodou přivedenou na ložisko, objasňuje Plinius: Když si takto pokoří vodu, na vrcholcích kopců vyhloubí rezervoáry dvě stě stop dlouhé a dvě stě stop široké, deset stop hluboké. Zhotoví pět výustí, asi tři čtverečné stopy, a když se rezervoár zaplní vodou, zdvihnou stavidla, aby voda plnou silou pronikla do podzemních prostor.

Doprava odpadu
Většinu odtěžené hmoty tvořil v Las Médulas odpad. Ten byl z kopců přemisťován do vzdálenosti až několika kilometrů kanály zvanými „agogae“. Jejich stěny byly zpevněny dřevěnými prkny. V dnešním terénu již nelze rozpoznat topografii těchto děl, která se postupně zaplňovala, a byla proto budována nová. Rovněž je obtížné si představit množství vody potřebné pro uskutečnění přenosu tak velkých objemů hornin. Hromaděním odpadů se kolem těžební oblasti vršily tzv. „murias“, zaujímající dnes plochu přes 6 km2. Přehradily i některá údolí a mimo jiné daly vznik rozsáhlým jezerům Carucedo a Somido.

Kolik horniny bylo přemístěno a kolik zlata získáno?
Původní morfologii hor, ze kterých se získávalo zlato v Las Médulas, je dnes možné odhadnout jen podle neodtěžených částí kopců a podle hromad odpadu. Není proto divu, že se odhady odtěžených hornin značně liší (od sta do pěti set milionů krychlových metrů). Určitou představu poskytne celková plocha těžené oblasti (5,4 km2) a odhad průměrného snížení reliéfu celého území o 40 m. Z těchto údajů vyplývá, že se odtěžilo nějakých dvě stě milionů krychlových metrů. Povrchový důl s tak rozsáhlou těžbou by byl pokládán za jeden z největších na světě i dnes.

Neexistují ani přímé záznamy o množství získaného zlata. Plinius zmiňuje roční produkci v severozápadní Hispánii 20 000 liber (asi 6,5 t), tj. za téměř dvě a půl století okolo 1500 t. Tomu odpovídají odhady řady badatelů, existují však i odhady téměř o řád nižší. Pokud ovšem vycházejí z Pliniova svědectví, měly by se odhady týkat zlata získaného na celém území severozápadního Španělska, nejen v Las Médulas.

Rozporné informace bývají podávány i o obsahu zlata v horninách Las Médulas. Občas se můžeme dočíst o obsazích 3 g zlata v 1 t horniny. Podle výsledků nových výzkumů 2) však průměrné obsahy zlata nepřevyšovaly 300 mg/m3. Z toho vyplývá reálný odhad celkového množství zlata získaného z Las Médulas v rozmezí 100–200 t.

V souvislosti se starověkou těžbou zlata na severozápadě dnešního Španělska je zajímavé konstatování, že Španělé jako výsledek konkvisty Střední a Jižní Ameriky v 16. století si pravděpodobně přivezli méně zlata, než ho na jejich území počátkem n. l. získali Římané. Historie sice opět neposkytuje přesné údaje, nicméně podle seriózních odhadů tento import v 16. století představoval asi 40 procent tehdejší světové zlaté produkce, tedy něco přes 300 t. Jiné zdroje hovoří o dodávce zlata z Mexika v letech 1522–1547 ve výši 30 t, z Kolumbie ho v letech 1503–1660 mělo být dovezeno celkem 185 t, neúspěšný pokus Inků v roce 1532 o vykoupení krále Atahualpy je měl přijít asi na 6 t zlata. Mnohé historické romány i odborné monografie popisují auri sacra fames 3) španělských konkvistadorů a stovky jejich lodí převážejících až 200 t nákladu, jenže kolik z toho bylo zlata? Španělé na počátku novověku prostě měli smůlu – zlato z jejich území dávno předtím vytěžili a odvezli Římané.

Jak je to se španělským zlatem dnes?
Španělsko dnes zaujímá v produkci zlata jedno z předních míst v Evropě, spolu s Finskem a Švédskem. Ročně ho získává přes 5 tun, tedy obdobné množství jako (podle Plinia) v době římské nadvlády. Svou hodnotou nejsou zmíněné produkce srovnatelné, zatímco ta starověká znamenala podstatný přínos tehdy nejmocnější světové říši, současná nestačí uspokojit ani potřeby obyvatel Španělska. Zlato se tu dnes získává ve stejných oblastech jako ve starověku, ovšem ne na stejných nalezištích. Zatímco Las Médulas dnes navštěvují zástupy turistů jako památník historie dolování 4) a pozdější přeměny jeho okolí v kulturní krajinu, dnešní zlato vychází z úpraven nových dolů pomocí moderních technologií. Díky nim se tak děje způsobem mnohem šetrnějším, který již nezanechává tak viditelné stopy v krajině. Přesto – kolik turistů by zavítalo do oblasti městeček Carucedo a Borrenes, kdyby tam kdysi dávno Římané při získávání zlata nepřetvářeli přírodu? I u nás máme řadu takových míst; sice ne ze starověku a ne z dolování zlata, ale kdo by neznal například vápencový lom Amerika v Českém krasu?

Literatura

Bernstein P. L.: Dějiny zlata, Grada Publishing, Praha 2004
Javier Sánchez-Palencia F., Dolores Fernández-Posse M., Fernández Manzano J., Orejas A.: La zona arquelógica de Las Médulas, León 1999
Eluere Ch.: Les secrets de l’or antique, La Biblioteque des Arts, Paris 1990
Mullen T. V., Parrish I. S.: Short history of man and gold, Mining Eng. Journal, 1998
Porter D., Pantague A., Saenz J.: Gold mineralization of NW Spain, Gold 89 in Europe, Guide-book Excursion 3B, Toulouse 1989
Quiring H.: Geschichte des Goldes, Stuttgart 1948
Sutherland C. H. V.: Gold: its beauty, power and allure, Thames and Hudson, London 1961

Poznámky

1) Od báze nahoru facie Orellan, Santalla a Las Médulas.
2) Uváděných v publikaci „La zona arqueológica de Las Médulas“.
3) Prokletou chtivost zlata.
4) Chráněný UNESCO.

TECHNIKA DOLOVÁNÍ
Obrovský rozsah horninového zdroje zlata v Las Médulas přivedl římské důlní odborníky k aplikaci metody, kterou Plinius příznačně pojmenoval ruina montium:

  • Hlavní silou pro rozdružení zlatonosných hornin byla voda, která se přiváděla z pohoří Aguilanos kanály až stokilometrovými.

  • Kanály ústily do rezervoárů vybudovaných ve vrchních částech kopců.

  • V zlatonosném masivu byl vyhlouben systém svislých šachet a z nich vedeny vodorovně chodby bez vnějšího vyústění; v chodbách se střídal úzký a širší profil pro zvětšení tlaku po zaplnění vodou.

  • Po vytažení stavidel vnikl objem rezervoárů do podzemní sítě, kde voda stlačila vzduch a ten způsobil explozi, která demolovala horninu. Tak byly kopce postupně narušovány a materiál z nich odnášen transportními kanály do míst dalšího zpracovávání.

  • Z materiálu byly odstraňovány jalové valouny slepenců a dopravními kanály přemísťovány mimo pracovní oblast, kde se vršily na hromady.

  • Jemný materiál byl promýván v kanálech s příčnými přepážkami, jež byly pokryty listy vřesovce, zachytávajícími i jemné zlato. Vřesovec se pak spálil a zlato bylo získáno z popela.

  • Na konci promývacích kanálů se hromadil jemný, zlata zbavený rmut. Voda z promývacích kanálů a transportních kanálů hrubé jaloviny se hromadila pod hromadami odpadu, kde vytvářela rozsáhlá jezera.

Plinius popisuje jednotlivé fáze dolování podrobně. Uveďme alespoň několik citátů: Tato metoda překonala práce obrů. Pomocí chodeb prokopávali hory na velké vzdálenosti a plamínek lamp tak vymezoval jejich pracovní dobu, že i několik měsíců nespatřili denní světlo. Tato podzemní díla nazývali „arrugia“; znenadání v nich docházelo ke vzniku trhlin, k zřícení a zavalení horníků, takže hledání perel v mušlích na dně moře bylo méně riskantní – tak nebezpečná byla práce pod zemí. Četné podzemní klenby byly zřizovány, aby podpíraly horský masiv…

Soubory

článek ve formátu pdf: 200904_V232-236.pdf (947 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky