Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Kreacionismus ve Vesmíru

Ad Vesmír 93, 120, 2014/2
 |  13. 3. 2014
 |  Vesmír 93, 129, 2014/3

Zkrácený text publikovaný ve Vesmíru

S velkým údivem jsem si přečetl pochvalnou recenzi F. Vyskočila na kreacionistickou knížku J. A. Mejsnara „Mýtus evoluce“. Vesmír obvykle (resp. vždy) publikuje recenze od skutečných odborníků; v tomto případě by to samozřejmě měl být nějaký respektovaný evoluční biolog. Fyziolog F. Vyskočil takovýmto odborníkem rozhodně není, protože evidentně není seznámen s elementárními základy onoho oboru. Jeho zájem o tento obor moderní biologie (stejně solidní jako třeba fyziologie) je zjevně zcela amatérský a navíc silně ideologicky (nábožensky) předpojatý. Říká se (a je to asi pravda), že s kreacionisty (podobně jako se zastánci jiných evidentně nevědeckých teorií) je lepší vůbec nediskutovat, protože taková diskuse jim jen dělá reklamu. Já ale přece jen nemohu „skousnout“, že se ke kreacionismu takto veřejně hlásí F. Vyskočil, který je na rozdíl od J. Mejsnara skutečně dobrým vědcem.

Plné znění textu

V únorovém čísle Vesmíru (Vesmír 93, 120, 2014/2) jsem si s velkým údivem přečetl pochvalnou recenzi F. Vyskočila na kreacionistickou knížku J. A. Mejsnara (někdejšího profesora fyziologie) Mýtus evoluce (s podtitulem Geny křičí: Jémine, mýlíte se, Darwine).

Vesmír obvykle (resp. vždy) publikuje recenze od skutečných odborníků; v tomto případě by to samozřejmě měl být nějaký respektovaný evoluční biolog. Fyziolog F. Vyskočil takovým odborníkem rozhodně není, protože evidentně není seznámen s elementárními základy onoho oboru. Jeho zájem o tento obor moderní biologie (stejně solidní jako třeba fyziologie) je zjevně zcela amatérský, a navíc silně ideologicky (nábožensky) předpojatý.

F. Vyskočil z této pozice soudí, že Mejsnarovy kreacionistické argumenty jsou silné. Říká také, že v Mejsnarově díle nenašel žádné chyby a že vzhledem k autorově přírodovědecké erudici bude pro jeho potenciální kritiky obtížné ukázat, v čem se mýlí.

Říká se (a je to asi pravda), že s kreacionisty (podobně jako se zastánci jiných evidentně nevědeckých teorií) je lepší vůbec nediskutovat, protože taková diskuse jim jen dělá reklamu.

Já ale přece jen nemohu „skousnout“, že se ke kreacionismu takto veřejně hlásí F. Vyskočil, který je na rozdíl od J. Mejsnara skutečně dobrým vědcem. Udivuje mě, že neodhalil množství Mejsnarových faktických a logických chyb; mám podezření, že je spíše ani odhalit nechtěl.

Zde je můj výčet toho, co má Mejsnar špatně:

  • Zjevně neví, co jsou bosony (s. 28).
  • Výrok, že jaderné slabé interakce jsou „radioaktivní“ je poněkud bizarní (s. 43).
  • Abstraktní význam nemají číslice, ale čísla (s. 86).
  • Neví, že část našeho genomu evidentně pochází od neandrtálců (s. ).
  • Ze skutečnosti, že neandrtálci nebyli našimi (hlavními) předky, ale paralelní vývojovou linií, vyvozuje absurdní závěry o tom, že jsme neměli ani společné předky (s. 32–37).
  • Antigeny krevních skupin A, B a 0 nejsou proteinové, ale sacharidové povahy (s. 41).
  • Popis struktury plasmatické membrány na s. 77 je špatný (vrcholem je tvrzení, že na jejím povrchu jsou uhlovodíky…).
  • Tvrzení, že neexistuje možnost, že by nějaká spontánní mutace v DNA mohla přinést danému organismu výhodu, je absurdní (s. 48, 53).
  • Tvrzení, že opravné mechanismy principiálně znemožňují vznik mutací potřebných pro evoluci, je ještě absurdnější (s. 51–53).
  • Příklady toho, jak mizivě nepravděpodobný je spontánní vznik malého proteinu o správné sekvenci aminokyselin, jsou zcela irelevantní; nikdo netvrdí, že by tomu tak mělo být (s. 56). Molekulární mechanismy, kterými k postupnému (evolučnímu) vzniku takových složitých molekul docházelo, jsou dobře známé. Argument, že na přirozenou evoluci založenou na výběru vhodných mutací, nebylo dost času, tedy neplatí.
  • Tvrzení, že v přírodě nedochází k přenosu genů, odporuje skutečnosti (s. 57).
  • Nevím, co má znamenat tvrzení, že „počítáme-li pouze geny, nejméně 30 % genomu šimpanze neodpovídá genomu člověka“ (s. 58).
  • Tvrzení, že opičí genové produkty (konkrétně interleukiny) by v lidském organismu nefungovaly, je téměř jistě nepravdivé (s. 61).
  • Tvrzení, že paleontologové nejsou schopni ve fosilním záznamu najít „přechodné formy“ je naprosto směšné (s. 71, 88). Samozřejmě, že těch fosilií bychom potřebovali ještě mnohem víc, ale jsou přece dobré důvody pro to, že jsou tak vzácné (a samozřejmě v dosud neprozkoumaných horninách je ukryto pravděpodobně ještě tisíckrát víc fosilií).
  • Tvrzení, že nově vzniklé mutace nevyhnutelně v populaci postupně vymizí (a tedy nemohou být základem nových druhů; s. 53) ignoruje jeden ze základních předpokladů speciace – izolaci malé populace, ve které k užitečné (nebo i jen funkčně neutrální) mutaci došlo.
  • To, že vývoj je sledem (malých) skokových událostí, je úplnou samozřejmostí, dokonce podstatným rysem standardní evoluční teorie (s. 88). Mejsnar a Vyskočil (resp. zastánci „inteligentního designu“ obecně) ale tvrdí, že ty změny se mají dít pomocí velkých, náhlých, zřejmě „nadpřirozených“ skoků (dnes opice a zítra ráno člověk).
  • Tvrzení, že „kambrická exploze“ vyvrací evoluci, je úplně nesmyslné (s. 84). Onen „náhlý“ děj trval několik desítek milionů let (možná až 100 milionů), což je sice dosti rychlé, ale nikoli „náhlé“, či okamžité, jak se domnívá Mejsnar a Vyskočil (mám ale podezření, že ten je dokonce zastáncem ještě ortodoxnějšího, doslovně biblického kreacionismu, který věří např. v historky o Adamovi, Evě a mluvicím hadu v ráji či o Noemově arše…).
  • Mejsnarova hypotéza „specifického vzorce radiace“, pomocí něhož božský Inteligentní Designér řídí evoluci, je jen bohapustým fantazírováním (s. 84).

Nesprávné jsou i úvahy o nemožnosti přechodu od probiotické fáze k vzniku buňky, a tedy „opravdového“ života. Dosud sice nevíme, jak (a také kdy a kde) život vznikl, ale princip se zdá celkem jasný – nejprve musela vzniknout nějaká poměrně jednoduchá makromolekula schopná sebereprodukce (třeba nějaký ribozym s polymerázovou aktivitou). Takový systém se pak už mohl spontánně vyvíjet pomocí standardních evolučních mechanismů založených na spontánně vznikajících variantách (mutacích) a přirozeném výběru. Je zcela plauzibilní představa, že tato prebiotická evoluce vedla k vzniku nějaké primitivní „buňky“ – útvaru, v němž byla ona sebereplikující makromolekula (např. ribozym) obalena lipidovou membránou (lipidy mohly za vhodných podmínek snadno vznikat abioticky) a onen ribozym získával další užitečné enzymatické vlastnosti.

To, že dnes skutečně nevíme, jak život vznikl, však není žádný argument – ještě před 100–200 lety jsme nevěděli spoustu podobně základních věcí. Není důvod nevěřit, že i tento problém objasníme – ať už do 100 či 1000 let…

V závěru Mejsnarovy knížky je autorův životopis; uvádí se v něm řada poct, kterých se mu dostalo; za povšimnutí stojí, že čtyři z nich jsou ovšem „vyznamenání“, která se dají koupit [člen The New York Academy of Sciences, The 2000 Millenium Medal of Honor (American Biographical Institute), The First Five Hundred Medal a International Order of Merit (oboje od IBC Cambridge); s. 111].

Myslím, že zásadní problém, který stojí za celým sporem o evoluci a Darwina, je v pojetí Boha těmi věřícími, kteří jsou evolucionisty (jako já), a těmi, kteří jsou kreacionisty. Pro kreacionisty resp. pro jejich variantu Inteligentního Designéra je Bůh jakási všemocná bytost v zákulisí našeho světa se silnými antropomorfními rysy, která, když nedostatečné přirozené děje nestačí, zasáhne přímo. Tu se rozhodne, že vypustí do světa z ničeho nic bakterii, jindy způsobí nadpřirozeným způsobem přeměnu australopitéka v člověka.

Jsem přesvědčen, že daleko důstojnější je představa, že to, čemu říkáme „Bůh“ je prostě to, co způsobilo existenci a co permanentně podmiňuje trvání přírodních zákonů, které jsou tak úžasné a rafinované, že mj. prostřednictvím zdánlivě náhodných „darwinistických“ procesů nakonec (v podstatě nevyhnutelně) vedou k těm „inteligentním výtvorům“. Takový Bůh je cosi jako permanentní všudypřítomná prapodstata našeho světa, která mu dává smysluplný směr (ten ovšem jen nanejvýš tušíme…).

Představa Boha jako „inteligentního designéra“, který potřebuje pořád nadpřirozenými zásahy něco opravovat, je podle mého názoru mnohem méně důstojná než představa, že celý „design“ je prostě schován už ve vlastním počátku.

Já se považuji za věřícího křesťana a trochu (dost) mi vadí, že náboženství je lidmi běžně vnímáno jako pošetilá víra v zázraky, nadpřirozené bytosti a podobné hlouposti, která je v zásadním rozporu s vědou. Bohužel k tomu přispívají i vzdělaní lidé, jako kreacionisté resp. jejich odrůda – zastánci Inteligentního Designéra. Tihle lidé, asi v dobré víře, opravdové náboženství velice poškozují…

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost

O autorovi

Václav Hořejší

Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V Ústavu molekulární genetiky AV ČR, v. v. i., který v letech 2005-2017 řídil a kde je vedoucím oddělení molekulární imunologie, se zabývá povrchovými a signalizačními molekulami buněk imunitního systému. Přednáší imunologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze.
Hořejší Václav

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...