Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Konec divočiny v Čechách, se zvláštním přihlédnutím k okolí Jihlavy a Havlíčkova Brodu

Petr Hrubý, Petr Hejhal, Karel Malý, Petr Kočár, Libor Petr: Centrální Českomoravská vrchovina na prahu vrcholného středověku. Archeologie, geochemie a rozbory sedimentárních výplní niv

Spisy Masarykovy univerzity v Brně, Filozofická fakulta, č. 422, Masarykova univerzita, Brno 2014, 264 s.

Publikováno: Vesmír 94, 572, 2015/10
Rubrika: Nad knihou

Letmý pohled na archeologické mapy z různých období českého pravěku, například na sérii map prezentovanou v autoritativním osmisvazkovém díle Archeologie pravěkých Čech, vzbuzuje dojem, že v nadmořských výškách nad 500 metrů přetrvávala až do období vrcholně středověké kolonizace (datované nejčastěji do průběhu 13. století) neporušená pralesní divočina. Pravidlo řídkých, nebo častěji zcela chybějících archeologických nálezů porušují pouze ojedinělé lokality typu nedávno objeveného laténského sídliště u šumavských Prášil (802 m n. m.) nebo nedaleko ležící halštatská a starolaténská „horská pevnost“ Obří hrad (980 m n. m.). Největší plochu pravěkého „území nikoho“ představuje ovšem většina rozlohy Českomoravské vrchoviny. Jediný početnější soubor pravěkých archeologických dokladů z tohoto území je nám k dispozici ve formě nálezů neolitických kamenných sekerek, soustředěných po obou stranách údolí horní a střední Sázavy a interpretovaných tradičně jako doklad existence dálkových obchodních cest, popřípadě jako výsledek neznámých prospektorských aktivit.

Výrazně odlišný obraz horských a podhorských území poskytují neustále se množící analýzy pylových záznamů, které obsahují překvapivě hojné indicie pravěké pastvy a dalších zemědělských činností, včetně pěstování obilí. Těmto aktivitám odpovídající pylové indikátory se v inkriminovaných územích sporadicky vyskytují už v průběhu neolitu a jejich počet progresivně narůstá – výrazně zhruba od střední doby bronzové. O interpretaci takových pylových nálezů (pro pořádek budiž řečeno, že zdaleka ne neproblematických) se poslední dobou vedou mezi českými archeology a paleoekology bouřlivé diskuse. Asi nejpregnantnějším způsobem se do nich v letošním roce vložila archeoložka Dagmar Dreslerová, která připouští možnost, že území dnešní České republiky bylo už v poměrně hlubokém pravěku (minimálně od doby bronzové) využíváno celoplošně:

„Charakter tohoto osídlení není zatím poznán, ale přikláním se k názoru, že jeho nečetné archeologické stopy a stopy lidské činnosti v pylových záznamech nejsou jen výsledkem sezonních pasteveckých pobytů v těchto oblastech, nýbrž pozůstatkem specifické formy horského agro-pastorálního hospodaření. To mohlo být soběstačné snad i bez přímé návaznosti na zázemí v nížinách či v podhůří, nebo naopak mohlo být nějakým způsobem vázáno na podhorská-horská hradiště, jejichž umístění na samém okraji osídlené ekumeny v týlu neprostupných (?) horských hřebenů jinak celkem postrádá smysl. Hradiště by v tomto případě mohla sloužit například jako zimoviště horských komunit.“

Podobné názory již delší dobu kolují v literatuře o alpském vysokohoří a o západoevropských horách, výškou a rozlohou srovnatelných s našimi. Osobně se domnívám, že je to názor přinejmenším validní, ne-li přímo nejlepší z možných – za daného stavu poznání. Proč je vlastně celá věc tak důležitá? Také proto, že bere poslední dech hluboko zakořeněným názorům o nesmlouvavé dichotomii mezi „přírodou“ a „kulturou“, na kterých je mimo jiné založena velká část tradičních postojů ochranářských i komplementárních postojů civilizačně-šovinistických, abychom nemířili jen na jednu stranu pomyslné názorové barikády. Na představu dlouhodobého a přitom plodného soužití přírody a kultury jsme si už zvykli v případě nížin. Teď se nám stejná perspektiva začíná rozšiřovat na celé území Čech, potažmo celé střední Evropy a pro romantické snění o „panenském, neporušeném pralese“ a o jeho případném zkažení už nezbývá místo.

Krátké exposé o aktuálních posunech v úvahách nad archeologickými mapami míním použít jako vstupní úvahu pro zamyšlení nad důležitou archeologickou knihou, která vyšla koncem minulého roku. Svazek s poněkud neatraktivně znějícím titulem se týká jednoho z oněch málo poznaných, a proto klíčových území domnělé „pravěké divočiny“, totiž temene rozsáhlé Českomoravské vysočiny se středem zhruba v Jihlavě, přímo na důležitém evropském rozvodí mezi Labem a Dunajem. Tématem knihy je vrcholně středověká kolonizace mezi 12. a 13. stoletím, která souvisela s rozvojem těžby bohatých ložisek stříbronosných žil a zlatonosných potoků. Šlo tedy do velké míry o kolonizaci hornickou. Autoři se naštěstí vyvarovali konceptu pravěké „předkolonizační divočiny“, a ubránili se tak lákavému rétorickému rámci, který se jim uvnitř tradičního paradigmatu nabízel. Přišli tím sice o velkou část svůdné představy středověkého „Klondajku“, ale jejich interpretace tím výrazně získala na hloubce i závažnosti. Explicitně pracují s konceptem kolonizace postupné, která přinejmenším od první poloviny 12. století začínala rozvojem běžné zemědělské kulturní krajiny – navazující nejspíš na zemědělskou krajinu starší, což je ovšem téma, které se v chronologicky jasně vymezené knize přímo neřeší.

Převážně zemědělské obyvatelstvo si na počátku dlouhého kolonizačního procesu podle všeho uvědomovalo existenci alespoň některých surovinových zdrojů, ale využívalo je jen z malé části. Zhruba od poloviny 12. století však procházela Evropou od západu na východ vlna konjunktury těžby drahých kovů. Dynamický rozvoj přemyslovského státu v první polovině století třináctého na tuto vlnu hladce navázal. Panovníkům se masivní podporou důlních aktivit na již v podstatě kolonizované Českomoravské vrchovině otevřela možnost vyřešit problém nedostatku hotových mincí v oběhu, tehdy skoro výhradně mincí stříbrných. Začalo to prospekcí a nastartováním důlního podnikání na Havlíčkobrodsku a Jihlavsku a o něco později také na Pelhřimovsku – to vše s využitím nejprogresivnějších technologií, přejímaných spolu s harcujícími specialisty z civilizačně pokročilejšího západního prostoru (západních Alp, Porýní, Schwarzwaldu a Harcu), kde se těžební a zpracovatelské postupy rozvíjely předchozích minimálně 300 let.

Úspěšná těžba na Českomoravské vrchovině proměnila společenskou roli panovníka, šlechty a církevních institucí, tedy v podstatě celý vrcholně středověký stát. Pomohla dotvořit systém tzv. panovnického regálu, komplexního právního řádu, který mimo jiné obnáší výsadní oprávnění krále na těžbu drahých kovů (tedy monopol), vymezuje jeho podíl na výtěžku a umožňuje nastartovat monetární ekonomiku s výběrem cel a desátků. Nejvíc však těžba proměnila samotnou hornickou krajinu. Nešlo zdaleka jen o vlastní těžební aktivity, protože ty vyžadovaly rozsáhlý rozvoj zemědělského a řemeslného zázemí a v centrech výroby a obchodu v posledku vedly k urbanizaci. Také spotřeba dřeva byla značná, což proměňovalo charakter dosavadních jedlových a jedlobukových lesů (nikoliv „panenských pralesů“) a měnilo je na rozvolněné, sukcesně mladé porosty s dominancí smrku, osiky, břízy, borovice, vrb a jalovce.

Poslední zmínka o dopadech těžby a souvisejícího rozvoje kulturní krajiny na vegetaci je záměrná. Naráží totiž na nejvýraznější aspekt recenzovaného díla, kterým je využití environmentálních pramenů k archeologickým interpretacím. Troufám si dokonce tvrdit, že bez využití těchto zdrojů poznání by kniha postrádala jakoukoliv heuristickou mohutnost a přesvědčivost. Takto se naopak stává vrcholným příkladem současného trendu v archeologii, kterým je pokračující posun od čistě kulturně-historických otázek k aspiracím na integrální výpověď o minulosti ukotvenou v poznání širokých ekologických souvislostí.

Kolektiv autorů výzkumu naštěstí rozpoznal a také patřičně využil mimořádnou a po pravdě řečeno předem těžko očekávatelnou příležitost, která se naskytla v podobě odkryvů v potočních a říčních nivách, přímo i nepřímo transformovaných hornickými a kolonizačními aktivitami. Proměna krajiny mezi 12. a 13. stoletím měla totiž za následek mnohonásobně zvýšenou erozně-sedimentační aktivitu, která vyústila v agradaci niv spojenou s rychlým pohřbíváním starších povrchů a struktur pod novějšími jílovitými nánosy. Mnohdy se tak uchovaly ve výborném stavu organické materiály, ať už jde o pozůstatky dřevěných technických staveb souvisejících s dobýváním rud – mlýnů, hutí, prádelen, úpraven atd. nebo o pozůstatky kulturní či divoce rostoucí vegetace v podobě semen, plodů, dřeva a pylových zrn. (Kosti zvířat se v místním kyselém prostředí dochovaly jen zcela výjimečně.) Výpověď takových nálezových souborů je opravdu komplexní a díky radiouhlíkovému datování navíc bez větších potíží ukotvitelná na absolutní časové škále. Dozvídáme se tak o postupu kolonizačních aktivit ze starých jader osídlení do okrajových území, o mýcení lesů, výrobě dřevěného uhlí, vypalování pastvin, o specifickém místním zemědělství v ne zrovna ideálních podmínkách, o dovozu zemědělských produktů ze vzdálenějších nížin. A samozřejmě o podobě, rozsahu a vlivu samotných hornických aktivit.

Mohutná souvrství nivních usazenin navíc posloužila jako téměř dokonalé geochemické archivy: Někdejší zpracování vytěžených stříbrných rud v nich zanechalo jasné stopy v podobě zvýšených koncentrací těžkých kovů a mnohdy i doslova hmatatelné pozůstatky ve formě tzv. technolitů, což není nic jiného než drobné úlomky strusek a rudních koncentrátů. Kvantifikace takového geochemického záznamu skvěle dokresluje obrovský rozsah důlních aktivit a souvisejících ekologických dopadů v průběhu zhruba stoleté báňské konjunktury – „stříbrné horečky“ na temeni Českomoravské vrchoviny.

Když člověk prochází krajinou Pelhřimovska, Havlíčkobrodska či Jihlavska s očima otevřenýma, naráží porůznu na pozůstatky dávné hornické minulosti, které ani sedm následujících století orby, pustnutí a zarůstání lesem nedokázalo setřít. Přiznám se, že po přečtení knihy P. Hrubého a spol. jsem zůstal s očima nejen otevřenýma, ale přímo vyvalenýma. Harmonická krajina dnešních dní je v případě dotčeného území vlastně krajinou po docela regulérním kolapsu! Kniha poskytuje o takovém typu krajinného vývoje robustní výpověď, a tudíž není zdaleka jenom regionální literaturou určenou místním patriotům, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Literatura

Dreslerová D.: Pravěká transhumance a salašnické pastevectví na území České republiky: možnosti a pochybnosti, Archeologické rozhledy LXVII, 109–130, 2015.

Jiráň L., Venclová N. (eds.): Archeologie pravěkých Čech, sv. 1–8, Archeologický ústav AVČR, Praha 2007–2008.

Klápště J.: Proměna Českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005.

Kozáková R., Pokorný P., Peša V., Danielisová A., Čuláková K., Svitavská-Svobodová H.: Prehistoric human impact in the mountains of Bohemia. Do pollen and archaeological data support the traditional scenario of a prehistoric “wilderness”?, Review of Palaeobotany and Palynology 2015, DOI: 10.1016/j.revpalbo.2015.04.008.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201510_572-574.pdf (397 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky