Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Krajně neúplný slovník divných věcí a podezřelých procesů 4

 |  3. 5. 2012
 |  Vesmír 91, 254, 2012/5

Pohár

A pak mistr řekl:

„Co by to bylo za pohár, kdyby nesloužil svému účelu?“

„Ach, co by to bylo za pohár?“

Konfucius, Rčení, zlomek VI/24.

Kompenzační cyklus násilí (Alain Corbin): na jedno násilí reagujeme jinou, obvykle opožděnou formou násilí. Dav si pamatuje nespravedlnost a útisk a nepromíjí. Potřeba vrátit ránu však bývá silnější než spravedlnost a běžně dopadá na nějaké náhradní viníky, kteří s tím měli jen málo společného.

Emotivní státní síla (Hans Mayr- Harting): nějaký druh vyššího ideálu, který je obecně přijímán a sjednocuje zemi. Do doby Velké francouzské revoluce to bylo křesťanství, později pokrok a národ, ještě nedávno demokracie a multikulturalismus, dnes se možná emotivní síla privatizuje a vlévá do elektronických médií či kultu celebrit. Nositeli emotivní síly může být třeba „Království Boží“ u husitů, „vlast, národ a jednota“ jako u Mussoliniho nebo „pravda a láska“ jako u Havla. Podstatné je, že stát či království nemůže dlouhohodobě fungovat bez nějakého druhu emotivní síly. Diskuse o poplatcích u lékaře nezakládá vyšší ideál a národní jednotu. Stát nelze vystavět na myšlence „budeme spravedliví a budeme se mít dobře“. Vyšší ideál je zdánlivě jenom nějaké moralizování, ale ve skutečnosti to je praktická nutnost, bez které politika funguje obtížně. Bez boha vázne i výběr daní. Rada spisovatelům volebních programů: nezačínejte praktickými věcmi, ale ideálem. Co ještě dnes má nějakou emotivní sílu? To asi ukáže čas, nevíme to přesně. Čekal bych, že to budou pojmy jako spravedlnost, průhlednost, řád, osobní odpovědnost, vztah k zemi, přírodě a krajině, obecné dobro, bůh.

Státní služba: to, co stát musí pro lidi dělat, aby jej nechtěli vyměnit za jiný stát. Stát je placen daňovými poplatníky, kteří na oplátku čekají protislužbu. Ta se v základních rysech týká bezpečnosti, relativní stability a vytváření podmínek pro růst. Ústřední je pojem bezpečnost. Ten se původně týkal hlavně ochrany před okolními státy i vlastními zločinci, ale tím, jak docházelo k centralizaci země a růstu měst, se čím dál víc jednalo o energetickou, potravinovou a zdravotní bezpečnost. V krizových letech bych čekal, že stát by se měl pokusit o nějakou novou smlouvu mezi státní mocí a lidem. V ní by mělo být řečeno: zajistíme vám bezpečnost, energii, potraviny a vodu a budeme dávat pozor, aby vás neodírali různí lichváři, počínaje některými úřady, bankami a konče mobilními operátory. Od vás pak čekáme rozumnou diskusi, něco jako poslušnost a spolupráci. Je až pozoruhodné, jak rychle se v posledních letech firmy i státy ve jménu zisku a efektivity zbavovaly státních služeb, jako jsou vodárny, a tím rušily pouto loajality mezi sebou a občany. Podle různých sociologických měření je v západní civilizaci míra loajality mezi pracovníkem a firmou i mezi občanem a státem nejnižší za posledních padesát let.

Renovatio (Hagen Keller): je doslova obnova, jeden ze základních principů západní civilizace. Je to silná vůle obnovit to dobré („hájit dobré, děsit špatné“), co bylo. Dnes se častěji hovoří o regeneraci. Klášter v Doksanech byl vydrancován a poničen nejméně desetkrát, ale vždy byl nakonec obnoven a takto již funguje osm set let. Renovatio mívalo několik významů – obnovu starých dobrých časů prvních křestanů, ale i obnovu římského impéria (renovatio imperii romanorum). Ta má nejenom charakter dobyvačné „svaté říše římské“, ale možná přispěla ke vzniku polského i českého království. Mocný Oto III. mohl Čechy zlomit vojenskou silou, ale místo toho dal podle vzoru římských císařů volnou ruku místním knížatům-spojencům. V evropské historii nemělo „renovatio“ nikdy charakter prosté reprodukce toho, co již jednou bylo, ale dalšího rozvoje. Typické bylo, že panovníci jako Oto III. v 10. století, Karel IV. či Rudolf II. v pozdějších staletích či bavorští a belgičtí králové 19. století kolem sebe vytvářeli okruh nadaných osob a podporovali kulturní a vizionářské projekty. Ne všechny se podařily, ale ty úspěšné měnily svět.

Maniera devota (dobový výraz z 15. století, Itálie): doslova „zbožný styl“. Italští milovníci umění si všimli, že některé obrazy jsou pozoruhodné či nádherné, ale že jiné obrazy – platilo to pro díla Peruginova nebo Francesca Francii – v člověku vzbuzují zbožnost. Mnoho vlámských a italských mistrů na přelomu 15. a 16. století (Giotto, Hans Memling, v hudbě Palestrina či Guillaume Dufay) tvořili díla, která podporovala vnitřní usebrání a vedla ke klidné meditaci nad světem. Pokud obraz měl sílu člověka vtáhnout do meditace, pak násilí televizních pořadů a počítačových her musí mít rovněž reálné následky. Také na současné umění je třeba hledět s určitou opatrností, protože silné meditativní osobnosti (u nás např. V. Kokolia) z něj prakticky vymizely.

Doba válčících států: období čínské historie (453–221 př. n. l.), které je charakteristické bojem jednotlivých států a jejich spojováním do jedné velké říše. Za podstatné považuji, že tehdy neexistovala koncepce paralelní existence více států, která naopak byla běžná pro antické Řecko a v Římě se dokonce stala základem politického uspořádání říše (Pax Romana), kdy se povoluje různost a částečná autonomie na oplátku za jednotný výběr daní a vojenskou pomoc. Mezi západními analytiky se občas vede diskuse, zda Číňané mají v „historických genech“ podmaňující tendence, které budou směřovat k vytvoření jedné velké sféry vlivu, anebo zda převládne rovněž historicky opodstatněný model neexpandující říše uzavřené do sebe. Nedostatek surovin a zdrojů včetně potravin spíš ukazuje na vytváření zatím skryté pročínské struktury vlivu na zhruba třetině plochy země (půda v Africe, ropa a plyn v Asii, suroviny v různých částech světa).

Poznámka autora: Při psaní této části slovníku jsem kreativně nepřesným způsobem vycházel z důležité monografie editorů M. Bárty a M. Kováře Kolaps a regenerace, cesty civilizací a kultur, Academia, Praha 2011.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem nebo spoluautorem četných úspěšných knih. Z posledních let např. Co se děje se světem (2016), Evropa, náš domov (2018), Krajiny srdce (2016), Podzemní Čechy (2015), Poutník časem chaosu (2017), V síti paměti uvízl, slunce se ptal (2016), Nové počasí (2014) a mnohé další.
Cílek Václav

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...