Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Kultura contra natura

Civilizace jako nebiotický systém biosféry?
Publikováno: Vesmír 76, 623, 1997/11
Rubrika: Nad knihou

(1) JOSEF ŠMAJS: Ohrožená kultura

Nakladatelství „Zvláštní vydání...“, Brno 1995, 105 str.

(2) JOSEF ŠMAJS: Konflikt přirozené a kulturní evoluce

Katedra filozofie FF MU Brno, 1997, 45 str.

Nevím, zda je globální ekosystém smrtelně ohrožen naší činností. Tak trochu mám – podobně jako většina z nás – obavy, že se schyluje k bodu obratu, který může přemazat dosavadní hodnoty našeho světa. Nikdo nedovede říci, zda to bude katastrofa končící vyhubením lidstva, nebo naopak překlopení do kvalitativně nového stavu existence, v němž se život na planetě začne integrovat do teilhardovské noosféry (viz text v rámečku), nebo zda se „jen“ budeme potýkat s nebývalými „nástrahami přírody“, které koneckonců budou hodny našich pokročilých technologií a na které si dnes pomalu zaděláváme (takže jaképak nástrahy přírody). Jsme jako lidská civilizace odsouzeni k nekonečnému balancování mezi dvěma protichůdnými, navzájem sotva smiřitelnými „dobry“ – Gaiou a humanizmem (viz text v rámečku na str. 624)?

Se zájmem jsem se proto pustil do čtení dvou útlých knížeček J. Šmajse, které se mi náhodou dostaly do ruky. Předesílám hned, že se mi nelíbily, a vynasnažím se ukázat proč.

Začnu studií Konflikt přirozené a kulturní evoluce (2) 1) , která hned v prvním odstavci přistupuje k meritu věci: Pro pochopení podstaty nynější ekologické krize je užitečné pojímat evoluci v jejím nejširším možném významu: nejen jako přirozenou evoluci vesmíru, jejíž jednou větví je i biotická evoluce na Zemi, ale i jako umělou, lidmi zažehnutou evoluci kultury. Konflikt kulturní evoluce s evolucí přirozenou, rozšiřování kulturní uspořádanosti na úkor uspořádanosti přírodní, je patrně nejhlubší příčinou dnešního existenčního ohrožení kultury.

Máme tedy jedinou, všezahrnující evoluci vesmíru, ale zároveň ji lze klasifikovat na přirozenou, tj. všechno od Velkého třesku až po dnešek, a kulturní, která započala první jiskřičkou vědomí u našich předků a dnes hrozí, že rozkotá celý kmen přirozené evoluce, jehož odnoží ona sama je. Oběma dílky se prolínají tři hlavní motivy. Prvním je motiv

  • řádu kultury vítězícího nad řádem přírody (např. 1, 12; 2, 11 a 17), „lidské kultury, této odcizené nevlastní dcery přírody“, organizační a funkční opozice kultury vůči přírodě. Dochází ke střetu „původní ontické tvořivosti přírody“ s „odvozenou protipřírodní ontickou tvořivostí kultury“ (1, 21).
  • S tím souvisí motiv přirozené a kulturní informace (např. 1, 24; 2, 12). Zde, jak ještě zmíním níže, není jasné, co autor pojmem informace míní, ale patrně jde o něco objektivního, nezávislého na poznávajícím subjektu. Kultura nevznikla na bázi genetické informace, a proto není nejmladším přirozeným ekosystémem biosféry (2, 28) a evoluční kulturní tvořivost probíhá od počátku podle přírodě neadekvátní informace (2, 32).
  • Třetím motivem je apriorní konstatování, že globální ekosystém je na pokraji katastrofy a příčinou toho je globalizovaná lidská kultura (2, 11; 1, 32).
  • Začněme katastrofami. Samozřejmě to tak může být, ale nelze takové tvrzení brát jako axiom, jako nikým nezpochybňované východisko pro další úvahy. Koneckonců, slovo katastrofa původně neznamenalo jen zmar a destrukci, ale jakoukoli náhlou a „systémovou“, kvalitativní změnu. (Takto nutno rozumět i známé teorii katastrof R. Thoma.) Katastrofou na konci proterozoika bylo např. globální znečištění jedovatým kyslíkem, kde však bychom dnes bez této katastrofy byli! Tvrdí-li autor (např. 2, 29, též 1, 84), že hlavní rozdíl mezi oběma typy evoluce je v rychlosti, ta přirozená že udržuje systém v rovnováze, kdežto kulturní ho z ní vychyluje, dovoluji si upozornit jen na průběh čtvrtohor – je snad v tom drastickém střídání ledových a meziledových dob nějaká rovnováha? Pokud poslední mamuti byli schopni kontemplace, mohli dospět k názoru, že přechod doby ledové v pařeniště způsobili oni sami – nezřízenou produkcí trusu.

    A co se týče rovnováhy: právě její absence je charakteristickou vlastností všech systémů nadaných evolucí, ať živých nebo neživých. Rovnováha je smrt. Jiná věc je homeostáze, ustálený dynamický stav (ve starších textech uváděna jako dynamická rovnováha, z toho možná plynou některá nedorozumění). Homeostáze je aktivní udržování některých parametrů prostředí v úzkém rozmezí hodnot, jehož lze dosáhnout v různých fázích evoluce různými soubory organizmů a různými prostředky. Také se může jeden homeostatický režim proměnit v jiný přeskokem. Biosféra se naším přičiněním mění a bude měnit, ale lze vůbec prohlásit, že je „oslabená“? Co jsou za této situace „normální poměry v biosféře“ (1, 34)?

    Rozdíl mezi oběma protichůdnými evolučními procesy nespočívá ani v energetice, jak se autor domnívá. V případě přirozeného systému, tvrdí autor, se větší část energie spotřebuje na jeho udržení, fungování a reprodukci a pouze nepatrný zbytek krystalizuje v přírůstku jeho uspořádanosti, v jeho nové organizační složitosti a emergentních konstrukcích (2, 5). Opačně je to prý u kulturní evoluce. Nuže, udělejme myšlenkový experiment! Na jednu stranu dejme třeba množství energie, které bylo potřeba k objevení dvojité struktury DNA, k napsání článku a k jeho vytištění, a na druhou stranu všechny kilojouly, které ti dva mladí muži – Watson a Crick – spotřebovali od svého početí, přidejme ošacení, benzin, který spálili při přepravě svých těl do práce a z práce, popř. přes oceán, plus ty dopravní prostředky...

    Ponechám stranou četná autorova volání po nápravě, která by zachránila jak biosféru, tak kulturu (1, 22). Kterou biosféru? Tu dnešní, tu před 10, 100, 10 000 lety? A kterou kulturu? Co jsou „vyšší formy života“, které je třeba zachraňovat? (1, 37). Vzhledem k tomu, že věda je jenom částí kultury a na naše neduhy sama odpověď nezná, uniká mi poselství vět typu: Pouze adekvátní, tj. o vědu opřené, filozofické pochopení toho, co se dnes v planetárním měřítku děje... může být východiskem kompetentní ekologické transformace kultury (1, 19). Chce autor nastolit na světě vládu vědců nebo filozofů? Je pravda, že potřebujeme celoplanetární ekologickou politiku a legislativu (1, 70), ale mají ji dělat vědci a filozofové? Nevím, jak by vypadalo „vědomé úsilí o obnovení podmínek přirozeného vzestupného vývoje biosféry“ (1, 89).

    To všechno není až tak důležité. To nejdůležitější, co zasluhuje rozbor, je zřejmě stránka „informační“, probíraná na mnoha místech. Autor upozorňuje na izomorfii biotické a kulturní evoluce, a to v tom, že máme na jedné straně genetickou informaci (přirozenou, zápis „natvrdo“), která je konzervativní a mění se jen pomalu a náhodně, a na straně druhé informaci, která tento zápis přesahuje a umožňuje v prvním případě vznik společenstev a ve druhém bohatství kultur (2, 9). Pak se však dostává do nesnází, protože přece jen vzájemná interakce druhů v ekosystému se nakonec (přes přirozený výběr) nějak odrazí v genomu, a tak těla organizmů zcela určitě (2, 9) a společenstva tak nějak volněji odrážejí jen a jen to, co je zapsáno v genech (2, 23): biosféra je jakousi nepřetržitou krystalizací, „samosborkou“ 2) struktur podle genetických návodů a vnějších modifikujících signálů.

    Jinak je to s lidskou kulturou. Vše nasvědčuje tomu, že lidský genom někdy před čtvrtmilionem let „zmrzl“ a od té doby se v podstatě nezměnil, nijak zpětnovazebně nereagoval na žádný z kulturních počinů lidstva. Kultura se tedy „odvázala“ od biologie: Jako nebiologická struktura nemohla vzniknout na bázi přirozené genetické informace (1, 33). Geneticky, tělní stavbou, systémem pudů, chování, jsme předurčeni k tomu, abychom v malých tlupách lovili zvěř a sbírali kořínky. I náš mozek je přírodním vývojem postaven právě k tomuto účelu. A jemu to najednou nestačí a začne přemýšlet, vynalezne pojmové myšlení, kulturu, vědu... a genetika se dostává do věčného sváru s nutností žít jinak než v lovecké tlupě. Tento sociobiologický pohled přejatý autorem od Wilsona (viz text v rámečku nahoře) však nemusí být jediným vysvětlením stavu – o jiný se pokouší např. S. J. Gould (viz ukázku z knihy na str. 649).

    Vraťme se několika citáty k informaci (a priori se předpokládá, že víme, co to informace je):

    Informace ve smyslu duplikátu uspořádanosti i ve smyslu komunikativním, sémantickém, je tedy spontánním produktem vývoje složitých systémů (2, 22).

    V žádném takovém slabě integrovaném otevřeném nelineárním systému (rozuměj v biosféře, nebo v kultuře?) ... nemůže z pochopitelných důvodů vzniknout jedna řídící koncentrovaná vnitřní informace“ (rozuměj genetický zápis nebo výrobní postupy takovou řídící koncentrovanou informací jsou!?)

    Na jedné straně musí existovat dílčí individuální kulturní informace pro psychickou integraci a orientaci každého jednotlivce, a na druhé straně obecná nadindividuální kulturní informace systémově integrující kulturu včetně všech individuí. ... Obě tyto podoby kulturní informace ... mají společného biotického nositele – nervový systém aktuálně žijících lidí (2, 27).

    ... kultura nevznikla na bázi genetické informace, a proto není nejmladším přirozeným ekosystémem biosféry. V dědičné paměti biologických druhů je obsažena informace pouze o uspořádanosti přirozené, ekosystémové (2, 29–29).

    „... evoluční kulturní tvořivost probíhá od počátku podle přírodě neadekvátní informace! (2, 32).

    Přiznám se, že nerozumím, jak může být informace produktem, nevím, co je řídící koncentrovaná informace, jak je v genetické paměti druhu zakódována informace o ekosystémové uspořádanosti (ať se tím myslí cokoli) a podle jakého kritéria se informace (nebo cokoli jiného) dá dělit na přírodě adekvátní a neadekvátní. Nemá ani cenu to na tomto místě rozebírat. Uvádím tyto citáty proto, že navozují dojem, že informace je jakési fluidum, které jako flogiston proniká složitými systémy, v nich se různě distribuuje a nabývá různých kvalit (přirozená a kulturní informace).

    Pravda, zde se pohybujeme na tenkém ledě hlavně proto, že pojem „informace“ je neostrý a do jisté míry vyprázdněný. Na jedné straně informace jako zpráva, sdělení, něco, co automaticky předpokládá příjemce, který tuto zprávu rozpozná na okolním pozadí a interpretuje. Na straně druhé matematicky (v bitech a bajtech) objektivně vyjádřitelná veličina, pomocí níž můžeme posuzovat míru uspořádání systémů a z tohoto pohledu veličina totožná s negentropií. Předpokládám, že Šmajs ve svých textech míní prvý z uvedených významů, protože negentropie nemá obsah, smysl ani kvalitu, takže je pro diskutovaný kontext nepoužitelná. Jestliže je ale tento můj předpoklad správný, pak si dovolím oponovat (mnohem lépe to dovede např. Hofstadter – viz text v rámečku níže): Neexistuje žádná objektivní informace bez poznávajícího subjektu, který ji rozliší na pozadí jiných vjemů, interpretuje ji a podle toho, co rozpoznal a jak interpretoval, se bude chovat. Pak je ale Šmajsův text nesrozumitelný, opravdu nevím, o čem mluví.

