Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Krajiny z druhé ruky

Publikováno: Vesmír 96, 116, 2017/2
Rubrika: Nad knihou

Kniha Krajiny z druhé ruky vyšla díky portálu Nakopni.Mě, respektive díky podpoře budoucích čtenářů. Taková možnost vydání dává autorům dobrou zpětnou vazbu a naopak příležitost spolupodílet se na vydání podobného „samizdatu“ zavazuje čtenářův zájem o úspěch projektu. Autorský kolektiv absolventů Zahradnické fakulty v Lednici a Technické univerzity v Mnichově doplňuje ilustrátorka T. Havránková, a kniha tak reprezentuje kromě oborového pohledu určitou generační výpověď dnešních třicátníků. Tematika krajiny je vskutku postmoderní – v češtině totiž název nevyznívá tak jednoznačně jako v angličtině, možná i proto, že mnohem zažitější jsou jiná slova; mohli bychom tak mluvit o krajině bazarové, použité či jeté, druhá ruka však svádí také k druhořadosti. Pozoruhodné a poněkud neobvyklé je zařazení tří recenzních textů přímo do knihy, recenzenti Barbara Vojvodíková, Václav Babka a Dagmar Petríková se tak stali spoluautory.

O čem tedy přesně kniha pojednává? Landartově pojatá obálka napovídá, že pohled bude netradiční. Postindustriální krajiny jsou předmětem odborného zájmu už nějaký ten pátek, ale jejich konverze (rozuměj přeměny) mají u nás v hledáčku spíš umělečtí fotografové – vzpomeňme zde iniciální Sudkovu Smutnou krajinu (1959, Kant 2004) s dovětkem Koudelkova Černého trojúhelníku (1994) nebo Letem českým světem 1898/1998. Kniha pojednává o konverzích a regeneraci postindustriálních ploch ve veřejná prostranství a hledá příklady nového života opuštěných areálů. Takových příkladů neindustriálního vy(u)žití by se našla i u nás pěkná řádka, nicméně autoři se inspirovali v Německu (Porúří, Lužice, Berlín a další příklady), kde je přece jen tradice delší a zkušenosti jsou hlubší. Kniha přináší „katalog“ šesti desítek realizací, a podvědomě tak můžeme konfrontovat přístupy v obou bývalých státech dnes sjednoceného Německa (a nakolik se Němcům podařilo přerušit indoktrinaci socialistického smýšlení setrvávajícího v dalších postkomunistických zemích).

V úvodní části knihy se autoři zabývají ochranou průmyslového dědictví a rozvojem postindustriální krajiny z pohledu nově se rodících oborů, jako jsou průmyslová archeologie a péče o průmyslové památky. Připomínají tak Chartu industriálního dědictví z roku 2003. Otevírají se otázky, nakolik staré areály přenášejí do současnosti zátěž životního prostředí a zda představují kus historie spjaté s identitou místa (a s jejich zánikem pak zaniká i tato identita). Z pohledu regionálního rozvoje se jedná o vliv konverze na image místa, kvalitu života v okolí, kvalitu životního prostředí, atraktivitu místa pro cestovní ruch a celkovou poskytovanou nabídku kulturního vyžití. Krajinářská architektura je zde prezentována jako nástroj přeměny, přičemž různým způsobem pracuje s rozvojem postindustriální vegetace (ponechání, úprava, doplnění, potlačení). Zde je třeba upřesnit, že sukcese postindustriální vegetace bez zásahu se označuje jako „novodobá“ divočina, společně s opuštěnými vesnicemi ve vojenských prostorech či v bývalém pohraničním pásmu. Namístě je také připomenout krajinářským architektům existenci konceptů sukcesních sérií a potenciální přirozené vegetace, do nichž geobotanici promítli přírodě blízkou vegetaci a její vývoj v závislosti na geologických, klimatických a půdních poměrech, regionální biogeografii a geomorfologii a poznatky vegetační dynamiky v prostoru a čase.

Z recenzních posudků mě nejvíc zaujala úvaha Barbary Vojvodíkové věnovaná tomu, jak zlomit negativní percepci místa: jedná se o velmi dlouhodobý proces, v němž informační letáky, naučné filmy a apelování na racionalitu nepomáhají tak jako osobní návštěva místa a ztotožnění se se změnami. Žádoucí je proto návrat lidí na rekultivovaná území podpořený vybudováním např. rozhledny, cyklostezky či hospůdky.

Jádro knihy tvoří katalog 61 realizací, k nimž nám autoři poskytují stručný popis, jméno projektanta, rok a typ konverze, původní a nové využití a odkaz na informační zdroj. Pro úplnou představu zde čtenáři chybí ještě finanční rozsah investice.

Prvních 30 komentovaných projektů je zasazeno do krajiny v Porúří a zahrnuje také IBA Emscher park (viz Vesmír 84, 178, 2005/3). Průmyslové památky, zasazené v okolní industriální krajině, se tak stávají nositeli novodobé kultury. Z celkového počtu 123 projektů a revitalizovaných 1500 hektarů brownfieldů jsou prezentované ty, které podpořily proměnu image a profilaci měkkých faktorů rozvoje od kultury přes volnočasové aktivity po zlepšení environmentálních podmínek. Kromě vyhlídek a rozhleden jsou to cyklostezky a pěší chodníky, výsadby zeleně a parků, zkvalitnění bydlení, ale i pomníky hornictví a landartové instalace na opuštěných haldách. Půvabné je uplatnění tradičních principů jak barokních krajinných kompozic (průhledy, pohledové i symbolické osy), tak rozvolněného anglického parku (esovitě kroucené cesty, skupinové výsadby, záměrná modelace povrchu) v nově transformovaném reliéfu výsypek. Obdobný zahradní původ mají i stříhané keře tvarované do postav zvířat (topiarie). Zřejmě nejrozsáhlejší konverzí je Landschaftspark Duisburg-Nord, který na ploše 220 hektarů poskytuje rozlehlé plochy pro rekreační vyžití včetně lezecké stěny, vodního hřiště a rozhledny, popř. galerie v bunkru. V noci zde na pozadí industriálních staveb navíc probíhá barevné světelné představení. V podstatě každá z přeměn by si zasloužila samostatný komentář a rozhodně i návštěvu, protože představivosti se meze nekladou. Nejznámějším areálem, v němž se nachází muzeum Porúří, je pak Zollverein zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO.

Druhý soubor realizací pochází z nám bližší Lužice a zahrnuje území zničené povrchovou těžbou hnědého uhlí. Nástrojem restrukturalizace je v tomto případě obnova vodního režimu území, resp. tvorba „Lužické jezerní oblasti“ o rozloze cca 7000 hektarů. Z třiceti projektů IBA (International Building Exhibition), které přijaly jméno slavného zahradního tvůrce knížete Hermanna von Pückler-Muskau, je jich v knize prezentováno šest. Sedm realizací se nachází na území Berlína (jedná se o městské a příměstské parky včetně bývalého letiště), dalších osmnáct pak reprezentuje výběr projektů z ostatních německých měst. Jsou to třeba Ballinův park v Hamburku připomínající velkou emigrační vlnu na přelomu 19. a 20. století, přístav Bremerhaven či kasárny Fürth po odešedší americké armádě. Vzorem využití opuštěných či méně frekventovaných železničních nádraží může být Bad Essen či Halle (Saale).

To, co se autorům knihy podařilo dobře postihnout, je propojení ochrany postindustriální krajiny s jejím novodobým využitím veřejného prostoru. Je jasně patrné, že taková území potřebují počáteční investici v podobě atraktivit a následnou setrvalou péči. Mohou pak plnit jak rekreační, tak obytnou či pobytovou funkci. Větší prostor by si určitě ještě zasloužil komentář k veřejné zeleni a k parkům, které kniha bohatě dokumentuje.

V záplavě anglicky psaných knižních titulů a sborníkových prací věnovaných zelené infrastruktuře recenzovaná kniha určitě nezanikne, jednak proto, že je psána česky, jednak proto, že přibližuje realitu nám blízkou, doslova „za humny“. Přináší zároveň pohled na revitalizaci přírodě blízkým způsobem – ponechání a podporu přirozených sukcesních pochodů, což je trend, který i u nás nabývá na významu, podporován zejména přírodovědně smýšlející akademickou obcí.

Soubory

článek ve formátu .pdf: V201702_116-117.pdf (306 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky