Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Konstrukce a dekonstrukce

Publikováno: Vesmír 78, 298, 1999/5

Na konci britského filmu Dereka Jarmana Wittgenstein (uvedla jej loni i Česká televize) vypráví John Maynard Keynes příběh o mladíkovi, který snil o tom, že zredukuje svět na čistou logiku. A protože byl mimořádně bystrý, podařilo se mu to. Když skončil své dílo, odstoupil a obdivoval je. Bylo nádherné, byl to svět očištěný od nedokonalostí a neurčitostí, zářící ledové pláně sahající k horizontu. Rozhodl se tento svět prozkoumat; vstoupil do něj, uklouzl a upadl na záda. Zapomněl na tření. V tomto světě se nedalo žít. Rozplakal se hořce. Ale jak stárnul a stával se moudřejším, začal chápat, že drsnost a neurčitost nejsou nedokonalosti, že naopak činí svět obyvatelným. Zůstala v něm však tesknota po hladkém ledu, dokonalosti a absolutnosti. A tak se vznášel mezi oběma světy a v žádném nebyl doma.

Když se starým Řekům otevřel geometrický svět, spatřili dokonalost tvarů a jejich proporcí; ztotožnili tento svět s pravdou a krásou, a náš pozemský svět se pro ně stal jen nedokonalým odleskem onoho pravého světa. Proto také nehledali zákonitosti dějů na zemi, ale na nebi. V pozemském světě věci vznikají, mění se a zanikají, v dokonalém světě se nic nemění, není tam ani čas, vše je hotové odvždy provždy. Je to svět strnulý a také sterilní, a nakonec nudný. Nelze v něm žít. Je to však svět okouzlující a většinu z nás okouzlil a okouzluje.

Okouzlil výtvarné umění i architekturu, zvláště v našem končícím století, vzpomeňme konstruktivizmus a funkcionalizmus první poloviny tohoto století a geometrické tendence silné i u nás zvláště od šedesátých let. Umění a umělci se však nikdy nenechali okouzlit bezvýhradně, vždy vnesli něco, co dokonalou a nudnou strnulost a sterilitu narušilo a zrušilo, aby tak mohla přijít ke slovu plodná a tvořivá krása.

Tím nejdokonalejším tvarem je nepochybně koule. A ve své dokonalosti také nejnudnější. Hugo Demartini vzal koule se zrcadlovým povrchem, umístil je vedle sebe a začaly se dít věci. Nejen vzájemné donekonečna probíhající zrcadlení koulí, ale i to, že my tuto dokonalost samu vždy svou přítomností narušíme: nikdy nemůžeme vidět tuto hru vzájemných reflexí „o sobě“, ať se postavíme kamkoli, vždy se na této hře podílíme.

Ono to, co jsem tady napsal o té strnulosti a sterilitě, není ani pravda. Jeden jediný příklad: kdysi jsem v La Recherche četl článek o tom, že dáme-li vedle sebe dvě dokonale pružné koule a na jednu z nich pustíme míček (rozumí se ideální hmotný bod – celé se to odehrává v ideálním světě), tento míček se odrazí, může dopadnout na sousední kouli, od níž se odrazí atd. A vše může skončit po prvním odrazu, nebo po milionu odrazů, nebo nikdy. A je to v principu nepředvídatelné – je to pěkný příklad nestabilního chaotického chování. A to prosím v ideálním dokonalém světě, v němž jsou všechny trajektorie míčku dány odvždy provždy.

Demartini v této exploraci geometrického světa narušováním pokračoval dál: vnesl do něj čas, a tedy i náhodu: geometrické objekty (papírové roury, dřevěné tyče, desky) vyhodil a jejich pád a dopad vyfotografoval, a pak zužitkoval v sochařských objektech a instalacích. A ani to nestačilo: zkoumání centrálního pojmu prostoru – místa – jej dovedlo až k dekonstrukci konstrukcí; symbolicky bychom to snad mohli vyložit i jako zkoumání vzniku a zániku místa.

Myslím si však, že stejně jako ve filmovém příběhu o Wittgensteinovi zůstává u Demartiniho tesknota po dokonalém hladkém světě. Nevím, zda se vznáší mezi oběma světy jako Wittgenstein (mám své pochybnosti i o závěru Keynesova – Jarmanova příběhu). Možná to ani nejsou dva světy, ale dva aspekty – vidy, vzhledy či projevy – našeho přirozeného světa. 1)

Obrázky

Poznámky

1) Výtvarná příloha Vesmíru vychází za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

PŘÍMKA

Bylo by krásné obejmouti noc

jak ztraceného syna

a dozvědět se

na co se Cézanne zeptal jablka



A pochopit za deštivého dne

že přímka je bod tak prodloužený

až vlastní srdce zasáhne



JAN SKÁCEL

Básně II

Blok, Brno 1996


Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V298.pdf (143 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky