Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Křídlatka: obtížný plevel, nebo perspektivní surovina?

 |  14. 8. 2005
 |  Vesmír 84, 465, 2005/8

Křídlatky (Reynoutria) jsou rostliny původem z dalekého východu (Japonska, Tchaj-wanu, Korey, severní Číny). Do Evropy se začaly dovážet v 19. století a byly vysazovány v parcích a zahradách jako okrasné rostliny. Byla to křídlatka japonská (Reynoutria japonica) a křídlatka sachalinská (Reynoutria sachalinensis). Ceněny byly jejich růstové vlastnosti, dekorativní vzhled a možnost využití jako pícniny. Byly také doporučovány pro pěstování na návětrných stranách choulostivých kultur a v blízkosti semenáčků potřebujících zástin, dále jako medonosné rostliny a k zpevňování písečných dun. Bylo zdůrazňováno, že oddenky jsou využívány v čínské a japonské medicíně a mladé výhonky byly doporučovány jako kulinářská zajímavost tradiční asijské kuchyně. V roce 1847 byla křídlatka japonská vyhodnocena zemědělskou a zahradnickou společností v Utrechtu jako nejzajímavější a nejužitečnější nově pěstovaná okrasná rostlina roku. Protože se však křídlatky vyznačují značnou vitalitou a schopností rychlého množení, brzy opustily okrasné zahrady, osídlily rozsáhlá území a z vychvalované rostliny se stal obtížný plevel (viz Vesmír 83, 461, 2004/8). Dnes můžeme křídlatky a jejich četné křížence najít po celé Evropě, včetně České republiky.

Křídlatka je vytrvalá dvoudomá rostlina s bohatě rozvětvenými, silnými a dlouhými oddenky. Lodyhy, vysoké až 3,5 m, jsou přímé, křehké a duté. Listy jsou řapíkaté, tvar listu čepele je vejčitý a na vrcholu je zúžen v úzkou špičku. Květenství je tvořeno latou, jednotlivé květy jsou bílé nebo narůžovělé a velmi malé. Plod je trojhranná, 3–4 mm dlouhá nažka. Křídlatka vytváří oddenkový systém s pupeny přezimujícími pod povrchem půdy. V našich podmínkách se rozmnožuje hlavně vegetativně a výborně regeneruje i z pouhých úlomků oddenku. Masové šíření křídlatky s sebou přináší řadu nepříjemností. Kromě zcela evidentního negativního vlivu na přirozená společenstva křídlatka poškozuje protipovodňová zařízení, narušuje prorůstáním chodníky či silnice a znepřístupňuje napadené plochy. Likvidace porostů křídlatek je jedním z aktuálních praktických témat pro zahrádkáře, chalupáře, ochranáře přírody, obce i celé regiony.

Křídlatka má však i své zastánce. Mohla by se totiž stát důležitou, hospodářsky využitelnou surovinou. Rostliny je možno zpracovat na papír, izolační materiály, bioplyn nebo pevná paliva. Další možnost využití nabízejí listy, které obsahují antioxidačně účinné flavonoidy a antrachinony a dosud neznámou fungicidní látku, působící zejména proti různým druhům padlí. Přípravek byl již úspěšně vyzkoušen na okurkách, paprikách, okrasných květinách, ovoci i zelenině. Je možné ho aplikovat také preventivně, pro zvýšení přirozené odolnosti rostlin.

Nejnadějnější se zdá být zužitkování křídlatky jako pevného paliva. Z tohoto pohledu jde o rostlinu energeticky velmi výnosnou. Výhřevnost sušiny je větší než 17 MJ/kg a při podzimní sklizni lze dosáhnout výnosu 30 až 40 t/ha. V přepočtu na užitné teplo tak můžeme z jednoho hektaru křídlatky získat až 580 GJ, což je množství energie, které by mělo stačit pro celoroční vytápění šesti středně velkých rodinných domků. Křídlatku lze sklízet od podzimu až do zimy, nejlépe na zmrzlém povrchu, a lze k tomu využít běžnou mechanizaci používanou při sklizni kukuřice. V současné době roste křídlatka planě na ploše několika tisíc hektarů po celé ČR (viz Preslia 76, 15, 2004/1) a s vysokými náklady je bez dalšího využití likvidována.

Je proto otázkou, zda by nebylo vhodné přístup ke křídlatce změnit. Místo nákladné likvidace se pokusit na místech k tomu vhodných porost zužitkovat a upravit jej do formy hodící se pro spalování. Křídlatku je možno spalovat jako štěpku nebo jako briketované palivo s dobrou výhřevností a nízkou hladinou emisí.

Dnes je ještě křídlatka synonymem pro obtížný plevel a je spojována s ekologickou katastrofou. Zítra ji možná budeme uměle vysazovat na jinak nevyužívaných zemědělských plochách a vyrábět z ní hodnotné ekologické palivo.

Ke stažení

O autorovi

Jiří Patočka

Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc., (*1939) vystudoval chemii a fyziku na PřF MU v Brně. Je profesorem toxikologie na Zdravotněsociální fakultě JU v Českých Budějovicích a emeritním profesorem Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové. Je autorem knih Vojenská toxikologie (2004), Nutricní toxikologie (2008), spoluautor knih Doba jedová 1 a 2 (2011, 2012) a dalších.

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...