    Tímto odmítnutím vlastně recenze končí, dovolím si však přidat úvahu na téma zpráva a její interpretace jako dva komplementární principy biologické evoluce. Ten starší způsob byl vynalezen už na úsvitu života: Zprávy jsou zakódovány ve formě genetického zápisu – posloupnosti bází v nukleových kyselinách – a buňky tento zápis čtou a interpretují. Interpretace spočívá, zjednodušeně řečeno, v tom, že buňka „přečtené“ konfrontuje se svou situací (signály z okolí, momentálním stavem aj.), a podle toho se chová (např. čte nebo nečte některé partie genetického textu, dělí se, interaguje s jinými buňkami). V průběhu času se může měnit jak zápis, tak jeho interpretace, a to v různých liniích organizmů různě.

    Vztah genetický zápis–struktura není tedy vztahem výrobní dokumentace–výrobek. Samotný „výrobek“ in statu nascendi ovlivňuje interpretaci výrobní dokumentace a tím uspořádání morfogenetického „výrobního pásu“ i svůj konečný tvar. Samotné „věty“ – geny i celé úseky genetických textů jsou velmi konzervativní a velmi často společné velkým skupinám (všichni obratlovci, všichni živočichové, všichni eukaryonti). Jistěže drobné změny – mutace genů a jejich umístění v genomu může hrát důležitou roli. Ale skutečnost, že v morfogenezi jedince postrádajícího určitý důležitý gen se mohou uplatnit uměle vnesené homologické geny pocházející od evolučně velmi vzdálených druhů, naznačuje, že rozpoznání patřičnosti tohoto genu a jeho druhově specifická interpretace jsou neméně důležité.

    A jak se to má s lidskými kulturami? Lidský druh objevil nové, rychlejší cesty generace zpráv a jejich interpretací, tento prostor okupoval a začal využívat. Další genetická evoluce mozku by za této situace mohla být sebevraždou – mohla by znamenat i opuštění objeveného prostoru. Bylo proto pro druh výhodnější nechat genetickou evoluci lidského druhu „zmrznout“, resp. ji omezit na oblasti dílčí, jako je např. imunita.

    Pokračujme s analogií

    stejné nebo podobné genetické texty – různé druhy

    stejné nebo podobné kanonické texty – různé kultury

    S kulturami potíže mít nebudeme, alespoň ne s těmi, které mají psané texty; u kultur s podáním ústním je to o něco složitější. Kolik jen kultur vzniklo (a kolik vraždění se odehrálo!) na základě rozdílné interpretace jediného kanonického textu – Bible! Potíže nebudeme mít díky tomu, že to víme z dějepisu, a také proto, že jsou zde konkrétní interpreti – lidé a lidské skupiny, které si způsob interpretace předávají (popř. jej modifikují) spolu s příslušnými texty. Takže nositelem kulturní informace nejsou „nervové systémy aktuálně žijících lidí“. Ovšem jak je to u druhů? Kdo je interpretem tam?

    Kromě kanonického textu – dvou kopií genomu – po rodičích dědíme i malý, ale velmi důležitý kousíček těla – vaječnou buňku. A právě díky ní je mrtvý text genetické informace čten a stává se informací, „technickou dokumentací“, kterou buňka a její potomstvo konzultuje a interpretuje podle toho, v jakém čase a prostoru vznikajícího organizmu se právě nachází. A v tom spočívá, domnívám se, i klíč k druhově specifické interpretaci. Interpretaci, tj. vyhmátnutí smyslu jak textu, tak toho, co přichází zvenku, a to na základě historie, zkušenosti buňky, buněčné linie, druhu. Oplozená vaječná buňka, podle pravidel získaných od nesčetných generací buněk předků, od prvopočátku manipuluje s genetickým textem tak, jak je to zvykem u daného druhu a podle této zvyklosti postaví příslušnou morfologii. Domnívám se, že z tohoto pohledu druh lze přirovnat ke kultuře a ke vzniku nových druhů může dojít stejně dobře mutací textu (DNA) jako změnou pravidel manipulace s ním.

    Není pochopitelně snadné tuto myšlenku absorbovat a zkusit pohledět na evoluci z tohoto úhlu. V tomto kontextu je milé, že prakticky současně s „klonovanou“ ovcí Dolly se objevila práce poukazující na význam prostředí vaječné buňky na morfologii výsledného organizmu a jeho potomstva (viz můj článek Tři zdroje a tři součásti oplození, Vesmír 76, 553, 1997/10). Jsem přesvědčen, že na ucelenou teorii popisující evoluci druhů tímto prizmatem nebudeme dlouho čekat.

    Na úrovni celoplanetární se nabízí ještě jedna analogie prolínání přirozené a kulturní evoluce – analogie mezi Lovelockovou Gaiou a Teilhardovou noosférou. Necítím se však kompetentní k jejímu rozvíjení.

    Z obou Šmajsových knížek čiší úzkost z toho, že se nám přímo před očima mění svět, který jakž takž známe. To ale přece není nic nového! Lidé vždy balancovali na hranici neznáma a vzlet lidského ducha a tvořivosti byl nejčastěji spojen s expanzí do nových prostor – ať šlo o ten vynález největší – vymanit se z evoluce biotické a vytvořit prostor kulturní, nebo „jen“ o kolonizaci území, podrobování jiných národů, nebo expanzi myšlenky (vznik náboženství nebo třeba vědy). „Genetické“ předurčení člověka je právě toto – schopnost pronikat do nových prostor, i když se toho současně obává, protože nelze odhadnout, jak celý podnik skončí. Teď najednou jakoby nebylo kam expandovat: svět je plný, musíme si vytvářet pojistky, abychom se nevyvraždili a abychom nezahubili život na planetě. Sebedokonalejší pojistky však mohou selhat. Evoluce, jak ji chápu, nikdy nešla cestou dovedení jednoho problému do úplné dokonalosti, než se pokusila o další krok. Expanze nového tryskala vždy z nehotového. A tak, pokud budeme usilovat o perfektní a hezky uklizený svět, může to skončit tak, že se naši potomci buď utlučou nudou, nebo se utlučou navzájem v boji o poslední kůrku. Ať chceme nebo nechceme, naší budoucností je expanze. Expanze do oblasti sfér duchovních, obávám se, většinu lidí neosloví, a tak zbývá expanze „fyzická“ – do Kosmu. Biologická evoluce začala na titěrné planetě na periferii vesmíru. Shodou okolností si možná vybrala právě nás, abychom byli jejím nástrojem k šíření života mimo hranice planety. V tomto smyslu měl Teilhard pravdu a my jsme jedním z vrcholů evoluce. Řečeno nadneseně: Gaia konečně dospěla a může se rozmnožovat. My jsme jejími výtrusy.3)

    Poznámky

    1) Většina odkazů se vztahuje k dílku (2). Práce (1) je kompilátem sedmi přednášek, proto se témata překrývají a odráží se to i v odlišném stylu podání látky. Odkazy v textu mají formu: práce, stránka, např 1, 17.

    2) Když jsem sloužil na vojně, prováděli jsme do úmoru tzv. sborku a rozborku zbraní. Samosborka je můj novotvar odvozený od tohoto, asi ruského, základu.
    3) Pozn. red.: Knihu Ohrožená kultura recenzovala rovněž Hana Librová, viz Vesmír 75, 343, 1996/6

    NOOSFÉRA

    Současná astronomie počítá s existencí jakéhosi počátečního atomu, který mohl před několika miliardami let obsahovat hmotu celé hvězdné říše. Je jistě nápadné, že biologická extrapolace provedená co nejdále dopředu vede k analogické hypotéze, a to svým způsobem symetricky k oné prvopočáteční jednotce fyzické: totiž k hypotéze univerzálního ohniska, které nazývám Omega, jež by nebylo ohniskem zvnějšňování a fyzické expanze, nýbrž psychického zvnitřňování, ohniska, k němuž by měla zemská noosféra, zkomplexňováním soustředěná, v průběhu několika milionů let dospět. (str. 89)

    Sama struktura vesmíru nás nutí a předurčuje k sjednocení, chceme-li opravdu plně žít.

    Taková je naše situace v tomto světě. Ale smíme z toho už vyvozovat, že se pokus, který je tu s námi podnikán, musí nezbytně povést? To znamená: můžeme si být jisti, že za všech okolností skutečně jednou k té jednotě, k níž nás vše žene, dojdeme? Jinak řečeno koncentruje se vesmír směrem vzhůru právě tak jistě a neomylně, jako se směrem dolů entropizuje?

    Skutečnost sama odpovídá nikoli. Už svou podstatou obsahuje syntéza v každém případě riziko. Život není tak jistý jako smrt. Že nás Země přímo vtlačuje do formy jakési ultrahominizace, to je jedna věc; ale něco jiného je, zda se tato ultrahominizace opravdu podaří. Aby planetární vývoj dospěl v nás a s námi do svého cíle, musí být splněny dva druhy podmínek, vnější a vnitřní; ...<

    Předně jsou zde vnější podmínky. Myslím tím různé rezervy (času, potravy, lidí), nezbytné k napájení celé operace až do konce. ... A potom vnitřní podmínky, které souvisejí s naší svobodnou činností. Jednak je třeba umět se vyhnout všem formám pastí a slepých uliček (politického a sociálního zmechanizování, byrokratických blokád, přelidnění, kontraselekce atd.) ... Ale především chtít si zachovat pevnost a nenechat se cestou odradit ani nudou, ani malomyslností, ani strachem (str. 9091).

    P. Teilhard de Chardin: Místo člověka v přírodě, Svoboda - Libertas 1993 (psáno 1950)

    GAIA A HUMANIZMUS

    Nacházíme se v situaci slouhy dvou pánů, protože současně jsme poplatni dvěma protichůdným závazkům Gaie a humanizmu (str. 204).

    Když se staneme svědky obzvlášť skličujícího případu ničení životního prostředí, často říkáme, lidé jsou rakovinou planety. Neregulovaně se rozmnožují a ničí vše, s čím přijdou do styku. Byl to strach z rakoviny, ten věrný spojenec ochranářských demagogů, který podnítil i naše obavy o Zemi? Pokud ano, můžeme obav zanechat. Život existuje v mnoha formách, a z nich ani jednobuněčné organizmy ani Gaia zhoubným bujením onemocnět nemohou zhoubné bujení je nemocí mnohobuněčných organizmů, ať už živočichů nebo rostlin. Lidská populace se v žádném ohledu nechová jako nádor. Maligní růst vyžaduje změnu instrukcí zakódovaných v buněčných genech. Potomci takto transformovaných buněk pak rostou a rozmnožují se nedbajíce instrukcí mateřského organizmu. Nezávislost ale není nikdy absolutní buňky nádoru do určité míry vždy s organizmem komunikují. Aby se lidstvo chovalo jako nádor, museli bychom jednak nejdřív transformovat na jiný druh, a jednak být částí systému provázaného mnohem těsnějšími vazbami, než je Gaia.

    Dlouhověkost a silná stránka Gaie pramení ve volném, neformálním propojení všech ekosystémů a druhů. Skoro třetinu svého života prožila obydlena jen prokaryotními formami života bakteriemi. Následky námi způsobených environmentálních změn jsou pro ni ničím ve srovnání s mojí nebo vaší zkušeností v případě, že by nám v těle začala bytnět komunita maligních buněk. I když je ale Gaia imunní k výstřelkům vzpurných druhů jako jsme my nebo třeba výrobci kyslíku, neznamená to, že jsme jako druh chráněni před důsledky našeho kolektivního třeštění (str. 1723).

    Jako druh jsme se téměř vzdali své příslušnosti ke Gaie a našim městům a národům jsme přenechali starost o životní prostředí. Toužíme vychutnávat mezilidské vztahy ve městě, ale současně chceme i vlastnit přirozený svět. Chceme volně jezdit do přírody a do divočiny a přitom ji neznečišťovat, nakrmit vlka a uchovat kozu. Takové snahy mohou být pochopitelné a lidské, ale odporují logice. ... Když ale řídíme svá auta a posloucháme přitom zprávy o kyselém dešti, musíme si uvědomit, že my osobně jeme původci znečištění. My, a ne ďábelské postavy v bílých pláštích, si kupujeme auta, jezdíme v nich a zamořujeme vzduch. My sami tedy neseme osobní odpovědnost za ničení stromů fotochemickým smogem a kyselým deštěm! My jsme odpovědni za Mlčící jaro! (str.199)

    James Lovelock: Gaia, živoucí planeta, Mladá fronta 1994 (orig. 1988), recenze knihy viz Vesmír 70, 545, 1991/10

    CENZOŘI V LIDSKÉM MOZKU

    ... Cíl žádného biologického druhu, náš nevyjímaje, nesahá za imperativy vytvořené jeho genetickou historií. ... Věřím, že lidská mysl je zkonstruována způsobem, který ji uzavírá do tohoto základního omezení a nutí ji volit na základě čistě biochemického mechanizmu. Jestliže se mozek vyvíjel na základě přírodního výběru, musely i schopnosti zvláštního estetického úsudku a náboženské víry vzniknout stejným mechanickým procesem. Jsou buď přímou adaptací na minulá prostředí, v nichž se předcházející lidská populace vyvinula, nebo jsou u většiny organizmů vyvolány sekundárně, hlubšími, méně viditelnými aktivitami, které kdysi byly výhodné v tomto přísnějším biologickém smyslu. Podstata argumentu tedy tkví v tom, že mozek existuje, protože podporuje přežití a násobení genů, které jej řídí. Lidská mysl je nástrojem přežití a reprodukce a rozum je jen jednou z jejích různých technik (str. 13).

    ... V mozku existují vrození cenzoři a motivátoři, kteří hluboce a bez našeho vědomí ovlivňují naše etické předpoklady; z těchto kořenů se vyvinula morálka jako instinkt. Jestliže je tato představa správná, věda se může brzy ocitnout v postavení, kdy bude moci zkoumat samotný počátek a smysl lidských hodnot, z nichž vyplývají všechny etické názory a většina politické praxe (str. 115).

    E. O. Wilson: O lidské přirozenosti, Nakladatelství LN 1993 (orig. 1978), viz též Vesmír 72, 505, 1993/9, Máme svobodnou vůli, nebo je naše chování řízeno genetickým kódem?

    TŘI ÚROVNĚ INFORMACE

    ... [U každé zprávy] můžeme zcela zřetelně rozlišit tři úrovně informace: (1) rámcové sdělení, (2) vnější sdělení a (3) vnitřní sdělení. Nejbližší nám je úroveň třetí, vnitřní zpráva, zpráva, která má být přenesena. Je to smyslový dojem při poslechu hudby, fenotyp v genetice, rituály zašlých civilizací na tabulkách atd.

    Pochopit vnitřní sdělení znamená vyhmátnout úmysl tvůrce zprávy.

    Rámcové sdělení je návěstím Jsem zprávou: dekóduj mne, jestli to umíš a toto návěstí je dáno příjemci implicitně, na první pohled poznatelnými znaky informačního média.

    Pochopit rámcové sdělení znamená rozpoznat nutnost dekodujícího mechanizmu.

    Pokud je rámcové sdělení rozpoznáno, upře příjemce pozornost na 2. úroveň, vnější sdělení. Jde o informaci nesenou implicitně uspořádáním symbolů a strukturou zprávy. Příjemci sděluje, jak zprávu dekódovat.

    Pochopit vnější zprávu znamená postavit, nebo vědět jak postavit, adekvátní dekódovací mechanizmus pro čtení vnitřní zprávy.

    ... Význam tří úrovni se stane jasným v případě láhve, kterou moře vyplavilo na břeh. První úroveň, rámcová zpráva, je rozpoznána, jestliže někdo láhev zvedne a zjistí, že je zapečetěna a uvnitř je kus suchého papíru. I když nevidíme, co je na papíře psáno, rozpoznáme tento typ artefaktu jako nosič informace. V tomto stadiu by bylo projevem obzvláštního, takřka nelidského nezájmu, kdyby nálezce láhev odhodil, místo aby ji zkoumal dál.

    Nálezce tedy láhev otevře a zkoumá znaky na papíře. Zpráva bude třeba japonsky. To nálezce pozná, aniž by pochopil, co je jejím obsahem rozpozná prostě písmo. Vnější zpráva je ekvivalentní české větě Jsem psána japonsky. Jakmile jsme dospěli až sem, můžeme pokračovat ke zprávě vnitřní, což může být volání o pomoc, haiku, milostné lamentace ...

    Nemělo by smyslu zahrnout do vnitřní zprávy větu Jsem psána japonsky, protože to by vyžadovalo, aby příjemce uměl japonsky. Ještě než by ji začal číst, musel by stejně poznat, že je psána japonsky, a tudíž ji číst může ... Nelze tedy obejít problém, že klíč k rozluštění vnitřní zprávy musí být dodán zvenku.

    D. R. Hofstadter: Gödel, Escher, Bach: An eternal golden braid, Vintage Press 1979, str. 166 169

    Soubory

    Článek ve formátu PDF: 1997_V623-627.PDF (257 kB)

    Diskuse

    Žádné příspěvky